Možná proto, že se druhý z letošních držitelů ocenění PRO BONO v mládí nemohl rozhodnout mezi studiem práv a medicíny, nakonec stále zachraňuje na obou liniích – klienty jako advokát a pacienty jako zdravotnický záchranář a dobrovolník. Od 15 let působí Mgr. Miroslav Kučerka v týmu vodních záchranářů, dnes jako dobrovolný člen vodní záchranné služby Českého červeného kříže Brno-střed pravidelně slouží na vodním díle Nové Mlýny.

 

V době vrcholící covidové pandemie si Miroslav Kučerka bral víkendové služby na středočeské záchrance, aby si vyčerpaní profesionální záchranáři mohli alespoň trochu odpočinout. Po únorové invazi Ruska na Ukrajinu pod hlavičkou Českého červeného kříže odjel jako dobrovolník s konvojem humanitární pomocí na Ukrajinu a na slovenských hranicích ošetřoval několik dnů ukrajinské uprchlíky. Za svoje zdravotnické aktivity v době covidové pandemie i po ní mu rovněž právem náleží letošní PRO BONO ocenění.

Co pro Vás cena sv. Yva znamená?

Předání ceny sv. Yva pro mě znamená především další závazek k tomu, že nesmím polevit v žádném směru, ať už v tom pracovním, nebo „dobrovolnickém“. Taky to, že vím, že moje rozhodnutí ukrajovat si vlastní čas na úkor práce nebo pomoci jiným, má smysl.

Celý svůj profesní život působíte jako advokát – neměl jste někdy touhu vyměnit profesi?

Pokud pominu každodenních asi pět malých záchvatů, tak dlouhodobě nikdy. Musím přiznat, že patřím mezi ty šťastné, pro které je práce zároveň koníčkem. Baví mě věci inovovat, baví mě spousta věcí okolo advokacie, a proto si myslím, že k vyhoření mám daleko.

Čím byste byl, kdybyste nebyl právníkem?

S největší pravděpodobností lékař.

Kdo ovlivnil výběr Vašeho směřování k právu?

Jsem černá – humanitní – ovce rodiny. Směřování k právu byl čistě můj sprostý výmysl.

Můžete stručně popsat, jak vypadá Váš běžný den?

Vstávám celkem brzy ráno, do práce nejčastěji dojíždím vlakem, kde se za půl hodiny nastartuji u e-mailů, projedu si zpravodajské servery, sociální sítě, nebo napíšu nějaké velmi jednoduché podání. Snídám až v kanceláři, kde mám zhruba do 9 hodin klid na psaní, než začnou zvonit telefony a přijdou kolegové. Dny se různí podle náplně práce, většinou jednání, telefony, společné mají jen to, že plán, co udělat, nikdy nevychází. Navečer přichází další porce psaní, případně návštěvy vězení, což tvrdím, že je volnočasová aktivita. Občas se stihnu hýbat, občas mě v týdnu potká noční na záchrance. O víkendu doháním, co jsem nestihl, hlavně mám klid na delší podání, nastavení obhajoby, čtení spisů nebo si odskočím na záchranku.

Je nějaká kauza nebo soud, na něž nikdy nezapomenete?

Nedá se zapomenout na první soud, na první práci v advokacii. Každá kauza, každý klient má to své a těžko se zapomíná. Jsou kauzy, na které nezapomenu, protože jsem se u nich dusil smíchy pod talárem, jsou kauzy, na které nezapomenu, protože ještě teď skřípeme „zubama“, jakým stylem našim klientům odepřely orgány činné v trestním řízení práva. Ty, kde víte, že máte pravdu, a které se řídí heslem, že k soudu si nejdete pro spravedlnost, ale pro rozsudek.

Jak se Vám dařilo a daří svou profesi skloubit s osobním životem?

Úhel pohledu, zda se mi kariéru daří skloubit s osobním životem, se významně liší pohledem mým a mé rodiny. Podle mě je to skloubené dokonale 😊.

Jakým způsobem nejlépe relaxujete?

Sportem. Mám rád vysokohorskou turistiku, skialpinismus, paragliding, box, plachtění. Výborný relax je pro mě cestování a taky jídlo.

Co považujete za svůj vůbec největší dosavadní profesní úspěch?

Že jsem ještě nikoho neuškrtil.

Kde bude mít své místo Váš sv. Yvo? 

Samozřejmě v kanceláři, protože to není cena jen pro mne, ale i pro všechny mé kolegy, kteří mi pomáhají, abych se občas mohl věnovat i jiným věcem.

Získal jste Právníka roku v kategorii PRO BONO. Pomáhal jste za covidu, jako dobrovolník působíte u Vodní záchranné služby ČČK, nabídl jste pomoc ukrajinským uprchlíkům i starostům obcí postižených tornádem, s Českým červeným křížem jste jako zdravotník jel pomáhat na slovensko-ukrajinské hranice. Zapomněli jsme na něco?

Určitě jste nezapomněli na nic, jen kolegovi Ondrovi Mánkovi patří za mě ještě jednou velký obdiv za jeho „skok do neznáma“. Já jsem přece jen šel do trochu známého prostředí, ale určitě se nemůžu vyrovnat všem lékařům a sestrám, kteří byli v boji s covidem každý den.

Další dobrovolná pomoc samozřejmě vychází z mého zařazení ve Vodní záchranné službě ČČK a z aktivit kanceláře. Jako kancelář poskytujeme pro bono pomoc v rámci seznamu ČAK pro uprchlíky, darovali jsme finanční prostředky ukrajinskému Ministerstvu obrany, moji kolegové se účastnili sbírek materiální a finanční pomoci a já jsem v rámci VZS pomáhal jako zdravotník na hranicích s Ukrajinou ve strukturách Slovenského červeného kříže. Po tornádu jsme také nabídli obci Hrušky a jejím obyvatelům právní služby za pomyslnou jednu korunu.

Už víte, co uděláte s finanční odměnou, která je s cenou spojena?

Jednoznačně ji daruji dál na transparentní účet ČAK pro pomoc Ukrajině.

 

Redakce AD
Foto: ČAK; archiv Mgr. Kučerky