Závaznost judikatury Ústavního soudu byla doposud zkoumána z teoretického hlediska. V tomto článku ji zkoumáme empiricky. Konkrétně studujeme, zda se změnila kvalita či argumentace odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění rok po vydání nálezu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, který komplexně rozebral podmínky pro podmíněné propuštění a jehož závěry se během jednoho roka staly ustálenou judikaturou. Odůvodnění rozhodnutí se oproti stavu těsně před vydáním nálezu nijak nezměnila: Soudy uváděly trestní minulost jako hlavní důvod rozhodnutí, aniž by ji blíže zkoumaly; nápravu odsouzeného obecné soudy nijak blíže nezkoumaly, kázeňské odměny a tresty hodnotily dále velmi mechanicky jen podle jejich počtu. Úroveň odůvodňování usnesení o podmíněném propuštění tedy zůstává velmi nízká i rok po přijetí předmětného nálezu, který špatný stav označil jako systémový problém. Závaznost judikatury ÚS se tak jeví v jiném světle.

V úvodu článku nejdříve krátce nastiňujeme teoretickou otázku, zda by vůbec nálezy Ústavního soudu (dále i „ÚS“) měly mít na budoucí rozhodování obecných soudů v podobných případech vliv, tedy zda by měla platit jejich obecná precedenční závaznost. Následně vysvětlujeme, proč závaznost zkoumáme právě na nálezu II. ÚS 482/18 a jaké nároky na rozhodování o žádostech o podmíněné propuštění tento nález klade.[1] Poté uvádíme, jak jsme vybrali vzorky zkoumaných usnesení a jakým způsobem jsme je analyzovali. Nakonec představujeme výsledky, konkrétně zda a nakolik došlo ke změně ve stylu, jakým soudy svá rozhodnutí o podmíněných propuštěních odůvodňují. Článek uzavíráme úvahami nad důsledky našich zjištění pro diskusi o závaznosti judikatury Ústavního soudu.

1. Teorie závaznosti rozhodnutí ÚS

Jsou nebo by měly být nálezy ÚS o ústavní stížnosti precedenčně závazné pro obecné soudy? Odpověď bude záviset na tom, co myslíme pojmem závaznost. Ta může být formální nebo argumentační, kasační nebo precedenční, absolutní nebo s možností odchylky, vnitřní v rámci ÚS nebo navenek vůči ostatním orgánům a osobám. Podobně se můžeme bavit o závaznosti nálezů a usnesení, případně závaznosti výroku či odůvodnění. V tomto článku se zaměřujeme na precedenční závaznost nálezů navenek vůči ostatním orgánům.

Co se týče precedenční závaznosti, dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí ÚS závazná pro všechny orgány i osoby. Právě toto ustanovení, ač může vypadat zprvu jasně, se stalo předmětem vlekoucí se diskuse o tom, co zmiňovaná závaznost v praxi znamená. Konkrétně nás zajímá, zda jsou rozhodnutí ÚS závazná pro obecné soudy ve skutkově a právně podobných jiných věcech. V naší kontinentální právní kultuře je pojem závaznost vnímán jako striktní formální závaznost právního předpisu,[2] z pozice soudců je spojen přímo se zákonem; od pravidla vyjádřeného v zákoně se soudce nemůže odchýlit. Bavíme-li se o preceden­ční závaznosti, nebylo by úplně namístě brát pojem závaznost takto striktně. Zde půjde spíše o výklad tohoto pojmu jako o závaznost argumentační, která je podmíněná a která se projevuje jako určité spektrum, které jde „od striktní vázanosti přes různé stupně přesvědčivosti, až po skutečně naprostou normativní irelevanci“.[3] Takto je pojem závaznost vykládán v angloamerické právní kultuře ve vztahu k precedentu, což je pro naši diskusi o precedenční závaznosti příhodné.

Dle § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Když bychom toto posuzovali pouze na základě argumentu a contrario a s ohledem pouze na striktní formální závaznost, z tohoto ustanovení by plynulo, že soudci rozhodnutími (nej)vyšších soudů v jiné věci, i když by byla velmi podobná, nijak vázáni nejsou. Tento názor převažoval hlavně v době počátků působení ÚS, prosazovali ho např. Ševčík[4] nebo Sládeček a Mikule.[5] I když již tehdy se našli autoři, jako např. Procházka, kteří s tímto názorem nesouhlasili.[6] Ani autoři tohoto článku s ním nesouhlasí, protože kromě argumentu a contrario je potřeba toto zákonné ustanovení posuzovat i s ohledem na další principy a zásady, které se při aplikaci práva v právním státě uplatňují. Nesmíme totiž opominout, že v našem právním systému platí také principy jako zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásada ochrany legitimního očekávání, které patří mezi základní zásady spravedlivého procesu, jsou důležitou součástí právního státu a jsou také předpokladem důvěry občanů v právo všeobecně.

I když i současní autoři odmítají, že by u nás existoval precedent tak, jak funguje v angloamerické právní kultuře, přiznávají judikatuře „jistou formu normativní síly v právní argumentaci“.[7] Bobek a Kühn např. uvádějí, že „snad žádná seriózní učebnice právní teorie již dnes netvrdí, že by judikatura v českém právu neměla žádný právotvorný význam“.[8] „Skutečnost, že kontinentální rozhodnutí nelze považovat za striktně závazná, neznamená, že by judikatura byla normativně irelevantní.“[9]

Precedenční závaznost byla hlavně ze začátku mnohými popírána právě ve vztahu k nálezům o ústavních stížnostech proti rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci. Např. právě Sládeček a Mikule uvádějí, že u „nálezů, které se týkají jen konkrétních právních poměrů a určitých osob, nemůže obecná závaznost výroku znamenat nic jiného než povinnost uznávat jejich závaznost právě jen pro ony konkrétní poměry“.[10] Zde jde o názor z poloviny 90. let, kdy se role ÚS v našem ústavním systému teprve ustalovala a kdy také nebyla všechna rozhodnutí ÚS tak snadno veřejně přístupná jako dnes – jedním z argumentů proti obecné závaznosti totiž byla skutečnost, že na rozdíl od nálezu o zrušení (části) předpisu není nález o ústavní stížnosti automaticky zveřejňován. Proto tento typ nálezu nemohl být považován za obecně známý, a tedy ani obecně závazný. V dnešní době, kdy existuje volně dostupná internetová databáze NALUS (a různé další databáze), ve které lze jakékoli rozhodnutí snadno dohledat, je tento argument již značně oslaben, ne-li zcela překonán.[11] Dle Barilika a Hořáka „hlavním smyslem publikování judikatury je poskytovat vodítko pro soudce, kteří budou řešit případy stejné nebo obdobné jako ty, jimiž se vyšší soud v publikovaném rozhodnutí zabýval. Obecnějším cílem je předvídatelnost výkladu práva ze strany soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení.“[12]

S problematikou závaznosti nálezu o ústavní stížnosti úzce souvisí otázka závaznosti odůvodnění rozhodnutí. I v této oblasti se právní teoretici dělí na dva tábory. Jeden tábor[13] je přesvědčen, že odůvodnění nálezů jsou závazná erga omnes, jelikož výrok sám nemá velkou vypovídací hodnotu, zní-li „rozhodnutí X soudu Z se zrušuje“ nebo „stížnost se zamítá“, zato z odůvodnění (konkrétně z jeho „nosných důvodů“, neboli z ratia decidendi) plyne, jaký má na danou problematiku ÚS právní názor a jak jej odůvodňuje. Právě v odůvodnění svých rozhodnutí ÚS řeší ústavněprávní problémy, které mají často z hlediska ochrany ústavnosti obecný význam a přesahují vlastní rámec konkrétní posuzované kauzy.[14] „Takto se tedy – na rozdíl od rozhodnutí obecných soudů – těžiště významu přenáší ze samotné znělky výroku do jeho odůvodnění.“[15]

Druhý tábor[16] zastává názor, že vykonatelnost, a tedy i závaznost nálezů ÚS je možné spojovat pouze s jejich výroky, a nikoli s jejich odůvodněními. Odůvodnění dle nich nemůže mít právní následky, jelikož z něj neplynou práva ani povinnosti. Tento tábor ovšem také nepovažuje odůvodnění za nedůležité – i když dle nich není právně závazné, může působit silou své myšlenkové a názorové přesvědčivosti.

Jelikož ÚS rozhoduje velké množství věcí, a to ve čtyřech senátech o různém složení a zároveň v některých případech v plénu složeném ze všech svých soudců, nelze vyloučit, že rozhodování ÚS bude v některých oblastech vnitřně rozporné.[17] Zde vstupuje do debaty o závaznosti rozhodnutí ÚS pojem „ustálená judikatura“. Tou se rozumí „série rozhodnutí opakujících nebo rozvíjejících interpretaci určité zákonné nebo de facto soudně vytvořené normy, principu nebo metodologie interpretace neurčité normy“.[18] „Teprve pokud právník vidí, že určitý právní názor byl opakovaně potvrzen napříč nejvyšším soudem, může být uklidněn, že jde vskutku o ‚ustálenou judikaturu‘, tedy o názor nejvyššího soudu, nikoli ‚jen‘ jednoho malého senátu.“[19]

Tím tedy logicky docházíme k tomu, že právní názor vyjádřený v jednom samotném senátním nálezu ještě nemůže oplývat zásadní precedenční závazností. Naopak plenární nálezy a právní názory, které jsou součástí ustálené judikatury, mohou oplývat tak velkou normativní silou, že je některými autory označována již za formální závaznost.[20] Zde se naplno projevuje ona závaznost vnímaná jako určité spektrum, která nemá pouze dva póly (závazné vs. nezávazné), ale která má různé stupně a působí různou silou.

