Magistr Viktor Sedlák je soudcem od roku 2000. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od roku 1997 byl justičním čekatelem u Městského soudu v Praze. Na začátku tisíciletí se stal předsedou senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, o sedm let později byl přidělen k Městskému soudu v Praze, kde působil – nejprve ve funkci soudce odvolacího senátu, později jako předseda odvolacího senátu a  místopředseda MS pro úsek občanskoprávní – až do roku 2020. Od 1. ledna 2021 byl dočasně přidělen k Nejvyššímu soudu, rok na to se stal soudcem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

 

Pane magistře, od 1. ledna 2022 jste soudcem natrvalo přeloženým do senátu č. 30 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Tento senát rozhoduje ve věcech sporů o náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Jak blízká je Vám z předchozí praxe právě tato specializace?

Je to specializace, se kterou přicházím do styku od začátku své profesní kariéry. Obvodní soud pro Prahu 1, kde jsem začínal, byl v 90. letech exponovaným soudem, co se týče žalob proti státu na náhradu škody. Bylo to ještě dříve, než se tyto žaloby následně přesunuly spíše na Prahu 2 kvůli žalovanému Ministerstvu spravedlnosti, které v druhém pražském obvodu sídlí. Na Praze 1 se v 90. letech například často žalovaly náhrady škody za krachy bank proti Ministerstvu financí. Vlastně už tehdy, když jsem se tam jako čekatel připravoval na justiční dráhu, i potom jako soudce, jsem s těmito žalobami přicházel velmi často do kontaktu. A tak mě tato specializace provází kontinuálně skutečně už od začátku, protože pak i na odvolacím Městském soudě v Praze to množství řízení v této specializaci bylo obrovské, a pokračuje to tam i dnes.

 

Do jaké míry jsou senáty, které rozhodují ve věcech sporů o náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, zatěžovány několika málo osobami, které podávají žaloby opakovaně, třeba i v desítkách případů, v naději, že někdy přece jen uspějí?

Poměrně dost. Nemám to spočítané, ale rozhodně to procento nebude úplně zanedbatelné. A lidé, které tento typ žalob „přitahuje“, tady jsou. Všímáme si jich, jsme tím v zásadě zatíženi všichni, na všech stupních soudní soustavy. V této oblasti zkrátka někteří lidé vidí příležitost, kterou si nechtějí nechat ujít a není ani šance, že by se poučili například ze svých dřívějších neúspěchů.

 

Na druhou stranu každé soudní řízení je třeba posuzovat individuálně a spravedlivě, nepředjímat výsledek podle osoby žalobce.

Přesně tak, tohle jsem chtěl zdůraznit i v tom kontextu, že u tohoto typu žalobců je vždy nebezpečí, že ta řízení se často podobají jedno druhému, ale nejsou úplně totožná. Jsou tam kolikrát rozdíly, kterých si nemusí soudce na první pohled vždy všimnout. Přehlédnout je, by bylo samozřejmě chybou.

 

„Třicítka“ patří u Nejvyššího soudu mezi nejzatíženější senáty vůbec. Kolik věcí, ve kterých jste soudcem-zpravodajem, máte nyní aktuálně už „na stole“? Přibližně v kolika dalších jste členem tříčlenného senátu?

Právě kvůli tomuto rozhovoru jsem se včera díval na konkrétní čísla. Zjistil jsem, že za uplynulý rok, kdy jsem byl u Nejvyššího soudu na stáži, jsem jako soudce-zpravodaj ukončil 120 věcí. Docela mě to překvapilo. Určitě toho bylo víc, než jsem původně předpokládal. Trošku se to až přibližuje číslům, která znám z odvolacího soudu. Nicméně to k senátu číslo 30 Nejvyššího soudu zkrátka patří. Teď aktuálně, ve věcech, kde jsem zpravodajem a kde jsme s kolegy ještě nerozhodli, mám na stole 21 spisů.

 

Dá se pak jednoduchým vynásobením „krát 3“, říci, v kolika věcech aktuálně rozhodujete jako člen tříčlenného senátu?

Takto se to vyčíslit nedá. Já jsem vlastně zpočátku loňského roku, když jsem v lednu 2021 přišel na stáž, dostával zhruba první půlrok jen věci jako soudce-zpravodaj. Pak se v souvislosti s odchodem některých kolegů ze stáží zpět na jejich soudy měnil rozvrh práce, takže jsem byl přidělen do některých senátů místo nich a tuším, že až od listopadu 2021 už je to mé přidělování do senátů, jako dalšího řádného člena, častější.

