V následujícím příspěvku představujeme blíže kategorii válečných zločinů. V první části rozebíráme, co se válečnými zločiny rozumí a jaká jsou pravidla jejich stíhání. Ve druhé části se zamýšlíme nad tím, jaké válečné zločiny mohly být spáchány během konfliktu na Ukrajině a jaké orgány jsou kompetentní k jejich stíhání. Příspěvek navazuje na text věnovaný aktu a zločinu agrese, který byl publikován v Bulletinu advokacie č. 5/2022[1] a v Advokátním deníku.

 

Od 24. února 2022 probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Téměř od počátku tohoto konfliktu přinášejí média znepokojivé zprávy o jednáních, která by mohla naplňovat znaky válečných zločinů. Jedná se o cílené útoky na civilisty, rozsáhlé ničení civilních objektů, včetně objektů požívajících zvláštní ochranu (nemocnice, kulturní statky, jaderné elektrárny aj.), masové znásilňování, neumožnění evakuace civilistů humanitárními koridory či deportace velkého počtu lidí z okupovaných území. Většina těchto jednání byla spáchána ruskými ozbrojenými silami, byť se objevují též zprávy o možných pochybeních ukrajinské strany. Počátkem května bylo v Kyjevě zahájeno první soudní řízení zahrnující obvinění z páchání válečných zločinů. Do vyšetřování těchto zločinů se vedle ukrajinských orgánů a ve spolupráci s nimi aktivně zapojily i orgány jiných států, včetně České republiky. To činí téma stíhání válečných zločinů, které se po léta zdálo pro naši zemi jen omezeně relevantní, velmi aktuálním.

 

Válečné zločiny v mezinárodním a vnitrostátním právu

Nejprve je dobré uvést, co válečné zločiny nejsou. Za prvé, válečné zločiny nejsou souhrnným výrazem pro označení všech zločinů, ke kterým dochází za ozbrojeného konfliktu či v souvislosti s ním. Chybný dojem, že tomu tak je, se nejspíše odvíjí od působení válečných tribunálů zřízených po druhé světové válce v Norimberku a v Tokiu, o nichž se standardně mluví jako o tribunálech stíhajících německé a japonské válečné zločince. Tribunály ve svých statutech skutečně měly kategorii válečných zločinů, vedle toho tam ale figurovaly, a v rámci stíhání se využívaly, rovněž kategorie jiné (zločiny proti lidskosti, zločiny proti míru a také zločinné spolčení). Tyto zločiny nespadají pod zločiny válečné, ale tvoří – kromě zločinného spolčení – samostatné kategorie v rámci tzv. zločinů podle mezinárodního práva. Ke třem takovým zločinům známým již v době norimberského a tokijského procesu přitom na konci 40. let nově přibyl ještě samostatný zločin genocidy. Na rozdíl od válečných zločinů, které lze spáchat výlučně za ozbrojeného konfliktu,[2] zločiny ostatní (zločin agrese, zločiny proti míru, zločin genocidy) žádné takové omezení nemají.

Za druhé, válečné zločiny nepředstavují veškerá porušení mezinárodního humanitárního práva, také označovaného jako právo ozbrojených konfliktů (dále „MHP“), k nimž může za ozbrojeného konfliktu dojít. MHP se primárně obrací a své povinnosti adresuje bojujícím stranám, tedy státům, popř. nestátním povstaleckým skupinám. Např. v současném konfliktu na Ukrajině jsou tak nositeli závazků z MHP primárně Ukrajina a Ruská federace, popř. nestátní entity označující se jako Doněcká a Luhanská lidová republika, pokud je nechápeme čistě jako prodlouženou ruku Ruska. MHP obsahuje velmi bohatou úpravu, kterou mají bojující strany povinnost dodržovat – řádově se jedná o stovky pravidel. Porušení kteréhokoli z nich zakládá odpovědnost státu či nestátní povstalecké skupiny. Malá část z těchto pravidel navíc vedle bojujících stran coby kolektivních entit zavazuje také konkrétní jednotlivce, kteří za tyto entity bojují, nebo se zkrátka jen nacházejí v oblasti bojů. Jedná se o ta nejdůležitější pravidla, jež MHP zná a která mají za úkol zabránit největším excesům (např. cílené vraždy civilistů, mučení válečných zajatců či používání nerozlišujících zbraní). Porušení těchto pravidel ze strany jednotlivců představuje válečný zločin a vzniká za něj individuální trestní odpovědnost.

