V následujícím článku rozebereme význam a důvod speciální doložky znaleckého posudku. Pomocí výkladu o podjatosti (nepodjatosti) znalce dovodíme, že i znalec, který zpracoval posudek s doložkou, je znalcem soudu. Vysvětlíme, že první posudek s doložkou si může zadat strana sporu a druhý posudek od stejného znalce může zadat soud. Budeme se zabývat všemi typy řízení.

Co soudce očekává od znaleckého posudku – včetně posudků s doložkou?

Soud potřebuje plně pochopit problematiku – skutkový stav věci. Je mu lhostejné, zdali ji pochopí z posudku znalce, kterého si vybere, nebo od znalce „s doložkou“. Problematiku potřebuje pochopit, protože jeho hlavním úkolem je rozhodnout. A rozhodnout bez pochopení podstaty problému nelze.

„Co v praxi soudce od znalce a jeho výstupu očekává? Především roli zprostředkovatele mezi světem inteligentního laika,[1] jímž soudce je, a odborným hájemstvím, jemuž rozumí znalec. Soudce většinou nebývá úplný hlupák; rozumí světu kolem sebe přinejmenším průměrně a obvykle je schopen přesného logického myšlení a umí porozumět popisu skutkových zjištění a analýze jejich příčin. Je ‚generalistou‘ – obvykle je schopen, je-li mu to patřičně vysvětleno, pasivně pochopit cokoli odborného. Zdůrazňuji – za předpokladu, že se mu to srozumitelně vysvětlí! Myslím, že to, co platí ohledně znalců pro soudce, platí i pro řadu jiných uživatelů znaleckých posudků. Schopnost zprostředkovat odborné poznatky inteligentním laikům je podle mého názoru pro úspěch znalecké činnosti klíčová. I proto je třeba text posudku formulovat pokud možno za pomoci pojmů obecného jazyka a s důkladným vysvětlením těch souvislostí, jež jinak zná a chápe jen odborník v dané oblasti. Znalec musí vnímat, že jiní lidé jeho odbornosti obvykle nerozumí ani řádově v té míře detailu, jako jí rozumí on sám. Inteligentní laik, pro něhož znalec zpracovává znalecký posudek, sice obvykle má duševní schopnosti porozumět znalcovým odborným informacím, ovšem pro jejich rychlé a patřičně důkladné pochopení mu chybí znalost širších souvislostí a celé řady základních principů, které znalci jako rutinérovi v určitém oboru připadají samozřejmé.“[2]

Co znamená „doložka“?

Dnes se již s posudky s doložkou můžeme setkat ve všech typech řízení. Nejdříve byly posudky „s doložkou“ doménou jen trestního řízení, a to v § 110a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), od roku 2002.

„Ust. § 110a tr. řádu bylo vloženo do tr. řádu tzv. velkou novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002. Důvodem přijetí této novely bylo zavedení větší součinnosti stran při dokazování, což se promítlo mj. i ve změně a rozšíření dikce ust. § 2 odst. 5 tr. řádu. Ve smyslu tohoto ustanovení je nutné zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení postupují v trestním řízení způsobem upraveným v tr. řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Změna v přístupu chápání této zásady spočívala v tom, že se prohloubí ‚rovnost zbraní‘ jednotlivých stran trestního řízení s tím, že jednotlivé změny v trestním řádu budou umožňovat plnohodnotnou aktivitu stran, tj. mj. i obhajoby při vyhledávání, předložení jednotlivých důkazů s možností navrhnout provedení vyhledaných a předložených důkazů.“[3]

Ust. § 110a tr. řádu zní: „Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“

V civilním řízení se stejný princip vtělený do § 127a o. s. ř. prosadil zákonem č. 218/2011 Sb., účinným od 1. 9. 2011. Vidíme zde desetileté zpoždění oproti trestnímu právu. Zatímco v trestním právu se jednalo o „zrovnoprávnění zbraní“, v civilním procesu to tak jasné není. Protože ve sporném řízení mají obě strany stejná (stejně malá či velká) práva, ať existují, nebo neexistují posudky s doložkou.

