Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, 636 stran, 1 935 Kč.

Nařízení Řím I a Řím II lze považovat za univerzální úpravu, která se použije téměř vždy na smluvní i mimosmluvní závazky s mezinárodním prvkem v členských státech Evropské unie. Komentář k těmto nařízením je kompletním zpracováním, obsahujícím podrobné informace rovněž o předchozích (souvisejících) smlouvách a úmluvách (Bruselská úmluva, Římská úmluva, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva, Niceská smlouva, Lisabonská smlouva a další), stejně jako historické souvislosti a podmínky vzniku obou nařízení.

V úvodu je poukázáno na specifika procesu poznání obsahu norem unijního práva, tj. na intepretaci a její metody, neboť ty jsou otázkou diskutovanou a mnohdy problematickou oproti výkladu práva mezinárodního i vnitrostátního.

Jak nařízení Řím I, tak nařízení Řím II jsou primárně určena pro aplikaci před obecnými soudy. Vedou se však diskuse, zda jsou aplikovatelná také před rozhodci či rozhodčími soudy, jejichž sudiště se nachází na území Evropské unie. Byly proto nabídnuty argumenty a důvody pro a proti jejich aplikaci v rozhodčím řízení, s tím, že se objevují hlasy plédující jak pro aplikaci spíše závaznou, tak pro aplikaci spíše doporučenou, nebo i ty, které zaznívají pro emancipaci řízení před rozhodci na legislativě konkrétního státu (srov. P. Mankowski: Schiedsgerichte und die Rom 1-VO, Recht der Internationalen Wirtschaft, Heft 1-2, 2018).

Komentář obsahuje výklad ke všem článkům obou nařízení s propojujícími se kapitolami od předních českých a slovenských odborníků na danou problematiku. Na prvním místě je třeba ocenit především vhodně zvolenou systematiku výkladu. Podíváme-li se na jednotlivě komentované články, pak vždy po vymezení konkrétního znění článku následuje „Přehled výkladu“, který je napříč komentářem striktně dodržován. To činí výklad textu dobře srozumitelný a přehledný. Nejprve je totiž učiněn obecný úvod ke komentovanému článku, následuje základní přehled a přiblížení legislativního vývoje, aby se pak autor u konkrétního článku zabýval výkladem jednotlivých jeho odstavců (někdy dále vztahy k jiným článkům a předpisům, vymezením pojmů či specifiky každého jednotlivého článku apod.). V textu jsou pak činěny podbarvené „poznámky“, které zdůrazňují užité pojmy, působnost, aplikaci nebo situace vztahující se k jednotlivostem podaného výkladu, a dále rovněž podbarvené „příklady“ přibližující praktické případy (např. na str. 49 příklad „Smlouva se řídí českým právem“ či na str. 123 příklad „Osoba A z Německa se na základě reklamního letáčku, který si přečetla v Německu, vydá za hranice do ČR, kde využije akční nabídky místního kadeřnictví. V tomto případě se na uzavřenou smlouvu použije české právo, nikoliv právo německé“ atd.).

Nad výše uvedené jsou komentované články výrazně obohaceny především judikaturou SD EU, dále odkazem na související ustanovení, na související předpisy a použitelnou literaturu. A to nejenom tuzemskou, ale rovněž zahraniční. Konečně seznam literatury včetně ostatních zdrojů a judikatury je přehledně uspořádán na konci komentáře (srov. str. 587 a násl.). Ten je zakončen věcným rejstříkem (srov. str. 601 a násl.). Pokud to bylo možné, odkázali autoři na judikaturu tuzemskou. K pečlivé práci s judikaturou je žádoucí uvést, že nařízení Řím I a Řím II, jako součásti sekundárního unijního práva, spadají do interpretační pravomoci SD EU. Podle Naděždy Rozehnalové jde o jedinečný případ, kdy je to orgán mezinárodní organizace, nikoliv národní soudy či jiné orgány státu, kdo má pravomoc závazně interpretovat právo přijaté touto organizací (str. XXI). A jehož pozice je tak mimořádně silná (srov. D. Sehnálek: Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky, C. H. Beck, Praha 2019, str. 8-34).

Po obsahové stránce není komentáři co vytknout. Naopak. Je zpracován velmi pečlivě, mezi jednotlivými autory a jimi komentovanými články není patrný jakýkoliv rozdíl v přístupu k provedenému výkladu. Samozřejmě, jisté rozdíly se projevují v obsahu jednotlivých článků nařízení a od toho se odvíjejícího rozsahu textu článku. To však není vinou autorů, je to dáno právní úpravou.

Nařízení Řím I je unifikovanou úpravou kolizního práva v oblasti závazků ze smluv, s výjimkou případů uvedených v čl. 1 (Věcná působnost). Do oblasti působnosti národního práva spadají jen otázky vyloučené z působnosti obou nařízení (či nespadající pod další z unijních nařízení a směrnice) či mezery v právní úpravě, které nelze interpretačně překlenout (str. 9). Nařízení Řím II pak dopadá na mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. Oddělení mimosmluvních závazkových vztahů od vztahů smluvních bylo zdůrazněno v prvním interpretačním rozhodnutí SD EU k problematice mimosmluvních závazků 189/87 Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst and Co. and others, podle něhož koncept deliktní odpovědnosti pokrývá všechny žaloby, které směřují ke stanovení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou (str. 318). Negativní vymezení působnosti nařízení Řím II je vymezeno jako acta iure imperii (čl. 1 – Věcná působnost), ke kterému byl nabídnut přiléhavý příklad prof. Mankowského na str. 319 („Policista účastnící se během služby ve služebním voze běžným způsobem silničního provozu nespadá pod koncept acta iure imperii, zatímco v okamžiku, kdy se silničního provozu účastní se zapnutým majákem, již jeho jednání pod koncept acta iure imperii spadá“).

Celkově lze shrnout, že se jedná o zdařilé dílo komentující články významných nařízení Evropské unie ke kolizní úpravě smluvních a mimosmluvních závazkových vztahů s mezinárodním prvkem. Autorům se podařilo jednotlivé články nařízení Řím I a Řím II precizně vyložit, odkázat na vztahující se judikatorní závěry SD EU (na některých místech i na tuzemskou judikaturu) včetně související literatury, přiblížit problematiku na příkladech, a učinit tím danou oblast přístupnější a pro čtenáře srozumitelnější. Komentář by tak měl být povinnou výbavou pro každého, kdo přichází do styku s mezinárodními závazky nebo se o téma kolizní úpravy závazkových vztahů v detailech zabývá.

JUDr. MIROSLAV SEDLÁČEK, Ph.D., LL.M., Katedra občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy