V tomto článku se zamýšlím nad lhůtou pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu, že v předchozím řízení, jehož pravomocné rozhodnutí je žalobou pro zmatečnost napadáno (dále „řízení ve věci samé“), rozhodoval vyloučený soudce. Jde tedy o důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Úprava běhu lhůt pro podání této žaloby v praxi způsobuje interpretační a aplikační problémy, které zde popisuji a nabízím jejich řešení.

Žalobou pro zmatečnost lze podle § 229 odst. 1 o. s. ř. napadnout v tomto ustanovení taxativně uvedená rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně, avšak pouze za předpokladu, že jsou tato rozhodnutí pravomocná.

Lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost jsou upraveny v § 234 a 235 o. s. ř. Ust. § 234 odst. 1 o. s. ř. zní: „Není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.“ Odst. 2 až 6 tohoto ustanovení pak upravují zvláštní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost v závislosti na důvodu, pro který je žaloba pro zmatečnost podávána. Je proto zřejmé, že § 234 odst. 1 o. s. ř. je ve vztahu k ostatním odstavcům nutné považovat za lex generali.[1]

Ust. § 234 odst. 3 o. s. ř. zní: „Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí.“ Obecnost prvního odstavce lze dovodit i z toho, že upravuje pouze objektivní lhůtu, zatímco odstavec třetí upravuje jak lhůtu objektivní, tak lhůtu subjektivní. Na tomto místě lze proto uzavřít, že pokud je žaloba pro zmatečnost podávána z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy z důvodu, že v řízení ve věci samé rozhodoval vyloučený soudce, je nutné lhůtu pro její podání posuzovat podle § 234 odst. 3 o. s. ř., přičemž aplikace § 234 odst. 1 je vyloučena, a to podle pravidla lex specialis derogat generali.

V praxi nastala situace, kdy se žalobce dozvěděl o tomto důvodu zmatečnosti dne 20. 2. 2019. Rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci dne 20. 12. 2019. Žaloba pro zmatečnost byla podána 27. 1. 2021. Žalovaný v rámci obrany v řízení o žalobě pro zmatečnost argumentoval tak, že žaloba pro zmatečnost nebyla podána v subjektivní lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy se žalobce o důvodu zmatečnosti dozvěděl.

Žalobce na to reagoval tak, že pakliže se o důvodu zmatečnosti dozvěděl 20. 2. 2019, subjektivní lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost by mu uplynula dne 20. 5. 2019. Rozhodnutí ve věci samé ale nabylo právní moci až sedm měsíců po uplynutí subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost však lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí, proto neexistovalo-li pravomocné rozhodnutí, které by žalobce mohl napadat, nemohl z podstaty věci žalobu pro zmatečnost podat.

Na to žalovaný argumentoval, že žalobce měl podat žalobu pro zmatečnost v subjektivní lhůtě od okamžiku právní moci rozhodnutí ve věci samé. Argumentoval tedy aplikací § 234 odst. 1 o. s. ř. Žalobce na to odvětil, že taková interpretace není správná, neboť na věc dopadá lex specialis, tedy § 234 odst. 3 o. s. ř., přičemž argumentace žalovaného nemá v tomto ani jiném ustanovení o. s. ř. oporu. Nesouhlasil s žalovaným také proto, že běh subjektivní lhůty je vázán výlučně na okamžik, kdy se žalobce o důvodu zmatečnosti dozvěděl. Ust. § 234 odst. 3 o. s. ř. však s právní mocí rozhodnutí ve věci samé spojuje běh lhůty objektivní. Žalovaný proto nesprávně spojuje běh subjektivní lhůty s okamžikem, s nímž o. s. ř. spojuje běh lhůty objektivní. Dále žalobce argumentoval tak, že za situace, kdy je aplikace § 234 odst. 1 o. s. ř. vyloučena, a žaloba pro zmatečnost nemohla být podána v subjektivní lhůtě, nezbývá nic jiného než na věc aplikovat zbývající lhůtu uvedenou v tomto ustanovení, tedy lhůtu objektivní. Proto byla-li podána žaloba pro zmatečnost po více než roce od právní moci napadeného rozhodnutí, byla lhůta pro její podání zachována, neboť objektivní lhůta je stanovena na tři roky od okamžiku, kdy rozhodnutí ve věci nabylo právní moci. Nemohl-li žalobce využít subjektivní lhůtu, musí být z povahy věci vázán tou objektivní.

Pro dokreslení ještě uvádím, že pokud žalobce nemohl subjektivní lhůtu podle § 234 odst. 3 o. s. ř. využít, mohlo se zdát, že na věc dopadají dvě objektivní lhůty. Ta obecná v § 234 odst. 1 a ta speciální v § 234 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na již zmiňovanou zásadu lex specialis derogat generali však nelze než uzavřít, že měla být aplikována objektivní lhůta stanovená v odstavci třetím.

V této části článku se zamýšlím nad takovým výkladem dotčených ustanovení, který podporuje názor žalovaného, tedy že žaloba pro zmatečnost měla být podána v subjektivní lhůtě tří měsíců od okamžiku nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Na rozdíl od žalovaného mám však za to, že pokud by měl být tento závěr dovozován, nelze tak činit s odkazem na § 234 odst. 1 o. s. ř., ale s odkazem na § 234 odst. 3 o. s. ř.

Toto ustanovení lze vyložit i tak, že žaloba pro zmatečnost má být podána v subjektivní lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy se žalobce o důvodu zmatečnosti dozvěděl, avšak nejdříve tehdy, kdy je to reálně možné, tedy od okamžiku, kdy existuje pravomocné rozhodnutí, které má být napadeno.

Zde však narážíme na dva problémy. První spatřuji v tom, že by byl při tomto výkladu běh subjektivní lhůty vázán na okamžik, s nímž § 234 odst. 3 o. s. ř. váže běh objektivní lhůty, neboť od okamžiku právní moci rozhodnutí ve věci samé se odvíjí běh objektivní lhůty. Druhý problém je v tom, že při tomto výkladu je de facto dovozováno stavení subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, což nemá oporu v žádném ustanovení o. s. ř. Pokud by zákonodárce chtěl zakotvit stavení této lhůty, jistě by tak učinil výslovně, jak učinil např. v § 56 odst. 1 o. s. ř.[2] Proto uvedenou interpretaci nepovažuji za správnou. Pro úplnost ještě podotýkám, že pokud by někdo argumentoval aplikací § 234 odst. 1 o. s. ř., narazil by na totožné problémy.

Současný přístup soudů

Nyní vyvstává otázka, jak lhůty pro podání zmatečnostní žaloby aplikovat. Praxe je následující. První (a ideální) případ bude ten, kdy se účastník dozví o důvodu zmatečnosti až poté, co rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci. V této situaci nebude aplikace lhůt činit žádné potíže. Pro podání zmatečnostní žaloby počne subjektivní lhůta plynout od okamžiku, kdy se žalobce o tomto důvodu dozvěděl, přičemž nejpozději bude moci být žaloba pro zmatečnost podána do tří let od nabytí právní moci rozhodnutí ve věci samé.

Ve druhém případě se účastník o důvodu zmatečnosti dozví v průběhu řízení ve věci samé, přičemž rozhodnutí nabude právní moci do tří měsíců od okamžiku, kdy se o důvodu zmatečnosti dozvěděl. Může však nastat situace, kdy po nabytí právní moci rozhodnutí bude zbývat účastníkovi pro podání zmatečnostní žaloby třeba jen jeden den.

Ve třetím případě se účastník dozví o důvodu zmatečnosti ještě v řízení ve věci samé, ale rozhodnutí nenabude právní moci do tří měsíců. V takovém případě má účastník podle současného přístupu soudů smůlu, neboť pokud by čekal do právní moci rozhodnutí ve věci samé a následně (třeba i téhož dne) podal žalobu pro zmatečnost, byla by zamítnuta s tím, že „tříměsíční lhůta podle § 234 odst. 3 o. s. ř. dávno uběhla“.[3]

Současný přístup nastíněný ve druhém příkladě odmítám, neboť je nemyslitelné, aby měli účastníci řízení pro podání žaloby pro zmatečnost různě dlouhé lhůty, a to navíc v závislosti na tak nahodilé události, jako je okamžik, kdy se o důvodu zmatečnosti dozvěděli.

