Praktické dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb.

21. 3. 2022 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Následující článek se zabývá některými dopady novely trestních předpisů provedené zákonem č. 333/2020 Sb. Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.

Novela zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), provedená zákonem č. 333/2020 Sb. (dále jen „novela 333/2020“), účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla do dosavadní úpravy trestního řízení a svými dopady se výrazně dotkla i jeho koncepce a povahy. Cílem tohoto článku je analyzovat vybrané změny tr. řádu vyplývající z novely 333/2020, které dle našeho názoru přináší největší konsekvence pro koncepci trestního řízení. Zaměříme se na představení těchto změn, analýzu důvodů, jimiž původci novely 333/2020 opodstatňují jejich potřebnost, a identifikujeme jejich problematická místa jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe. K těm druhým uvedeným problematickým bodům se pokusíme nabídnout přímo jejich řešení. Příspěvek navazuje na náš článek „Dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. na základní zásady trestního řízení“, který BA uveřejnil v č. 11/2021.

Zkoumané změny tr. řádu

Ačkoli novela 333/2020 přinesla celou řadu dílčích změn tr. řádu a dalších předpisů, z nichž mnoho není toliko kosmetického či technického rázu,[1] z našeho pohledu jsou stěžejní čtyři zcela zásadní změny, výrazně zasahující do koncepce trestního řízení – jsou jimi institut vyjádření obžalovaného k obžalobě, obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem na počátku hlavního líčení,[2] institut prohlášení viny a institut nesporných skutečností.

Novelou trestních předpisů došlo k doplnění povinných náležitostí obžaloby, a to o návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo o návrh na upuštění od potrestání. Jak jinde poznamenal Říha, tato povinnost státního zástupce uvést již v obžalobě návrh na uložení trestní sankce za žalovaný čin je nezbytnou podmínkou pro zavedení dalších institutů, resp. změnu stávajících institutů současného tr. řádu,[3] včetně těch, o které se zajímá tento článek. Neskrývaným cílem je, aby obviněný i soud měli základní představu o tom, jaký druh a výši trestu bude státní zástupce v řízení před soudem navrhovat. Díky tomu bude moci obviněný usilovat případně o sjednání dohody o vině a trestu nebo brojit jen proti trestu, a nikoli vině, neboť již při začátku hlavního líčení bude vědět, oč přesně státní zástupce „bude hrát“. Výhoda pro soud může spočívat v tom, že bude moci zvážit s ohledem na postoj státního zástupce možnost uložení trestního příkazu, proti kterému státní zástupce nebude podávat odpor, bude-li jeho návrhu vyhověno, což však pochopitelně nevylučuje podání odporu obviněným. Také povinné náležitosti obžaloby budou nově obsahovat výčet věcí, které byly případně zajištěny pro účel výkonu trestu propadnutí majetku, peněžitého trestu nebo trestu propadnutí věci. Díky této změně tak bude mít soud lepší přehled o zajištěných věcech a jak o nich rozhodnout, případně státní zástupce bude moci vyhodnotit, zda trvají důvody pro zajištění těchto věcí.

Návrh na uložení trestu se do žalobního návrhu neuvede, je-li to nezbytné s ohledem na důkazní, skutkovou či právní složitost věci, návrh se však zašle soudu samostatným sdělením. Státní zástupce pak může v samostatném sdělení adresovaném soudu též uvést, že hodlá ve věci navrhovat druh nebo výměru trestu, které nelze uložit trestním příkazem (§ 314g odst. 2 tr. řádu a contrario).

Je třeba si uvědomit, že uvádění návrhů trestů v obžalobě může být mnohdy předčasné. V době sepisování a podání obžaloby se může, z podstaty dokazování v trestním řízení, jednat pouze o předběžnou úvahu státního zástupce o případném budoucím návrhu trestu, nikoli o návrh samotný. I okolnosti relevantní pro stanovení druhu a výměru trestu, resp. v širších souvislostech obecně pro správnou volbu právního následku trestného činu, se totiž dokazují v souladu se všemi základními zásadami dokazování,[4] tedy především v souladu se zásadou materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti. Jejich konečná bezpečně zjištěná podoba je tak výsledkem stejného procesu dokazování jako skutečnosti relevantní pro posouzení viny.