Z uvedeného vyplynulo nejen to, co válečné zločiny nejsou, ale i to, co se jimi rozumí. Jde o jednu ze čtyř kategorií tzv. zločinů podle mezinárodního práva, jejichž páchání zakazuje jednotlivcům přímo mezinárodní právo. Válečné zločiny spočívají v kvalifikovaném porušení pravidel MHP, spáchaném v době ozbrojeného konfliktu. Až do 90. let 20. století se mělo za to, že válečných zločinů se lze dopustit výlučně za mezinárodních ozbrojených konfliktů, tedy konfliktů mezi dvěma nebo více státy.[3] Na základě judikatury Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) se ale prosadil názor, že jednání, které je jednotlivcům zakázané za mezinárodních ozbrojených konfliktů, jim v zásadě nemůže být dovoleno ani v konfliktech vnitrostátních, tedy konfliktech, jež probíhají na území jednoho státu za účasti nestátní povstalecké skupiny.[4] Dnes je tento názor přijímán bez větších výhrad a rozlišení se projevuje jen v tom, že katalogy válečných zločinů aplikovatelné v obou typech konfliktů nejsou zcela identické (katalog pro konflikty mezinárodní je o něco delší, byť postupně dochází k unifikaci úpravy).

Nejúplnější výčet válečných zločinů dnes najdeme v čl. 8 Římského statutu (dále „ŘS“) Mezinárodního trestního soudu (dále „MTS“).[5]Toto ustanovení vychází ze čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z roku 1949 a jejich Dodatkového protokolu I (dále „DPI“) z roku 1977, které vždy obsahují výčet tzv. závažných porušení (grave breaches).[6] Čl. 85 DPI výslovně stanoví, že tato závažná porušení „budou (…) považována za válečné zločiny“ (odst. 5).[7] Kategorie zahrnuje jen zločiny spáchané za mezinárodního ozbrojeného konfliktu, s ohledem na vývoj popsaný výše ale Římský statut mezi válečné zločiny řadí též „závažná porušení společného článku 3 Ženevských úmluv“ [čl. 8 odst. 2 (c)], tedy ustanovení regulujícího průběh ozbrojených konfliktů vnitrostátních. Závažná porušení Ženevských úmluv, ať už jsou spáchána v jakémkoli typu konfliktu, vždy zahrnují špatné jednání s oběťmi těchto konfliktů, tj. s osobami vyřazenými z boje (nemocní, ranění, trosečníci, váleční zajatci) či boje se neúčastnícími (civilní obyvatelstvo), jež se nacházejí v moci protistrany. Typickými příklady závažných porušení jsou úmyslná zabití, mučení či jiné nelidské zacházení, braní rukojmích, protiprávní deportace, nebo také rozsáhlé ničení civilního majetku.

Druhou velkou kategorii válečných zločinů, vedle závažných porušení Ženevských úmluv, tvoří tzv. jiná závažná porušení zákonů a obyčejů války (other serious violations of the laws and customs applicable in armed conflicts). Sem spadají různá jednání porušující vlastní pravidla vedení války, tj. pravidla omezující způsoby, jimiž se vede boj, a prostředky, které strany v konfliktu mohou použít. Jako příklad lze uvést úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu či proti civilním objektům, proradné zabití nepřítele, zneužívání vlajky příměří či některého z chráněných znaků (např. znak červeného kříže), nábor dětských vojáků, nebo použití některé zakázané zbraně (chemické zbraně, bakteriologické zbraně, rozpínající se a zplošťující se střely, zbraně působící nadměrné zranění či zbytečné utrpení, nerozlišující zbraně aj.). Také jiná závažná porušení lze spáchat jak za konfliktů mezinárodních, tak za těch vnitrostátních [viz čl. 8 odst. 2 (b) a (e) ŘS].

Dalšími specifickými znaky válečných zločinů, vedle vazby na ozbrojený konflikt, je to, že na rozdíl od zločinů proti lidskosti a zločinu genocidia mohou být spáchány jednotlivým izolovaným aktem násilí, např. jednáním jediného vojáka. Nevyžaduje se zde ani přítomnost rozsáhlého nebo systematického útoku na civilní obyvatelstvo (jako u zločinů proti lidskosti), ani plán směřující k vyhlazení určité národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny (jako u genocidy). Z toho vyplývá, že k válečným zločinům dochází podstatně častěji než k jiným zločinům podle mezinárodního práva. Asi by nebylo možné uvést ozbrojený konflikt, kde by nějaké takové zločiny nebyly spáchány, byť míra jejich páchání a jejich závažnost se již samozřejmě konflikt od konfliktu liší.

