Těm, kdo pozorně sledují dění v Česku, jistě neunikl návrh na uzákonění sňatků gay a lesbických párů. V jedné ze svých červnových glos se tématu věnuje i Postarší Právní Pedagog a Publicista Petr Kolman (PPPPP). Ve svém dalším příspěvku se zamýšlí nad čl. 62 Ústavy, resp. jmenováním Bankovní rady ČNB. Poslední glosa je pak věnována situaci v České televizi a ne/spravedlivému koncesionářskému poplatku.

 

PRVNÍ GLOSA aneb Manželství skutečně pro všechny. Nejen pro vyvolené

Kamarádka advokátka nedávno k tématu stejnopohlavních manželství v brněnské kavárně glosovala: „Jako matka tří nezbedných dětí vím, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Co raději ty sňatky gayům a lesbičkám prostě zkusit nařídit, to by bylo protestů – a proč se jako musíme ‚ženit/vdávat‘?“

Ale již vážněji. Naše politiky zase zaměstnává kruciální otázka, zda mají mít gay a lesbické páry možnost uzavírat manželství? Osobně si myslím, že nyní by měli důsledněji řešit důležitější věci, jako je například hrůzostrašná inflace nebo stále odkládaná důchodová reforma, nicméně k věci mám tři satirické poznámky.

Za prvé – Pakliže přistoupíme na argumentaci, že přiznání práva na manželství pro homosexuály má hlavně být poselstvím tolerance a posílením jejich rovnoprávného postavení, tak se nabízí otázka, proč se nad institutem manželství nezamyslet nejen z pohledu „druhu osob“, ale i jejich počtu. A to oběma směry.

V Česku nyní žije několik stovek tisíc singles osob, z nichž mnohé se necítí komfortně, jelikož většinová společnost – lhostejno, zda heterosexuální či LGBT – na ně kouká jaksi diskriminačně skrz prsty, že nejsou s nikým sezdány. Pakliže bude přiznáno právo na manželství pro homosexuální páry, jako symbolický akt posilující jejich postavení ve společnosti, těžko pak rozumět diskriminaci jednotlivých osob, které nesmí uzavřít „manželství“ samy se sebou. Jak bylo opakovaně aktivisty i progresivními politiky vysvětleno – slovo „manželství“ nevypovídá nic o muži a ženě, jak se prý mylně nedávno domníval prezident Miloš Zeman.

Stejně tak z druhé strany, proč by se mělo manželství pro všechny omezit počtem dva? Co je to vlastně za diskriminační institut, který je tak perfidně omezen? Kdo poznal skutečnou lásku, tak s obrovskou pokorou jistě zakusil, že láska nemá hranic, a milovat se mohou i tři a více osob. Trochu mne mrzí, že LGBT aktivisté myslí jen na svoje zájmy, ale za manželství pro singles nebo více osob se nevyslovují. To není fér.

Za druhé – Přiznám se, že je docela těžké rozumět argumentaci zejména některých křesťanských demokratů, kteří odmítají homosexuální sňatky z náboženských důvodů. Zamyslíme-li se nad věcí hlouběji, pokud přijmeme hypotézu, že náš vesmír stvořil skutečně Bůh či bohové, pak vyvěrá logická otázka – pakliže nějaký subjekt dokázal vytvořit mj. biliony trilionů planet, měsíců, komet, mlhovin, hvězd a nekonečný prostor, proč by mu mělo vadit, že na jedné z trilionů planet, které údajně stvořil, bude jeden z mnoha tvorů, které „vynalezl“, uzavírat „manželství“ trochu jiným způsobem než se tomu dělo doposud? Vkrádá se důvodná pochybnost, že zákaz manželství pro LGBT má spíše pozemský nikoliv božský původ.  Jak říkával Jára da Cimrman: „Já su takové ateista, že mám strach, že mne Pán Bůh potrestá.“

Za třetí – Pakliže chceme otevřít manželství pro všechny, proč se také nezamyslíme nad formou tohoto institutu, tedy nejen nad subjekty, kterého je mohou uzavírat? Mimo jiné je možné vidět deficit v neexistenci institutu „manželství na dobu určitou“. Opravdu nikomu z přemýšlivějších aktivistů nevadí monopolistická, skoro až totalitní, varianta manželství na dobu neurčitou?

