Náhrada škody za pracovní úrazy přichází v úvahu nejen v důsledku úrazu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, ale i při výkonu jiných úkonů souvisejících s prací. Zákoník práce tyto úkony charakterizuje v § 273 a v § 274. Vždy je nutno individuálně posuzovat charakter práce a pracoviště.

 

Exces a pracovní úraz

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání přichází v úvahu v případě, kdy škoda následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pokud by ke škodě došlo mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nemohlo by dojít ke vzniku pracovněprávní odpovědnosti za škodu, ale mohla by vzniknout, při splnění potřebných předpokladů, např. odpovědnost občanskoprávní.

Bude tomu např. při excesu – vybočení z plnění pracovních povinností. Soud v této souvislosti řešil případ, kdy se zaměstnanec domáhal odškodnění za úraz oka, který údajně utrpěl při práci u ručního lisu. V soudním řízení bylo zjištěno, že žalobce spolu s dalším zaměstnancem po sobě házeli na pracovišti uzávěry od limonádových lahví, přičemž jeden z uzávěrů způsobil žalobci poranění oka. Soud dospěl k závěru, že takovéto počínání je nutno kvalifikovat jako vybočení z plnění pracovních úkolů, a že proto žalobcův úraz nelze považovat za úraz pracovní.

Z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů, popř. k výkonu úkonů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů. Z uvedených kritérií má rozhodující význam věcný vztah, tj. vztah činnosti, jíž (při níž) byla škoda způsobena, k pracovním úkolům, popř. k úkonům, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž (při níž) byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.

 

Co jsou jiné úkony

V souvislosti se zaměstnáním mohou a musí zaměstnanci vykonávat ještě jiné úkony nebo plnit úkoly, které nejsou přímým plněním pracovních povinností. Úrazy, které se při nich přihodí, se posuzují jako pracovní.  Zákoník práce (dále zák. práce) je vymezuje v § 274. I když je toto ustanovení systematicky zařazeno do společných ustanovení o odpovědnosti za škodu, vztahuje se i na poskytování náhrady škody v důsledku pracovního úrazu a nemoci z povolání.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů dle zák. práce jsou:

• úkony potřebné k výkonu práce (např. zajištění materiálu, příprava nářadí, seřízení stroje); požívání nápojů, které je zaměstnavatel povinen zaměstnancům v horkých provozech bezplatně poskytovat dle §104 odst. 6 ZP, je úkonem potřebným k výkonu práce, a jde tedy o úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (nejedná se tedy o stravování);

• úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení (např. osobní hygiena, převlékání, odevzdání nářadí, používání sociálního zařízení včetně cesty tam i zpět, kontrola stroje, na kterém bude zaměstnanec pracovat);

• úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele (nikoli však stravování);

• školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popř. orgánem nadřízeným zaměstnavateli za účelem zvyšování jejich odbornosti (za součást školení pro uvedené účely lze považovat vedle účasti na přednáškách, seminářích, zkouškách a praktických cvičeních též přestávky mezi jednotlivými vyučovacími hodinami, trávené obvyklým způsobem, jakož i činnost organizovanou pořadatelem školení ve volném čase).

 

Úraz při sportovní činnosti

Firmy (zaměstnavatelé) často pořádají „pracovní“ setkání mimo sídla svého působení, kde jsou na programu i různá sportovní utkání nebo soutěže mezi zaměstnanci. Úraz při těchto soutěžích, byť by se stal v pracovní době, není možné považovat za pracovní. Nejedná se o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů ani o činnost konanou pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo školení organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, kterým se sleduje zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců.

O pracovní úraz by se mohlo jednat v případě, kdyby tělovýchovná a sportovní činnost byla předmětem činnosti zaměstnavatele, jako v případě prvoligových hráčů různých sportovních soutěží, kteří jsou s těmito kluby v pracovněprávním vztahu.

Za pracovní úraz se rovněž považuje poškození zdraví při tzv. team buildingu. Jedná se o tzv. výjezdní zasedání firmy, jehož účelem je prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci. Podle názoru Nejvyššího soudu by se v těchto případech mohlo jednat o účast na školení k prohloubení kvalifikace, kterou je zaměstnavatel zaměstnanci oprávněn uložit.

 

Úraz při mytí rukou

Pokud jde o mytí rukou, jedná se v každém případě o nutný úkon po skončení práce. Jde-li práci, při níž se zaměstnanec hodně zašpiní či potí, má právo se také vysprchovat či vykoupat. Mimoto zák. práce stanoví zaměstnavateli možnost sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpise dobu, která bude započítávána do pracovní doby jako očista zaměstnanců po skončení práce.

 

Cesta na pracoviště

Za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení zák. práce považuje výslovně cestu do místa konání pracovní cesty, a to cestu z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět (§ 274a ZP).

Cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se cesta koná (automobil, autobus), je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku. Jestliže je však použit vlak, anebo autobus odjíždí z autobusového nádraží, kloní se praxe k tomu, že cesta do zaměstnání končí vstupem do nádražní budovy (nádraží). Samotná cesta určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do stanoveného místa je považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení. Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat činnost, která je předmětem pracovní cesty, nejdříve ubytuje, končí tento úkon vstupem do místa ubytování, cesta k vlastnímu pracovišti následujícího dne je v praxi považována za cestu do zaměstnání.

 

Cesta do zaměstnání

Z úkonů konaných v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se výslovně vylučují cesta do zaměstnání a zpět, kterou se rozumí cesta z místa bydliště (ubytování) zaměstnance do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů, popř. na určené shromaždiště (u zaměstnavatelů v lesnictví, zemědělství a stavebnictví). Z výše uvedeného hlediska je významné posouzení, které místo lze považovat za místo vstupu do objektu zaměstnavatele. Pokud je při vstupu zřízena např. vrátnice, problémy s posouzením nevznikají. Složitější situace nastává v případě, když v jedné budově  nebo areálu působí více zaměstnavatelů. Kritériem pro zjištění místa, kde končí cesta zaměstnance do zaměstnání, bude zjištění, kdy v průběhu své cesty do zaměstnání začne být zaměstnanec povinen dbát dispozic svého zaměstnavatele, byť kupř. zprostředkovaných strážní službou zajišťující společnou ostrahu areálu, v němž působí více zaměstnavatelů (viz rozsudek NS SJ 56/2007).

Z judikatury:

–  Za cestu do zaměstnání a zpět lze pokládat jen cestu z bydliště zaměstnance k místu vstupu do podniku (Rozhodnutí MěS v Praze ze dne 27. 9. 1962, sp. zn. 6 Co 433/62 – R 39/1963)

– Jde o pracovní úraz řidiče v případě, když řidič vozidla organizace po ujetí určité etapy cesty odstaví vozidlo a jde se občerstvit do hostince, přičemž na cestě od vozidla nebo zpět k vozidlu utrpí úraz. (Zhodnocení NS ČSR ze dne 27. 1. 1974, sp. zn. Cpj 37/74 – R II/1976, str. 34).

 

K uvedené problematice je dále zajímavé uvést soudní rozhodnutí 6 Cz 44/91 býv. Nejvyššího soudu ČR, v němž soud učinil právní závěr, že při pracovní cestě konané mimo obvod bydliště zaměstnance nebo pracoviště může z povahy nebo množství přikázané práce vyplynout, že se zaměstnanec musí ubytovat v místě výkonu práce na pracovní cestě, popřípadě potřeba přenocování může vzniknout dodatečně proto, že splnění pracovního úkolu si vyžádalo delší čas, než bylo původně předpokládáno. V takovém případě i přenocování v místě pracovní cesty je úkonem nutným před počátkem práce a po jejím skončení a jde o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů, neboť uvedený úkon nepostrádá místní, časový a vnitřní účelový vztah k plnění pracovních úkolů zaměstnancem.

 

Úraz při stravování

Dále se z úkonů konaných v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů výslovně vylučují stravování, ošetření, popř. vyšetření ve zdravotnickém zařízení (s výjimkou vyšetření prováděného na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací nebo ošetření při první pomoci a cesty k nim a zpět – tyto se považují za úkony během práce obvyklé, přitom nerozhoduje, zda zdravotnické zařízení je na pracovišti nebo mimo něj), cesta k nim a zpět, ledaže je konána v objektu zaměstnavatele. Z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele, je dle soudní judikatury rozhodující, zda jde o prostory ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

V souvislosti se stravováním je nutné říci, že pracovněprávní odpovědnost za škodu nevznikne pouze v případě, když ke škodě dojde v přímé souvislosti se stravováním (např. pokud se zaměstnanec při krájení chleba řízne do prstu). O pracovněprávní odpovědnost za škodu se však bude jednat v případě, kdy škoda vznikne nikoli v přímé souvislosti se stravováním (např. na zaměstnance při svačině na pracovišti spadne těžký materiál a způsobí mu zranění) či výslovně podle zákoníku práce, pokud zaměstnanci vznikne škoda při cestě ke stravování či zpět, která je konána v objektu zaměstnavatele.

 

Úraz při vaření kávy

V soudní praxi dosud právně nebyly řešeny případy, kdy se úraz stal (opaření vodou) při vaření kávy. Výkladová praxe se ustálila na názoru, že je rozhodující, zda se u konkrétního zaměstnance jedná o vaření kávy jako o úkon nutný nebo obvyklý. Zcela nepochybně se bude jednat o pracovní úraz, stane-li se asistentce, sekretářce nebo jiné administrativní pracovnici, která má vaření kávy v pracovní náplni. Nejedná se však jen o vaření kávy pro jejího nadřízeného zaměstnance (vedoucího), ale např. i pro návštěvníky, hosty, klienty, delegace apod.

Sporné by bylo posouzení úrazu při vaření kávy zaměstnancem, který takový úkon nemá v druhu práce a tedy v pracovní náplni. Záleželo by na charakteru práce. U zaměstnanců, jejichž výkon práce je spojen s vyšší duševní a psychickou námahou (manažeři, vedoucí apod.) by se zřejmě – podle názoru autora – jednalo o nutný úkon v souvislosti s výkonem práce a takový úraz by byl nutno posoudit jako pracovní.

O pracovní úraz by se jednalo i tehdy, kdyby vedoucí dal příkaz své podřízené zaměstnankyni, aby mu uvařila kávu, a při této činnosti došlo k úrazu. A to i tehdy, kdyby zaměstnankyně neměla tuto činnost v pracovní náplni nebo by to nevyžadoval charakter její práce. Takové posouzení je v souladu s § 273 odstavec 1 zák. práce, neboť jde o činnost vykonanou na příkaz zaměstnavatele.

Z judikatury:

Požívání nápojů, které je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům podle nařízení vlády 361/2007 Sb., o ochraně zdraví při práci, (v létě studené a v zimě teplé) je úkonem potřebným k výkonu práce. Dojde-li při takovém úkonu k úrazu, jde o pracovní úraz.

 

Autor: JUDr. Ladislav Jouza, advokát, odborník na pracovní právo
Foto: canva.com