Podezřele často se teď setkávám s tím, že soud při rozhodování o nákladech řízení, i když je základ po právu, redukuje klientské vyčíslení nároku. Potkává to jednak úspěšné účastníky civilních sporů, a také bývalé obžalované, kteří se po zproštění soudí o náhradu újmy za trestní stíhání. V obou případech jsou právní úkony účtovány dle skutečnosti a tarifu, ale soud rozhodne, že náklad na některé úkony neshledal potřebným k účelnému bránění práva.

I s rizikem, že nějakého soudce podráždím, si troufám tvrdit, že takový závěr bez čehokoliv dalšího je jen jakousi obdobou hraběcí rady. Nechci tvrdit, že by soud musel uznat náhradu všeho, co si klient usmyslel a advokát udělal, ale vadí mi povrchnost rozhodování. Autoři takových judikátů si především neuvědomují, anebo alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezmiňují vědomí o tom, do jaké míry advokát je nebo může být odpovědný za újmu, která vznikne jeho klientovi chybně poskytnutou právní službou. Přitom, vynecháme-li jiné dopady, stačí se podívat na § 2951 občanského zákoníku. Volba procesních prostředků v době, kdy proces běží, je něco úplně jiného než z pozice generála po bitvě posuzovat, co se mělo udělat a co bylo zbytečné. V civilní věci lze většinově odhadnout, jak hodlá soudce rozhodnout. Je tu poučovací povinnost. V trestním řízení nic takového neexistuje. Ale v obou případech stále platí, že do hlavy soudce či soudců vidět není. Z toho důvodu musí být argumentováno i způsobem, který se pak v kontextu rozhodnutí ukáže jako nadbytečný.

A v trestních věcech to je ještě složitější, když i jen samotný přednes závěrečné řeči představuje plavbu mezi Skyllou a Charybdou. Jednou z oblud je představa, že v rámci závěrečné řeči bude opomenut důležitý argument. Z protějšího břehu se ale šklebí obava z toho, že obhájce učí orla létat, protože to, co říká, už soudce přece dávno ví. Možná ví, ale napovídat nesmí. A už vůbec je paradox, když soudce, specialista na civilní právo, posuzuje účelnost postupů obhájce. Skoro jistě neví vůbec nic o tom, co je nebo není třeba s klientem projednávat, čemu klient rozuměl hned a co se mu muselo vysvětlovat víckrát, zejména byl-li ve vazbě. Klient má právo na poskytnutí právní služby a nevzpomínám si, že by toto právo bylo v Listině základních práv a svobod nějak limitováno. Má-li tedy klient za to, že jedno podání soudu nestačí, ale je třeba vše ještě jednou zopakovat, podrobněji rozvést či doplnit o další argumentaci, asi stěží mu lze říci, že mu advokát klidně takové podání vyrobí, ale soudu se to může jevit jako nadbytečné. Ovšem možná.

Znovu zdůrazňuji, že připouštím existenci zcela evidentně zbytečných úkonů, ale pak by měli soudci, kteří k takovému závěru dospějí, jasně a pregnantně uvést, proč se jim zrovna tenhle úkon zdá nadbytečný. A proč to mělo být zcela zřejmé i klientovi. A zejména, proč odmítají připustit, že jinak může potřebu a naléhavost právní služby vnímat ten, kdo o cosi právně bojuje, a jinak ten, kdo to ex post v klidu své pracovny hodnotí. Nechci, aby to vypadalo, že punktuji ke vzpouře, ale na druhou stranu si troufám tvrdit, kolegyně a kolegové, nedejte se!

JUDr. TOMÁŠ SOKOL, člen představenstva ČAK