Současný přístup nastíněný ve třetím případě odmítám ještě důrazněji, neboť v takovém případě by některým účastníkům řízení byla zachována možnost podat žalobu pro zmatečnost (v prvním a druhém případě), avšak některým nikoli. Také nelze odestát, že smyslem subjektivní tříměsíční lhůty je poskytnout zmatečnostnímu navrhovateli dostatečný prostor pro zvážení, zda žalobu podat a jak ji odůvodnit. Není proto možné, aby marně uplynula bez viny zmatečnostního navrhovatele.[4]

Závěr

Lze tedy říci, že právní úprava běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vykazuje hrubé nedostatky, neboť zcela arbitrárně některým účastníkům řízení umožňuje podání žaloby pro zmatečnost v tříměsíční subjektivní lhůtě, jiným tuto lhůtu zkracuje až na jeden den, zatímco dalším neumožňuje žalobu pro zmatečnost podat vůbec.

Praxi v prvním výše uvedeném příkladě považuji za správnou. V ostatních případech, tedy pokud se účastník řízení dozví o důvodu zmatečnosti ještě v průběhu řízení ve věci samé, by však mělo dojít ke změně praxe.

První možností řešení problému je interpretace per analogiam legis, kdy by soud aplikoval § 233 odst. 1 o. s. ř., konkrétně větu za středníkem: „Žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.“[5] Lze si povšimnout, že u žaloby na obnovu řízení zákonodárce stavení lhůty zakotvil, proč tak neučinil i u žaloby pro zmatečnost, není známo. Uvedené řešení však nepovažuji za správné, neboť takový výklad žalobce po přečtení všech ustanovení upravujících podání žaloby pro zmatečnost celkem oprávněně neočekává, na druhou stranu by tato analogie byla v jeho prospěch, tudíž proti tomuto řešení nelze nic namítat. Na tomto místě si ještě dovoluji poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž je uvedeno, že pokud je uplatnění určitého práva, resp. pravomoci, časově omezeno, je nezbytné zohlednit určité skutečnosti (překážky) na straně subjektu tohoto práva, či pravomoci, které, nikoli z jeho zavinění, výkonu těchto brání. Jinak řečeno, vždy je třeba vytvořit konstrukci reálně umožňující právo, resp. pravomoc, v daném časovém limitu uplatnit.

Druhou možností je přístup, který je nastíněn výše, a to ten, že pokud nemohla být subjektivní lhůta využita, resp. nemohla být využita plně (viz druhý a třetí příklad), měla by se v zájmu odstranění nedůvodné nerovnosti a v rámci umožnění práva podat tento opravný prostředek aplikovat tříletá objektivní lhůta dle § 234 odst. 3 o. s. ř.

Třetí a nejlepší možností by bylo, kdyby zákonodárce současnou právní úpravu změnil. Za současného stavu se ale přikláním k možnosti druhé, tedy k aplikaci objektivní lhůty dle § 234 odst. 3 o. s. ř., a to ve smyslu zásady in dubio pro libertate.

 

Mgr. Kevin Mach je advokátním koncipientem v Praze.

---

[1] Srov. J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení, Soudcovský komentář, Kniha IV. § 201-250l občanského soudního řádu, 3. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 158.

[2] „Lhůta neběží tomu, kdo ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo způsobilost jednat před soudem nebo u něhož bylo rozhodnuto, že musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§ 23).“

[3] Viz unesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 16 Co 10/2022-260.

[4] K. Svoboda: Opravné prostředky, Civilní proces z pohledu účastníka, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 380.

[5] Tuto možnost navrhuje např. Novotná in T. Novotná: Několik poznámek k žalobě pro zmatečnost, Soudní rozhledy č. 5/2002.