Je důležité jasně odlišovat válečné zločiny a zločin agrese. Zločin agrese spočívá v naplánování, přípravě, zahájení či provedení aktu útočného činu (neboli aktu agrese), tedy v rozpoutání nelegální války. Naopak válečný zločin spočívá v porušení pravidel, která platí během ozbrojeného konfliktu. Za zločin agrese mohou nést odpovědnost jen nejvyšší představitelé státu, za válečné zločiny naopak kdokoli, kdo se jich dopustil, nařídil je, popř. jim (coby vojenský velitel) nezabránil a ani z jejich spáchání následně nevyvodil odpovědnost.[8]

V českém právním řádu jsou válečné zločiny upraveny v hlavě XIII trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., dále „tr. zákoník“), přesněji v § 411 až 417 tr. zákoníku. Konkrétně zde najdeme trestné činy použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415), zneužití vlajky a příměří (§ 416) a ublížení parlamentáři (§ 417). Jak naznačují názvy ustanovení, systematika tr. zákoníku se liší od klasifikace válečných zločinů, jak je známe z mezinárodního práva, obsahově se ale obě úpravy víceméně překrývají, byť tyto překryvy nemusí být vždy zcela zjevné. Trestné činy v § 411 až 417 podléhají zásadě univerzální jurisdikce, tj. mohou být v České republice stíhány bez ohledu na to, na území jakého státu k nim došlo a jaké státní příslušnosti byl jejich pachatel (§ 7 odst. 1 tr. zákoníku). Jsou také vyloučeny z promlčení [§ 35 písm. a) tr. zákoníku].[9] U části daných trestných činů přichází v úvahu uložení výjimečného trestu na doživotí (§ 54 odst. 3) a uplatní se vůči nim skutkové podstaty nadržování (§ 366 tr. zákoníku), nepřekažení trestného činu (§ 367 tr. zákoníku) a neoznámení trestného činu (§ 368 tr. zákoníku).

Mezinárodní právo klade silný důraz na to, aby válečné zločiny byly efektivně stíhány. Primárně se počítá se stíháním na národní úrovni. Ženevské úmluvy ukládají státům jasnou povinnost „vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého ze (…) závažných porušení anebo že daly k němu rozkaz, a (…) postavit je před své vlastní soudy, ať je jejich státní příslušnost jakákoli“.[10] Obyčejové MHP tuto povinnost rozšiřuje na všechny ostatní kategorie válečných zločinů, současně ale rozlišuje stíhání na základě titulu teritoriality a personality, které stát musí zajistit, a stíhání na základě univerzální jurisdikce, jež je povinné pouze tehdy, pokud stát takovou jurisdikci vůči všem válečným zločinům zavede (což může, ale nemusí udělat).[11] Platí zde také zásada aut dedere aut iudicare, stát tedy může jednotlivce podezřelého ze spáchání válečných zločinů vydat do jiného státu, je-li tam záruka stíhání a také záruka dodržení zásad spravedlivého procesu. Při vyšetřování válečných zločinů by navíc státy měly v maximální možné míře spolupracovat.[12]

V případě, kdy stíhání na národní rovině není možné, popř. k němu není dostatečná vůle, může nastoupit rovina mezinárodní. Prvními mezinárodními orgány, jež se válečnými zločiny zabývaly, byly již zmiňované válečné tribunály v Norimberku a v Tokiu zřízené po druhé světové válce. Po dlouhé přestávce v období studené války pak následovalo, v polovině 90. let, ustavení dvou ad hoc mezinárodních trestních tribunálů – pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu – Radou bezpečnosti OSN. Oba tribunály, které již svou činnost skončily, napomohly vyjasnit jak vymezení válečných zločinů, tak podmínky jejich trestního postihu. V roce 1998 byl, tentokrát mezinárodní smlouvou, zřízen stálý Mezinárodní trestní soud (dále „MTS“). MTS má pravomoc stíhat válečné zločiny, ovšem jen tehdy, pokud byly spáchány na území některého smluvního státu, nebo občanem smluvního státu (podmínky jsou alternativní). V případě, kdy určitý případ MTS předloží Rada bezpečnosti, je místo spáchání a státní příslušnost pachatele irelevantní, neboť se uplatní univerzální jurisdikce. Kromě mezinárodních orgánů vzniklo za poslední tři desetiletí také několik orgánů smíšených, které v sobě propojují prvky národní a mezinárodní spravedlnosti. Za všechny lze zmínit Zvláštní soud pro Sierra Leone, Zvláštní panely na Východním Timoru, nebo relativně nedávno vzniklý Zvláštní soud pro Kosovo. Také tyto orgány standardně mívají kompetenci stíhat válečné zločiny.

 

Válečné zločiny na Ukrajině

Ve druhé části příspěvku se zaměříme na válečné zločiny spáchané během konfliktu na Ukrajině. Již proto, že konflikt v době psaní příspěvku stále trvá, není samozřejmě možné předložit kompletní a vyčerpávající přehled všech válečných zločinů, k nimž v jeho průběhu došlo. Stejně tak není možné, až na několik výjimek, označit konkrétní osoby, jež za tyto zločiny nesou odpovědnost. Lze nicméně identifikovat hlavní vzorce jednání, jež podle všech indicií znaky válečných zločinů naplňují, a také se zamyslet nad tím, které orgány jsou kompetentní se těmito zločiny zabývat, popř. se jimi již zabývají. Východiskem bude zejména expertní zpráva vypracovaná v rámci tzv. Moskevského mechanismu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), na jejímž vzniku se podílela i jedna z autorek příspěvku.[13] Tato zpráva hodnotí stav dodržování MHP a mezinárodního práva lidských práv a páchání zločinů podle mezinárodního práva během konfliktu na Ukrajině, pokrývá ale jen období prvních pěti týdnů tohoto konfliktu (24. února až 1. dubna 2022). Jako další zdroje, hlavně pro zmapování situace v dalších týdnech, poslouží zprávy vládních[14] i nevládních[15] organizací, databáze, jež vedou některé ukrajinské orgány (např. přehled trestných činů souvisejících s konfliktem, ve vztahu k nimž bylo zahájeno vyšetřování, dostupný na stránce Úřadu generální prokurátorky Ukrajiny[16]), informace od MTS a také zprávy zveřejňované v médiích.

Konflikt na Ukrajině má primárně povahu mezinárodního ozbrojeného konfliktu, tj. bojují zde proti sobě dva státy (Ruská federace a Ukrajina). Tím je splněna podmínka pro aplikaci MHP a také pro možnost spáchání válečných zločinů – v systému Římského statutu MTS se konkrétně jedná o válečné zločiny podle čl. 8 odst. 2 (a) a 2 (b). Expertní zpráva OBSE dospěla k jednoznačnému závěru, že již během první fáze konfliktu, na niž se zpráva zaměřila, byla pravidla MHP zásadním způsobem porušována. Většina porušení jde na vrub Ruské federaci, byť určitá pochybení byla zaznamenána rovněž na ukrajinské straně. Zpráva dále uvádí, že některá tato porušení představují válečné zločiny, zakládající individuální trestní odpovědnost pachatelů. Ke stejnému závěru došel MTS, jehož prokurátor již cca týden po počátku konfliktu zahájil vyšetřování situace na Ukrajině na základě vážných indicií svědčících o tom, že na ukrajinském území dochází k páchání válečných zločinů (a také zločinů proti lidskosti).[17] Události, k nimž na Ukrajině došlo po zahájení vyšetřování MTS (2. března 2022) a odevzdání zprávy OBSE (5. dubna 2022), tyto závěry jen dále potvrzují a posilují. S velkou mírou jistoty lze již říci, že konflikt na Ukrajině provázejí rozsáhlá porušování MHP a že v něm dochází k masovému páchání válečných zločinů, a to zejména ze strany příslušníků ozbrojených sil Ruské federace.

Jak jsme viděli výše, válečné zločiny páchané za mezinárodního ozbrojeného konfliktu mohou mít jednak podobu závažných porušení Ženevských úmluv, tj. jde o nelegální jednání namířená proti osobám vyřazeným z boje a boje se neúčastnícím v moci protistrany; jednak podobu jiných závažných porušení zákonů a obyčejů války, tj. jedná se o porušení pravidel regulujících vlastní vedení boje. Na Ukrajině dochází k páchání obou těchto typů válečných zločinů.
Závažná porušení Ženevských úmluv nejčastěji směřují proti

• válečným zajatcům, a 
• proti civilistům na dočasně okupovaných územích.

