Přišli jsme v životě o víc, sdílí své životní krédo advokát JUDr. Jan Šula

Prosím o poskytnutí kontaktu na advokáta JUDr. Jana Šulu, abych mu mohl oznámit důležitou informaci, týkající se místa uložení nevydaných ostatků jeho dědečka Otakara Kruliše Randy, který zemřel jako politický vězeň dne 14. 2. 1958 na Mírově. E-mail tohoto znění přišel začátkem června na adresu tiskové mluvčí ČAK PhDr. Ivy Chaloupkové a jeho odesílatelem byl PhDr. Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR.

 

Telefonické propojení nastalo téměř okamžitě a doktor Šula, potomek významného českého šlechtice, právníka a rektora UK Antonína rytíře Randy, jehož jménem jsou dodnes významným českým právníkům udělovány medaile za zásluhy o české právo, byl touto zprávou velmi potěšený a dojatý. A protože jsme se o osudu této rozvětvené a velmi vzdělané rodiny chtěli dozvědět víc, požádali jsme JUDr. Jana Šulu o rozhovor.


Dozvěděl jste se z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby něco nového, co Vám o osudu Vašeho dědečka ještě nebylo známo?

Myslím si, že nic úplně nového ne. Vše o historii jeho života vím z rodinných dokumentů a zejména z vyprávění mé maminky, která byla z jeho tří dcer tou prvorozenou a pravděpodobně i nejoblíbenější. To, co jsem velmi ocenil, bylo to, že si historikové Vězeňské služby dali s tímto případem dlouholetou a mravenčí archivářskou práci již od 90. let minulého století, aby ostatky objevili. K tomu jsme měli navíc notnou dávku štěstí, že ostatky mého dědečka byly uloženy do jedné z posledních 72 uren, které byly odvezeny do Motola, nikoliv rozprášeny na dvoře pankrácké věznice jako ty ostatní. A také to, že rozložení uren bylo pečlivě zakresleno a popsáno. Celý život jsem cítil vůči svému dědečkovi a rodině velký dluh, který jsem nebyl schopen splatit, takže jsem moc rád, že se to nakonec podařilo.

 

Hrobka na Vyšehradě

Ostatky velkoprůmyslníka Ing. Kruliše-Randy se tedy již dostaly do rodinné hrobky na Vyšehradě, kde je místo posledního odpočinku i Antonína rytíře Randy?

Zatím nedostaly a ani asi fakticky nedostanou, pouze symbolicky. Pohřebiště se zatím neodkrylo, ale provedli tam sondy a zjistilo se, že obsah uren se nedá exhumovat, protože to byly obyčejné plechové krabice, které se za ta léta zcela rozpadly, a tudíž nejde úplně přesně identifikovat popel jednotlivých zemřelých. Proto jsme se rozhodli, že popel zemřelých zůstane tam, kde je, nedotčen. Pro nás je důležité, že víme, kde je a asi bych ani nechtěl, aby se do tohoto pietního místa jakkoliv zasahovalo. Do hrobky na Vyšehradě, kde má můj dědeček vyryté své jméno a není tam, vložíme tedy symbolicky trochu prstě z nalezeného pohřebiště, aby se tam alespoň touhle formou dostal a my mohli udělat důstojnou tečku za jeho životem i předčasným skonem.

 

Pamatujete si na dědečka, nebo jej znáte pouze z vyprávění?

Dědu zavírali opakovaně, naposledy a definitivně v roce 1953 a já jsem se narodil v roce 1954, takže nemám obvyklé vzpomínky, které mají vnoučata na své prarodiče. Pamatuji si pouze na to, že v době, kdy těžce onemocněl, se mé mamince podařilo vyjednat ve věznici na Mírově návštěvu a já jsem jel s ní. Vzpomínám si, že jsme jeli na Mírov z naší chaty v Plané nad Lužnicí. Takže vím, že před svojí smrtí mě viděl, já si ho nepamatuji, bohužel… Ale samozřejmě mám všechny informace o něm zprostředkovaně z rodiny a moje máma, která svého tatínka velmi milovala, se celý svůj život snažila mi ho ve všech ohledech přiblížit.

 

Pocházíte z rozvětvené a ve všech směrech velmi vzdělané a významné rodiny. Kdo Vás ovlivnil při výběru povolání a přivedl nakonec ke studiu práv?