Než přikročíme k vlastní analýze, nejprve představíme každou z uvedených změn blíže a následně rozebereme stručně zákonodárcem deklarované důvody jejího přijetí.

Institut vyjádření obžalovaného k obžalobě

Klíčovými pro naši zkoumanou problematiku jsou novelizovaná ust. § 196 odst. 2 a 3 tr. řádu, pokud jde o situaci po nařízení hlavního líčení, a ust. § 206a tr. řádu, pokud jde o fázi po zahájení hlavního líčení. Podle § 196 odst. 2 tr. řádu je stanoveno, že předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména:

zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů [§ 196 odst. 2 písm. a) tr. řádu],
zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu [§ 196 odst. 2 písm. b) tr. řádu],
zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením [§ 196 odst. 2 písm. c) tr. řádu], případně
které skutečnosti považuje za nesporné [§ 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu].[5]

Ust. § 196 odst. 3 tr. řádu uvádí, že předseda senátu poučí obžalovaného o následcích spojených s vyjádřeními uvedenými v § 196 odst. 2 tr. řádu; poučí jej zároveň i o tom, že vyjádření k obžalobě, nejde-li o doznání nebo o prohlášení viny, může za něj učinit i jeho obhájce.

Nacházíme-li se již ve fázi po zahájení hlavního líčení, platí ve smyslu § 206a odst. 1 tr. řádu, že po přednesení obžaloby (a ve smyslu § 206 odst. 1 tr. řádu též uvedení skutečností, které považuje za nesporné) a vyjádření poškozeného (§ 206 odst. 2, 3 a 4 tr. řádu) vyzve předseda senátu obžalovaného v obdobném rozsahu jako dle § 196 odst. 2 tr. řádu.

Obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem

Má-li předseda senátu vzhledem k okolnostem případu za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, poučí obžalovaného o možnosti takového postupu a o důsledcích s tím spojených. Poté zjistí stanovisko obžalovaného, státního zástupce a poškozeného, je-li přítomen, k takovému postupu. Vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení, případně, je-li to s ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Návrh na sjednání dohody o vině a trestu může podat i státní zástupce nebo obžalovaný, nicméně předseda senátu není povinen takovému návrhu vyhovět. Do vlastního sjednání dohody o vině a trestu pak soud nijak nezasahuje, neboť je svěřeno zcela státnímu zástupci a obžalovanému, popř. za účasti i poškozeného.

Ke sjednání dohody o vině a trestu buď dojde (§ 206b odst. 3 tr. řádu), nebo nedojde, anebo ji soud neschválí (§ 206b odst. 4 tr. řádu). Dojde-li ke sjednání dohody o vině a trestu, pokračuje se v hlavním líčení. V takovém případě pak státní zástupce nejprve přednese obsah sjednané dohody o vině a trestu a navrhne soudu její schválení. Pokud ke sjednání dohody o vině a trestu nedošlo nebo soud dohodu o vině a trestu neschválí (§ 206b odst. 4 tr. řádu), pokračuje se v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. V dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obžalovaným učiněným pro účely jejího sjednání, nepřihlíží, ledaže obžalovaný požádá, aby takové prohlášení bylo posouzeno jako prohlášení viny podle § 206c tr. řádu.

Institut prohlášení viny

Novela přišla s určitým kaskádovitým postupem a v ust. § 206c odst. 1 tr. řádu [navazujícím na § 196 odst. 2 písm. c) tr. řádu] je stanoveno, že pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Pokud obžalovaný učiní takové prohlášení podle odst. 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. řádu, tedy zejména dotazem u obžalovaného zjistí, zda rozumí obsahu svého prohlášení, jeho důsledkům a zda je učinil dobrovolně (§ 206c odst. 2 tr. řádu). Další prvek kontroly pak představuje ust. § 206c odst. 3 tr. řádu konstatující, že předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení.

Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá, nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. řádu). Ust. § 206c odst. 5 tr. řádu ohledně nepřijetí rozlišuje dvě situace. Věta první tohoto ustanovení říká, že soud prohlášení viny nepřijme (jde o obligatorní postup), není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. To znamená, že prohlášení viny nesmí přijmout, pokud by bylo v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu) nebo došlo k porušení zásad řádného zákonného procesu[6] v určité kombinaci se zásadou zajištění práva na obhajobu.[7]

Věta druhá ust. § 206c odst. 5 tr. řádu stanoví, že prohlášení viny soud nemusí přijmout (fakultativní postup), pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Vzhledem k použití slučovací konjunkce „a“ je nutné, aby pro závěr o nepřijetí prohlášení viny byl tento postup nevhodný jak z hlediska „okolností případu“, tak i z hlediska „vyjádření ostatních stran“. Ust. § 206c odst. 5 tr. řádu dotváří § 206c odst. 8 tr. řádu, kde je stanoveno, že pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.

Naopak pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň je v usnesení povinen uvést, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu (§ 206c odst. 6 tr. řádu). Podle § 206c odst. 7 tr. řádu soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem, což se projevilo i v ust. § 246 odst. 1 písm. b) tr. řádu, kde je nově stanoveno, že „rozsudek může odvoláním napadnout (…) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny“. Obě citovaná ustanovení tak jsou výjimkou z dvouinstančnosti trestního řízení, avšak plně v souladu s čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech a s čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Institut nesporných skutečností

Kaskáda možných způsobů vyjádření obviněného je doplněna o institut nesporných skutečností [§ 196 odst. 2 písm. d) a § 206d tr. řádu], kdy platí, že nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu (§ 206b tr. řádu) ani k prohlášení viny obviněným (§ 206c tr. řádu), může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažný důvod o těchto prohlášeních pochybovat.

Důvody přijetí těchto změn

Předmětné změny tr. řádu byly obsaženy původně v poslaneckém návrhu předloženém Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen „sněmovna“) dne 24. 4. 2019 a následně rozeslány poslancům a poslankyním jako sněmovní tisk č. 466,[8] nicméně z důvodu souvislosti problematiky jím řešené s problematikou řešenou vládním návrhem zákona rozeslaného poslancům a poslankyním jako sněmovní tisk č. 453 byly oba tyto tisky projednávány společně a do sněmovního tisku č. 453 byly převzaty prakticky všechny zásadní změny z tisku č. 466,[9] který byl následně vzat zpět.

Důvodová zpráva k původnímu tisku č. 466 označuje instituty, později novelou 333/2020 vřazené do tr. řádu jako § 206a až 206d, jako „možná prohlášení obviněného“ a lakonicky k nim s odkazem na probíhající rekodifikační práce uvádí, že mají posílit postavení stran v hlavním líčení, přičemž jejich „architektura“ má vypadat tak, že dojde-li k naprosté shodě mezi státním zástupcem a obžalovaným co do viny i právního následku trestného činu, má být uzavřena dohoda o vině a trestu; je-li shoda toliko na vině, nikoli však na právním následku, má být využito prohlášení viny; a je-li shoda alespoň částečně na skutku či neshoda panuje toliko co do právní kvalifikace, má se stranám umožnit souhlasné prohlášení skutkových okolností za nesporné, čímž má být dosaženo zjednodušení a zrychlení hlavního líčení.[10]

Jak bude ještě níže uvedeno a blíže rozvedeno u jednotlivých zájmových institutů, leitmotivem důvodů pro jejich zavedení je zejména zrychlení a zlevnění řízení. Zarážející jsou však dle našeho názoru z hlediska odůvodnění navrhovaných změn dvě věci. Za prvé, toto odůvodnění se žádným způsobem nevypořádává s tím, do jaké míry jsou tyto změny souladné se stávajícími základními zásadami trestního řízení. Taková úvaha by však u takto zásadních změn, které nepochybně nemají povahu toliko „novelizační“ (tj. změny nikoli klíčového charakteru, jako jsou délky lhůt atd.), ale právě „rekodifikační“ (tj. zcela zásadní změny), naprosto neměla chybět.[11]