Kühn tedy uvádí tři kategorie různé síly závaznosti názorů obsažených v judikatuře ÚS:

„(1) právní názor obsažený v jednom senátním nálezu ÚS,

(2) právní názor obsažený v plenárním nálezu ÚS,

(3) právní názor obsažený v ustálené judikatuře ÚS.

V případě (1) se jedná o normativní působení, v případech (2) a (3) o formální závaznost.“[21]

Ačkoli jsou názory na téma závaznosti rozhodnutí ÚS v mnohém diametrálně odlišné, dělicí čára mezi oběma názorovými póly je nejasná a neostrá. I odpůrci obecné závaznosti rozhodnutí totiž alespoň ustálené judikatuře přiznávají vliv, který může reálně mít, jakmile je argumentačně na výši – může dle nich působit silou své myšlenkové a názorové přesvědčivosti.[22] A naopak podle autorů, dle kterých judikatura působí precedenční závazností neboli normativní silou, nejde nikdy o závaznost absolutní, bez možnosti odchýlit se od ní.[23]

Při odchýlení mají obecné soudy „možnost od výkladu požadovaného ÚS v rámci ústavně konformní interpretace ustoupit, pokud se změní relevantní podmínky, za kterých byla interpretace činěna“.[24] Dále také existuje legitimní možnost, aby obecný soud s názorem vyjádřeným v judikatuře ÚS nesouhlasil, což je projevem toho, že judikatura má být flexibilní, má adekvátně reagovat na vývoj práva i společnosti. „ÚS však trvá na tom, aby obecné soudy k tomuto postupu přistupovaly pouze výjimečně, na základě velmi důležitých důvodů, a zejména v dobré víře.“[25] V takovém případě se obecné soudy ve svém rozhodnutí od názoru ÚS mají odklonit explicitně, ne skrytě a „pokoutně“, a měly by k tomu představit seriózní argumenty, které jejich odlišné stanovisko dostatečně podepřou. Tento postup bývá nazýván „reflektováním“ nebo „respektováním“ ústavněprávního výkladu Ústavního soudu.[26] Ovšem „pokud obecný soud nereflektuje závaznou judikaturu ÚS v obdobných věcech, považuje ÚS jeho jednání za rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy, popř. čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to bez ohledu na důvody tohoto postupu. Pokud je takové rozhodnutí napadeno ústavní stížností, ÚS je bez výjimky zruší.“[27]

Diskusi ohledně závaznosti rozhodnutí ÚS můžeme tedy shrnout následujícím způsobem. Nálezy ve větší či menší míře obecnou závazností nadány jsou; nálezy o ústavních stížnostech hlavně tehdy, je-li názor v nich obsažený součástí ustálené judikatury nebo jde-li o nález pléna. Odůvodnění nálezů jsou důležitá a mají ovlivňovat budoucí rozhodování obecných soudů i v dalších podobných věcech, ať už tento vliv nazveme normativní silou, precedenční závazností, nebo silou přesvědčivosti myšlenek a argumentace v nich obsažených. A nakonec precedenční závaznost nálezů ÚS pro obecné soudy není absolutní a bez možnosti odchylky, naopak soudy mají možnost se od právního názoru ÚS odchýlit (i když třeba jen ve výjimečných případech), ale je zásadní, aby tak učinily výslovně a poskytly pro svůj odlišný názor kvalitní argumentaci – tedy nemusí se názorem ÚS nutně řídit, ale musí jej nutně reflektovat.

2. Závaznost judikatury Ústavního soudu v praxi: podmíněné propuštění a nález II. ÚS 482/18

Mezi teoretiky převažuje shoda na tom, že právní názory ÚS, zvláště jsou-li ÚS opakovány, mají být ze strany obecných soudů reflektovány. O reálném vlivu judikatury Ústavního soudu na rozhodovací praxi obecných soudů však víme jen velmi málo. Proto jsme se rozhodli toto zkoumat, a to konkrétně na příkladu nálezu II. ÚS 482/18, který blíže specifikoval, jak interpretovat zákonné podmínky týkající se podmíněného propuštění, a co je a není možné brát při tomto rozhodování v potaz. Tento nález jsme si vybrali proto, že:

(i) poskytuje obecným soudům jasná ucelená vodítka, jak při posuzování žádostí o podmíněném propuštění (dále i „podmíněné propuštění“) postupovat,

(ii) jedná se o oblast, ve které mají soudci velkou míru diskrece a manévrovacího prostoru vůči názoru ÚS,

(iii) protože jde o velmi častý druh rozhodnutí (ročně se týká několika tisíc odsouzených),

(iv) protože tento nález byl velmi rychle potvrzen dalšími nálezy a

(v) Ústavní soud v tomto nálezu mluví o systémovém problému, pročež lze očekávat snahu o zlepšení.

2.1. Obsah nálezu II. ÚS 482/18

Ústavní soud se tématem odůvodňování rozhodnutí o podmíněném propuštění již několikrát zabýval před vydáním nálezu II. ÚS 482/18,[28] ovšem v tomto nálezu poprvé rozebírá oblast podmíněného propuštění komplexně a jasně a stanovuje konkrétní požadavky na odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění. Obecným požadavkem, který vše uvozuje a také propojuje, je nutnost rozhodnutí přiměřeně, řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit, s dostatečnou oporou mj. v podáních a návrzích účastníků řízení (bod 22).

Dále ÚS zdůrazňuje, že je potřeba dostatečně zjistit skutkový stav věci, a to na základě aktuálních skutkových podkladů (bod 22). Při rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění se nelze opírat pouze o informace z doby odsouzení žadatele (bod 10). Mnohé skutečnosti, které ovlivňují uložení trestu, mohou ovlivnit také rozhodnutí o podmíněném propuštění, ale rozhodování o podmíněném propuštění nelze založit pouze (ani hlavně) na nich (bod 51). Dle ÚS je totiž nutné zjistit a zhodnotit aktuální poznatky k osobnosti žadatele, ke stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně. Při tom se má soud soustředit na to, aby zjistil, zda se žadatel napravil skutečně a upřímně (bod 15), přičemž toto polepšení se má prokázat v době rozhodování o žádosti o podmíněném propuštění (bod 34).

Polepšení může dle ÚS nasvědčovat účast v programech majících předcházet trestným činům, rozeznání a reflexe okolností vedoucích k páchání trestného činu žadatelem, práce (hlavně byl-li před nástupem dlouhodobě nezaměstnaný) a zlepšování kvalifikace, upřímná lítost ohledně svého jednání či že žadatel neporušuje závažně své povinnosti v rámci výkonu trestu odnětí svobody (např. nebere drogy, body 33 a 25). Při hodnocení nápravy je také zapotřebí celkově posoudit chování žadatele po odsuzujícím rozsudku, jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody a plnění jeho povinností (bod 33). Při tomto hodnocení je nutné přihlédnout k vývoji žadatele v rámci běhu času a působení výkonu trestu (bod 34). Také to, zda žadateli byly uděleny odměny a kázeňské tresty, je potřeba posuzovat s ohledem na běh času, na průběh výkonu trestu odnětí svobody a také na to, zda podávají zprávu o skutečné nápravě pachatele – nelze je hodnotit mechanicky, pouze na základě jejich počtu (bod 33). Co se týče fakultativní podmínky včasného nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, její ne/splnění lze dle ÚS vnímat jen jako vedlejší ukazatel nápravy odsouzeného, přičemž jestliže do výkonu trestu odnětí svobody včas nenastoupil, je potřeba zkoumat důvody, které k jeho zpoždění vedly (bod 53).

Ohledně posouzení prognózy vedení řádného života se ÚS vyjadřuje v tom smyslu, že ani toto nelze opírat výlučně o minulé chování odsouzeného, toto posouzení nelze založit pouze na okolnostech vztahujících se k povaze a závažnosti jeho trestného činu (bod 25) ani pouze na informaci o žadatelově trestní minulosti (body 41 a 22). Trestní minulost jako takovou také dle ÚS není možné posuzovat mechanicky, jen na základě počtu minulých odsouzení nebo počtu předchozích podmíněných propuštění (bod 42), ale je potřeba analyzovat ji z hlediska její frekvence a vývoje závažnosti páchaných trestných činů a přitom je potřeba se zaměřit zejména na léta předcházející trestnému činu, za který je žadatel nyní ve výkonu trestu odnětí svobody (bod 43). ÚS dodává, že míru rizika budoucí recidivy lze zmenšit uložením dohledu, povinností a omezení, přičemž ty je potřeba stanovit výslovně a individuálně pro každého žadatele (bod 37).