Tak jako by vedle sebe měly ležet varianty manželství pro gaye/lesby a heterosexuály, proč by v harmonii vedle sebe nemohly koexistovat minimálně dvě formy manželství – na dobu určitou a neurčitou?  Rodinní právníci by se mohli konečně inspirovat u kolegů zaměřujících se na pracovní právo. Rodinně-právní omšelý argument, že to takhle fungovalo po staletí, nemůže obstát. Kdyby tak uvažovali zmínění pracovně-právní specialisté, tak bychom dodnes měli robotu a nevolnictví!

 

DRUHÁ GLOSA aneb Jmenování členů Bankovní rady ČNB

Jedním ze základních dlouhodobých pilířů demokratického právního státu je dělba moci. Tedy na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, jak ji kdysi designovali filozofové Charles Montesquieu a John Locke. Dalším principem, který ji vhodně rozvádí, je liberální teorie brzd a rovnováh…

Žel na oba tyto principy, zdá se, zapomněli čeští zákonodárci (resp. přímo ústavodárci), když před skoro třiceti lety psali naši normu norem – Ústavu ČR, konkrétněji její článek číslo 62.

Zde se mj. autoritativně vymezuje, že prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. A to bez jakéhokoliv spolupodpisu či jiné vyvažující kontroly!

Mám z odborného pohledu za to, že jde o obrovský systémový nedostatek. À propos čím se vlastně liší význam členů zmíněné Bankovní rady ČNB oproti – například – ústavním soudcům? Chtěl nám snad tehdejší český ústavodárce naznačit, že vrcholní reprezentanti centrální banky jsou pro naši republiku méně důležití než soudci Ústavního soudu ČR? A proto je může prezident republiky jmenovat sám, na rozdíl od citovaných konstitučních soudců, kde je povinný souhlas Senátu PČR? To snad ne.

Kdo má alespoň středoškolské základy ekonomie, ví, jak klíčová je role Bankovní rady ČNB. Takže vložit výběr jejích členů do rukou jediného člověka, byť sídlícího na Hradě, je čirý nerozum.

Aby mi bylo rozuměno správně, daný problém nijak nespojuji s osobou dnešního prezidenta. Tento systémový, s odpuštěním, nesmysl, jsem důrazně kritizoval i za prezidentů Václava Klause a Václava Havla. Je mi jasné, že poslední zbylí fanoušci Hradu si nyní mnou ruce a říkají, to je nádhera, teď jim to „náš Miloš“ zase natře. Nicméně z pohledu moderního ústavního práva je taková koncentrace moci v jedněch rukách krajně nevhodná, možná až nebezpečná.

Až se bude měnit česká Ústava, jedna z věcí, která by se měla určitě lépe ošetřit, je způsob ustanovování členů veledůležité Bankovní rady ČNB.

Souhlasím s hypotézou, že ústavní zákony se mají měnit jen naprosto výjimečně, nicméně, zde by byla načrtnutá „přeměna“ bezvýhradně žádoucí. Autor tohoto komentáře pléduje, aby se tady uplatnil stejný princip jako u výběru nových ústavních soudců. Tedy, aby prezidentovy návrhy povinně schvalovala horní komora Parlamentu ČR.

Žijeme snad v roce 2022, ne v roce 1922 nebo dokonce 1822, takže sny o moudrých vševědných vladařích z Hradu by měly již odkráčet do pomyslného propadliště dějin. Víc hlav, víc ví, by mělo platit i zde. Nemyslíte?

 

TŘETÍ GLOSA aneb Nespravedlivě postavený televizní poplatek

Veřejnoprávní Česká televize údajně chystá škrty ve výši až devět set milionů českých korun. Bude se patrně rušit kanál (nejen) pro seniory ČT 3, budou se propouštět zaměstnanci, omezí se mj. tvorba regionálních studií, zejména toho ostravského.

Je pravda, že koncesionářský poplatek se pěknou řádku let nevalorizoval a pláč z Kavčích hor je nyní tedy celkem logický a pochopitelný.