Druhý, neméně významný problém spatřujeme v tom, že odůvodnění se nevěnuje nijak skutečnosti, že navrhované změny byly vytrženy jako jednotlivosti z rekodifikačních prací na novém trestním řádu, který si však klade ambice být novým komplexním procesním předpisem vytvářejícím vlastní smysluplný systém, tj. vytržení jen některých jeho dílčích prvků a jejich naroubování na stávající právní úpravu by mělo předcházet důsledné a z odůvodnění návrhu rekonstruovatelné zamyšlení, zda právě tyto dílčí změny stávající koncepce trestní řízení „unese“, resp. do jaké míry jsou provázány se zbytkem rekodifikačních prací a odrážejí se i na jiných místech zvažované nové právní úpravy, a jaké předem nezamýšlené negativní efekty hrozí z jejich zavedení do úpravy stávající (k některým příkladům těchto negativních efektů viz níže).

K vyjádření obžalovaného k obžalobě

Ačkoli institut vyjádření obžalovaného k obžalobě (jakási „obžalobní odpověď“; „opening statement“) představuje poměrně nápadnou změnu, přičemž na jeho absenci, kontrastující s její potřebností, bylo již v minulosti ze strany autorů tohoto článku[12] i dalších zástupců odborné veřejnosti, zejména obhájců, poukazováno s tím, že fakticky obhajobě po podání obžaloby nezbývá nic jiného, chce-li sdělit soudu své stanovisko či výhrady k obžalobě, než iniciovat řízení o předběžném projednání obžaloby či ke srovnatelnému rozhodnutí samosoudce, jaké senát činí v rámci předběžného projednání obžaloby,[13] důvodová zpráva se obecně k jeho zavedení příliš nevyjadřuje. Věnuje se prakticky jen hierarchii institutů obligatorního zjišťování zájmu uzavřít dohodu o vině a trestu, prohlášení viny a označení skutečností za nesporné,[14] kdy v tomto pořadí je vždy později uvedený institut subsidiární k tomu předchozímu, přičemž pochopitelně důvodem má být úspora času a zefektivnění hlavního líčení,[15] které v případě některého z těchto vyjádření může proběhnout v redukované podobě pouze v tom rozsahu, v němž obžalovaný s obžalobou nesouhlasí.

Důvodová zpráva zcela opomíjí význam vyjádření obžalovaného dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu, resp. vyjádření obžalovaného dle § 206a tr. řádu v rozsahu zjišťování stanoviska ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, toho, zda se obžalovaný cítí vinen a zda souhlasí s právní kvalifikací či právním následkem. Důvod zavedení i tohoto vyjádření tak není zřejmý. Na první pohled by se mohlo jevit, že přirozeným důvodem je posilování rovnosti zbraní v hlavním líčení, neboť se obhajobě umožní kvalifikovaným způsobem reagovat na obžalobu a uvést ještě před zahájením hlavního líčení veškerou argumentaci skutkovou, hmotněprávní i procesní, kterou obhajoba chce v hlavním líčení prosazovat, aby se s ní soud ještě před nařízením hlavního líčení (či alespoň na jeho počátku před zahájením dokazování, jde-li o vyjádření v rámci zahájení hlavního líčení) mohl důkladně a v ucelené podobě seznámit.

Obsah důvodové zprávy a akcent na vyjádření vedoucí k redukci hlavního líčení však naznačuje, že jediným důvodem bylo tolikrát uváděné zjednodušení a zrychlení hlavního líčení. O tom ostatně svědčí již to, že § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu jsou formulovány tak, že obžalovaný se má pozitivně či negativně vyjádřit k obžalobě, tedy na jednotlivé otázky (zda se cítí být vinen, zda souhlasí s popisem skutku, zda souhlasí s právní kvalifikací a s právním následkem) má odpovídat binárně, a toliko v případě vyjádření dle § 196 odst. 2 písm. a) tr. řádu může obžalovaný uvést i důvody. Tato formulace zjevně nenasvědčuje tomu, že by vyjádření mělo odpovídat uplatnění kompletní obhajoby obžalovaného, ale toliko jde spíše o pilotáž, zda a v jaké míře by bylo možné uplatnit některý z institutů dohody o vině a trestu, prohlášení viny či nesporných skutečností.