Asi celková atmosféra v rodině a samozřejmě i její historie. Mohl jsem si opravdu vybrat z pestré nabídky, v rodině jsme měli právníky, stavitele, architekty, vynálezce, lékaře… Dlouho jsem váhal, zda si vyberu práva nebo architekturu, nebo něco ještě jiného, ale nakonec zvítězila práva.


Přesto jste začátek své pracovní kariéry zahájil ve stavebnictví…

To je pravda, sedm let jsem pracoval ve stavební firmě, a dokonce jsem ještě stačil studovat postgraduál řízení staveb na ČVUT. Takže ač právník, pořád jsem se stavařinou koketoval a také architektura mě provází celým životem. Zřejmě jsem to měl v genech. 🙂

Tento portrét Antonína Rytíře Randy není veřejnosti známý, protože visel vždy v domácím prostředí a dědí se z generace na generaci.


V genech máte i profesora JUDr. Antonína rytíře Randu, který byl děkanem Právnické fakulty UK a následně rektorem UK a patřil ke spoluzakladatelům Jednoty právnické. Nebyl to právě ten impuls, který Vás nasměroval na Právnickou fakultu?

Tehdy jako 19letý mlaďoch jsem to takhle nevnímal, navíc šlechtičtí předci nebyli v době komunismu přínosem a předpokladem pro studia. Moji blízcí spolužáci samozřejmě věděli, kdo byl můj prapředek, ale neřešili jsme to. Ale jistě to na mé rozhodnutí vliv mělo.

 

Doma jste měli z pozůstalosti jistě dost právnické literatury…

Kdepak, neměli, mámě a celé rodině totiž všechno sebrali… A nejen knihy, ale i nábytek, porcelán, šperky… Pamatuji si, jak chodila do starožitnictví v Mikulandské ulici s našetřenými penězi a kupovala si vlastní zabavené věci zase zpátky.
Ale tehdy i dnes je pro mě dílo rytíře Randy důležité, na čestném místě mám jeho knihu Držba – právo vlastnické, které se stalo základem tehdejšího občanského zákoníku a části jsou dones v modernizované formě platné.  Většina ukradených knih, dokumentů a třeba i vzácných tisků, které vlastnil můj dědeček, jsou dnes v Národním muzeu a dalších muzeích a nejrůznějších knihovnách, protože po revoluci jsme usoudili, že bychom se o ně nedokázali tak dobře postarat a že tam asi prostě patří.

 


Rodina určitě trpěla tím, že Váš dědeček byl politickým vězněm…

Velmi, nejvíc z celé rodiny to odnesla máma, byla dvakrát zavřená a pro ni to byl brutální společenský „pád“. Na konci první republiky to byla mladá nadějná studentka historie a archeologie hovořící čtyřmi jazyky, která doprovázela svého otce na jednáních po celém světě, a za pár let topila v kotelně, což byla jediná práce, kterou ji nechali vykonávat. Byla nezlomná, ale s obrovským nadhledem.  Když jsem třeba jako dítě něco rozbil, říkávala – to nic, přišli jsme v životě o víc. A tohle její životní krédo mi zůstalo.

 

Zažil jste na studiích nějaké ústrky i Vy?

Na práva jsem se napoprvé nedostal, ale na odvolání až napodruhé. Mezitím jsem chvíli studoval vysokou školu báňskou a pak pracoval jako zahradník, takže jsem si vylepšil kádrový profil (-: Studium jsem si nejen vybral, ale i vybojoval a úspěšně ho dokončil, a nakonec se v tomto oboru i našel, volba to tedy byla dobrá.


Takže jste toho nikdy nelitoval a neřekl si třeba, proč jsem nebyl lékařem jako otec?

Tak tím jsem nikdy být nechtěl, naštěstí moje starší sestra, MUDr. Helena Šulová, tatínkovi, který byl profesorem lékařské biochemie na Univerzitě Karlově, splnila jeho touhu po udržení profesní kontinuity a medicínu vystudovala a celý profesní život i praktikovala. A univerzitní a vědecko-pedagogickou kariéru na Univerzitě Karlově zase mému otci splnila excelentně měrou vrchovatou moje choť, profesorka Lenka Šulová, CSc. Takže já už jsem měl možnost si vybrat směry a práce skoro podle sebe. Nikdy jsem nelitoval ničeho, co jsem v životě dělal. Možná jen několika drobností, které se nepovedly, ale to se nevyhne nikomu.  Rozhodně jsem byl a jsem člověk svobodný, který o svém životě může říct jediné – “Jaký sis to udělal, takový to máš.”