Ust. § 127a o. s. ř. zní: „Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“

Vidíme, že ustanovení o doložkách v civilním i trestním právu je velice podobné. V obou případech má znalec možnost nahlížet do spisu. Zadavatel má možnost položit otázky dle svého uvážení. A jedná se o důkaz znaleckým posudkem, a nikoli jen listinný důkaz. Takže znalec (obvykle) v rámci výslechu předstupuje před soud a své názory vysvětluje. Případně je konfrontován s jiným znalcem.

Doložka a správní řízení čí soudní řízení správní 

Nejvyšší správní soud dovodil v rozhodnutí 9 As 206/2014, že i ve správním řízení podle správního řádu je možné dodat posudek s doložkou dle § 127a o. s. ř. a jedná se o důkaz znaleckým posudkem, a nikoli listinný důkaz. „Má-li posudek předložený účastníkem správního řízení náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř., postupuje se při jeho provádění stejně jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle § 56 správního řádu z roku 2004.“

Judikát se problematikou zabývá v odstavcích 43 až 46. Odstavec 43 uvádí, že „úvaha vychází z požadavku na nerozpornost a souladnost právního řádu jako takového. Institut znaleckých posudků je upraven primárně v procesních předpisech. V soudním řízení správním se na základě § 64 s. ř. s. přiměřeně použije ust. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).“

V o. s. ř. je institut upraven v § 127a, dle odst. 44 judikátu „je tak v řízeních před soudem (i ve správním soudnictví) znalecký posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje stanovené formální požadavky, považován za důkazní prostředek – znalecký posudek, a to bez ohledu na to, zda byl předložen až v řízení před soudem, nebo v rámci správního řízení. Z logiky věci je pak nepřípustné, aby ve správním řízení byla tatáž listina považována za jiný podklad pro rozhodnutí (důkaz listinou), na který nemusí být nahlíženo jako na znalecký posudek, zatímco v řízení před soudem by takovému dokumentu byla přiznána důkazní síla znaleckého posudku. Proto i v řízení před správním orgánem musí být takový posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje náležitosti uvedené v § 127a o. s. ř., hodnocen stejně jako důkaz znaleckým posudkem.“

Lze tedy shrnout, že posudky s doložkou jsou možné ve všech typech řízení (civilní řízení, trestní řízení, správní řízení i soudní řízení správní). Přičemž i jejich účel je stejný. Pomoci soudu či správnímu orgánu rozhodnout. Náš další výklad bude platit pro soudní i správní řízení.

Rozdíl mezi profesemi – advokát, daňový poradce, auditor a znalec

Nyní odbočíme a ukážeme si, jaká je úloha uvedených profesí. Začneme advokátem. Dle § 3 odst. 1 zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb.) „advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta“.

Důležitý je také § 16: „(1) Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.

(2) Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.“

A konečně advokát má samozřejmě povinnost mlčenlivosti (srov. § 21). Z podstaty advokacie tedy vyplývá, že advokát je zde pro klienta a má chránit zájmy klienta.

Pokud jde o daňového poradce, jeho činnost je upravena zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Zákon v § 6 odst. 1 upravuje práva a povinnosti daňového poradce.

„(1) Daňový poradce je oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.“ I daňový poradce má povinnost mlčenlivosti, která je upravena velmi striktně také v § 6 odst. 9.

Z § 6 odst. 1 vyplývá, že daňový poradce má téměř totožný vztah ke klientovi jako advokát. I jeho základní povinností je chránit práva a oprávněné zájmy klienta. A proto je povinen důsledně využívat všechny zákonné prostředky.

Vidíme, že postavení advokáta a daňového poradce je velmi podobné. Chrání zájmy klienta. S mírnou nadsázkou můžeme říci, že protivníkem advokáta je jiný advokát v civilním řízení. Případně státní zástupce v trestním řízení. V případě daňového poradce je to finanční úřad. Protože daňový poradce poskytuje právní rady v oblasti daňové, můžeme opět s nadsázkou říci, že daňový poradce je „specializovaný“ advokát. Vztah advokáta či daňového poradce a klienta je soukromoprávní.