Soud by dále měl zkoumat, nakolik žadatel identifikoval a překonal subjektivní příčiny páchání trestného činu (bod 41). Také je nutné zhodnotit, v jakém prostředí se bude žadatel po případném propuštění vyskytovat, zda a jaké bude mít zaměstnání i ubytování, jaké má rodinné zázemí a zda se svou rodinou či přáteli udržuje kontakt (body 40, 41 a 50).

K dobru žadatele je dle ÚS potřeba přičíst to, že nahradil škodu, kterou svým trestným činem způsobil, nebo se o to skutečně a upřímně pokouší. Ovšem nenahrazení škody žadatelem nemůže být jediným faktorem vylučujícím možnost podmíněného propuštění, jestliže žadatel splnil všechny obligatorní zákonné podmínky. Je nezbytné zkoumat, zda žadatel vůbec má nějaké prostředky, kterými by mohl škodu nahradit, přičemž vyžadovat náhradu lze jen po těch pachatelích, kteří k tomu prostředky mají, což by měl prokázat soud (s případnou možnou součinností žadatele, bod 54).

Podle ÚS není možné, aby soud v rozhodnutí uvedl, že je potřeba dalšího působení výkonu trestu odnětí svobody, aniž by toto jakkoli dále vysvětlil; naopak je potřeba uvést, jaké konkrétní podmínky žadatel nesplnil a také jaké kroky má podniknout, aby podmínky pro podmíněné propuštění mohl naplnit (bod 48). Přičemž soud může po žadatelích vyžadovat splnění pouze takových podmínek, jejichž splnění můžou v rámci výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit (bod 59). Jedním z účelů možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je jej motivovat k pozitivním aktivitám, např. aby se aktivně zapojil do programů zacházení, které mají mít preventivní, integrující a restorativní účinek (bod 13).

Jako ve své předchozí judikatuře, i v tomto nálezu ÚS zmiňuje, že i když jde v případě podmíněného propuštění o institut mimořádný a nenárokový, soud nemůže libovolně, bez přesvědčivého odůvodnění odmítnout žádost žadatele, který naplnil vyžadovaná zákonná kritéria (bod 12).

Na tento nález v krátkém sledu navázaly další dva nálezy, které se zabývaly podmíněným propuštěním a které potvrdily závěry v nálezu II. ÚS 482/18. Konkrétně se jednalo o nález ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17, který se s právním názorem vyjádřeným ÚS v nálezu II. ÚS 482/18 ztotožňuje a opakovaně na něj odkazuje.[29] Navazující nález ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 810/18, se k nálezu II. ÚS 482/18 taktéž výslovně přihlásil (bod 17). V létě 2019 se tak již o východiscích zmíněných v nálezu II. ÚS 482/18 muselo začít uvažovat jako minimálně o ustalující se judikatuře, ne-li již o judikatuře ustálené.

2.2. Vzorek usnesení o podmíněném propuštění

Konkrétní usnesení k následujícímu zkoumání byla vybrána tak, aby byla vydána ve srovnatelných obdobích těsně před vydáním nálezu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, a jeden rok poté. Jeden rok by měl být dostatečný, aby se soudci s nálezem seznámili, aby byli přesvědčeni o ustálenosti názoru nálezu II. ÚS 482/18 i na něj navazujícími nálezy a aby měli dostatek času mu přizpůsobit svou praxi či na něj jinak ve svých rozhodnutích re­agovat. Konkrétně tedy byla zkoumána usnesení o podmíněném propuštění vydaná mezi 5. až 16. listopadem 2018 a mezi 4. a 15. listopadem 2019.

Obě daná období byla vybrána tak, aby si byla co nejvíce podobná – jedná se v obou případech o 14 dnů počínaje pondělím, na samém začátku listopadu. Dále jde o pokud možno co nejvíce „normální“ a průměrná období (nejde o dobu letních prázdnin ani státních svátků, během kterých je zvýšená pravděpodobnost, že budou u soudců probíhat různé dovolené), zároveň by mělo jít o dobu již dostatečně vzdálenou začátku školního roku a není ani příliš blízko vánočním svátkům. To vše by mohlo získané vzorky rozhodnutí nějak ovlivnit, např. momentálním obsazením soudců, jejich celkovým naladěním či dobou, kterou jsou ochotni každému případu věnovat, čemuž jsme se snažili co nejvíce vyhnout.

Oslovili jsme na základě zákona o svobodném přístupu k informacím všechny soudy, které v 1. stupni běžně rozhodují o žádostech o podmíněné propuštění – tedy soudy, v jejichž okresu se nachází vazební věznice nebo věznice. Dohromady se jednalo o 33 soudů. V první vlně, v listopadu 2019, jsme tyto soudy požádali o zaslání anonymizovaných usnesení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která byla učiněna v období mezi 5. a 16. listopadem 2018 (podstatné je datum rozhodnutí) a která nebyla vyhotovena jako zjednodušená usnesení. V případě, že proti některému z těchto usnesení byla podána stížnost, žádali jsme taktéž o zaslání anonymizovaného usnesení stížnostního soudu, kterým bylo rozhodnuto o této stížnosti.

Ve druhé vlně, tedy v únoru 2020, jsme soudy oslovili podobně, pouze s rozdílem, že jsme požádali o zaslání rozhodnutí učiněných v období mezi 4. a 15. listopadem 2019. Dále jsme požádali soudy o následující údaje ohledně usnesení o žádostech o podmíněné propuštění, která byla vydána jako zjednodušená:

1. Počet zjednodušených zamítavých usnesení rozhodnutých mezi 5. až 16. listopadem 2018.
2. Počet zjednodušených vyhovujících usnesení rozhodnutých mezi 5. až 16. listopadem 2018.
3. Počet zjednodušených zamítavých usnesení rozhodnutých mezi 4. až 15. listopadem 2019.
4. Počet zjednodušených vyhovujících usnesení rozhodnutých mezi 4. až 15. listopadem 2019.

Na žádost týkající se rozhodnutí z roku 2018 odpovědělo všech 33 soudů, všechny soudy poslaly oficiální odpovědi a vyžádaná rozhodnutí bez významnějších problémů. Oficiální odpovědi soudů byly užitečné v tom ohledu, že většinou se v nich uvádělo, kolik daných rozhodnutí vydaly/posílají, přičemž někdy v odpovědi byly uvedeny i spisové značky daných rozhodnutí. Podle těchto údajů bylo možné zkontrolovat, zda počet rozhodnutí, která jsme reálně získali, odpovídá číslu, které je uvedeno v dopise, případně i odpovídají-li spisové značky došlých rozhodnutí. V některých případech totiž od soudů dorazilo méně rozhodnutí nebo s jinými spisovými značkami, než soud v dopise uvedl, že odeslal. V takových případech jsme soudy požádali, aby chybějící rozhodnutí ještě dodaly.

Statistiky a rozhodnutí z daného období roku 2019 nebyly získány zcela kompletně. Dohromady 32 soudů poslalo vyžádaná rozhodnutí, čtyři z nich k nim ale nepřiložily oficiální odpověď, takže nebylo možné zkontrolovat, jestli odeslaly všechna rozhodnutí, která odeslat chtěly. Od Okresního soudu v Teplicích ani po urgenci nebyla získána ani oficiální odpověď na žádost, ani požadovaná rozhodnutí. Dohromady sedm soudů nedodalo statistiku o počtu neodůvodněných rozhodnutí, ať už proto, že ji ve své oficiální odpovědi opomněly uvést, nebo proto, že od nich oficiální odpověď vůbec nepřišla.

Celkem bylo získáno 171 odůvodněných prvostupňových rozhodnutí, která odpovídají výše uvedeným kritériím, a to konkrétně 81 z roku 2018 a 89 z roku 2019. Dále jsme získali rozhodnutí o stížnostech proti usnesení o žádosti o podmíněném propuštění. Požadovanou statistiku neodůvodněných rozhodnutí poskytlo 26 soudů. V tabulce 1 uvádíme, kolik jakých rozhodnutí bylo ve sledovaných obdobích vydáno (dle informací, které soudy poskytly). Z tabulky plyne, že počty rozhodnutí se v obou sledovaných obdobích nijak výrazně neliší, jediný větší rozdíl najdeme v kategorii neodůvodněných vyhovujících rozhodnutí, kterých bylo v období v roce 2019 vydáno o 10 méně než o rok dříve.