Ke změnám v institutu dohody o vině a trestu

Ke změnám v institutu dohody o vině a trestu důvodová zpráva zmiňuje s odkazem na Zprávu o činnosti státního zastupitelství za rok 2017 relativně málo časté využívání tohoto institutu plynoucí z jeho konkurence s odklony v užším slova smyslu a omezenosti na řízení toliko o přečinech, a nikoli zvlášť závažných zločinech, přičemž u zvlášť závažných zločinů spatřuje důvodová zpráva právě nevyužité pole působnosti, které by dohoda o vině a trestu mohla opanovat.[16]

Kromě ulehčení soudům pak výhody spatřuje důvodová zpráva ve snížení rizika sekundární viktimizace tím, že poškozený nebude muset absolvovat hlavní líčení a zejména svědčit proti obžalovanému, a dále možnost uzavřít dohodu o vině a trestu se spolupracujícím obviněným dle § 178a odst. 1 tr. řádu v řízení o zvlášť závažném zločinu, což v těchto pravidelně se opakujících situacích zvýší motivovanost obviněných ke spolupráci, neboť při uzavření dohody o vině a trestu budou již v okamžiku jejího uzavírání vědět, jaký trest jim bude uložen.[17] Nebudou tak vystaveni „dvojímu ohni“ jako před novelou 333/2020, kdy na jedné straně museli „složit zbraně“, doznat se k vlastní trestné činnosti a poskytnout úplnou a pravdivou výpověď proti dalším osobám zapojeným do organizované trestné činnosti, na straně druhé až po skončení hlavního líčení rozhodl soud o tom, do jaké míry jejich spolupráci zhodnotí při mimořádném snížení trestu dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku (po novele jde o ust. § 58 odst. 5 tr. zákoníku),[18] přičemž konkrétní výsledek nemohli obvinění v době označení za spolupracující obviněné předvídat.

Dalším proklamovaným důvodem změn je zprůchodnění dohody o vině a trestu i v „samosoudcovských věcech“, kde tomu údajně brání obligatorní nutná obhajoba v případě dohody o vině a trestu, neboť prý není reálné očekávat, že i v případě doznání obviněného či podezřelého s vyhlídkou jeho rychlého postavení před soud budou orgány činné v přípravném řízení ochotny věc zdržovat iniciací zastoupení obviněného či podezřelého obhájcem. Není přitom prý třeba na nutné obhajobě v těchto věcech trvat, neboť byly do novely 333/2020 řešeny převážně vydáním trestního příkazu, u nějž důvod nutné obhajoby nebyl, přičemž zvážení, zda podat odpor, či nikoli, měl na svých bedrech tedy také jen sám obviněný či podezřelý.[19]

Proto došlo k vypuštění důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve znění do novely 333/2020. Vzhledem k důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 tr. řádu budou obvinění mít obhájce v každém řízení, v němž nebude k rozhodování příslušný samosoudce, a tedy nebude možné vydat trestní příkaz, nač novela 333/2020 reaguje tak, že zavádí obligatorní účast obhájce u sjednávání takové dohody (§ 175a odst. 3 tr. řádu).

K prohlášení viny

K institutu prohlášení viny důvodová zpráva uvádí, že má jít o jakýsi mezistupeň mezi dohodou o vině a trestu a označením skutečností za nesporné, přičemž jako důvod jeho potřebnosti je kromě kladného časového a finančního dopadu zmiňováno, stejně jako u dohody o vině a trestu, ještě snížení rizika sekundární viktimizace, jestliže oběť v důsledku prohlášení viny nebude muset svědčit.[20]