Jak jste se nakonec dostal do advokacie?

V roce 1995 jsem končil svůj čtyřletý služební poměr v rámci resortu Ministerstva vnitra ČR, udělal jsem si zkoušky komerčních právníků a byl tak členem Komory komerčních právníků ČR. A protože se činnost advokátů a komerčních právníků sbližovala, až v roce 1996 došlo k jejich sloučení, stal jsem se z leknutí 🙂 členem České advokátní komory a zahájil advokátní praxi. Po celý život jsem se zabýval hlavně obchodním právem a také částečně občanským právem, jediné, čemu jsem se vyhýbal, bylo právo trestní.  Vím, že bych nebyl dobrým obhájcem.  Mám vnitřní konflikt a jsem přesvědčen o tom, že zločinec patří do vězení, a to opravdu není vhodná dispozice pro trestního obhájce.

 

Jan Šula jako kmotr a dědeček zároveň. Dnes 6letá vnučka bude dalším právníkem v rodině…

Máte svého rodinného pokračovatele v advokátní praxi?

Mám dvě dcery, jedna je personální manažerkou ve velké IT firmě. Druhá žije napůl v Izraeli, napůl tady a věnuje se výzkumům v oblasti židovských a izraelských studií a fenoménu evropského židovství. Možná to měly stejně jako já s tatínkovou medicínou. Takže na pokračovatele právnické branže teprve čekám, ale nevzdávám to – mám teď už šestiletou vnučku, takže třeba to ještě přijde, počkám si 🙂

 

Účastníte se předávání Randových medailí největším osobnostem práva a jak Vám při tom je?

Ano mnohokrát jsem se zúčastnil, Jednota českých právníků mě pravidelně zve a samozřejmě jsem na svého prapradědečka patřičně hrdý. Mnohokrát bych chtěl také poděkovat panu doktorovi Václavu Bílému a jeho kanceláři, kteří jsou velkými podporovateli Randovy nadace, za všechnu práci pro nadaci i finanční podporu.

 

Vaši pracovnu zdobí jak portrét jak Antonína rytíře Randy, tak Otakara Kruliše-Randy. V čem jste si podobní?

Myslím, že jsme si v mnohém podobní zejména s mým dědečkem. Jak mi ho líčila moje maminka, tak si asi moc přála, abych byl jako on, a v podstatě svého milovaného otce do mě „projektovala“ a nakonec ho ze mě určitě trochu vytvořila. Proto jsem i po dědovi druhým jménem Otto. Maminka byla vůbec velmi silnou nositelkou rodového dědictví. Já zase díky ní přesně vím, kam patřím. Děda byl například výborným šachistou, a protože mám od něj doma i šachovou literaturu, celé mládí jsem šachy hrál a mám je dodnes rád, stejně jako třeba bridž.

 

Jste také celoživotním sportovcem… Jak Vám sport pomáhá ve Vaší profesi?

Rozhodně, sport potřebuji k životu, jsem vášnivým golfistou, byl jsem vášnivým tenistou, v mládí jsem hrál závodně basket, vše ostatní jsou hobby sporty. Každý kolektivní sport člověka zocelí na duši i na těle, a ty individuální svým způsobem taky. Naučí vás žít a kooperovat ve společnosti, kde vám třeba všichni nesedí, naučí vás některé sociální dovednosti, které se v životě i profesi rozhodně hodí. Dneska už provozuju to, co mi čas a zdraví dovolí, takže nejvíc golf a cyklistiku. Golf je pro mě úžasný relax, hrajete ho především sám se sebou, se svojí mentalitou, svými ambicemi, ale i nedostatky a vadami, to vše navíc v krásné přírodě.

 

Oba Vaši předkové byli společensky činní, a i Vy jste se nahlédl po revoluci do politiky…

JUDr. Jan Šula s portrétem Ing. Otokara Kruliše – Randy, s nímž si je v mnohém podobný

Moji předkové vyloženě politiky nebyli, spíše akademiky, manažery…, ale já jsem po roce 1989 cítil povinnost přispět například k obnově právní kultury a nově nastavit metody a úkoly bezpečnostních služeb. Proto jsem nastoupil k Policii ČR a jednu takovou novou službu řídil a vybudoval. Politika mi potom připadala jako logické pokračování snahy a jedna z těch dobrých cest. Mým motivem bylo vejít do veřejného života, ale záhy jsem zjistil, že politika nebyla prostředím, ve kterém bych chtěl pobývat. Nechtěl jsem se podřizovat politickým vůlím a hlasu veřejného mínění jenom kvůli volebnímu úspěchu. Takže jsem považoval prohrané volby v roce 2002, kdy jsem rezignoval na post předsedy České strany národně sociální, za signál, že se na to nehodím. Velmi mne to tehdy mrzelo, především za členy ČSNS, ale již dlouho jsem rád, že politikem nejsem.

 

Když se ohlédnete za svým dosavadním pracovním životem, co byste o něm jako potomek slavných předků řekl?

Že je toho dobré vědět o svých předcích co nejvíce a pokusit se je vnést do svého života a že jsem snad tuhle misi splnil. Že právničina, kterou jsem si vybral, mi vždycky sloužila jako základ ke všemu, co jsem kdy dělal, a advokacie mi poskytla možnost učit se novým věcem a dělat to, co mám rád. Určitě mě občas mrzí, že mi komunistický režim změnil zásadním způsobem dětství i celý život a ochudil mě o vzpomínky, které jsem mohl na svého dědu mít. Těch obyčejných, které má většina vnoučat. Kvůli tomu jsem nemohl být potomkem v přímém pokračování jeho odkazu a třeba i práce, ale jen v pokračování zprostředkovaném. Ale na druhou stranu možná je to tak dobře. Musel jsem se vydat svou cestou a nikdy jsem nebyl povoláním syn nebo vnuk.

 



Ing. Otokar Kruliš–Randa
byl českým průmyslníkem, generálním ředitelem Báňské a hutní společnosti, což byla jedna z největších ocelářských firem v prvorepublikovém Československu. Vystudoval stavební inženýrství na ČVUT a za první republiky se stal, kromě dalších čestných funkcí, prezidentem Ústředního svazu průmyslníků v Čechách a na Moravě, stál v čele Rotary klubu.  Věnoval se šachu, byl předsedou Ústřední jednoty českých šachistů.

V roce 1940 koupila Kruliš-Randova rodina velkostatek Lažany na Klatovsku, aby opustila rodinné sídlo na Pavím vrchu v Praze 5 (od roku 1948 dosud majetek ve správě MV ČR) a trochu se ztratila nacistům z očí. Rodina, která byla za první republiky na vrcholu své slávy, si oblékla gumáky, tvrdě pracovala na statku a žila tam po celou dobu druhé světové války. Poté byl však Ing. Kruliš-Randa vzat do vazby a v roce 1946 obviněn ze spolupráce s nacisty. O rok později byl ještě lidovým soudem zproštěn obžaloby.

V letech 1948 až 1949 byl však zadržován i vězněn opakovaně až do roku 1950.  V roce 1953 byl opět zatčen tentokrát za vykonstruovanou velezradu a poté jako invalida odsouzen k 11 letům vězení. Konce trestu se nedožil – 14. února 1958 zemřel ve vězení na Mírově a ostatky nebyly vydány. V roce 1969 byl rehabilitován.

Ing. Otokar Kruliš-Randa Dr. Hc byl z matčiny strany vnukem právníka, rektora Univerzity Karlovy, profesora Antonína rytíře Randy.

 


Medaile Antonína Randy
je vyznamenání Jednoty českých právníků, udělované jako ocenění zásluh českých i zahraničních právníků, eventuálně i dalších představitelů politického, veřejného a společenského života na rozvoji demokracie, právní teorie i praxe, zákonodárství, organizování právního života a upevňování přátelských vztahů s českými právníky.

Medaile je zhotovena z bronzu v barevném povrchovém provedení odpovídajícím třem udělovaným stupňům – bronzová, stříbrná a zlatá. Na líci je portrét profesora Antonína Randy a drobný podpis autora, kterým je Lumír Šindelář.

 

 

Redakce AD
Foto: archiv JUDr. Šuly; wikipedie.org; AD

Go to TOP