 

Více než sedm let jste byl soudním funkcionářem, místopředsedou Městského soudu v Praze pro občanskoprávní úsek. Nebyla pro Vás naopak loňská stáž u Nejvyššího soudu a letošní nástup do Brna natrvalo spíše zvolněním pracovního tempa?

Svým způsobem ano. Je to každopádně velká změna mého stylu a režimu práce. Protože jako místopředseda odvolacího soudu, jehož civilní úsek je opravdu veliký, jsem měl práci určitě zajímavou, získal jsem při ní obrovskou zkušenost, ale současně to byla práce poměrně náročná na čas, na celkové vytížení. Během dne jsem většinou byl v neustálém kontaktu s někým, kdo potřeboval něco řešit. Sednout si ke spisu a začít jej studovat před vydáním rozhodnutí, to byly přes den takové skoro až vzácné chvíle. Přišlo mi to někdy až jako určitý způsob relaxace.

Nicméně, práci soudního funkcionáře jsem dělal rád. Měl jsem pocit, že když za mnou někdo přijde s problémem, tak jsem tam od toho, abych mu ze své pozice pomohl jeho problém vyřešit. Samozřejmě, když to během dne udělá pět, šest, sedm lidí, pak jste za ten den v podstatě vyřízený. Přitom se až tak nic hrozného nedělo, ale ten neustálý kontakt s kolegy, který byl nanejvýš důležitý a určitě lecčemus pomohl, byl do jisté míry vyčerpávající.

 

Těšil jste se právě proto na chvíle, jak se u Nejvyššího soudu naplno vrátíte k rozhodování?

Já si to momentálně hrozně užívám! Tu změnu, ten prostor na soustředění, kdy se mohu nerušeně věnovat studiu spisu a práci na rozhodnutí! Téměř nikdo mi nevolá, nikdo po mně nic urgentního v zásadě nechce, maximálně přijde na přátelský pohovor, konzultaci anebo návštěvu do mé kanceláře. A na tohle jsem se po těch posledních letech opravdu těšil.

 

Nechybí Vám soudní síň? Jak Vám vyhovuje způsob rozhodování u dovolacího soudu?

Jednačku jsem měl vždy rád. Vždycky mi dění v jednací síni přišlo jako to hlavní v soudním řízení. Musím říct, je mi trochu líto, že tohle z mé práce u Nejvyššího soudu odpadlo. Na druhou stranu, myslel jsem si, že ty „abstinenční příznaky“ budou horší.

 

S kolika bývalými kolegy z Prahy jste se zde sešel? A těší Vás některé z těchto opětovných profesních setkání více, než ta ostatní?

Samozřejmě se znám se všemi kolegy, kteří dříve působili v Praze. Mezi prvními mě napadají David Vláčil, Tomáš Pirk, který je tu na stáži, z jiných senátů pak Bohumil Dvořák, Hynek Zoubek. To všechno jsou kolegové, se kterými jsem kontakt vlastně nikdy neztratil. Jako místopředseda, když to bylo možné, jsem je v Brně v minulých letech potkával také na zasedáních kolegia, kterých jsem se za Městský soud v Praze účastnil. Marek Doležal – vidíte, toho bych také určitě neměl vynechat!

 

Pokud se pravidelně při obdobných rozhovorech soudců ptám na jejich nejznámější soudní řízení či dříve rozhodované věci, pak ve Vašem případě mezi nimi jistě bude spor soutěžícího ze soutěžní hry „Chcete být milionářem“ s televizí Nova. V roce 2005, ještě na prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 1, díky Vašemu rozhodnutí získal tento soutěžící 2,5 milionu korun. O co tehdy šlo a proč byl soutěžící nakonec v právu?