Tabulka 1: Počet rozhodnutí

	5. až 16. listopad 2018		4. až 15. listopad 2019
	zamítavé	vyhovující	zamítavé	vyhovující
odůvodněné	72	9	79	10
neodůvodněné	69	94	64	84
celkem	141	103	143	94

2.3. Příprava na obsahovou analýzu

Obsah rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné analyzovat systematicky. Zejména je potřeba stanovit, co a jak bude sledováno, což vyžaduje znalost předmětné právní oblasti i předběžnou analýzu rozhodnutí z dané oblasti. Nejdříve jsme proto prozkoumali několik náhodně vybraných rozhodnutí o podmíněném propuštění, abychom získali představu, co a jak v nich bývá uvedeno. Následně jsme analyzovali nález II. ÚS 482/18 a definovali jednotlivé požadavky na odůvodnění. Pro stanovení kritérií odůvodnění, která jsme zkoumali, jsme dále využili rigorózní práci soudce Romana Vicherka,[30] ve které je velmi podrobně rozepsáno, co všechno může soudce při rozhodování o podmíněném propuštění zvážit, jak má co promyslet a odůvodnit. Na základě těchto podkladů byla pomocí online nástroje jotform.com vytvořena první verze formuláře, který umožňoval jednoduché zaznamenání obsahu soudních rozhodnutí.

Jakmile byl formulář v první verzi připraven, byl proveden pilotní test za účelem zjištění, zda je skutečně připraven tak, aby bylo možné do něj věrně, objektivně a přehledně zaznamenat všechny údaje, které se v rozhodnutí o žádosti o podmíněném propuštění mohou objevit. Za tímto účelem jsme zaznamenali odůvodnění 12 rozhodnutí ze tří různých soudů, která byla pokusně do formuláře zaznamenána oběma autory. Po porovnání rozdílů v tom, jaké údaje a jak byly z rozhodnutí do formuláře různými osobami zaznamenány, byl formulář upraven tak, aby byla snížena míra subjektivního názoru kodéra. Takto upravený formulář následně okomentoval doktorand Právnické fakulty Masarykovy univerzity Ondřej Klabačka, který se podmíněným propuštěním zabývá v rámci doktorského studia a pro účely diplomové práce analyzoval větší množství rozhodnutí o něm. Nakonec bylo znovu zadáno několik zkušebních rozhodnutí a na základě toho byly opraveny poslední identifikované nedostatky.

Následně byly do formuláře zadávány jedním z autorů obsahy získaných rozhodnutí. V průběhu již oficiálního zadávání do formuláře jsme ovšem v několika případech narazili na problém, že rozhodnutí o žádostech o podmíněném propuštění jsou velmi různá a liší se nejen mezi různými soudy, ale i mezi jednotlivými soudci. Např. někteří soudci určitou skutečnost v celém rozhodnutí ani nezmíní, zato jiní na ní své rozhodnutí zakládají (konkrétně z našeho zkoumání, např. zda byl odsouzený již někdy v minulosti podmíněně propuštěn). Několikrát se tedy na základě tohoto stalo, že jsme formulář lehce poupravili, přičemž vždy následovalo doplnění nově sledovaných údajů i zpětně ze všech již zadaných rozhodnutí.

U každého rozhodnutí jsme sledovali míru a kvalitu odůvodnění, které obsahovalo. Rozhodnutí byla pročítána a během čtení bylo do formuláře zaznamenáváno, jaké všechny informace jsou v něm obsaženy – ať už výběrem jedné nebo více již ve formuláři připravených možností, pokud šlo o údaj, který se v těchto rozhodnutích objevuje pravidelně, nebo vyplněním textu do kolonky „jiné“, pokud šlo o údaj, který se v rozhodnutích objevil pouze zcela ojediněle, nebo vyplňováním textových polí tam, kde šlo o informace, které nelze vyjádřit předformulovanými hodnotami proměnných.

3. Výsledky empirického zkoumání 

Zjistit skutečné důvody rozhodnutí soudu je nemožné, podobně jako je nemožné s jistotou říct, proč činíme svá každodenní rozhodnutí. Skutečné důvody pro rozhodnutí či niterné úvahy, které nejsou vyjádřeny, proto právo pomíjí a soustředí se na ústní či písemné vyjádření důvodů pro učinění konkrétního rozhodnutí, tedy na odůvodnění rozhodnutí. I protože se ÚS zaměřil právě na odůvodnění, zásadní pro tento článek je zjištění, zda soudy změnily způsob odůvodňování, nikoli zda začaly niterně uvažovat jinak. Níže proto představujeme hlavní důvody, které soudy v odůvodněních usnesení o podmíněném propuštění uváděly před a po vydání nálezu, a jak tyto hlavní důvody soudy podrobněji rozebíraly. Nejdříve uvádíme frekvenci důvodů zamítnutí a vyhovění žádosti, následně se blíže věnujeme tomu, jak podrobně soudy v odůvodněních řešily trestní minulost odsouzeného, jeho skutečnou nápravu, získání kázeňských odměn a trestů a náhradu škody. Byť tím, co nás primárně zajímá, je změna v odůvodnění rozhodnutí, cenné poznatky přináší i pouhé zjištění kvality odůvodňování.

3.1. Hlavní důvody zamítnutí a vyhovění

Zaměřili jsme se zejména na hlavní důvody, které vedly soudy k zamítnutí či vyhovění žádosti. Za hlavní jsme považovali důvod, když byl zmíněn v argumentaci, a nikoli pouze v naraci, případně z něj soud zjevně vycházel. Hlavními důvody zamítnutí žádostí byly předchozí trestná činnost odsouzených a nedostatečná/neopravdová náprava, jak vyplývá z frekvence důvodů v tabulce 2. Počet těchto důvodů se nijak zásadně nezměnil v letech 2018 a 2019, přičemž největší rozdíl nalezneme, v případech neosvědčení se při předchozím podmíněném propuštění, kdy soudy toto jako hlavní důvod rozhodnutí použily v roce 2019 v sedmi případech (9,6 %), přičemž v roce 2018 v 19 případech (24,1 %).

Dle judikatury ÚS by zamítavé rozhodnutí nemělo být založeno pouze na trestní minulosti odsouzeného. Proto jsme identifikovali počet případů, ve kterých soudy použily jako hlavní důvod zamítnutí pouze skutečnosti vztahující se k (trestní) minulosti odsouzeného, tedy zmínily pouze jeden nebo více z následujících důvodů: předchozí trestná činnost odsouzeného, neosvědčení se při předchozím podmíněném propuštění, páchal trestnou činnost i po předchozím podmíněném propuštění, i po amnestii, i po podmíněném odsouzení, závažnost spáchaného trestného činu. Těch se v roce 2018 objevilo 7 (což tvoří 9,6 % z odůvodněných případů zamítnutých v daném roce) a v roce 2019 dokonce 17 případů (tedy 21,5 %). Jedná se tedy o nárůst počtu těchto případů, a to i když jde dle nálezu II. ÚS 482/18 o postup nežádoucí.

Tabulka 2: Hlavní důvody zamítnutí

Důvod	2018	2019
Předchozí trestná činnost odsouzeného	63 (86,3 %)	63 (79,7 %)
Náprava není dokončená/není opravdová	42 (57,5 %)	42 (53,2 %)
Nemá kázeňské odměny/nemá jich dostatek	19 (26 %)	20 (25,3 %)
Nenahradil škodu	18 (24,7 %)	10 (12,7 %)
Dodán do výkonu trestu odnětí svobody policií	17 (23,3 %)	11 (13,9 %)
Pozdní nástup do výkonu trestu odnětí svobody	17 (23,3 %)	11 (13,9 %)
Nemá zajištěné zaměstnání	16 (21,9 %)	10 (12,7 %)
Nereflektuje svůj trestný čin tak, jak by si soud představoval	15 (20,5 %)	8 (10,1 %)
Aktuální skupina vnitřní diferenciace	15 (20,5 %)	13 (16,5 %)
Páchal i po podmíněném odsouzení	12 (16,4 %)	11 (13,9 %)
Nemá zajištěné ubytování	10 (13,7 %)	6 (7,6 %)
Byl kázeňsky trestán	9 (12,3 %)	8 (10,1 %)
Páchal i po předchozím podmíněném propuštění	8 (11 %)	10 (12,7 %)
Nepřekonal subjektivní příčiny spáchání trestného činu	8 (11 %)	2 (2,5 %)
Závažnost spáchaného trestného činu	8 (11 %)	8 (10,1 %)
Neosvědčení se při předchozím podmíněném propuštění	7 (9,6 %)	19 (24,1 %)
Negativní vyjádření věznice	5 (6,8 %)	5 (6,3 %)
Páchal i po amnestii	4 (5,5 %)	9 (11,4 %)
Účel trestu ještě nebyl zcela naplněn	4 (5,5 %)	8 (10,1 %)
Neplní povinnosti/nemá dobré chování ve výkonu trestu odnětí svobody	2 (2,7 %)	3 (3,8 %)
Plní povinnosti pouze účelově	2 (2,7 %)	2 (2,5 %)
Negativní vyznění znaleckého posudku z doby odsouzení	2 (2,7 %)	1 (1,3 %)
Závislost na omamných látkách	1 (1,4 %)	4 (5,1 %)
Negativní vyznění aktuálního znaleckého posudku	1 (1,4 %)	1 (1,3 %)
Nemá rodinné zázemí	0	0
Povaha osobnosti pachatele	0	4 (5,1 %)
Nepřekonal objektivní příčiny spáchání trestného činu	0	1 (1,3 %)

V tabulce 3 vidíme, že ani hlavní důvody vyhovění žádosti se po vydání nálezu nijak nezměnily. V obou obdobích bylo nejčastějším důvodem to, že odsouzený plní povinnosti a má dobré chování, druhým nejčastějším důvodem bylo pozitivní vyjádření věznice. Zajímavé je, že na rozdíl od důvodů zamítnutí mezi důvody vyhovění prakticky nefigurují skutečnosti týkající se trestní minulosti odsouzeného. Pouze jednou bylo zmíněno, že nejde o recidivistu. Jedním možným vysvětlením je, že soudy nemusí vnímat neexistující, malou či správně se vyvíjející trestní minulost jako faktor, který má vést k podmíněnému propuštění, jelikož by pachatelé měli dělat něco navíc (jinými slovy, nemělo by se jednat o institut poloautomaticky přiznávaný prvovězněným, ale i ti by si ho měli řádně zasloužit). Možné je i to, že vyhovující rozhodnutí se výrazně častěji neodůvodňují (viz tabulka 1) a podmíněně propuštění jsou pravděpodobněji odsouzení s méně rozvinutou trestní kariérou, tedy se pouze tento faktor neprojevuje ve zkoumaných rozhodnutích.

