Aktuální válečná situace s sebou přináší nové skutečnosti a nové tendence, s nimiž se potýkají advokáti ve svých kancelářích. Mezi nově příchozími Ukrajinci jsou i takoví, kteří zažívají ve své domovině a po cestě do bezpečí krizové stavy a život ohrožující situace, protiprávní jednání a zneužívání, čelí nejistotě a strachu z budoucnosti. Podobně jsou na tom někteří čeští občané v důsledku přetrvávající pandemie či násilné trestné činnosti (oběti domácího násilí, pokusů vraždy či loupení, dopravních nehod či ztráty blízké osoby). Pojďme se tedy podívat na to, jak klientova krize ovlivní advokátovu práci.

 

Krize jako subjektivní veličina

Nejprve si musíme uvědomit zásadní skutečnost: krize je subjektivní záležitost, nelze ji objektivizovat ani klasifikovat. Každý člověk prožívá krizové stavy odlišně a také odlišně a individuálně reaguje na krizové situace. Z tohoto axiomu plynou další souvislosti:
– krize nelze porovnávat;
– nikdo z nás předem neví, co v nás krizi vyvolá a jak se budeme projevovat, jak na ni budeme reagovat;
– stejné události u různých lidí vyvolají různé důsledky;
– dokonce u téhož člověka může stejná či podobná událost vyvolat odlišné krizové stavy;
– krize nejde klasifikovat ani generalizovat;
– krizi u klienta nemusíme navenek rozpoznat.

Vnější projevy krize jsou také čistě individuální. Mohou být třeba tyto: lhostejnost, nezájem, mlčenlivost, nervozita, třes rukou, agresivita (vůči okolí i vůči sobě), pláč, hněv, apatie. Pokud klienta neznáme v jeho normálním, zdravém stavu, nikdy nebudeme schopni posoudit, zda aktuální chování v kanceláři je jeho běžným chováním nebo projevem krize. Základním doporučením pro každého advokáta by tak mělo být pravidlo: NIC NEOČEKÁVAT, NIC NEPŘEDPOKLÁDAT.

Očekávání a představa, jak se má klient v krizi chovat nebo jak má vypadat, je největší chybou v krizové intervenci i v advokátní práci. Této chyby se občas dopouštějí vnější pozorovatelé, ale i někteří odborníci (policie, soudy, novináři). Mají představu, jak má oběť (války, trestného činu apod.) vypadat. Znásilněná oběť má podle nich být mladá, vyzývavě oblečená, ubrečená a apatická, válečný uprchlík má být v hadrech, špinavý a vděčný apod. Jenomže to je chybný předsudek. Každá oběť je jiná a pečlivou prací a pozorností musí advokát zjistit, jak se jí daří, co chce, co potřebuje a co jí chybí.

Klamné je taky očekávání konkrétních problémů nebo velikosti krize, podobně jako časování. U někoho propukne krize okamžitě, u jiného se zpožděním. Někdo samotnou fázi útoku zvládne, okamžitě po něm reaguje klidně a racionálně, vypovídá souvisle a vnějšímu pozorovateli se jeví, že útok zdárně překonal. Teprve časem se následky projeví. Spouštěčem bývá zážitek, který útok připomene. Například vůně, obrys, tvar, podobná situace, film, zvuk. Je také třeba rozlišovat krizi a trauma, které se následně projeví. Třeba u obětí domácího násilí se posttraumatická stresová porucha objevuje až 3 až 6 měsíců po ukončení soužití s agresorem.

Musíme také rozlišovat akutní krizi od následného traumatu z ní. Akutní krize se může projevovat různě. Například třesem rukou či těla, bušením srdce, odmítáním jídla, pocením, rýmou, ztrátou menstruace, zhoršením chronické nemoci. Časté jsou emocionální reakce – vztek, pláč, agrese, nebo naopak apatie, lhostejnost, neschopnost se soustředit. Opět je třeba zdůraznit, že všechny reakce jsou individuální. U obětí válečného konfliktu se může vyskytnout extrémní laskavost a vděk za každou drobnou úsluhu, úsměv, čaj, jídlo, stejně jako agresivitu, nevděk či růst požadavků. Je třeba být připraven i na bagatelizaci celého konfliktu a zejména vinu za vlastní účast v něm či odpovědnost za vyvolání konfliktu („Já jsem to zavinila, já za to můžu.“). Častým obranným stavem je disociace – v akutním stavu organismus vypne paměť i bolest. V takových případech je nezbytná medikace a terapie.