Činnost auditora je upravena v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech. Auditor má v rámci své činnosti provádět povinný audit, tedy v souladu s § 2 písm. a) ověřit „účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky, zda podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví v souladu s právními předpisy a příslušným rámcem účetního výkaznictví“. Auditorská činnost je dle § 2 písm. c) synonymem pro ověřování či přezkoumávání hospodaření a účetních výkazů. Auditor neradí, nezastupuje klienta. Nechrání jeho zájmy. Ostatně slovo „klient“ se v zákoně o auditorech vůbec nevyskytuje.

Auditor ověřuje účetnictví a o ověření vyhotovuje zprávu auditora, která je součástí výroční zprávy. Auditorská profese je také celosvětově regulována, aby byly výstupy auditorů celosvětově porovnatelné. I když auditora platí zákazník, příjemcem jeho výstupů jsou externí uživatelé účetních závěrek. Na auditory kromě Komory auditorů dohlíží také Rada pro veřejný výbor nad auditem, jejímž úkolem je „vykonávat veřejný dohled nad výkonem auditorské činnosti a činnosti Komory auditorů České republiky“ – viz § 37 odst. 2 písm. a) zákona o auditorech. V činnosti auditora jsou výrazně zastoupeny veřejnoprávní prvky. Dokonce i když je Komora auditorů zřízena zákonem a je samosprávným orgánem, vznikl státní úřad, který na komoru dohlíží.

Postavení znalce v právním řádu je blízké postavení auditora. Středobodem jejich zájmu není chránit práva a oprávněné zájmy klienta. To je doména advokáta či daňového poradce. Ostatně stejně jako v zákoně o auditorech se ani v zákoně o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech slovo „klient“ vůbec nevyskytuje. Ve znalecké činnosti je mnoho veřejnoprávních prvků. Znalci jsou např. povinni na vyžádání státních orgánů vyhotovit znalecký posudek. Tento vztah není založen smlouvou. Pro soudy pracují za regulované odměny. Jedná se o veřejnoprávní vztah. Dle judikatury nemůže v některých případech bez znaleckého posudku soudce rozhodnout. Znalci také nemají zřízenou samosprávní komoru ze zákona. Na jejich činnost dohlíží Ministerstvo spravedlnosti. Ostatně slovo „klient“ se v zákoně o auditorech vůbec nevyskytuje.

Znalec, který je pro daný případ ustanoven soudem (či OČTŘ), je ve veřejnoprávním vztahu. Ustanovení není založeno na smluvním základě. Znalec je ustanoven vrchnostensky.

I v případě, když byl znalec ustanoven pro daný případ advokátem a vypracovává posudek s doložkou, je v jejich vztahu přítomen veřejnoprávní prvek. Protože při provádění důkazu posudku s doložkou se postupuje stejně, „jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem“, tedy posudek vyžádaný vrchnostensky. Nový zákon posílil nezávislost znalce na zadavateli, protože odměna za posudek musí být sjednána před započetím prací písemně a nemůže být závislá na výsledku znalcovy práce.

Znalec, stejně jako auditor, se materiálně neobrací svou prací k zadavateli, který jej platí. Auditor se obrací k veřejnosti, které sděluje svůj názor na účetní závěrku. Znalec se svou prací obrací k soudu, kterému jako odborník laikovi vysvětluje složité skutkové otázky. Protože auditor je odborník na ověřování účetních závěrek, můžeme opět s nadsázkou říci, že auditor je materiálně znalec ze svého oboru.

Podjatost (nepodjatost) znalce

Znalec je zastupitelný. Nemůže-li posudek vyhotovit jeden znalec, vyhotoví ho jiný znalec. Zde je zásadní rozdíl mezi znalcem a svědkem. Svědka tvoří okolnosti, získává informace bezprostředně. Znalce tvoří volba zadavatele, informace získává zprostředkovaně. Obvykle ze spisu. Informace zpracovává a sděluje svůj subjektivní úsudek.

