Ústavní soud zamítl ústavní stížnost ve sporu s brněnskými divadly

Ústavní soud zveřejnil dne 11. října 2022 svůj nález sp. zn. II. ÚS 2120/21, jímž zamítl stížnost směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti neúspěšně domáhali po příspěvkových organizacích Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno omluvy za to, že uvedením her „Prokletí“ a „Naše násilí, vaše násilí“ bylo zasaženo do jejich osobnostních práv.

 

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé kardinál ThLic. Dominik Duka a advokát JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti neúspěšně domáhali po příspěvkových organizacích Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno omluv za to, že uvedením her „Prokletí“ a „Naše násilí, vaše násilí“ bylo zasaženo do jejich osobnostních práv. Tvrdili, že do jejich práv občanů České republiky římskokatolického vyznání bylo v těchto dvou inscenacích zasaženo zobrazením reprezentantů jejich víry nepřijatelným způsobem, jenž poškodil jejich lidskou důstojnost, víru, vyznání a představoval nerovné zacházení s jejich církví oproti jiným subjektům (jiné církve, významní státníci).

Po vyčerpání všech procesních prostředků se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud, přičemž ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do práva na lidskou důstojnost, do principu rovnosti ve vztahu k ochraně náboženského vyznání, do svobody náboženského vyznání, jakož i do jejich práva na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá – aktivní věcná legitimace.

Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musejí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musejí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her – včetně kontroverzních scén – byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí. Ani z hlediska intenzity působení napadených skutečností tedy nedošlo k podstatnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.

Demokracie nepostrádá etický rozměr a k posouzení konfliktu jej obsahujícího jsou někdy zapotřebí i soudci. V zásadě by se však soudci, a to ani ústavní, neměli stát strážci veřejné morálky. V jednom z citovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zaznělo v disentu, že pro věřícího je nejlepší ochranou před rouháním a výsměchem síla jeho víry. Čas uplynulý od uvedení obou her prokázal, že se věřící ochránit dokážou.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David, CSc.) na základě výše uvedeného zamítl ústavní stížnost kardinála Dominika Duky a advokáta Ronalda Němce směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2120/21 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: festival Divadelní svět Brno

Go to TOP