Občas přijde věc, kterou nikdo neřešil, to mě ve správním soudnictví baví

Exkluzivně pro AD

Doktorka Miluše Došková, čerstvá držitelka titulu Právnička roku, je vynikající správní soudkyní a laskavou a moudrou soudkyní Nejvyššího správního soudu, která se zásadním způsobem zasloužila o to, že tento soud již brzy po svém vzniku získal pověst vysoce respektované vrcholné soudní instance a drží si ji do současnosti. Jako předsedkyně soudcovské rady to byla právě ona, kdo vedle předsedy Josefa Baxy a místopředsedy Michala Mazance měl klíčový vliv na budování Nejvyššího správního soudu po stránce personální, ale i organizační. Byla otevřena tomu, aby k Nejvyššímu správnímu soudu přicházeli nejen soudci, ale i nadějní profesionálové z advokacie, akademické sféry či správních úřadů, často velmi mladí. Za téměř 20 let svého působení na Nejvyšším správním soudu připravila jako soudkyně zpravodajka rozhodnutí v téměř třech tisícovkách věcí. V posledních letech je předsedkyní kárného senátu ve věcech soudců. Dlouhodobě působí rovněž i jako členka redakční rady Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

 

Co pro Vás ocenění sv. Yva znamená?

Ceny si velmi vážím. Souvisí ovšem s mým „celoživotním působením“; to znamená, že mě vede ne snad k bilancování, ale rozhodně ke vzpomínání na všechny, kteří mě v práci ovlivnili, a zejména na ty, kteří už tu nejsou. Takže dojmy jsou kvůli tomu trochu rozporuplné.


Většinu svého profesního života působíte jako soudkyně – neměla jste někdy touhu vyměnit profesi?

Soudkyní jsem 28 let a poté, co jsem se jí stala, jsem touhu změnit profesi neměla.

 

Čím byste byla, kdybyste nebyla právničkou?

Hodně dlouho jsem chtěla být učitelkou.


Působila jste jako prokurátorka na okresní a později na krajské prokuratuře. Co Vás lákalo na soudnictví, že jste se přesunula do této oblasti justice?

Pracovala jsem na netrestním úseku krajské prokuratury, prokuratura se přetvářela ve státní zastupitelství a netrestní funkce byly hodně omezeny. V tu dobu se rozvíjelo správní soudnictví, správní právo bylo součástí mé předchozí práce a stávající soudci tehdy moc zájem o správní soudnictví neměli. Byla to nejlepší volba.


Jako soudkyně jste působila u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pak jste se stala soudkyní Vrchního soudu v Praze a od založení NSS jste jeho soudkyní. Kde jste se cítila pracovně nejlépe?

To není jednoduchá otázka, protože všechno mělo své plusy a mínusy. U krajského soudu byla práce v počátečních letech jednodušší, soudili jsme především zemědělské restituce a různé sankce, daňové věci přibývaly pomalu a postupně. Rozhodovalo se při jednání, bylo to živější. Nejvyšší správní soud ještě neexistoval, proti našemu rozhodnutí byla možná jen ústavní stížnost, kterých bylo velmi málo, a sjednocování nám trochu chybělo. U vrchního soudu jsem byla krátce, a navíc v době poznamenané nejistotou, co dál; připravoval se vznik Nejvyššího správního soudu a nebylo jasné, kde bude sídlit. Nejlepší ale jednoznačně byla počáteční léta na NSS. Vše se nově utvářelo, byl nový procesní předpis, všichni jsme stáli na stejné startovní čáře, společně jsme přemýšleli, jak co budeme vykládat. Hodně nás tehdy v týdnu bydlelo „U Mamlasů“ a trochu se nám vrátil kolejní život. Bylo to zajímavé a neopakovatelné.


Můžete stručně popsat, jak vypadá běžný den předsedkyně senátu NSS?

Těžko popsat, nejsou „vzorové dny“. Studování spisů, diskuse s kolegy, s asistenty, psaní a čtení konceptů, občas porady, zasedání soudcovské rady, redakční rady Sbírky rozhodnutí NSS, pléna. Jednání jsou výjimečná, u mě je jich více, protože vedu jeden z kárných senátů. Z hlediska soudce zcela běžný program.


Můžete zmínit svoji nejvýznamnější, nebo z jakéhokoliv důvodu nezapomenutelnou kauzu?

Vzpomněla bych si na několik. Ale v žádné věci nemohou uspět všichni a připomenutí některé z nich by pro někoho nemuselo být vítané. Nejrozsáhlejší na zpracování v poslední době asi byly Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje. Zmíním jinou okolnost, navzdory dlouholeté praxi se stále stává, že přijde věc, kterou zatím nikdo neřešil; tím je pro mě správní soudnictví pořád zajímavé.


Jak nejlépe po náročné práci relaxujete?

Baví mě čtení a trochu golf. To čtení mi jde podstatně lépe, ale na obojí mám zatím málo času.

Co považujete za svůj vůbec největší dosavadní profesní úspěch?

Být předsedkyni senátu Nejvyššího správního soudu považuji za dost velký profesní úspěch.


Kde bude mít své místo Váš sv. Yvo?

Je to patron právníků – takže nejlépe mu bude v kanceláři poblíž právnické literatury a později uvidíme…

 

Miluše Došková vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Původně působila jako prokurátorka na okresní, později na krajské prokuratuře. V roce 1994 byla jmenována soudkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde působila do roku 2002, kdy se stala soudkyní Vrchního soudu v Praze. Soudkyní Nejvyššího správního soudu je od jeho založení v roce 2003. Kromě předsedkyně senátu je také předsedkyní soudcovské rady Nejvyššího správního soudu.

Zásadním způsobem se zasloužila o to, že Nejvyšší správní soud již brzy po svém vzniku získal pověst vysoce respektované vrcholné soudní instance a udržel si ji do současnosti. Ač ji lze považovat za klasickou kariérní soudkyni, byla otevřena tomu, aby k Nejvyššímu správnímu soudu přicházeli nejen soudci, ale i nadějní profesionálové z advokacie, akademické sféry či správních úřadů, často i velmi mladí. I díky tomu se Nejvyšší správní soud stal prostředím inspirativním, názorově pestrým a po odborné stránce mimořádně kvalitním. Ve své funkci se nebála podpořit vedení soudu v odvážných, a ne vždy populárních rozhodnutích, zároveň však byla i jeho důsledným oponentem, měla-li za to, že je to namístě. Za téměř 20 let svého působení na Nejvyšším správním soudu připravila jako soudkyně zpravodajka rozhodnutí v téměř třech tisícovkách věcí.

 


Redakce AD

Foto: ČAK; archiv JUDr. Doškové

Go to TOP