Svědek je už z principu podjatý. Seznamoval se se skutečnostmi před a mimo soudní řízení. A v rámci soudního řízení tyto informace sděluje. Znalec nesmí být podjatý. Pokud je podjatý, vymění se, neboť je zastupitelný. To platí i v případech, kdy je znalců z daného oboru či odvětví málo. Pak může nastoupit institut „osoby vykonávající jednorázově znaleckou činnost“ dle § 26 zák. č. 254/2019 Sb. Zde stručně vyložíme, co znamená podjatost znalce, která je upravena v zákonu o znalcích v § 18 odst. 1 a 2:

„(1) Znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení, nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.

(2) Jakmile se znalec dozví o skutečnosti, pro kterou nesmí provést znalecký úkon, oznámí ji bezodkladně zadavateli. Ustanoví-li znalce orgán veřejné moci, pak tento orgán rozhodne, zda je znalec v dané věci z podání znaleckého posudku vyloučen.“

Vyloučení znalce z případu při jeho podjatosti vychází ze zásady římského práva nemo iudex in causa sua – nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Znalec nemůže být objektivní, pokud by ze svého znaleckého vyjádření těžil. „Podjatost je opak nestrannosti či nezaujatosti, nedostatek schopnosti a vůle posuzovat věc zcela objektivně, kterážto vlastnost je předpokladem dobrého vykonávání jakékoli funkce orgánu svěřené.“[4]

Nepodjatý znalec nemá žádný vztah k případu. Laicky řečeno, je mu jedno, „jak to vyjde“. Je mu jedno, jak odpoví. Protože je znalec zastupitelný, postačí důvodná pochybnost o nepodjatosti.

Zákon o znalcích taxativně vymezuje vůči komu/čemu je možné zkoumat a namítat podjatost:

a) poměru k věci,

b) poměru k účastníkovi řízení,

c) poměru k zástupci účastníka řízení,

d) poměru k zadavateli,

e) poměru k orgánu veřejné moci, který posudek zadal nebo provádí řízení,

f) při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.

Znalec obvykle nemá vztah k projednávané věci. Znalec obvykle nemá ani vztah k účastníkovi řízení.

Zastavíme se u poměru znalce k zástupci účastníka na příkladu advokáta nebo advokátní kanceláře. Je běžné, že advokátní kancelář má „v zásobě“ několik znalců, se kterými spolupracuje. Soudci či orgány činné v trestním řízení to mají obdobně.

Samotná skutečnost zadání zakázky advokátem ještě nezavdává důvod k podjatosti. To by pak nemohl advokát zadat nikomu nic. Důvodem by bylo, kdyby práce pro jednoho zástupce zadavatele dlouhodobě představovala podstatnou část tržeb znalce. Pak by znalec byl existenčně na zástupci zadavatele závislý. Co platí ve vztahu znalce a zástupce účastníka, platí i ve vztahu znalce a zadavatele.

Znalec oznamuje zadavateli důvody své možné podjatosti. Zadavatel rozhoduje, zdali je znalec podjatý, nebo ne.

Dostáváme se k podstatě věci. Vycházíme z předpokladu, že znalec chápe institut podjatosti. A pokud vyhotoví znalecký posudek (i posudek s doložkou), pak tím deklaruje, že po celou dobu vypracovávání posudku nebyl podjatý. Stejně tak není podjatý v okamžiku, kdy obhajuje posudek před soudem. Neoznámil skutečnost naznačující podjatost.

Zákon o znalcích dopadá na znalce a případy týkající se všech typů řízení. Nicméně každý typ řízení ve svém procesním předpisu také upravuje podjatost, včetně podjatosti znalce.

Ust. § 17 o. s. ř. uvádí pro občanskoprávní řízení, že o vyloučení znalce z titulu podjatosti rozhoduje předseda senátu. Při rozhodování použije přiměřeně ustanovení o podjatosti soudce (§ 14 odst. 1, § 15, § 15a odst. 1 a 3 a § 16 odst. 3 o. s. ř.).

Trestní řád jednak odkazuje v § 105 odst. 2 na zvláštní zákon ohledně vyloučení, na zákon o znalcích. A navíc uvádí důvody podjatosti (poměr k obviněnému, k věci, k jiným osobám na řízení účastným).

Správní řád pro znalce uvádí stejné důvody podjatosti jako pro úřední osobu (§ 14 spr. řádu), opět se jedná o důvodné předpoklady, že znalec má poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, pro nějž lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Dle soudního řádu správního je znalec vyloučen z obdobných důvodů jako soudce (§ 8 odst. 2 s. ř. s.). Jedná se o důvodnou pochybnost o nepodjatosti. Podrobněji je tato část rozebrána v literatuře.[5]

Co z podjatosti (nepodjatosti) vyplývá? Výslech znalce 

Vysvětlili jsme, že znalec při podání ani obhajobě posudku není podjatý. Co z toho vyplývá? Má pravdivě, úplně a přezkoumatelně odpovědět na položené otázky (§ 28 odst. 1 zákona o znalcích). I rozdílní znalci by na stejnou otázku měli odpovídat stejně. Proto se často setkáváme u konkurenčních posudků v tomtéž soudním případě s rozdílnými či nepatrně rozdílně položenými otázkami. Hlavní výhodou, kterou disponuje zadavatel posudku „s doložkou“ či jeho zástupce (typicky advokát), je, že zadává znalecké otázky dle své úvahy. Včetně žádosti o revizi předcházejících posudků.

Představme si nyní extrémní situaci. Znalec obhajuje u soudu posudek s doložkou, klasický výslech znalce. Není podjatý. Chytrý soudce položí znalci otázku. Chytrý znalec okamžitě pochopí, že když pravdivě a úplně na otázku odpoví, tak „potopí“ klienta. Soud se zeptal správně. Jak se má znalec zachovat, když není podjatý? Připomínáme, že na posudek s doložkou se hledí „stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem“. Znalec nemůže v odpovědi říci nepravdu, nemůže lhát. Dopustil by se trestného činu. Může mlčet a na otázku neodpovědět, i když zná odpověď? Domníváme se, že mlčením znalec deklaruje svou podjatost. Vznikla by jen otázka, od kterého okamžiku by znalec byl podjatý. A zdali posudek vůbec použít. Opakujeme, že znalec je zastupitelný. Znalec by měl pravdivě, úplně a přezkoumatelně odpovědět i na otázku, která zákazníka „potopí“. To vyplývá už z postavení znalce a z veřejnoprávních prvků jeho činnosti.

Slovo „potopí“ bylo užito expresivně. Je citově zabarveno. Jako by znalec jednal špatně. Jako by měl nějakou povinnost zákazníka „nepotopit“.

Pokud se přijme výše uvedené pojetí nepodjatosti, pak to znamená změnu uvažování znalce, změnu paradigmatu. A následně na to pochopitelně i změnu uvažování advokátů při zadávání znaleckých posudků. Advokáti zde nejsou od toho, aby škodili klientům.

Výslech znalce a další posudek či dodatek a změna zadavatele

Znalec, který napíše posudek s doložkou nebo posudek pro soud či OČTŘ, má povinnost se dostavit k výslechu a posudek obhajovat. V rámci výslechu mohou klást znalci otázky „všichni“, tedy v civilním řízení strany sporu či účastníci řízení i soud. A v trestním řízení strany řízení a soud. Není to tak, že by otázky mohl znalci klást jen jeho zadavatel. Znalec není chráněncem zadavatele. I druhá strana sporu může znalci položit otázku. Pokud může u výslechu druhá strana nebo soud klást otázky, proč by nemohli požádat o odpověď formou znaleckého posudku?

A co když se otázka vztahuje k projednávané věci, jen je složitá. Např. znalec sdělí něco ve smyslu: „To je složité, musel bych nastudovat podklady, a pak mohu odpovědět.“ A soud řekne, tak odpovězte písemně, a kdybychom odpověď nepochopili, tak vás ještě dovyslechneme.

Tímto způsobem může i druhá strana sporu zadat se souhlasem soudu znalci otázky vlastně již dnes. Samozřejmě že soud musí být přesvědčen, že odpověď posune případ. Typickým příkladem může být žádost o revizi jiného posudku ve spisu.

Již dnes se stávají případy, kdy znalec vypracoval posudek s doložkou (tedy pro účastníka řízení) v rámci civilního řízení. Posudek u soudu obhajoval. Následně mu soud položil své otázky a zadal v dané věci svůj posudek. Konkrétně vypracovat revizní posudek k jinému posudku v rámci stejného soudního řízení. Žalobkyně namítala podjatost znalce. Soud zkoumal a sdělil, že znalec není podjatý, a znalec vypracovává posudek pro soud. Je otázkou, zdali by stejné závěry platily i pro trestní řízení. Zásady trestního práva jsou přece jenom jiné než zásady civilního práva.

Proti tezi, že v civilním řízení znalec „přechází“ mezi stranou sporu a soudem, stojí argument, že v rozsahu, v jakém se dodatečný požadavek soudu nebo jiné strany kryje s původními otázkami, je zbytečný. Tam, kde se nekryje, může být deformován skutečností, že znalec musí nevyhnutelně chtít, aby jeho závěry ve druhém posudku byly v souladu se závěry, ke kterým dochází v původním posudku. Je zde riziko, že znalec následně odhalí svou chybu a nepřizná ji. Tím může být dán jeho „poměr k věci“. Ovšem tento argument může být použit i v případě, kdy znalec vypracovává v dané věci druhý posudek pro stejného zadavatele. A může být použit i u výslechu znalce, kdy znalec při výslechu přijde na chybu v posudku a nesdělí ji. Argument není proto možné použít jen ve vztahu k zadavatelům.

Znalec „vychází vstříc“ zadavateli – mentální nastavení

Znalec stejně jako jakýkoli jiný podnikatel[6] obvykle uvažuje takto: Klient (zadavatel) si zaplatil, abych mu poskytl co nejlepší služby. Už tato úvaha není přesná, protože znalecká činnost v sobě obsahuje veřejnoprávní prvky – viz nepodjatost znalce. Výše jsme vysvětlili, že znalec při obhajobě posudku s doložkou není podjatý, a proto musí odpovědět pravdivě, úplně a přezkoumatelně, i kdyby „potopil“ klienta.

Znalec se často pasuje mentálně do role odborného obhájce a píše posudek ve prospěch klienta. Což však není jeho úkolem. Znalec dostal otázky zadané ve prospěch klienta. Advokát nebude pokládat otázky v neprospěch svého klienta. Opět opakujeme, že znalec má pravdivě, úplně a přezkoumatelně odpovědět na položené otázky. Protože otázky byly položeny ve prospěch klienta, i posudek vyzní ve prospěch klienta.

Znalec nejlépe „vyjde vstříc“ zadavateli, pokud správně a pravdivě odpoví na zadané otázky. Pokud se znalec v odpovědích bude snažit klientovi přilepšit a soudce to pozná, znalec klientovi uškodí. Bude minimálně nedůvěryhodný. I zde jde o mentální nastavení znalce, aby pochopil, co znamená „nejlepší služby“ pro klienta či zadavatele. Lépe řečeno „nejlepší nepodjaté služby“.

Jak si představujeme znalecké posudky a obhajoby posudků budoucnosti?

Nyní navazujeme na úvod: proč soudce provádí důkaz znaleckým posudkem a co očekává od jeho obsahu. Posudek musí obsahovat kauzální kontext celého skutkového děje dokazovaného příběhu, jinak je pro soudce v rámci zjišťování úplného a správného skutkového stavu věci nepoužitelný.

A navíc bude muset nepoužitelnost důkazu znaleckým posudkem náležitě v odůvodnění svého rozhodnutí vyargumentovat, a to přezkoumatelně. Skutkové okolnosti zjištěné znalcem při plnění znaleckého úkolu přitom nemají primární důkazní hodnotu a důkazy obstarané a provedené v souladu se zásadou přímosti (bezprostřednosti a ústnosti současně) mají nepoměrně větší důkazní sílu.