Autor této glosy Českou televizi často sleduje a samozřejmě řádně platí příslušný poplatek, takže se rozhodně neřadí do tábora odpůrců, který by „tu pakáž z Kavek poslal do Kolbenky“ (omlouvám se za ostřejší přirovnání parodující různé internetové diskuse). Nicméně dvě vážné kritické poznámky zde nutno diskuzně nastolit.

První výtka

Koncesionářský poplatek je nastaven v zásadě nespravedlivě, jelikož ve stejné výši ho platí jak například soudce nebo senátor či zámožný podnikatel, tak i nemajetná samoživitelka nebo osamělý senior. Určitě není v pořádku, jestliže domácnost osamoceného člověka s příjmem třeba do dvaceti tisíc korun platí navlas stejně jako domácnost tvořená kupříkladu dvěma či více osobami se souhrnným příjmem okolo čtvrt milionu měsíčně. Přijde Vám to spravedlivé? Mně určitě nikoliv. Výše koncesionářského poplatku by se měla progresivně odvíjet od výše příjmu, to by bylo skutečně fér.

Někdo namítne, že tento model zachycující skutečné příjmy domácností by byl administrativně složitější. Ano, to by byl. Nalejme si čistého vína – opravdová spravedlnost něco stojí.

Významný právní filozof Gustav Radbruch kdysi trefně popsal zásadní hodnotový spor v moderním právu. Právo má tři hlavní cíle: právní jistotu, spravedlnost a efektivitu.

A těchto tří cílů, bohužel, nelze v plné míře dosáhnout současně. Pakliže se na koncesionářské televizní poplatky podíváme těmito „radbruchovskými“ brýlemi, tak zohlednění příjmů by posílilo spravedlnost, ale trochu přirozeně oslabilo efektivitu.

Nicméně v dnešní digitální době by snad nešlo o tak vážný technický problém. A posílení pocitu spravedlnosti v české a moravské společnosti by za to určitě stálo, nemyslíte, páni zákonodárci?

Druhá výtka

Když už byla nakousnuta tématika poplatků, musím zde zmínit ještě jednu svoji zásadní dlouhodobou systémovou výhradu.

Proč vlastně musí být Česká televize honorována ze speciálního koncesionářského poplatku?

Řadím se k dlouholetým odpůrcům zmíněných poplatků. Pozor, není to rozhodně totéž, jako snaha zrušit celou ČT.

K jádru věci: Jsem zastáncem levnějšího a efektivnějšího modelu – totiž aby veřejnoprávní TV byla placena přímo z našich daní! A ne za pomoci zvláštního, procesně nákladného, koncesionářského poplatku. Z daní se veřejnoprávní TV platí v řadě států světa, takže by zde nešlo o žádné české specifikum.

Pamětníci možná ještě nezapomněli, že i český Parlament před cca patnácti lety neúspěšně projednával návrh zákona na zrušení koncesionářských poplatků. Dodejme, že byl z dílny tehdejšího brněnského pravicového senátora Richarda Svobody.

Zaráží mě tu argumentace zastánců televizních poplatků, kteří roky kolovrátkově namítají, „že by změna modelu financování přinesla nevídaný zásah do takzvané nezávislosti ČT“.

Je snad ohrožena nezávislost soudů, policie, BIS či veřejných vysokých škol, tím že jsou financovány ze státního rozpočtu? Proč bychom pak nezavedli zvláštní poplatek na správu soudů či na činnost ozbrojených složek? Čím je televize tak výjimečná, že si zaslouží speciální a drahý systém financování? Nadto náklady na vybírání peněz televizních poplatků jsou například ve srovnání s náklady na správu daní až trojnásobně vyšší!

Závěrem třetí glosy

Sečteno – pokud už musíme mít zvláštního koncesionářské televizní poplatky, tak ať jsou nastaveny spravedlivěji, tedy aby zámožnější domácnosti platily přiměřeně více než chudší lidé. Nicméně lepší by bylo vzít to opravdu z gruntu a financovat veřejnoprávní televizi i rozhlas přímo z daní, jako třeba soudy nebo policii. Dočkáme se změny?

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., autor působí jako právní pedagog a publicista
Foto: canva.com