Byla to hrozně zajímavá kauza. Žalobce, coby soutěžící, odpovídal na otázku za milion dvě stě padesát tisíc. Otázka zněla: „Jak se nazýval oddíl ve starém římském vojsku o síle 120 až 150 mužů?“  Soutěžící ze čtyř možností odpověděl, že to byla centurie, což bylo vyhodnoceno jako špatná odpověď s tím, že to měl být manipul. Podle pravidel soutěže spadnul na tzv. záchytný bod ve výši výhry tři sta dvacet tisíc korun. Soutěžící se proto obrátil se žalobou na soud. Pravidla soutěže stanovila, že pokud soutěžící prokáže vyřazení na základě správné odpovědi, která byla vyhodnocena jako odpověď špatná, tak má nárok na částku, jež připadá na správnou odpověď, plus ještě jednou tolik, tedy dvojnásobek. No a my jsme tedy zkoumali, jestli odpověděl správně anebo ne. Všechno pochopitelně díky oblibě soutěže sledovala média. Vzpomínám si, že jsem se novinářům v průběhu řízení zmínil o tom, jak nemohu najít soudního znalce, který by měl správnou odpověď bez pochyb znát. Protože žádného takového odborníka jsme v seznamu znalců zapsaného nenašli. Obvolával jsem mnoho institucí a dlouho nebyl nikdo ochoten se do sporu zapojit. A když se o tomto problému dověděla veřejnost, tak jsem obdržel vlnu dopisů, spousty telefonátů, od lidí, co se snažili mi poradit. A tak mi chodily různé kopie stránek z odborných publikací, vytržené stránky z učebnic dějepisu anebo dopisy typu, že paní sousedka se zajímá o historii a ví určitě, že to byla centurie, druhá říká, že to byl manipul… Volali k nám lidé i domů. Až se mi nakonec podařilo najít pana profesora z filozofické fakulty, který byl ochoten na požadované téma zpracovat posudek. Přibrali jsme ho do řízení jako znalce ad hoc. Ve svém posudku na základě různých historických pramenů zkonstatoval, že odpověď na danou soutěžní otázku není jednoznačná, v úvahu podle něj přicházely obě varianty. Období římské říše bylo dlouhé, počty vojáků v jednotkách se s časem měnily, takže existovaly posílené centurie, které mohly mít i více než 120 členů, naopak zase manipul mohl být menší, než jak byl v úvodu koncipován. Potom už nebylo co řešit, v zásadě to bylo nakonec právně velice jednoduché.

 

Zaujalo mne, jak jste tehdy ochotně komunikoval s novináři, byl jste často citován. Jak vnímáte novináře? Způsob, jak v médiích prezentují právní problematiku s určitou zkratkou, kterou používají pro porozumění problému širší laickou veřejností?

Novináři by se neměli odmítat, pokud jejich žádosti nepřekračují jisté přijatelné meze. Žádost o sdělení, v jakém stavu se řízení nachází, zda se už blíží k rozhodnutí, v tomto směru s tím nemám problém. Nedělá na mě dobrý dojem, když některý soudce a priori takové základní informace odmítá novinářům sdělit. Mám pocit, že se to hned odrazí v reakci novinářů a v tom, jak o kauze informují. V mém případě jsem opakovaně cítil, jak jsou při vstřícném postupu soudu i oni vstřícnější, nedomáhali se něčeho, co bych už považoval za nějakou rozumnou hranicí. Stačilo jednou říci, co sdělit nelze, a už více nenaléhali. I v jednací síni jsem měl zkušenost, že se novináři chovali slušně, zeptali se, co mohou nahrávat, co mohou snímat, co ne.

Na druhou stranu, ne každý novinář se v soudní problematice orientuje. Chápu, že zaplnit místo v jakémkoli periodiku odborným rozborem, který čtenář anebo divák nepochopí, také nejde. Je potřeba to zestručnit a použít zkratku pro lepší srozumitelnost. Tím může dojít i ke zkreslení. A může se stát, že takto prezentovaná informace není úplně nepravdivá, ale může vyznít trošku jinak, než bych ji chtěl odprezentovat já – což je ale asi takové nutné zlo. Mám ale opravdu s novináři převažující pozitivní zkušenosti.

 

Chtěl jste být už odmalička soudcem?

To určitě ne. Poměrně dlouho jsem chtěl být učitelem. Myslím si, že mě to drželo ještě i na začátku studia na gymnáziu. Až v průběhu studia na gymnáziu se to průběžně vyvinulo tak, že si podám přihlášku na právnickou fakultu. Ani pořádně nevím, jak jsem k tomu dospěl. Ale určitě vím, že tehdy ještě nebylo vůbec ve hře, že budu soudcem.

 

To přišlo kdy?

Tak asi v polovině studia na fakultě, když už jsem se trochu zorientoval v právu.

 

A bylo hned jasné, že Vás civilní proces láká víc než trestní právo anebo správní soudnictví?

