Svoji soudcovskou dráhu začal čerstvý držitel titulu Právník roku v kategorii Občanské právo – doktor Petr Šuk, místopředseda NS – u Okresního soudu v Liberci, odkud již po dvou letech putoval ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Celý svůj profesní život se věnuje obchodnímu právu, především sporům s cizím prvkem, agendě obchodních korporací a obchodního rejstříku, sporům o nároky plynoucí z průmyslového vlastnictví či sporům z nekalé soutěže a sporům vyvolaným konkursem a vyrovnáním.  V roce 2008 se stal soudcem Nejvyššího soudu, kde působí dodnes – od února 2021 jako jeho místopředseda. Doktor Šuk je nejen obratným právníkem se skvělou odbornou pověstí, ale je i ceněným justičním diplomatem. Vzdělává své justiční kolegy v Justiční akademii v Česku a na Slovensku a je spoluautorem mnoha odborných publikací.

 

Co pro Vás udělení ceny sv. Yva znamená?

Jde o poctu, které si nesmírně vážím. Je to pro mne zpětná vazba, že moje dosavadní práce má smysl. A vnímám cenu jako poklonu, která náleží taktéž mým vzácným kolegům, s nimiž jsem měl a mám tu čest pracovat a bez jejichž přičinění bych na pódiu nestál.

Celý svůj profesní život působíte jako soudce – neměl jste někdy touhu vyměnit profesi?

Začínal jsem v advokacii a velmi rychle jsem pochopil, že pro ni nejsem stvořený. Přesto pro mě byla tato krátká zkušenost mimořádně obohacující. Pro soudce není vůbec k zahození vědět, jaké to je stát před soudem. Byť asi každého z nás občas přepadne chuť „se vším praštit“, odstěhovat se na samotu a začít pást ovce, opravdovou touhu změnit profesi jsem zatím nepocítil. Pořád mám co zlepšovat, kam se rozvíjet, a hlavně pořád mě práce baví.

Čím byste byl, kdybyste nebyl právníkem, tedy ve Vašem případě soudcem?

Nejspíš učitelem historie či angličtiny. Ostatně chvíli jsem učitelství i studoval. Teď si to alespoň částečně vynahrazuji tím, že se příležitostně věnuji přednášení práva.

Prošel jste okresním i krajským soudem, nyní působíte u Nejvyššího soudu. Kde jste se cítil pracovně nejlépe a proč?

Práce soudce se do určité míry liší podle toho, na kterém stupni soudní soustavy ji vykonává. A na každém stupni má, ostatně tak jako v každé jiné profesi, svůj rub i líc. Největší zátěž v justici nesou beze sporu soudci na prvních stupních. Jejich rukama projdou všechny případy, v nichž justice rozhoduje. Mají nejvíce práce a nejméně času na každou jednotlivou kauzu. Na druhou stranu jsou to právě oni, kteří mají k účastníkům i jejich zástupcům nejblíže, mají nejlepší podmínky vidět lidské příběhy schované za jednotlivými případy a najít řešení odpovídající co nejrozumnějšímu uspořádání vztahů.
Soudci Nejvyššího soudu při rozhodování musí mít vždy na paměti, že jimi vydané rozhodnutí ovlivní nejen konkrétní posuzovanou kauzu, ale i další případy jí podobné. Že má potenciál stát se precedentem a spoludotvářet právo. Je to značná odpovědnost, ale současně je to jeden z aspektů, který dělá práci soudce Nejvyššího soudu přitažlivou a zajímavou. Abych ale odpověděl na Vaši otázku, vypůjčím si repliku uhlobarona Ptáčka z Cimrmanovy hry „Vizionář“: „Mě to baví.“ Platila pro souzení na okresním a krajském soudu a platí i pro práci na Nejvyšším soudu.

Můžete stručně popsat, jak vypadá Váš běžný den, nejen jako soudce, ale i místopředsedy soudu?