Válečnými zajatci se stávají příslušníci ozbrojených sil bojující strany, kteří upadnou do moci nepřítele. Počet takových osob obvykle minimálně dvakrát překračuje počet vojáků zabitých během nepřátelských akcí. Konflikt na Ukrajině si již na obou stranách vyžádal tisíce životů – samy strany udávají 3 000 (Ukrajina) a 1 500 (Rusko) zabitých vojáků, západní odhady mluví o počtu cca čtyřikrát až šestkrát vyšším. Válečných zajatců má ovšem podle údajů sdělených bojujícími stranami být výrazně méně, řádově několik set. To budí obavy, zda příslušníci protistrany nejsou zabíjeni, aniž by jim byla dána možnost se vzdát, popř. zda nejsou zabíjeni poté, kdy upadnou do moci protistrany – v obou případech by šlo o válečný zločin.[18] Ten představují také různé případy mučení válečných zajatců a zlého nakládání s nimi, o nichž hojně informovala média.[19] Válečným zločinem naopak není zveřejňování fotografií či videí s válečnými zajatci, byť se může jednat o porušení MHP.[20]

Druhou, velmi ohroženou skupinou chráněných osob v moci nepřítele jsou ukrajinští civilisté nacházející se na územích dočasně okupovaných Ruskou federací. S civilisty pod svou kontrolou má Rusko povinnost zacházet lidsky a šetřit jejich životy, zdraví i majetek. Také musí zajistit, že tito lidé budou mít přístup k základním životním potřebám (potraviny, oblečení, léky, zdravotní péče aj.). Četné snímky a videa z některých dočasně okupovaných míst, odkud se již ruská vojska stáhla, popř. byla vytlačena, bohužel poskytují jasný důkaz toho, že těmto závazkům nebylo mnohdy činěno zadost. Smutně proslulým se v tomto ohledu stalo město Buča nedaleko Kyjeva, kde měla ruská vojska během svého pobytu cíleně zabít několik desítek, popř. i stovek místních (civilních) obyvatel. Někteří z nich byli před smrtí vystaveni mučení.[21] Ruská vojska se navíc na okupovaných územích ve velké míře uchylují ke znásilněním[22] a k plenění veřejného i soukromého majetku.[23] Velký otazník visí také nad životními podmínkami lidí žijících na okupovaných územích a nad deportacemi velkého množství ukrajinských civilistů na území Ruska (jde údajně o cca jeden milion osob).[24]

Jiná závažná porušení zákonů a obyčejů války nabývají obvykle formy cíleného útoku na civilní osoby a civilní objekty, včetně osob a objektů požívajících zvláštní ochranu. Cíleného útoku na civilistu se týká rovněž první případ řešený ukrajinskými soudy, ve kterém se ruský voják Vadim Šišmarin zpovídá ze zastřelení neozbrojeného ukrajinského muže u města Sumy.[25] Podobných případů není málo, přičemž cíli útoků se kromě běžných civilistů často stávají novináři či obránci lidských práv. Úmyslný útok na civilisty je válečný zločin,[26] stejně jako je jím cílený útok na civilní objekty.[27] K nejznámějším válečným aktům, jež podle dostupných indicií naplňují znaky takového útoku, patří útok na dětskou nemocnici a na divadlo v Mariupolu, k nimž došlo 9. a 16. března 2022.[28] Válečným zločinem naopak zřejmě nebyly vojenské akce vedené v blízkosti jaderných elektráren Černobyl a Zaporožija, protože tyto akce nevedly k přímému ohrožení provozu zařízení a k uvolnění nebezpečných sil.[29]