Tabulka 3: Hlavní důvody vyhovění

Důvod	2018	2019
Plní povinnosti/má dobré chování ve výkonu trestu odnětí svobody	6 (66,7 %)	7 (70 %)
Pozitivní vyjádření věznice	4 (44,4 %)	6 (60 %)
Má zajištěné ubytování	3 (33,3 %)	3 (30 %)
Reflektuje svou předchozí trestnou činnost	3 (33,3 %)	2 (20 %)
Má zajištěné zaměstnání	2 (22,2 %)	3 (30 %)
Má rodinné zázemí	2 (22,2 %)	2 (20 %)
Má kázeňské odměny	2 (22,2 %)	3 (30 %)
Prokázal polepšení	2 (22,2 %)	6 (60 %)
Aktuální skupina vnitřní diferenciace	2 (22,2 %)	1 (10 %)
Jiné důvody	1 (11,1 %)	3 (30 %)
Nejde o recidivistu	1 (11,1 %)	0
Pozitivní vyznění aktuálního znaleckého posudku	1 (11,1 %)	0
Pozitivní vyznění znaleckého posudku z doby odsouzení	1 (11,1 %)	0
Nemá kázeňské tresty	0	1 (10 %)
Nahradil škodu	0	0
Včasný nástup do výkonu trestu odnětí svobody	0	1 (10 %)
Povaha osobnosti pachatele	0	0
Je poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody	0	0
Překonal objektivní příčiny spáchání trestného činu	0	0
Překonal subjektivní příčiny spáchání trestného činu	0	0
Dostatečně se snaží nahradit škodu	0	1 (10 %)
Spáchaný trestný čin nebyl závažný	0	1 (10 %)

3.2. Trestní minulost

To, že odkaz na trestní minulost byl nejčastějším důvodem pro zamítnutí žádosti, svědčí o tom, jak moc soudům na trestní minulosti odsouzeného záleží. Rozhodli jsme se tedy na vzorku všech usnesení (zamítavých i vyhovujících) zkoumat, nakolik podrobně se soudy trestní minulostí v odůvodnění zabývají. Tento vzorek jsme omezili na případy, kdy odsouzený nebyl prvopachatelem (u něj logicky nelze zkoumat vliv trestní minulosti) a kdy byla v celém odůvodnění aspoň zmínka o tom, že šlo o recidivistu.

I dle nálezu II. ÚS 482/18 není vyloučeno k trestní minulosti při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédnout, přičemž ji ale nelze hodnotit pouze mechanicky podle počtu předchozích odsouzení, ale je potřeba přihlédnout k vývoji frekvence a závažnosti páchání a k dalším skutečnostem. Z tabulky 4 ovšem plyne, že to, jak podrobně v odůvodnění soudy uvádějí údaje o trestní minulosti odsouzeného, je v rozporu s názorem ÚS v nálezu II. ÚS 482/18 a po jeho vydání se situace nijak nezlepšila. Soudy ve většině případů v obou posuzovaných obdobích uvádějí právě počet předchozích odsouzení a zároveň jen vzácně rozebírají informace o spáchané trestné činnosti detailněji. Kdy odsouzený předchozí trestný čin spáchal, se zmiňuje pouze v cca 1/5 rozhodnutí v obou letech, vývoj trestné činnosti v čase je zmíněn v roce 2019 dokonce pouze v jednom rozhodnutí. Údaj o tom, jaké konkrétní trestné činnosti se odsouzený v minulosti dopustil, se v roce 2019 v rozhodnutích vyskytl třikrát méně často než před vydáním nálezu. Toto zjištění nemusí nutně svědčit o zhoršení stavu vzhledem k tomu, že soudy uváděly v obou letech přibližně podobně, o jaký typ trestného činu šlo. Závažnost trestné činnosti pak byla v obou vzorcích zmíněna ani ne v desetině rozhodnutí. Dá se tedy celkově uzavřít, že problémem

zůstává, že soudy neuvádějí téměř žádné detailní informace o trestní minulosti, ačkoli k ní při svém rozhodování silně přihlížejí. Nález ÚS toto nezměnil.

Tabulka 4: Trestní minulost

Soud zmiňuje o trestní minulosti	2018	2019
Počet předchozích odsouzení	67 (89,3 %)	70 (85,4 %)
O jaký typ trestného činu šlo	37 (49,3 %)	32 (39 %)
Jaké trestné činy to byly	18 (24 %)	6 (7,3 %)
Kdy odsouzený trestný čin spáchal	15 (20 %)	15 (18,3 %)
Vývoj závažnosti páchání	8 (10,7 %)	6 (7,3 %)
Vágně (např. vzhledem k předchozí trestné činnosti pachatele)	4 (5,3 %)	0
Jaká je frekvence páchání	3 (4 %)	1 (1,2 %)
Žádná zmínka	1 (1,3 %)	6 (7,3 %)
Okolnosti páchání předchozí trestné činnosti	0	0

Tabulka 5 rozebírá tu část odůvodnění rozhodnutí vztahující se k předchozímu podmíněnému propuštění odsouzeného (ať už že se při předchozím podmíněném propuštění neosvědčil a/nebo že páchal trestnou činnost i po předchozím podmíněném propuštění). Logicky tento vzorek omezujeme na případy recidivistů, kteří ve výkonu trestu odnětí svobody nebyli při této žádosti o podmíněném propuštění poprvé, a kdy v hlavních důvodech zamítnutí žádosti bylo zmíněno předchozí podmíněné propuštění odsouzeného. Soudy se ve svých odůvodněních omezují na pouhé sdělení údaje o tom, zda odsouzený byl v minulosti podmíněně propuštěn a zda se osvědčil, ale více dopodrobna toto téma nerozvádějí ani před vydáním nálezu, ani po něm.

Tabulka 5: Předchozí podmíněná propuštění a osvědčení se při nich

Předchozí podmíněné propuštění odsouzeného	2018	2019
Byl v minulosti podmíněně propuštěn	14 (93,3 %)	27 (96,4 %)
Žádná zmínka	1 (6,7 %)	1 (3,6 %)
Nebyl v minulosti podmíněně propuštěn	0	0

Osvědčení se při předchozích podmíněném propuštění (byl-li již podmíněně propuštěn)	2018	2019
Neosvědčil se	7 (50 %)	18 (66,7 %)
Osvědčil se	4 (28,6 %)	2 (7,4 %)
Žádná zmínka	2 (14,3 %)	7 (25,9 %)
Jednou ano, jednou ne	1 (7,1 %)	0

Předchozí podmíněné propuštění – soud zmiňuje	2018	2019
Počet předchozích podmíněných propuštění	8 (57,1 %)	8 (29,6 %)
Počet předchozích ne/osvědčení se	6 (42,9 %)	7 (25,9 %)
Vágně (např. „vzhledem k předchozímu neosvědčení se“)	6 (42,9 %)	0
Žádná zmínka	0	19 (70,4 %)
Okolnosti ne/osvědčení se	0	0

Nejasnou otázkou týkající se trestní minulosti je i otázka, jak přistupovat k zahlazeným odsouzením. Soudy k této problematice přistupují nejednotně. Jak plyne z tabulky 6, ve většině případů v obou letech soudy zahlazená odsouzení výslovně nezmiňovaly (nebo nebylo možné rozpoznat, zda se jedná o zahlazená, či nezahlazená odsouzení). Pokud je však zmínily, nebylo často jasné, zda k nim přihlédly, či nikoli. Četnost zmínění zahlazených odsouzení se však mezi lety 2018 a 2019 zdvojnásobila, přičemž se výrazněji zvýšily případy, kdy k nim bylo přihlédnuto. Je možné, že zde byly částí soudů přijaty závěry nálezu II. ÚS 482/18, dle kterého je obecně v pořádku přihlédnout k zahlazeným odsouzením v rámci hodnocení celé trestní minulosti. Pokud však data naznačují, že se jedná takřka o jediný posun v rozebírání trestní minulosti, tak se nejedná o krok kupředu.

Tabulka 6: Zahlazená odsouzení

Zahlazená odsouzení – soud je	2018	2019
Nezmiňuje (resp. nediskutuje o otázce zahlazení)	67 (89,3 %)	66 (80,5 %)
Zmiňuje	8 (10,7 %)	16 (19,5 %)
Zmíněná zahlazená odsouzení – soud k nim	2018	2019
Nepřihlíží	5 (62,5 %)	6 (37,5 %)
Z rozhodnutí není jisté, zda přihlíží	2 (25 %)	0
Přihlíží	1 (12,5 %)	9 (56,3 %)
Ostatní: „Nepřihlíží se k nim, lze z nich ale usuzovat na sklony odsouzeného k páchání trestné činnosti“	0	1 (6,2 %)

3.3. Náprava

To, že se odsouzený zcela nebo doopravdy nenapravil, bylo druhým nejčastějším důvodem zamítnutí žádosti jak před vydáním nálezu II. ÚS 482/18, tak i po něm. Soudům tedy na nápravě odsouzeného podle všeho záleží. Věnují se však soudy nápravě odsouzeného detailněji a zkoumají ji? Pro zodpovězení této otázky jsme vybrali vzorek, kdy mezi hlavními důvody byla zmíněna jedna nebo více z následujících skutečností: náprava není dokončená/není opravdová, nereflektuje svůj trestný čin tak, jak by si soud představoval, nepřekonal příčiny páchání trestné činnosti, případně pokud mezi hlavními důvody vyhovění figuroval jeden nebo více z těchto důvodů: reflektuje svou předchozí trestnou činnost, překonal příčiny páchání či prokázal polepšení. Těmto kritériím odpovídalo dohromady 53 rozhodnutí v roce 2018 a 52 v roce 2019.

Okolnosti spáchání trestného činu soudy zmiňovaly v roce 2018 ve 14, v roce 2019 v 10 případech. Výslovně se pak soudy vyjádřily k překonání či nepřekonání objektivních a subjektivních příčin páchání trestné činnosti v 7 případech v roce 2018 a v roce 2019 v 5 případech – tedy v naprostém minimu případů. Nález ÚS tedy ani zde nepřispěl k tomu, aby toto bylo v odůvodněních výslovně řešeno, a úroveň odůvodnění je i v této oblasti stále nízká.

Podobně málo často se soudy vyjadřovaly i k osobnosti odsouzeného (např. k jeho povaze), kterou soudy zmiňovaly v 9, resp. v 10 případech v roce 2018, resp. 2019. Stejně tak i ve většině usnesení soudy nezmiňují, zda odsouzený v rámci výkonu trestu odnětí svobody absolvoval resocializační, preventivní nebo nějaký další program. Tabulka 7 ukazuje, že v usneseních je tato otázka zmiňována přibližně ve třetině případů, kdy je (ne)náprava hlavním důvodem rozhodnutí, přičemž je zmiňována v podobné míře v roce 2018 i v roce 2019. Ani zde tedy nedošlo k žádné změně.

Nakonec na nápravu odsouzeného lze usoudit i z náhledu odsouzeného na jeho trestnou činnost. Náhled pro nás znamenal to, zda soudy zmiňovaly, jestli se k trestné činnosti odsouzený přiznal, zda si ji vůbec připouští, zda ji zavrhl, poučil se z ní, přijal odpovědnost za její následky či má jiný podobný přístup, případně zda si ji naopak nepřipouští, bagatelizuje ji, nelituje jí, nezavrhl ji či má jiný podobný přístup. Přestože náprava byla zmiňována v 53, resp. v 52 rozhodnutích, v polovině případů (28, resp. 27) nebyl náhled odsouzeného vůbec zmiňován. Náprava bez zohlednění náhledu odsouzeného na jeho předchozí trestnou činnost je však do určité míry protimluv – jak víme, že se odsouzený napravil, když ani nevíme, jak se vyjádřil k tomu, jak na předchozí jednání nahlíží?

Tabulka 7: Programy v rámci výkonu trestu odnětí svobody

Účast na programech	2018	2019
Žádná zmínka	35 (66 %)	35 (67,3 %)
Odsouzený absolvoval	10 (1,9 %)	16 (30,8 %)
Odsouzený neabsolvoval, i když se vzhledem k okolnostem soudu zdá, že zde tato možnost reálně je	6 (11,3 %)	1 (1,9 %)
Odsouzený absolvoval, ale soud má za to, že pouze účelově	1 (1,9 %)	0
Program je v průběhu	1 (1,9 %)	0

3.4. Kázeňské odměny, tresty a poznatky

Rozhodnutí o podmíněných propuštěních mají být činěna i na základě toho, zda ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností odsouzený prokáže polepšení. Manifestací chování a plnění povinností mohou být kázeňské odměny, tresty či poznatky, resp. k tomu tak soudy běžně přistupují, byť se nemusí jednat o nejlepší ukazatel.[31] Zaměřili jsme se proto i na ta rozhodnutí, která zmiňovala mezi hlavními důvody, že odsouzený „má kázeňské odměny“ při vyhovění, nebo při zamítnutí „nemá kázeňské odměny/nemá jich dostatek“. V roce 2018 byla kázeňská odměna zmíněna ve 13 případech, v roce 2019 v 10, nezískání pak bylo zmíněno v 8, resp. 13 případech.

V tabulce 8 rozvádíme, nakolik byly zmínky o odměnách konkretizovány, a to odděleně pro případy, kdy byly odměny získány a kdy nebyly. V obou vzorcích není často uváděno, za co odsouzený odměny získal, zda měl dostatek příležitostí pro jejich získání, ani jaký je vývoj jejich získávání (např. získává je čím dál častěji, čím dál méně často, získává je velmi nepravidelně). Vše tedy nasvědčuje tomu, že soudy odměny hodnotí mechanicky hlavně podle jejich počtu. Tato skutečnost se nezměnila, přestože ÚS právě mechanické hodnocení kázeňských odměn zkritizoval. Naopak počet rozhodnutí, ve kterých se uvádí, že odsouzený nezískal žádnou odměnu, a která zároveň tento údaj nijak dále nerozvádějí – tedy neřeší, zda měl k získání nějaké odměny dostatek příležitostí – v roce 2019 dokonce stoupl.

Nad rámec obsahové analýzy poznamenáváme, že zkoumaná rozhodnutí naznačovala, že soudci nemají vždy zcela přehled, jak udělování odměn v praxi v konkrétních věznicích probíhá. V některých věznicích je systém takový, že odměny jsou udělovány při periodickém hodnocení odsouzených, které probíhá jednou za tři až šest měsíců. Z toho plyne, že po odsouzeném, který celkově ve výkonu trestu odnětí svobody strávil kratší dobu, nelze vždy požadovat, aby již měl nějaké odměny. Podobně např. nelze odsouzenému, který byl v posledních třech měsících před jednáním o podmíněném propuštění přeložen do jiné věznice, někdy přičítat k tíži, že za poslední dobu (v nové věznici) žádné odměny nezískal – nemusela totiž zatím být příležitost k tomu, aby mu byly uděleny. Soudy tuto specifickou situaci, ve které se odsouzení, kteří vykonávají pouze krátký trest odnětí svobody, nacházejí, v některých rozhodnutích nijak nereflektovaly.[32]

Tabulka 8: Podrobnosti o kázeňských odměnách

Podrobnosti při získání odměn	2018	2019
Počet odměn	13 (100 %)	10 (100 %)
Kdy byly získány	3 (23,1 %)	2 (20 %)
Za co byly získány	3 (23,1 %)	1 (10 %)
Odsouzený nezískal dostatek odměn, i když měl dle soudu dostatek objektivních příležitostí k tomu je získat	2 (15,4 %)	3 (30 %)
Odsouzený odměnu nezískal/nezískal jich dostatek, jelikož neměl dle soudu dostatek objektivních příležitostí k tomu je získat	1 (7,7 %)	0
Za jaké období	1 (7,7 %)	0
Odsouzený získal odměnu/y, ale soud má za to, že jde pouze o adaptaci na vězeňské prostředí	0	0
Žádná zmínka	0	0
Odsouzený odměnu získal/získal jich dostatek, ale soud má za to, že pouze účelově	0	0
Vágně (např. „vzhledem k získaným odměnám“)	0	0
Vývoj četnosti získávání	0	0
Podrobnosti při nezískání odměn	2018	2019
Odsouzený odměnu nezískal/nezískal jich dostatek, i když měl dle soudu dostatek objektivních příležitostí k tomu je získat	5 (62,5 %)	4 (30,8 %)
Žádná zmínka	2 (25 %)	9 (69,2 %)
Odsouzený získal odměnu/y, ale soud má za to, že jde pouze o adaptaci na vězeňské prostředí a vězeňský režim	0	0
Kdy je získal	0	0
Odsouzený odměnu nezískal/nezískal jich dostatek, jelikož neměl dle soudu dostatek objektivních příležitostí k tomu je získat	0	0
Za jaké období	0	0
Počet odměn	0	0
Odsouzený odměnu získal/získal jich dostatek, ale soud má za to, že pouze účelově	0	0
Vágně (např. „vzhledem k získaným odměnám“)	0	0
Vývoj četnosti jejich získávání	0	0
Za co byly získány	0	0

Tabulka 9 pak popisuje případy, kdy jedním z důvodů zamítnutí byly kázeňské tresty odsouzeného. Plyne z ní, že soudy stále beze změny hodnotí kázeňské tresty odsouzených mechanicky podle jejich počtu a nezabývají se dalšími podrobnostmi (např. tím, jaký je vývoj jejich udělování, ani tím, zda udělené tresty mohou být relevantní pro hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu…).

Tabulka 9: Kázeňské tresty

Podrobnosti udělení kázeňských trestů	2018	2019
Počet trestů	9 (100 %)	7 (77,8 %)
Za co byly uděleny	4 (44,4 %)	3 (33,3 %)
Kdy byly uděleny	3 (33,3 %)	1 (11,1 %)
Úvaha o tom, zda udělené tresty mohou mít vliv na prognózu vedení řádného života v budoucnu	1 (11,1 %)	0
Jestli byly nějaké tresty zahlazeny	1 (11,1 %)	1 (11,1 %)
Žádný trest nebyl udělen	0	1 (11,1 %)*
Žádná zmínka	0	1 (11,1 %)
Za jaké období	0	0
Okolnosti udělení trestů	0	0
Zda aktuálně probíhá kázeňské řízení	0	0
Vágně (např. „vzhledem k získaným trestům“)	0	0
Vývoj četnosti	0	0

*Toto mohlo být způsobeno jak chybou soudu při vypracování odůvodnění, tak chybou při zadávání do formuláře.

3.5. Náhrada škody

Přihlédnutí k náhradě škody má hrát roli primárně u zločinů, nicméně soudy k ní přihlížejí i v jiných případech. Analyzovali jsme proto odůvodnění v případech, kdy mezi hlavní důvody nevyhovění patřilo „nenahradil škodu/nevrátil bezdůvodné obohacení“, nebo mezi hlavní důvody vyhovění figuroval důvod „nahradil škodu/vrátil bezdůvodné obohacení“. Četnost rozvedení tohoto důvodu v tabulce 10 naznačuje, že ve většině případů v obou sledovaných obdobích soudy náhradu škody dále v odůvodnění rozebírají. Ovšem vzhledem k tomu, že se tak dělo i před vydáním námi sledovaného nálezu, nelze ani v tomto ohledu dovodit vliv nálezu II. ÚS 482/18. Pokud soudy měly dojem, že odsouzený škodu neodčinil, pak ve většině případů měly za to, že tak ne­učinil, přestože vzhledem k okolnostem zde tato možnost reálně byla. Soudy často tuto svou úvahu zdůvodňovaly tím, že odsouzený škodu nehradí přes to, že ve výkonu trestu odnětí svobody pracuje (tedy má ve výkonu trestu odnětí svobody příjem).

Tabulka 10: Náhrada škody

Náhrada škody – odsouzený	2018	2019
Škodu (z velké části) neodčinil	12 (66,7 %)	7 (63,6 %)
Škodu postupně odčiňuje	3 (16,7 %)	3 (27,3 %)
Jiné: Rodina a kamarádka škodu nahradili, ona jim to nyní splácí	1 (5,6 %)	0
Jiné: Postupně za něj splácí rodina	1 (5,6 %)	0
Jiné: Tvrdí, že má domluvený splátkový kalendář	1 (5,6 %)	0
Učinil kroky k tomu, aby ji odčinil – kontaktoval poškozené	0	0
Žádná zmínka	0	1 (9,1 %)
Škodu odčinil z velké části	0	0
Škodu odčinil zcela	0	0
Škodu neodčinil	2018	2019
I když se vzhledem k okolnostem soudu zdá, že tato možnost zde reálně byla/je	10 (83,3 %)	6 (85,7 %)
Žádná zmínka	2 (16,7 %)	1 (14,3 %)

3.6. Shrnutí výsledků

Po prozkoumání nejpodstatnějších oblastí, které soudy v hlavních důvodech rozhodnutí zmiňují nejčastěji, docházíme k závěru, že nález II. ÚS 482/18 neměl na rozhodovací praxi obecných soudů v daných oblastech žádný bezprostřední vliv, tedy jeden rok po jeho vydání.[33] Obecné soudy ani podle daného nálezu své odůvodňování ne­upravily, ani na něj nijak jinak ve svých rozhodnutích nezareagovaly. Stále se mezi hlavními důvody zamítnutí žádosti objevují skutečnosti vztahující se k trestní minulosti odsouzeného, aniž by se trestní minulostí soudy v odůvodnění podrobněji zabývaly; počet případů, kdy soudy rozhodly o zamítnutí žádosti pouze na základě trestní minulosti odsouzeného, v námi sledovaném období v roce 2019 dokonce oproti stejnému období v roce 2018 vzrostl. Nápravu odsouzeného obecné soudy stále nijak blíže nezkoumají, často vůbec neuvádějí, zda se odsouzený zúčastnil určitého speciálního programu nebo ne; kázeňské odměny a tresty hodnotí velmi mechanicky jen podle jejich počtu; nezřídka se stává, že soud přičte k tíži odsouzenému to, že nenahradil škodu, aniž by zkoumal, zda k tomu vůbec měl odsouzený možnost.

Odůvodnění soudů o podmíněném propuštění tedy trpí mnohými nedostatky, které Ústavní soud v předmětném nálezu označil za „systémový problém zákonné úpravy i justiční praxe“ (bod 30). Jeho nález však – minimálně z krátkodobého hlediska – nevedl k nápravě tohoto stavu.

4. Závěr

Teoretické a doktrinální studie zabývající se obecnou závazností nálezů ÚS docházejí k závěru, že nálezy ÚS včetně jejich odůvodnění mají mít na další rozhodovací praxi obecných soudů vliv. Obecné soudy se podle názoru, který ÚS ve svém nálezu vyjádří, mají buď řídit, nebo na něj mají jinak reagovat, přičemž tak musí učinit výslovně. Tuto teo­rii jsme zkoumali na příkladu podmíněného propouštění a nálezu II. ÚS 482/18, kterým ÚS dal obecným soudům ucelená a jasná vodítka, jak postupovat při odůvodňování rozhodnutí o podmíněném propuštění. Náš výzkum však naznačuje, že soudy se ani nálezem neřídily (nezačaly svá rozhodnutí odůvodňovat pečlivěji), ani na něj výslovně nereagovaly, nevstoupily do diskuse s Ústavním soudem.

Z přístupu stížnostních soudů, které prvoinstanční rozhodování korigují a které obzvláště mají být s judikaturou ÚS v kontaktu, případně ji i korigovat, plyne paradoxní poznatek. Na jednu stranu stížnostní soudy v případech, kdy stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně vyhověly, a zejména v případech, kdy rozhodly opačně, než jak bylo rozhodnuto v prvním stupni, odůvodňovaly svá rozhodnutí v podstatě souladně s judikaturou ÚS i konkrétně s nálezem II. ÚS 482/18, i když jej třeba nijak nezmínily. Na druhou stranu ale ve zkoumaném vzorku existuje větší množství případů, ve kterých krajské soudy stížnosti zamítly a prvostupňová rozhodnutí nebyla v souladu s judikaturou ÚS. Tím, že stížnostní soudy, pokud své rozhodnutí zakládají i na judikatuře Ústavního soudu, konkrétní nálezy ÚS neuvedou, nepřimějí soudy prvního stupně, aby se konkrétní judikaturou ÚS, která jim dává návod, jak rozhodovat, zabývaly. Neaplikují-li ji konzistentně, neumožňují prvostupňovým soudům správně rozhodovat. Podobným nedostatkem trpí např. i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z roku 2020, které bylo v dubnu 2022 projednáváno ohledně možné publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek[34] a které – přestože v mnohém opakuje myšlenky obsažené v nálezech Ústavního soudu – tyto nálezy necituje.

Ukázalo se tedy, že obecné soudy automaticky neakceptují judikaturu ÚS a v praxi se necítí jí být vázány. Tento výzkum také ilustruje, proč obecným soudům může v určitých oblastech „procházet“, pokud nepostupují podle judikatury ÚS. Odsouzení totiž zvažují, zda podat proti prvostupňovému rozhodnutí stížnost, natožpak ústavní stížnost proti druhostupňovému rozhodnutí. Když už ústavní stížnost podají, její případné kladné vyřízení pravděpodobně přijde až po jejich propuštění (nevykonávají-li velmi dlouhý trest) a mohou si znepřátelit soudce, jehož rozhodnutí napadají. Přitom pokud pouze vyčkají šest měsíců po původním zamítavém rozhodnutí, mohou si žádost o podmíněné propuštění podat znovu. V takové situaci soudci obecných soudů ví, že se jen naprostá menšina odsouzených obrátí na ÚS, a velmi pragmaticky mohou usoudit, že se názorem ÚS jednoduše nemusí řídit, pokud s ním nesouhlasí nebo pokud jeho požadavky vnímají jako příliš náročné. Proto tedy nálezy ÚS v oblasti podmíněného propuštění slouží primárně jako určité vodítko zejména pro ty soudce, kteří by chtěli rozhodovat dobře.