Co tedy soudce (policejní orgán, státní zástupce, ale např. i správce daně) očekává od „ustanoveného“ či „doložkového“ znaleckého posudku? Vymezení znaleckého posudku coby důkazu je v procesních předpisech prosté – „Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí“ (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) či „Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí“ (§ 105 tr. řádu). Příslušný orgán tedy očekává od znalce „tlumočnický“ úkon. Překlad odborných informací, získaných při objasňování skutkového stavu právní věci, z „vědečtiny“ do češtiny, a to podle míry svých „jazykových“ schopností, neboť v praxi se vyskytují případy, kdy osoba naplňující výkon pravomoci nalézacího orgánu je sama odborně zdatná natolik, že v rámci svého akreditovaného vzdělání žádného „tlumočníka“ nepotřebuje, čímž samozřejmě získává před stranami řízení značný náskok a onoho „tlumočníka“ pak potřebuje strana žalobní i obranná, čímž se dostáváme k dalšímu rozměru efektu „doložkového“ znalce.

Domníváme se, že vedle stávajících způsobů spolupráce mezi znalcem a soudcem (OČTŘ, správcem daně atd.) se bude uplatňovat i nový způsob spolupráce. V současné době je typické „sepětí“ znalců a zadavatelů. Soudce si „drží“ svého znalce, strany sporu také. V budoucnu se začne prosazovat v civilním řízení a správním řízení včetně s. ř. s. „přechod“ znalce od zadavatele-strany sporu k zadavateli-soudu. Soudce tak využije znalce, který již v průběhu řízení (nikoli před řízením či mimo řízení) nabyl o případu povědomost, a položí mu své doplňující otázky. Smyslem je ono pochopení kontextu soudcem.

Pokud by bylo v civilním řízení takto rozšířeno použití § 127a o. s. ř., odpadly by minimálně některé důvody, pro které je opakovaná snaha odstranit § 127a o. s. ř. z našeho právního řádu.

Otázkou je, zdali se takto bude postupovat i v trestním řízení. Jestli „přechod“ znalce od obžalovaného ke státnímu zástupci či soudu nebude vykládán jako porušení práva na obhajobu (§ 2 odst. 13 tr. řádu).

 

JUDr. Marek Nespala působí jako advokát, předseda Výboru pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů ČAK a člen prezidia Unie obhájců ČR.

JUDr. Ing. Lukáš Křístek, MBA, působí jako znalec, znalecká kancelář BDO ZNALEX, s. r. o.

---

[1] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Ads 17/2017-15, zejm. bod 22.

[2] K. Šimka: Předmluva, in L. Křístek, P. Bürger, J. Vučka: Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech – komentář, Leges, Praha 2021, str. X-XI.

[3] J. Kocina, J. Vepřek: Znalecký posudek předložený stranou v trestním řízení, Advokátní deník, dostupné z https://advokatnidenik.cz/2019/05/14/znalecky-posudek-predlozeny-stranou-v-trestnim-rizeni/.

[4] Z. Madar a kol: Slovník českého práva, díl II., heslo Podjatost, Linde Praha, Praha 2002, str. 1 810.

[5] P. Ševčík, L. Ullrich: Znalecké právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 132.

[6] Znalec je podnikatel – má povinně přidělenou datovou schránku; má povinně přiděleno identifikační číslo osoby. Tím se znalec stává podnikající fyzickou osobou. Viz § 24 písm. a) bod 1 zák. č. 111/2009 Sb. ve spojení s § 25 písm. e) zák. č. 111/2009 Sb., o základních registrech. Také věcný návrh zákona o znalcích uváděl, že Soudním dvorem EU, sp. zn. C-372/09 a C-373/09, byly služby soudních znalců a tlumočníků prohlášeny za služby ve smyslu čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ten mj. stanoví, že za služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu. To znamená, že jde o hospodářskou činnost, což je unijní terminologický ekvivalent pojmu podnikání v České republice.