Je třeba rozlišovat reakci klienta (oběti) v okamžiku útoku. Vyskytují se totiž dvě možné reakce – útěk (event. útok či obrana) nebo zamrznutí (tzv. disociační stupor). Žádný člověk si nemůže být dopředu jistý, jakou reakci právě jeho organismus v té které situaci zvolí. Profesionálové (hasiči, zásahové jednotky, vojáci, policisté) mohou krizové situace trénovat, aby tréninkem přirozenou reakci svého organismu překonali. U běžného netrénovaného člověka však bude reakce vždy individuální a předem obtížně odhadnutelná.

Jak se projevuje trauma? Naprosto individuálně. U válečných uprchlíků, zvláště v kombinaci se zátěží způsobenou vytržením ze svého obvyklého prostředí a obrovským množstvím nových dojmů, nových vztahů a nových okolností, které odpoutávají od potřeby kontrolovat své potřeby a zájmy, může mít řadu podob: například noční můry, panické strachy, vtíravé představy, apatii, nezájem o okolní dění, sebepoškozování, agresivitu, trestnou činnost, zneužívání drog. Když se dospělá oběť útoku dostane na policii nebo k advokátovi, může prožitý útok ovlivnit její vyjadřování i úsudek. Mnohé oběti zažívají po útoku i později tunelové vidění, tzn. zúží se jim varianty možného následného chování, nejsou schopny racionální úvahy, popisují události na přeskáčku (nerespektují běh času), nejsou schopny plnit základní pokyny, které jim advokát ukládá, nejsou schopny jednoduchých úkonů a nevidí nabízející se cesty, možnosti a řešení. Proto mají někdy advokáti dojem, že je třeba je vést na každém kroku, proto se na nás v počátcích pandemie obraceli klienti s infantilními dotazy. Mnohé reakce jsou nepochopitelné a protichůdné a trvání následků je také naprosto individuální. Často se přidává mnoho let přetrvávající deprese.

Ukrajinské oběti zažívají trauma nejen v důsledku prožité válečné zkušenosti, náročné cesty, nejistoty, cizí řeči a cizího prostředí, ale také v důsledku výčitek svědomí, že ve své domovině zanechaly své manžely a staré rodiče, resp. v důsledků výčitek svědomí, že ony přežily, zatímco jejich blízcí na Ukrajině padli. Tyto ulpívavé myšlenky jsou podobné úvahám obětí například dopravní nehody, které litují, že nebyly schopny se nehodě vyhnout, resp. obětí násilného trestného činu, jímž se jako výčitka neustále vrací, že nebyly schopny utéct nebo se bránit.

Nelze také říct, že třeba po dvou či pěti letech od prožité hrůzy už by oběť „měla být bez následků“. Léčba prožitých traumat je dlouhodobá záležitost a v naprosté většině případů vyžaduje odbornou pomoc. Pochopitelně existují jedinci, kteří prožitý útok či jinou hroznou událost zvládnou zpracovat sami. Existuje také malé procento obětí, které taková událost posune dál, a naopak v nich vyvolá aktivity a schopnosti, jichž by dříve nebyli vůbec schopni. Většina obětí si však své trauma nese a prožívá dlouhodobě, vrací se jim a bez odborné pomoci není schopna obnovit své normální chování a vrátit se do běžného života. Potlačení prožitých zážitků může naopak vyvolat trauma v budoucnu, proto nelze ani podpořit obecný pohled části laické veřejnosti, který by se dal shrnout do rady: „Nemysli na to a vrhni se do práce.“

