ÚS k interpretaci opětovného podmíněného propuštění z výkonu trestu

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. I. ÚS 232/22, v němž konstatoval, že znak spočívající v „opětovném podmíněném propuštění“ je třeba v kontextu ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku interpretovat restriktivně tak, že se bude jednat toliko o případy, kdy byl odsouzený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, neosvědčil se a bylo podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se zbytek trestu vykoná. Nemůže se tedy vztahovat na případy, kdy odsouzený ve zkušební době původního podmíněného propuštění vedl řádný život a vyhověl všem stanoveným podmínkám, načež bylo toto rozhodnutí o podmíněném propuštění zrušeno v důsledku okolností, které nemohl přímo ovlivnit, typicky tedy v důsledku uložení souhrnného trestu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.

 

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2021 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Plzni byla následně zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí okresního soudu.

Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku, neboť dovodil, že stěžovatel již byl jednou podmíněně propuštěn, tudíž nově je možné jej podmíněně propustit až po výkonu poloviny zbytku trestu, tj. po výkonu 1 925 dnů. Namítá, že krajský soud ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku aplikoval nesprávně, v rozporu s jeho účelem. Uvádí, že byť se tento soud ztotožnil s jeho argumentací obsaženou ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, paradoxně došel k závěru, který je pro něj ještě nepříznivější. Jelikož totiž v minulosti splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a Okresní soud v Ostravě jej podmíněně propustil, v důsledku výkladu zastávaného krajským soudem bude muset vykonat (před případným opětovným podmíněným propuštěním) trest delší minimálně o čtyři roky a tři měsíce, a to přesto, že se v průběhu prvního podmíněného propuštění osvědčil a ani poté nespáchal žádný nový trestný čin. Výklad citovaného ustanovení, ke kterému dospěl krajský soud, tak podle něj vede k absurdní situaci, kdy je odsouzený, který se napravil dříve, trestán přísněji než ten, jenž se napravil později.

Stěžovatel je přesvědčen, že je třeba na něj hledět jako na osobu, která o podmíněné propuštění žádá poprvé. Byl již sice jednou z výkonu stejného trestu odnětí svobody propuštěn, avšak osvědčil se a nový trest i trest souhrnný mu byl uložen za „starou“ trestnou činnost, které se dopustil předtím, než nastoupil výkon trestu. S odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 2989/21 připomíná, že cílem institutu podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, a uvedený právní závěr krajského soudu považuje za přímo rozporný s tímto cílem. Považuje za absurdní, aby odsouzený, který se prokazatelně polepšil a napravil ve výkonu trestu dříve než jiný odsouzený, byl za toto brzké polepšení „odměněn“ téměř dvojnásobnou minimální délkou výkonu trestu.

Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak ÚS ve svém nálezu uvedl, „judikatura se doposud nezabývala výkladem klíčové části citovaného ustanovení, tj. znaku „opětovné podmíněné propuštění“, a rovněž část komentářové literatury je v tomto směru skoupá. Komentář prof. Šámala a kolektivu v této souvislosti řeší především to, co se rozumí „zbytkem trestu“, když uvádí mj., že přistoupí-li k trestu, z něhož byl odsouzený podmíněně propuštěn „další uložený trest odnětí svobody, s jehož výkonem je spojen účinek, že se na oba vykonávané tresty hledí jako na trest jediný (…), prodlužuje se o výměru dalšího trestu zbytek trestu původně uloženého“ (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1114). Tento právní názor, který do svého usnesení vtělil i krajský soud (srov. č. l. 4 napadeného usnesení), Ústavní soud nijak nezpochybňuje, ovšem nelze přehlédnout, že tím nijak není řešena otázka, jež je pro nyní posuzovaný případ zásadní, tj. zda je třeba předmětné ustanovení vztahovat i na případy, kdy byl odsouzený podmíněně propuštěn, avšak v průběhu podmíněného propuštění nezavdal žádnou příčinu k rozhodnutí o tom, že se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil“.

Novější komentář k trestnímu zákoníku pak uvádí: „Ustanovení § 91 odst. 4 výslovně zakazuje opětovné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. V ostatních případech je opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu odnětí svobody, tj. poté, co se podmíněně propuštěný neosvědčil a soud učinil rozhodnutí, že se zbytek trestu vykoná, možné po vykonání poloviny a v případech uvedených v § 88 odst. 4 dvou třetin zbytku trestu.“

Je tedy zjevné, že uvedený komentář vztahuje ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku právě na situace, kdy byl odsouzený podmíněně propuštěn, následně se neosvědčil, a soud proto podle § 91 odst. 4 trestního zákoníku rozhodne o tom, že se zbytek trestu vykoná.

ÚS považuje posledně uvedený výklad ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku, tedy že toto ustanovení nelze aplikovat v případě, kdy odsouzený při svém původním podmíněném propuštění svým chováním v průběhu zkušební doby nezavdal žádnou příčinu k nařízení výkonu zbytku trestu, za logický a souladný s účelem institutu podmíněného propuštění. Především je třeba přisvědčit argumentaci stěžovatele, že opačný výklad (ke kterému dospěl v posuzovaném případě krajský soud) by vedl k absurdním důsledkům. Postavení odsouzeného, který již v průběhu původně uloženého trestu odnětí svobody splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a beze zbytku plnil i své povinnosti v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení, by bylo značně zhoršeno (oproti odsouzenému, který doposud uložený trest odnětí svobody nevykonával tak zdárným způsobem, aby bylo možné rozhodnout o jeho podmíněném propuštění), a to výhradně v důsledku okolností, které nijak nemohl ovlivnit.

Výklad § 91 odst. 4 trestního zákoníku, ke kterému dospěl krajský soud, by tak znamenal, že odsouzený, který by očekával uložení souhrnného či dalšího trestu odnětí svobody coby výsledku dalšího trestního řízení vedeného proti němu, by byl značně demotivován ve své snaze dosáhnout podmíněného propuštění, neboť by věděl, že si tím podstatným způsobem zhorší vyhlídky na nové rozhodnutí o podmíněném propuštění (po uložení souhrnného, popř. dalšího trestu odnětí svobody). Právě proto nelze uvedený výklad akceptovat, neboť by byl v zásadním rozporu s účelem institutu podmíněného propuštění, který spočívá primárně ve snaze motivovat odsouzeného k řádnému výkonu trestu odnětí svobody vedoucího k udělení privilegia právě v podobě podmíněného propuštění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16, III. ÚS 3628/18 či III. ÚS 1873/21).

Ústavní soud uzavírá, že krajský soud při svém rozhodování ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku neinterpretoval ústavně konformně, ale v rozporu s jeho účelem, resp. smyslem institutu podmíněného propuštění samotného. Tímto nesprávným postupem jednak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).

Právní věta: Znak spočívající v „opětovném podmíněném propuštění“ je třeba v kontextu ustanovení § 91 odst. 4 trestního zákoníku interpretovat restriktivně tak, že se bude jednat toliko o případy, kdy byl odsouzený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, neosvědčil se a bylo podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se zbytek trestu vykoná. Nemůže se tedy vztahovat na případy, kdy odsouzený ve zkušební době původního podmíněného propuštění vedl řádný život a vyhověl všem stanoveným podmínkám, načež bylo toto rozhodnutí o podmíněném propuštění zrušeno v důsledku okolností, které nemohl přímo ovlivnit, typicky tedy v důsledku uložení souhrnného trestu.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.) proto vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud bude muset opětovně přezkoumat stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně a posoudit, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to za použití ústavně konformního výkladu ust. § 91 odst. 4 trestního zákoníku.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 232/22 k dispozici dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP