Téměř tři měsíce po začátku ruské invaze na Ukrajinu skončil první soudní proces týkající se válečných zločinů. Soud poslal jednadvacetiletého ruského vojáka Vadima Šišimarina za vraždu neozbrojeného ukrajinského civilisty Oleksandra Šelipova do vězení na doživotí. Od té doby byli souzeni a odsouzeni další dva váleční zločinci, v obou případech ruští pěšáci. Byly to jen malé ryby – ale možná zároveň začátek něčeho většího. Minulé tribunály nabízejí cenné poučení, jak by se válečné zločiny a genocida mohly stíhat v případě Ukrajiny, napsal časopis Foreign Policy.

„Trestní stíhání pachatelů na nižší úrovni nejenže umožňuje, aby spravedlnosti dosáhly oběti, které kvůli jejich zločinům přímo trpěly. Může to být rovněž součást dlouhého budování případů směrem nahoru, aby se dosáhlo na ty, kteří jsou v hierarchii velení výše,“ domnívá se odborník na mezinárodní trestní právo Sergej Vasilijev.

Jak ale taková dlouhodobá partie vypadá? Podle nejmladšího ukrajinského poslance Svjatoslava Juraše by budoucnost země měla zahrnovat soudní procesy, které by „soudily a potrestaly všechny, kdo se podíleli na hrubé destrukci naší země“. To mimo jiné zahrnuje obvinění ze znásilňování, mučení, mimosoudních poprav, záměrného útočení na civilisty a civilní infrastrukturu, nucené deportace, používání lidských štítů a kazetové munice, uvedla ve své dubnové zprávě Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Při pohledu do historie mezinárodních tribunálů však vyvstávají otázky o jejich účinnosti a efektivitě – stejně jako o jejich použitelnosti v současném konfliktu.

Nejznámějším příkladem formálního mechanismu globální spravedlnosti je Mezinárodní vojenský tribunál v německém Norimberku. Procesy, které začaly jen několik měsíců po podpisu Charty OSN, se snažily stíhat nejvýše postavené nacistické důstojníky za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Na počátku 90. let 20. století reagoval svět na genocidy v Jugoslávii a Rwandě mezinárodními trestními tribunály. Zaměřily se i na vysoké důstojníky, přičemž jeden z nich zašel tak daleko, že byl v roce 2001 bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič obviněn z 66 případů genocidy. Následně vznikl dnešní systém mezinárodního trestního soudnictví – Římský statut, na jehož základě byl zřízen Mezinárodní trestní soud (ICC).

Odborníci nicméně zpochybňují vhodnost tohoto formátu pro Ukrajinu. Rusko ani Ukrajina nejsou členy ICC. Byť Ukrajina přijala pravomoc soudu v případě zločinů spáchaných na jejím území, je nanejvýš nejisté, že tak učiní i Rusko. Fakticky to znamená beztrestnost pro strůjce války, protože ICC nebude mít soudní pravomoc nad ruskými válečnými zločinci. „Dokud budou (ruští velitelé) v Moskvě a současný režim zůstane u moci, nikoho nevydají,“ míní expert na mezinárodní právo Kyle Reed.

Někteří odborníci se proto obracejí k domácím procesům, jako byl ten se Šišimarinem. Ukrajinský soudní systém, který vznikl po vyhlášení nezávislosti země na Sovětském svazu v srpnu 1991, je robustní. A to navzdory problémům spojeným s odrážením ruského útoku. Nicméně, podobně jako Rwanda, která se po genocidě v roce 1994 snažila soudit všechny níže a středně postavené představitele v lidových soudech gačača, nemá ukrajinská vláda kapacitu, aby obžalovala každého pěšáka a středně postaveného ruského důstojníka, jelikož obviněním z páchání válečných zločinů jich čelí velmi mnoho.

To vede ke dvěma dalším možnostem: buď ke Komisi pravdy a usmíření, kterou používali v Jihoafrické republice k řešení minulosti apartheidu, nebo k systému hybridních soudů vedených třetími stranami. Zatímco první z nich se zaměřuje především na řešení konfliktu, ten druhý může soudit prostřednictvím univerzální jurisdikce, což stojí na myšlence, že některé zločiny (například pirátství) jsou zločinem proti celému lidstvu, takže právo a povinnost stíhat překračuje hranice států.

Tuto strategii práva prosazují země po celém světě. Argentina v současné době vyšetřuje v rámci univerzální jurisdikce válečné zločiny proti Rohingům v Barmě. Německo v lednu usvědčilo syrského zpravodajského důstojníka ze zločinů proti lidskosti a v dubnu zahájilo proces s údajným členem polovojenské jednotky Junglers kvůli zločinům spáchaným v Gambii.

Formální mechanismy spravedlnosti mohou – kromě toho, že dostanou pachatele za mříže – přinést mnoho dalších výhod. Podle Reeda je polovina významu soudního procesu ve zdokumentování trestného činu. Vytvořením poctivého historického záznamu se ukrajinská veřejnost může nejen domáhat odpovědnosti, ale také čelit lživému narativu ruského prezidenta Vladimira Putina. A to konkrétně tvrzení ruské propagandistické mašinérie o rostoucí nacistické moci v sousední zemi anebo nepodloženým obviněním, že ukrajinské síly samy spáchaly mnoho zvěrstev připisovaných ruským útokům.

Aktivní hledání právní spravedlnosti by také mohlo odradit další národy od páchání zvěrstev, zatímco beztrestnost plodí napodobitele. Navíc nedostatek odpovědnosti může povzbudit země, které se zvěrstev dopustily, aby v nich pokračovaly.

Mezinárodní trestní právo nebylo určeno k řešení zločinného jednání států, ale spíše jednotlivců, vysvětluje Diane Desiertová, profesorka Právnické fakulty Univerzity Notre Dame. Proto je politická vůle – respektive její nedostatek – jednou z největších výzev při nastolování spravedlnosti. Genocida Arménů, kterou v roce 1915 provedla tehdejší Osmanská říše, se nedostala před tribunál nikoli kvůli nedostatku důkazů, ale proto, že ostatní země se k tomu nikdy necítily být nuceny. Dokonce i Spojené státy odmítly uznat pravomoc ICC ohledně údajných zločinů spáchaných členy svých ozbrojených sil v zahraničí.

Řešením není ani OSN. Rusko má jako stálý člen Rady bezpečnosti právo veta a může blokovat jakékoliv formální vyšetřování svých činů ze strany OSN. A má politický vliv na to, aby ostatní země upřednostnily stabilní vztahy před hledáním spravedlnosti.

Čím déle válka pokračuje, tím více se zmenšují možnosti mezinárodní spravedlnosti kvůli zničeným důkazům a měnícím se prioritám, domnívá se Desiertová. Ať už bude nakonec zvolen jakýkoli postup – mezinárodní tribunály, domácí soudy nebo univerzální jurisdikce – musí to být volba Ukrajiny, poznamenala profesorka Desiertová.

Zdroj: ČTK
Foto: canva.com