Když jsem přišel na Obvodní soud pro Prahu 1 jako čekatel, tak jsem přicházel s tím, že civilní právo mě baví nejvíce. Ale musím říci, že když jsem tam byl první rok školen v trestním řízení, tak se mi to moc líbilo a začal jsem stále více připouštět variantu, že ani takové cesta by nebyla špatná. Dokonce, když jsem přešel další rok na civilní řízení, tak si vybavuji, že mě zpočátku přišel ten civil po roce působení na trestu jaksi neuspořádaný. V trestním řízení se v jednací síni všechno odehrávalo podle jasně daného scénáře, od kterého se málokdy bylo nutné odchýlit, a civil mi v tom srovnání připadal trochu jako dohadování se na tržišti. To mě na chvíli odrazovalo, ale poměrně brzy jsem se vrátil ke svým původním prioritám, protože mě civilní právo skutečně zajímalo a zajímá víc. A kromě toho jsem si též záhy uvědomil, že i ta zmíněná „neuspořádanost“ může mít také své nesporné výhody.

 

Jak na Vaše nové působiště v Brně pohlíží Vaše rodina?

Samozřejmě, v Brně pracuji především díky manželce, která souhlasila s tím, že to takto bude, a musela mi hodně vyjít vstříc. Máme tři děti, takže je opravdu doma co dělat, byť už jsou děti ve věku větší samostatnosti – 17, 15 a 12 let. Manželka je taky soudkyně, takže moc dobře ví, co všechno je za prací soudce Nejvyššího soudu a co to všechno obnáší. Moc dobře vím, že to pro ni není jednoduché, vedle své práce, které má dost, tak její role v domácnosti, jak už tomu tak bývá, je výrazně větší a důležitější, než moje. Myslím, že vloni, když jsem byl v Brně na stáži, jsme si vyzkoušeli, že to funguje, i děti si snad zvykly, že mě nemají každý den doma.

 

V civilním právu se nejčastěji a nejhlasitěji už mnoho let volá po novém civilním řádu soudním. Je podle Vás potřeba výrazněji novelizovat či přímo nově vytvořit i nějaké jiné civilní právní normy? Pokud ano, jak konkrétně ta „absence dané právní normy“ komplikuje soudcům život?

Myslím si, že je třeba si počkat na skutečně kvalitní procesní normu. Nemá cenu nic uspěchat. Pokud by se vytvořilo něco, co bude hned potřebovat úpravy, je to špatně. Myslím si, že civilisti byli v nedávné době vystaveni už jedné podstatné změně – stále vstřebávají nový občanský zákoník, což je na strašně dlouhou dobu. I tam se ukazuje, že čím kvalitnější norma, tím je potom život jednodušší. Nemám pocit, že by něco v civilním procesu vyloženě hořelo. Samozřejmě platná norma není moderní, není to procesní předpis pro 21. století, ale justice se s tím dokáže vypořádat, ty komplikace s tím spojené dokáže prozatím řešit.

 

Jak se v tomto kontextu díváte na věčný rozpor, a střídající se trendy – mají soudci pomáhat psát zákony, anebo se na jejich tvorbě naopak nemají spolupodílet vůbec?

Soudci nejsou legislativci, ale určitě je třeba soudcům při tvorbě nových právních norem ten prostor dát v připomínkovém řízení. To by mohlo stačit, pokud ovšem bude záruka, že se těmito připomínkami zkušených soudců z praxe bude také někdo relevantně zabývat, reagovat na ně odpovídajícím způsobem a řádně se s nimi vypořádá. A třeba některé z nich při legislativní práci i zohlední. Ze své zkušenosti soudního funkcionáře však vím, že tomu tak vždy není. Větší či menší prostor se sice soudcům dává, pro jejich vyjádření však často bývají stanoveny velmi krátké termíny a často tam chybí to „B“, to, že připomínky soudců se zohlední anebo se alespoň náležitě odůvodní, proč se k nim legislativci nakonec nepřiklonili.

 

Jak se obecně díváte na rozhodnutí nejvyšších evropských soudů, Soudního dvora EU a ESLP? Nechybí jim někdy větší přehled o národních specifikách? Anebo přizpůsobení se evropské judikatuře s sebou naopak musí přirozeně občas přinášet i odklon od národních „zvyklostí a tradic“?

Myslím si, že rozhodnutí evropských soudů odpovídají i naší realitě. Přece jen, Evropa stojí na společných hodnotových základech. Samotného mě nenapadá žádné rozhodnutí, s jehož přijetím bychom měli mít vážnější problém. Nevybavuji si takové rozhodnutí. Samozřejmě, toto téma by se dalo rozebrat asi o mnoho podrobněji, ale v zásadě takto to vidím.

Děkuji Vám za rozhovor.

 

Ptal se Mgr. Petr Tomíček, tiskový mluvčí NS.
Foto: AEQUITAS, NS