Tak to bude těžký oříšek. Ale zkusím to. Studium spisů, literatury a judikatury, porady senátu, konzultace s kolegy, psaní konceptů rozhodnutí, připomínkování konceptů připravených kolegy, psaní odborných příspěvků či knih, občas přednášení na seminářích či konferencích. Nekončící jednání s lidmi v justici i mimo ni, pravidelné schůzky s předsedou Nejvyššího soudu nad každodenními problémy i koncepčními otázkami, řešení záležitostí spojených s chodem soudu, telefonáty, e-maily… A neustálé přesuny a cestování.

Vzpomenete si na svou nejvýznamnější, nejproblematičtější, prostě z jakéhokoliv důvodu nej kauzu?

V paměti mi zůstávají spíše kauzy, za kterými je silný lidský příběh. Nejvíce asi z dob, kdy jsem pravidelně chodíval do „jednačky“ a s účastníky se potkával. Na Nejvyšším soudu je to složitější, s účastníky se osobně nevidíme, o to více musíme mít na paměti, že za každým spisem je něčí příběh či osud. A pak si velmi dobře pamatuji kauzy, kde jsem se jako soudce „utnul“, kde jsem nerozhodl správně. Byť se (spolu s Bismarckem) raději učím z chyb druhých, jsou pro mne i má vlastní selhání zdrojem poučení.

Jste častým lektorem seminářů ČAK – projevuje se vzdělávání advokátů v oblasti judikatury i v jejich praxi v soudních síních?

Určitě ano, a nejen v soudních síních. Znalost judikatury je potřebná i pro mimosoudní praxi. Semináře či konference představují cestu, jak se advokáti mohou seznámit nejen s judikaturou, ale i se soudci, kteří za rozhodnutími „stojí“, s jejich názory i přístupem k řešení problémů. Věřím, že to v dlouhodobé perspektivě napomáhá předvídatelnosti rozhodování. Pro mne osobně jsou pak semináře a další vzdělávací akce pro kolegy z ostatních právnických profesí skvělou příležitostí, jak získat zpětnou vazbu, jak nahlédnout do praxe a seznámit se s tím, co se mimo soudní svět reálně řeší.

Myslíte si, že by soudci Nejvyššího soudu měli přednášet či vystupovat na odborných akcích?

Rozhodně ano. Soudce Nejvyššího soudu by měl být připraven vystoupit na odborném fóru, zapojit se do diskuse a případně obhájit i názory vyslovené v rozhodnutích. Má-li v odborných kruzích přiměřený respekt, jsou i rozhodnutí, na nichž se podílí, lépe přijímána. Ještě jinak řečeno, přinejmenším odborná veřejnost by měla znát i „své“ soudce Nejvyššího soudu. Současně je zpětná vazba, jíž se nám dostane při těchto příležitostech, neocenitelná pro naši další práci. Nejvyšší soud nesmí být „slonovinovou věží“, jejíž osazenstvo „hází“ ven svá „moudra“. A právě účast na odborném diskursu je jednou z cest, jak si zachovat kontakt s reálnou praxí.

Jak se Vám dařilo a daří svou profesi skloubit s osobním životem? Jak nejradši relaxujete?

No, nejsem si úplně jist tím, zda se mi to daří. To je otázka spíše na moji manželku. Krom občasného individuálního sportování pro mne ideální relax představují procházky po jizerskohorských lesích. Tvrdím, že chodím venčit našeho psa, ale je to spíše naopak. Venčí on mě. Hlavu si krásně vyčistím i při potápění a jachtingu, nicméně ani jednomu se, žel, nedá věnovat tak často, jak by si člověk přál.

Co považujete za svůj vůbec největší dosavadní profesní úspěch?

Asi to, že svoji práci i po 25 letech pořád dělám rád.

Kde bude mít své místo Váš sv. Yvo?

V kanceláři. Ale trochu ho schovám, aby mi udělené ocenění příliš nestouplo do hlavy.

 

Redakce AD
Foto: ČAK; archiv JUDr. Šuka