Vedle cílených útoků na civilní cíle jsou problémem také bojové akce, při nichž strany v konfliktu dostatečně nerozlišují mezi vojáky a civilisty a vojenskými a civilními objekty, nesnaží se minimalizovat velikost tzv. vedlejších ztrát (civilisté a civilní objekty zasažení/é při útoku na vojenský cíl) či akceptují, že tyto ztráty budou výrazně vyšší než získaná vojenská výhoda. Expertní zpráva OBSE po posouzení řady incidentů dospěla k závěru, že „není představitelné, že by tolik civilistů bylo zabito (…) a tolik civilních objektů (…) zničeno, pokud by Rusko dodržovalo své závazky z MHP (…)“.[30] Nedostatečná aplikace zásad rozlišování, přiměřenosti a prevence přitom není jen porušením MHP, ale také válečným zločinem.[31] Tím je rovněž zneužívání mezinárodně uznaných znaků, převlékání se do uniforem nepřítele či jiné zastírání identity příslušníky ozbrojených sil, mají-li za následek usmrcení či vážné zranění osob (včetně vojáků).[32] Konečně, velké diskuse budí nasazení některých zbraní, např. kazetové munice. Ačkoli Rusko a Ukrajina nejsou smluvními stranami smlouvy, jež tento typ zbraní zakazuje, zůstávají v rámci používání všech zbraní vázány obecnými zásadami MHP, zejména zásadou rozlišování. Jak již bylo řečeno, lze mít vážné pochyby o tom, nakolik hlavně ruská strana tuto zásadu ctí.

Ve výčtu válečných zločinů, ke kterým s vysokou pravděpodobností došlo na Ukrajině a z nichž většinu mají na svědomí příslušníci ruských ozbrojených sil, by se dalo pokračovat. Vlastně by bylo snazší uvést ty zločiny, k nimž zatím naštěstí nedošlo (např. nábor dětských vojáků či nasazení chemických a biologických zbraní). S ohledem na rozsah a závažnost zločinů není divu, že se do vyšetřování již pustila celá řada orgánů. Nejaktivněji si vede sama Ukrajina. K 22. květnu 2022 registroval Úřad generální prokurátorky Ukrajiny 12 800 případů závažných porušení Ženevských úmluv či zákonů a obyčejů války, které se postupně stávají předmětem vyšetřování. O devět dní dříve, 13. května 2022, začal v Kyjevě proces s vojákem Šišmarinem, který se tak stal první osobou formálně obviněnou z válečných zločinů v rámci současného konfliktu. Brzy k němu nepochybně přibudou další obvinění v té míře, v jaké se ukrajinské straně podaří získat nad nimi kontrolu, popř. nakolik se rozhodne pro řízení in absentia, jež ukrajinský právní řád umožňuje. Lze předpokládat, že zejména v prvním období se pozornost soustředí spíše na „menší ryby“, tj. vojáky, kteří zločiny přímo spáchali, a jejich přímé nadřízené – právě tito lidé se s větší pravděpodobností budou nacházet v ukrajinském zajetí. Časem, zejména potvrdí-li se, že alespoň některé zločiny odrážely obecnější plán, by se ale řízení mohla zaměřit i na „větší ryby“, včetně těch představitelů Ruské federace, kteří nepožívají personální imunitu.

Na základě výkonu univerzální jurisdikce se do stíhání pachatelů válečných zločinů spáchaných na Ukrajině mohou zapojit také orgány jiných států. Reálně tak některé (v Litvě, Německu, Nizozemsku či Polsku) již činí, byť zde bude nepochybně – už kvůli zajištění důkazů – nutná spolupráce s ukrajinskou stranou. Taková spolupráce ostatně již v určité míře probíhá, např. Litva, Polsko a Ukrajina zřídily koncem března 2022 Společný vyšetřovací tým (Joint Investigation Team).[33] Pasivní není ani Česká republika. Ačkoli u nás zatím nepadla žádná konkrétní obvinění, podle veřejně dostupných informací[34] již probíhají vyšetřování, která by v taková obvinění mohla vyústit, popř. by mohla napomoci řízením vedeným v jiných zemích. Právní řád ČR je nastaven tak, že umožňuje obě tyto varianty.

Vedle národních orgánů se ve vyšetřování událostí na Ukrajině angažuje také MTS, a to na základě oznámení učiněného 41 smluvními státy Římského statutu, včetně ČR. V souladu s principem komplementarity by se měl MTS angažovat jen tam, kde řízení nejsou ochotny i schopny zajistit národní soudy. Hlavní prostor se tak pro něj nabízí v oblasti stíhání hlavních představitelů Ruska, snad včetně těch, na které se na národní úrovni vztahuje personální imunita (hlava státu, premiér, ministr zahraničních věcí).[35] Při stíhání na všech úrovních je současně třeba mít na paměti, že i když výraznou většinu válečných zločinů během konfliktu na Ukrajině spáchali občané Ruska, ani podezření směřující proti občanům Ukrajiny či jakéhokoli jiného státu by neměla zůstat neprošetřena.

 

Závěr

Válečné zločiny jsou jedním ze čtyř zločinů podle mezinárodního práva. Jedná se o kvalifikovaná porušení MHP, k nimž dochází za mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Válečné zločiny typicky zahrnují násilné činy namířené proti osobám vyřazeným z boje a boje se neúčastnícím, např. válečným zajatcům a civilistům, nacházejícím se v moci nepřítele; a také použití nedovoleného způsobu nebo prostředku vedení boje, např. úmyslné útoky na civilní obyvatelstvo a civilní objekty či nasazení nedovolené zbraně.

MHP ukládá státům povinnost válečné zločiny stíhat a nařizuje jim (u závažných porušení Ženevských úmluv), resp. umožňuje jim (u jiných závažných porušení zákonů a obyčejů války) činit tak nejen na základě titulu teritoriality a personality, ale i s uplatněním univerzální jurisdikce.

Mezi státy, jež tento titul vůči válečným zločinům zavedly, je i Česká republika, jejíž katalog válečných zločinů obsažený v hlavě XIII tr. zákoníku se sice odlišuje od katalogu v Římském statutu MTS, obsahově by ale měl dovolit stíhat všechny mezinárodně známé válečné zločiny. To je v současné době aktuální ve vztahu k četným válečným zločinům, jež byly, převážně ruskou stranou, spáchány během konfliktu na Ukrajině. Řádné vyšetření těchto zločinů a potrestání jejich pachatelů bude možné jen v těsné součinnosti Ukrajiny coby teritoriálního státu, dalších zemí ochotných se angažovat, včetně ČR, a mezinárodních orgánů v čele s MTS.

 

Autorky: doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., E.MA, působí na Katedře mezinárodního práva Právnické fakulty UK, je členkou expertní mise OBSE pro Ukrajinu, a JUDr. Petra Ditrichová, Ph.D., působí jako právnička oddělení mezinárodního práva Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany
Foto: canva.com

 

---

[1] V. Bílková, P. Ditrichová: Akt agrese? Zločin agrese? Ruský útok na Ukrajinu z pohledu mezinárodního práva, Bulletin advokacie č. 5/2022, str. 15–19.

[2] Posouzení toho, zda určitá situace naplňuje znaky ozbrojeného konfliktu, není svěřeno žádnému specifickému orgánu. V rámci trestního řízení s pachateli válečných zločinů si tuto otázku musí zodpovědět příslušné národní orgány. Někdy přitom mohou vyjít z oficiální pozice svého státu, popř. z pozice mezinárodních organizací, jindy jsou odkázány čistě samy na sebe.

[3] Srov. D. Plattner: La répression pénale des violations du droit international humanitaire applicable aux conflits armés non internationaux, Revue internationale de la Croix-Rouge No. 785, Septembre-Octobre 1990, str. 455.

[4] ICTY, Prosecutor v. Duško Tadic, Case No. IT-94-1-AR72, Appeals Chamber, Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction, 2 October 1995, para 134.

[5] První katalog válečných zločinů obsahovaly již statuty Norimberského a Tokijského tribunálu, tento katalog byl ale dosti omezený.

[6] Čl. 50 Ženevské úmluvy I, čl. 51 Ženevské úmluvy II, čl. 130 Ženevské úmluvy III, čl. 147 Ženevské úmluvy IV a čl. 85 DPI.

[7] Má se za to, že toto pravidlo již nabylo obyčejovou povahu. Viz pravidlo č. 156 studie MVČK: Obyčejové právo [český překlad je online na https://www.cervenykriz.eu/files/files/cz/mhp_knihovna)Customary_IHL.pdf].

[8] Srov. § 418 tr. zákoníku (odpovědnost nadřízeného), který do českého právního řádu implementuje čl. 28 ŘS MTS.

[9] Nepromlčitelnost válečných zločinů vyplývá též z mezinárodního práva, viz Úmluva OSN o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968, Evropská úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1974 a čl. 29 ŘS MTS.

[10] Čl. 49 Ženevské úmluvy I, čl. 50 Ženevské úmluvy II, čl. 129 Ženevské úmluvy III a čl. 146 Ženevské úmluvy IV.

[11] Viz pravidla č. 157 a 158 studie MVČK, Obyčejové právo.

[12] Viz pravidlo č. 161 studie MVČK, Obyčejové právo.

[13] OSCE-ODIHR: Report on Violations of International Humanitarian and Human Rights Law, War Crimes and Crimes Against Humanity, Committed in Ukraine Since 24 February 2022, ODIHR.GAL/26/22/Rev.1, 13 April 2022.