Advokát, který se rozhodne pracovat s oběťmi, také musí znát dlouhodobé následky prožitých traumat[1]. Oběti se velmi často zacyklí v kruhu, vstupují do toxických vztahů, dostávají se do dalších podobných kritických situací. Oběti domácího násilí si vybírají agresivní partnery, kteří se opět vůči nim dopouštějí domácího násilí apod. Děti, které zažily trauma či domácí násilí, mají tendenci opakovat podobné chování i ve svých dospělých partnerských vztazích. V soudním řízení, v němž advokát zastupuje oběť, by měl navrhnout vypracování znaleckého posudku, který určí, či vyloučí posttraumatickou stresovou poruchu. Pro její stanovení existuje škála charakteristik, z nichž je znalec schopen učinit jednoznačný závěr. To je pak zásadní pro právní kvalifikaci, pomoc oběti a přiznání náhrady škody i státem hrazených nákladů právního zastupování.

A to se zatím bavíme o dospělých jedincích. Ve vlně ukrajinských uprchlíků jsou však většinově zastoupeny děti, které zažívají podobné krizové stavy a přinášejí si k nám svá traumata. Jakkoliv se nyní z veřejně dostupných informací dozvídáme, že se naše země bude snažit je urychleně zapojit do základní školní docházky, není vyloučeno, že se ukáže, jak bude toto zapojení reálně složité, právě s ohledem na prožité traumatické zkušenosti.

Obecně platí, že další komplikaci přinášejí pokusy orgánů činných v trestním řízení a vlastně i advokátů oběti vyslýchat, resp. od klientů zjistit, co se vlastně přihodilo. Oběti nebývají schopny podrobných popisů, protože si jejich paměť při násilném činu nepamatuje konkrétní informace, ale často spíše jen pocity, dojmy, vůně, jak se sami cítili apod. Ještě větší problémy s sebou přinášejí pokusy o rekonstrukci reálného děje u dětí. Pochopení, co je podstatné a co nikoliv, se u dětí postupně vyvíjí. Děti mladší 12 let nevnímají čas, abstraktní pojmy a kauzalitu stejně jako dospělí.  I v běžné situaci (tím spíš v rozvodovém řízení nebo po trestném činu či válečném zážitku) nemusejí být zejména mladší děti schopny přesně popsat, co čemu předcházelo a co následovalo, nedokážou vyvodit následky z příčin a obojí zaměňují. Často celé dějové úseky vynechávají, proto je velmi složité na jejich výpovědích stavět.

U dětí je také třeba počítat s tím, že coby svědci násilných a děsivých událostí zanechaní bez patřičné pomoci s prožitým traumatem neumějí nakládat a v pozdějším věku mohou být agresivní, nebo naopak mohou snadněji podléhat manipulaci a hrozí jim kriminální prostředí a protiprávní projevy.

Advokát a jeho osobnost tváří v tvář oběti
Každý advokát má před sebou několik otázek, na které si musí najít odpovědi, resp. několik oblastí, nad kterými se musí zamyslet.
1. Chci vůbec pracovat s krizemi a traumaty?
2. Pokud ano, pak o nich musím něco vědět. Musím studovat, vzdělávat se, absolvovat školení, číst, neustrnout.
3. Musím připravit prostředí kanceláře. Nemohu klienta přijímat v neosobním prostoru korporátního typu, naopak pro něj musím připravit vlídné místo, v němž klientovi bude příjemně. Advokátní kancelář by spíš měla připomínat zabydlený obývací pokoj s kobercem, teplými barvami a měkkými materiály. V kanceláři nesmí být zima a přílišné světlo, naopak je třeba ji vytápět na vyšší teplotu a okna pokrýt závěsy.

4. Klienta v krizi nelze odbýt jen kávou, ale je třeba být připraven na silné emoce a pláč, proto by na stole měly být papírové kapesníky a voda, bylinkový čaj, oříšky, sladkosti nebo něco jiného malého k zakousnutí. Klienta je vhodné přimět, aby vypil teplý čaj (spíše než kávu) a snědl něco sladkého, protože klienti pod vlivem silných emocí zapomínají jíst a pít.
5. Kancelář je vhodné vybavit malými mačkacími hračkami, polštáři, uklidňujícími obrázky.
6. Pro jednání s obětí je třeba vyčlenit vždy jediného člověka, který se mu bude věnovat, resp. maximálně dva stále stejné lidi. Nelze si ho předávat nebo jeho věc dávat do substituce.
7. Na rozdíl od jiné klientely se nesnažit o oční kontakt, naopak umožnit klientovi, aby očima fixoval jiný předmět nebo svůj příběh vyprávěl panence či sošce.
8. Klient – oběť může mít problémy s pamětí a zapamatováním. Proto se advokát musí připravit na mnohonásobné opakování informací, které klientovi poskytuje. Je dobré dbát na to, aby si klient základní pokyny sám zapsal (nebo mu je v krajním případě poskytl advokát napsané). Trauma mění schopnost se soustředit, má vliv na paměť a na racionální myšlení a uvažování.
9. Advokát by měl být proškolen v krizové intervenci a měl být schopen zklidnit či zmenšit akutní krizi[2]. Základní však je, aby o ní něco věděl a byl schopen ji vůbec rozpoznat.

Co by naopak advokát nikdy dělat neměl? Radit klientovi, jak se má chovat a co má dělat, apelovat na něj, aby se vzmužil, bagatelizovat prožité trauma, hodnotit chování klienta a posuzovat ho jako dobré, či špatné, srovnávat s ostatními, používat ironii a nemístné vtipy, zlehčovat situaci apod. V mnohých případech nemůže advokát klientovi pomoci vůbec, a pak je třeba ho odeslat či přímo objednat tam, kde mu pomohou (například je-li nezbytná akutní hospitalizace nebo psychiatrická medikace).

Práce s oběťmi
Práce s oběťmi není normální výkon advokacie ani poskytování právních služeb. Advokát, který se rozhodne pro tuto klientelu, si odlišnosti musí uvědomovat. Už jen komunikace s traumatizovaným klientem je extrémně náročná, protože oběti bývají nevděčné a nedůvěřivé. Pokud klient prožil trauma, nemá důvod komukoliv důvěřovat, a to ani svému advokátovi nebo policii. Civilní nebo trestní klient bude svému advokátovi za pomoc vděčný a po jejím ukončení bude ještě mnoho let do advokátní kanceláře posílat přání k Vánocům a děkovné dary. Podobného vděku se od oběti častěji nedočkáte, naopak můžete mít pocit, že oběť pomoc odmítá a vy ji vnucujete přes její odpor.

Některá oběť očekává, že advokát všechny problémy vyřeší za ni, obstará všechny aktivity, že bude konat namísto ní. Oběť často nechápe úřední mašinerii a je velmi kritická k tomu, jak pomalu vyšetřování nebo soudní řízení postupuje. Vůči svému advokátovi může být agresivní, útočná, vyčítavá, projevovat nespokojenost, frustraci apod. Je třeba očekávat neustálé střety, které bude třeba řešit, spory, v nichž se advokát bude pravidelně ocitat. Nelíbí se vám to? Je vám takový způsob výkonu advokacie odporný? Máte pocit, že už o advokacii ani nejde? Je v pořádku si podobné pocity přiznat. Pak se takovým klientům nevěnujte vůbec.

Práce s oběťmi je extrémně vyčerpávající. Jako kdyby i tak nestačilo, že advokacie je náročná profese, která je i za standardních podmínek schopna obsadit veškerý advokátův čas, eliminovat zdravé stravovací návyky a ignorovat rodinu a advokátovy osobní potřeby. I u obecné podoby advokacie je nezbytností správná advokátní psychohygiena[3], nicméně při práci s oběťmi její význam a důležitost exponenciálně narůstá.

Proto je pro advokáta životně důležité, aby:

• si uvědomil, kým sám je. Jaká je jeho osobnost, jaké jsou jeho limity, jeho silné a slabé stránky; aby si udělal jasno o své pozici, hodnotách apod., aby rozuměl svým emocích a chápal, kdy, co a proč se v něm odehrává.
• se naučil nastavovat hranice, tedy uměl korigovat klienta, aby dokázal určit, kam až dokáže jít, co pro klienta dokáže a chce udělat, aby dokázal klientovi oponovat, vzdorovat mu, odmítnout jeho tlaky a manipulaci a obecně říct NE. Nastavování hranic je celoživotní a neutuchající práce, velmi obtížná a možná i konfliktní a konfrontační, ale pro advokáta nezbytná. Kdo má s nastavováním hranic problém, měl by se zabývat asertivitou a pracovat na té své.
• si uvědomil, že všechny oběti není schopen zachránit, podobně jako rodinný advokát musí přijmout, že nedokáže zachránit všechny děti před svými rodiči. Spasitelský syndrom je u advokátů, podobně jako u jiných pomáhajících profesí, velmi častý a jeho nositel si tyto své tendence musí uvědomit a bojovat s nimi.
• byl schopen rozpoznat, že vyčerpal vlastní síly, je sám před zhroucením nebo se natolik emocionálně napojil na oběť, že s ní pláče a ztrácí objektivitu. V takovém okamžiku musí sám se sebou pracovat, vyhledat supervizi nebo jinou odbornou pomoc, a pokud to nepomůže, ukončit právní zastupování a předat klienta jinam.

Advokát, který si obecně s klientem či s potenciálním klientem neví rady, resp. není schopen s ním dále pracovat či mu pomoci, musí být schopen klienta odeslat, objednat či doporučit příslušnému jinému odborníkovi (psychologovi, psychiatru či obecně instituci). Proto je třeba, aby si advokát pracující s oběťmi vedl databázi kontaktů, které v takovém případě nejen může, ale dokonce musí využít. Naopak je čestné, když si advokát uvědomí a vyhodnotí, že se této klientele věnovat nechce či z osobních důvodů věnovat nemůže. Pak je ovšem třeba si toto odmítnutí v sobě zpracovat a důsledně podle něj postupovat. A jsme zpátky u asertivity, u hranic a u schopnosti odmítat klienty a říkat jim NE.

Naopak advokát, který se pro práci s oběťmi rozhodne, si musí být vědom všech souvislostí a zejména být připraven na přenos. Přenos je velmi dobře popsán v odborné psychologické literatuře, která je pro advokáta pracujícího s oběťmi nezbytná[4]. Oběti se na advokáta napojí, obtěžují ho neustálými kontakty, anebo se do advokáta občas zamilují, svádějí ho, projektují si do něj své sny a touhy. Advokát by měl být na podobné chování připraven a korigovat ho, podobně jako (v jiných případech) vlastní protipřenos, čímž se opět dostáváme k problematice hranic a jejich neustálému vztyčování a udržování.

Advokát pracující s oběťmi si musí najít aktivitu či to, co právě jeho nabíjí, co právě jemu dodává pozitivní energii. Každý člověk je jiný, proto obecné návody nefungují. Někdo si jde zaběhat, jiný se mazlí s dětmi či se zvířaty. Někdo potřebuje samotu v lese, jiný popovídání s přáteli. Někoho nabíjí čokoláda, jiného jídlo, dalšího dobré pití. Kdo pracuje s oběťmi, ten si musí najít, co mu vrací energii, kterou z něho vysají klienti. A tím se musí dobíjet. Opakovaně, plánovaně, a tak často, jak je to potřeba.

Děkuji svým kolegům, přátelům, psychologům a terapeutům Unie rodinných advokátů za pomoc a cenné připomínky při psaní tohoto článků. Jmenovitě děkuji Mgr. Kamile Bobysudové, Jaroslavě Korčákové, Mgr. Alicji Leix, Ph.D., PhDr. Oswaldu Schormovi, Mgr. Pavlu Ratajovi a JUDr. Lucii Hrdé, z jejichž rad, školení a workshopů jsem čerpala.

JUDr. Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů

Přetištěno z Rodinných listů s laskavým svolením vydavatele, redakce i autorky

---

[1] Hezky popsáno například zde: https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2004/03/08.pdf

[2] Taková školení pořádá například Unie rodinných advokátů pro své členy.

[3] Česká advokátní komora nabízí advokátům sérii školení z problematiky advokátní psychohygieny. Podrobnosti viz www.cak.cz.

[4] Viz např. Moderní psychologie pro právníky, Ludmila Čírtková, Grada 2008, nebo Advokát a jeho klient, Daniela Kovářová, Wolters Kluwer 2021.