Soudní dvůr EU zveřejnil dne 14. září 2023 rozsudek ve věci C-27/22 | Volkswagen Group Italia a Volkswagen Aktiengesellschaft, podle něhož platí, že zásada ne bis in idem se vztahuje na sankce uložené za nekalé obchodní praktiky, které jsou kvalifikovány jako správní sankce trestní povahy. Tato zásada vylučuje, aby v případě, že existuje pravomocné rozhodnutí, mohlo být zahájeno nebo pokračováno v trestním stíhání pro tytéž skutky; zásada ne bis in idem se uplatní v případě, že rozhodnutí trestní povahy nabylo právní moci, nezávisle na tom, jak se toto rozhodnutí stalo konečným. Může se však použít pouze tehdy, pokud jsou skutky, kterých se týkají obě dotčená řízení nebo obě dotčené sankce, totožné; nestačí tedy pouhá podobnost těchto skutků.

Dne 4. srpna 2016 uložil Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (AGCM) (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a tržních pravidel) společnostem Volkswagen Group Italia SpA (VWGI) a Volkswagen Aktiengesellschaft (VWAG) pokutu ve výši pěti milionů eur za nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům. Tyto praktiky se týkaly jednak uvádění vozidel s dieselovými motory, která obsahují software umožňující zfalšovat měření úrovní emise oxidů dusíku (NOx) při kontrolních zkouškách znečišťujících emisí, na trh v Itálii od roku 2009, a jednak šíření reklamních sdělení zdůrazňujících soulad těchto vozidel s kritérii stanovenými právními předpisy v oblasti životního prostředí.

Společnosti VWGI a VWAG napadly toto rozhodnutí u regionálního správního soudu pro Lazio (Itálie).

Státní zastupitelství v Brunšviku (Německo) mezitím uložilo společnosti VWAG pokutu ve výši jedné miliardy eur z důvodu, že společnost VWAG porušila ustanovení zákona o přestupcích, která postihují nedbalostní nesplnění povinnosti dohledu nad činnostmi podniků, pokud jde o vývoj tohoto softwaru a instalaci uvedeného softwaru do 10,7 milionu vozidel s dieselovými motory prodaných po celém světě (z toho 700 000 bylo prodáno v Itálii). Německé rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. června 2018, neboť společnost VWAG zaplatila pokutu a formálně se vzdala práva na opravný prostředek.

Společnosti VWGI a VWAG namítly protiprávnost italského rozhodnutí, která podle nich následně nastala z důvodu porušení zásady ne bis in idem. Tato zásada zakazuje kumulaci jak stíhání, tak sankcí, které mají trestní povahu, za tytéž skutky a proti téže osobě. Je zakotvená v článku 50 Listiny základních práv Evropské unie.

Italská Státní rada, k níž bylo podáno odvolání v návaznosti na zamítnutí žaloby v prvním stupni, položila Soudnímu dvoru otázku, zda se tato zásada použije v projednávané věci.

Soudní dvůr svým rozsudkem ze dne 14. září 2023 na otázku, zda lze sankce uložené za nekalé obchodní praktiky kvalifikovat jako správní sankce trestní povahy, odpověděl kladně. Soudní dvůr zdůrazňuje, že pro posouzení trestní povahy dotčených stíhání a sankcí jsou relevantní tři kritéria:

• pokud jde o první kritérium týkající se právní kvalifikace protiprávního jednání v rámci vnitrostátního práva, Soudní dvůr uvádí, že uplatňování článku 50 Listiny základních práv se neomezuje pouze na stíhání a sankce, které jsou kvalifikovány podle vnitrostátních právních předpisů jako „trestní“, ale vztahuje se rovněž – bez ohledu na takovou kvalifikaci ve vnitrostátním právu – na stíhání a sankce, o nichž je třeba mít za to, že mají trestněprávní charakter;
• co se týče druhého kritéria souvisejícího se samotnou povahou protiprávního jednání, Soudní dvůr upřesňuje, že je třeba ověřit, zda dotčená sankce sleduje zejména represivní účel;
• stran třetího kritéria týkajícího se stupně přísnosti sankce, která hrozí dotčené osobě, Soudní dvůr připomíná, že se míra přísnosti posuzuje v závislosti na nejvyšším trestu stanoveném relevantními ustanoveními.

Ve světle těchto tří kritérií Soudní dvůr uzavírá, že přestože je podle vnitrostátní právní úpravy peněžitá pokuta, která byla společnosti uložena za nekalé obchodní praktiky vnitrostátním orgánem příslušným v oblasti ochrany spotřebitelů, kvalifikována jako správní sankce, představuje trestní sankci, pokud sleduje represivní účel a vykazuje vysokou míru přísnosti.

Dále Soudní dvůr odpovídá kladně na otázku, zda zásada ne bis in idem brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zachování pokuty trestní povahy uložené právnické osobě za nekalé obchodní praktiky v případě, že tato osoba byla v jiném členském státě odsouzena za tytéž skutky, i když toto odsouzení následovalo až po datu vydání rozhodnutí o uložení této pokuty, ale nabylo právní moci před tím, než rozsudek o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí nabyl právní moci. Zásada ne bis in idem totiž vylučuje, aby v případě, že existuje pravomocné rozhodnutí, mohlo být zahájeno nebo pokračováno v trestním stíhání pro tytéž skutky; tato zásada se uplatní v případě, že rozhodnutí trestní povahy nabylo právní moci, nezávisle na tom, jak se toto rozhodnutí stalo konečným. Může se však použít pouze tehdy, pokud jsou skutky, kterých se týkají obě dotčená řízení nebo obě dotčené sankce, totožné; nestačí tedy pouhá podobnost těchto skutků.

A konečně Soudní dvůr odpovídá na otázku, za jakých podmínek mohou být odůvodněna omezení uplatnění zásady ne bis in idem. Soudní dvůr má za to, že omezení uplatnění zásady ne bis in idem tak, že je umožněna kumulace řízení nebo sankcí za stejné skutky, je oprávněné, jsou-li splněny tři podmínky: tato kumulace nesmí pro dotčenou osobu představovat nadměrnou zátěž; jasná a přesná pravidla musí umožnit předvídat, která jednání a opomenutí mohou být předmětem kumulace, a konečně dotčená řízení musí být vedena dostatečně koordinovaně a proběhnout v blízké časové návaznosti.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Obrazový záznam z vyhlášení rozsudku je dostupný na Europe by Satellite.

Zdroj: SD EU
Ilustrační foto: canva.com