Judikatura ÚS ohledně podmíněného propuštění by tedy mohla mít větší dopad na rozhodování obecných soudů v delším horizontu, pokud by ÚS dal najevo, že svůj názor bude skutečně prosazovat. Rozhodovací praxe to naznačuje: Do února 2022 již ÚS v této otázce vydal minimálně osm nálezů, které rozhodlo jedenáct ústavních soudců, a to včetně obou profesorů trestního práva. Pouze jeden ústavní soudce se vyjádřil proti této judikatuře, přičemž však ji již považoval za ustálenou. Je tedy možné, že ke konci roku 2022 bude situace o něco odlišná než koncem roku 2019, jelikož se ÚS za prvotní názor II. senátu opakovaně postavil. Větev argumentace, že obecné soudy mohly být zpočátku zdrženlivé vůči původnímu nálezu, by mohla podporovat i skutečnost, že styl nálezu (podobný např. anglickým guideline judgements) není plně vlastní českému prostředí. Právě opakované zdůrazňování závěrů tohoto nálezu ÚS by však i tuto nejistotu mohlo překonat. Podobně by ustálenost judikatury a jasné postavení se za nález dvěma ústavními soudci – profesory trestního práva, kteří jako soudci zpravodajové nález potvrdili, mohla překonat i námitky zaznívající v neformálních diskusích o nálezu v odborné veřejnosti spočívající v tom, že se závěry nálezu někteří nesouhlasí. Bylo by proto zajímavé náš výzkum opakovat např. na usneseních z konce roku 2022 a zjistit, zda se kvalita odůvodnění změnila.

Důvod, proč nedošlo ke změně rozhodovací praxe, může být kromě nerespektování – či neznalosti – judikatury ÚS i nevhodnost současné úpravy. Velmi podobná pravidla ohledně podmíněného propuštění se vztahují na odsouzené vykonávající jak delší, tak kratší nepodmíněné tresty odnětí svobody. Je naprosto legitimní ptát se, zda lze zkoumat prokázání polepšení např. u odsouzeného vykonávajícího několikaměsíční trest. Je možné, že u části odsouzených jsou podmínky podmíněného propuštění nastaveny příliš idealisticky a nesplnitelně. Tato otázka je však spíše otázkou pro zákonodárce než pro ÚS.

Nález II. ÚS 482/18 a tento výzkum, který odhaluje jeho minimální dopad v soudní praxi rok po jeho vydání, může sloužit jako upozornění pro ty, kteří mají možnost učinit systémovou změnu, kterou zřejmě judikatura ÚS není. Tato situace může být impulzem např. pro zákonodárce, který by mohl podmínky stanovené v § 88 tr. zákoníku blíže specifikovat a upřesnit postup jejich posuzování. Dále pro ty, kdo sestavují rozvrhy práce a kdo hodnotí výkonnost soudců na jednotlivých soudech – ti by nejspíše měli soudcům pro posuzování návrhů na podmíněné propuštění dopřát více času, aby měli prostor se jimi zabývat podrobněji i je detailněji odůvodňovat. Dále by např. bylo vhodné zajistit, aby soudci, kteří o podmíněném propuštění rozhodují, byli informováni, jak průběh výkonu trestu odnětí svobody reálně funguje – se zaměřením na to, jaký je systém konkrétně ve věznici v obvodu jejich soudu.

Také by tato zjištění mohla být podnětem i pro ÚS samotný, který, jestliže by chtěl, aby se zvýšila míra preceden­ční závaznosti jeho judikatury, měl by ji činit soudcům ještě více dostupnou a seznamovat je s ní. Jednou z možností by bylo vypracovávat soubory shrnutí rozhodnutí ÚS po vzoru Evropského soudu pro lidská práva, který vypracovává „vodítka“ (neboli „průvodce“) obsahující rekapitulaci jeho judikatury k jednotlivým článkům Evropské úmluvy o lidských právech, které dává k dispozici online.[35] Samotné vydání nálezu Ústavním soudem totiž jen těžko dosáhne – minimálně v krátkodobém horizontu – změny, zejména nejsou-li závěry nálezu soudcům vhodně komunikovány, jak naznačují naše závěry.[36]

 

Mgr. Jana Drápalová působí u Policie ČR a dříve na Ústavu státu a práva AV ČR. 

JUDr. Jakub Drápal, M.Phil., Ph.D., působí na Ústavu státu a práva AV ČR a na PF UK v Praze.

---

[1] Vzhledem k analyzovanému období používáme terminologii právní úpravy účinné k 31. 12. 2021 a na nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) odkazujeme zkrácenou podobou.

[2] Z. Kühn: Role judikatury v common law a na evropském kontinentu: srovnání a rozdíly, in M. Bobek, Z. Kühn: Judikatura a právní argumentace, 2. přeprac. a aktual. vyd., Auditorium, Praha 2013, str. 64.

[3] Tamtéž.

[4] V. Ševčík: ÚS ČR a soudy obecné: Pokus o vymezení vzájemných vztahů, Bulletin advokacie č. 5/1997, str. 14.

[5] V. Mikule, V. Sládeček: O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, Bulletin advokacie č. 8/1995.

[6] A. Procházka: Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Bulletin advokacie č. 8/1995.

[7] Op. cit. sub 2, str. 63.

[8] M. Bobek, Z. Kühn: Úvodem, in op. cit. sub 2, str. 19.

[9] Op. cit. sub 2, str. 74.

[10] Op. cit. sub 5.

[11] K. Klíma: Závaznost rozhodování ústavních soudů: úvodní referát, in Závaznost rozhodování ústavních soudů: Mezinárodní teoretický seminář, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2004, str 13; nesouhlasí s tím J. Filip: čl. 89, in L. Bahýľová, J. Filip a kol.: Ústava České republiky – komentář, Linde, Praha 2010, str. 1229, 1236.

[12] I. Barilik, J. Hořák: Judikatura v trestním právu, in op. cit. sub 2, str. 481.

[13] Např. op. cit. sub 6; P. Holländer: Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Linde, Praha 2003, str. 80.

[14] Op. cit. sub 4, str. 15.

[15] Tamtéž.

[16] Např. V. Sládeček: Ústava České republiky: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2016; op. cit. sub 5.

[17] Z. Kühn: Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu, in Závaznost rozhodování ústavních soudů: Mezinárodní teoretický seminář, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2004, str. 45.

[18] Z. Kühn: Role judikatury v českém právu, in op. cit. sub 2, str. 111-112.

[19] Tamtéž, str. 112.

[20] Např. Z. Kühn: K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, Právník č. 9/2001, od str. 857, odst. 18. Co se týče závaznosti plenárních nálezů a ustálené judikatury, názor vyjádřený později působí závazněji než názor vyjádřený v nálezech předchozích.

[21] Tamtéž, odst. 19.

[22] A to např i dle op. cit. sub 5.

[23] Op. cit. sub 18, str. 112.

[24] Tamtéž, str. 103.

[25] L. Vyhnánek: Judikatura v ústavním právu, in M. Bobek, Z. Kühn, op. cit. sub 2, str. 370.

[26] Nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 62.

[27] Op. cit. sub 25, str. 372.

[28] Např. nálezy ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37); ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69); ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37).

[29] V bodech 20, 24, 27, 31, 36, 38 a 56.

[30] R. Vicherek: Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rigorózní práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2011.

[31] Kriticky se k tomu vyjadřuje např. P. Schneedörfler: Tři podmínky – poznámky k institutu podmíněného propuštění, Státní zastupitelství č. 2/2018.

[32] Např. usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 6 PP 147/2019-25, nebo usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 4 PP 159/2019-42.

[33] Ke stejnému závěru dochází i rozbor dalších okolností, které z důvodu délky článku nemohou být v tomto článku rozebrány, jsou však uvedeny v citované diplomové práci autorky.

[34] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 6 To 31/2020.

[35] Např. Guide on Article 6, dostupné online na webové adrese: https://www.echr.coe.int/documents/guide_art_6_criminal_eng.pdf.

[36] Tento článek je výsledkem badatelské činnosti podporované Grantovou agenturou ČR v rámci grantu GA ČR č. 19-15077S „Rozdíly při ukládání trestů v postkomunistických kontinentálních právních systémech“, řešeného na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Článek vychází z diplomové práce Jany Drápalové Závaznost nálezu Ústavního soudu: Normativní východiska a praktické limity, obhájené na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, jejímž vedoucím byl prof. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., kterému děkuje za cenné rady. Druhý autor – Jakub Drápal – se jako asistent ústavní soudkyně (soudkyně zpravodajky ve věci II. ÚS 482/18) podílel na tvorbě nálezu, jehož dopady jsou zkoumány.