[14] Např. UNHCR: Update on the human rights situation in Ukraine. Reporting period: 24 February – 26 March, online na https://www.ohchr.org/sites/default/files/2022-03/HRMMU_Update_2022-03-26_EN.pdf.

[15] Např. informace Amnesty International, Human Rights Watch, Bellingcat, nebo ukrajinské koalice 16 nevládních organizací 5 am Coalition.

[16] Crimes Committeed During the Full-Scale Invasion of the RF, dostupné online na https://en.gp.gov.ua/ua/.

[17] Viz ICC: Ukraine, ICC-01/22, online na https://www.icc-cpi.int/ukraine.

[18] V prvním případě by se jednalo o válečný zločin neušetření osob ochotných se vzdát podle čl. 8 odst. 2 (b) (xii) ŘS MTS, ve druhém o úmyslné zabití podle čl. 8 odst. 2 (a) (i) ŘS MTS. V českém právu by obě jednání zřejmě byla podřazena pod § 412 odst. 1 tr. zákoníku (válečná krutost).

[19] Drastická metoda z Čečenska i „růže“: Rus popsal, jak mučí Ukrajince, matka ho podpořila, CNN Prima News, 4. května 2022. Zde by šlo o mučení nebo nelidské zacházení podle čl. 8 odst. 2 (a) (ii) ŘS MTS a válečnou krutost podle § 412 odst. 1 tr. zákoníku.

[20] Srov. čl. 13 Ženevské úmluvy III, který nařizuje stranám v konfliktu chránit válečné zajatce před urážkami a před zvědavostí obecenstva.

[21] War in Ukraine: Street in Bucha found strewn with dead bodies, BBC News, 2 April 2022. Opět jde o válečné zločiny úmyslného zabití a mučení nebo nelidského zacházení (MTS) a o válečnou krutost (tr. zákoník).

[22] Znásilnili mě, zatímco syn vedle plakal. Zločiny Rusů se derou na světlo, iDnes, 29. března 2022. Znásilnění naplňuje znaky úmyslného způsobení velkého utrpení podle čl. 8 odst. 2 (a) (iii) ŘS MTS a válečné krutosti dle § 412 odst. 1 tr. zákoníku.

[23] Ch. Parker: Pillaging Russian troops send Ukrainian loot back home, The Times, 6 April 2022. Jednání naplňuje znaky válečného zločinu rozsáhlého ničení a přivlastňování majetku podle čl. 8 odst. 2 (a) (iv) ŘS MTS a plenění v prostoru válečných operací dle § 414 tr. zákoníku.

[24] Srov. M. N. Schmitt: Deportation of Ukrainian Civilians to Russia: The Legal Framework, Articles of War, 24 March 2022. Protiprávní deportace zakazuje čl. 8 odst. 2 (a) (vii) a odst. 2 (b) (viii) ŘS MTS a § 413 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (perzekuce obyvatelstva).

[25] P. Jemelka: Jsem vinen. První ruský voják souzený na Ukrajině přiznal vraždu civilisty, Novinky, 18. května 2022.

[26] Viz čl. 8 odst. 2 (b) (i) ŘS MTS a § 411 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

[27] Viz čl. 8 odst. 2 (b) (ii) a (iv) ŘS MTS a § 411 odst. 2. písm. a) tr. zákoníku.

[28] K. Polglase, G. Mezzofiore, L. Doherty: Anatomy of the Mariupol hospital attack, CNN, 17 March 2022, Ukraine: Mariupol Theater Hit by Russian Attack Sheltered Hundreds, HRW, 16 March 2022.

[29] Viz čl. 8 odst. 2 (b) (i) ŘS MTS.

[30] Op. cit. sub 13, str. 93.

[31] Srov. § 411 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

[32] Viz čl. 8 odst. 2 (b) (vii) ŘS MTS a § 415 až 416 tr. zákoníku.

[33] Ukrajina, Litva a Polsko plánují společně vyšetřit údajné válečné zločiny Ruska, Tiscali, 28. března 2022.

[34] Vrchní státní zastupitelství v Praze, tiskové sdělení ze dne 19. 4. 2022.

[35] Čl. 27 ŘS MTS konstatuje nerelevanci personálních imunit v řízení před MTS, vedou se ale diskuse o tom, nakolik lze toto ustanovení vztahovat na představitele nesmluvních států.