K nesporným skutečnostem

K institutu nesporných skutečností důvodová zpráva pouze uvádí, že: „Není však zřejmě důvodu, proč neumožnit, aby obviněný mohl prohlásit některé skutečnosti za nesporné nejen ve zkráceném řízení, ale obecně i ve standardním řízení, tj. v rámci hlavního líčení.“[21] Důvodem pro zavedení tohoto institutu je tedy jednoduše skutečnost, že v určité podobě v trestním řízení již existoval. Domníváme se však, že věc není ani zdaleka tak jednoduchá. Institut nesporných skutečností dříve (před účinností novely 333/2020) v tzv. zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení sice skutečně existoval a nečinil v praxi větších potíží, nicméně to bylo do značné míry dáno i povahou věcí řešených v tzv. zjednodušeném řízení (tj. věcí, o nichž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení) – šlo o věci skutkově jednoduché a typově méně společensky škodlivé (horní hranice trestní sazby nesměla přesáhnout pět let). Rozšíření této možnosti i do všech ostatních řízení tak samozřejmě netušené komplikace přinést může.

Analýza dopadů předmětných změn do právní praxe

Vyjádření obžalovaného k obžalobě

V obecné rovině je možné uvítat zavedení tohoto institutu s ohledem na posílení rovnosti zbraní a umožnění obhajobě prezentovat zvolenou obhajobu komplexně již při přípravě hlavního líčení tak, aby ji soud měl k dispozici, mohl si ji pečlivě nastudovat spolu s obžalobou a přizpůsobit jejímu obsahu a směřování přípravu hlavního líčení, bude-li to třeba. Jak uvedeno výše, tento cíl zjevně není tím, který by zákonodárce zavedením tohoto institutu sledoval, přesto v něm však spatřujeme jeho největší přínos.

Problematickým se však jeví vyjádření obžalovaného dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu a odpovídající vyjádření obžalovaného dle § 206a tr. řádu, tedy vyjádření se obecně ke skutečnostem v obžalobě, ke skutku, právní kvalifikaci, navrhovanému právnímu následku atd. S výhradou učiněnou výše ohledně důvodů zakotvení tohoto druhu vyjádření se domníváme, že by aplikační praxe měla k němu přistupovat právě tak, že umožňuje komplexní vyjádření obžalovaného podle jeho vlastní libosti, včetně všech dalších možných námitek a argumentačních linek, které v řízení chce uplatňovat. Ačkoli tento cíl zákonodárce nesledoval, umožňuje jej formulace „… vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména“ užitá § 196 odst. 2 tr. řádu v návětí. Text ustanovení tak vytváří pole pro jakékoli vyjádření ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, přičemž jednotlivé skupiny otázek uvedených v písm. a) až d) jsou toliko návodnými příklady.

Domníváme se, že by tato formulace měla být vykládána tak široce, že pod ni spadají i námitky a vyjádření obžalovaného nejen skutkového či hmotněprávního charakteru, ale i charakteru procesního, na který jinak žádné z vyjádření dle § 196 odst. 2 tr. řádu nemyslí. I problematika např. námitky nezákonnosti důkazů navrhovaných v obžalobě k provedení v hlavním líčení tak může do tohoto okruhu dle našeho názoru spadat. Jelikož pojem „skutečnosti uvedené v obžalobě“ přímo ust. § 196 odst. 2 tr. řádu nijak nelimituje, nevidíme důvod, proč by nemohlo být extenzivně vykládáno tak, že jde o jakékoli skutečnosti, které stojí v obžalobě, včetně skutečností procesních.

Jazykové vyjádření tomu nepřekáží a takový přístup je i v souladu s účelem tohoto ustanovení, neboť i tyto námitky mohou předsedovi senátu indikovat potřebu určitým způsobem uzpůsobit přípravu hlavního líčení jejich obsahu (např. nechat vypracovat znalecký posudek, jsou-li námitky proti odbornému vyjádření pádné, předvolat svědky, jejichž svědectví objasní, zda určitý vyšetřovací či jiný procesní úkon orgánů činných v přípravném řízení trestním byl či nebyl zákonný, atd.).

Dalším praktickým problémem vyjádření dle § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu je, že novela 333/2020 je zavádí v zásadě jako rovnocennou variantu k vyjádření, že obžalovaný má zájem uzavřít dohodu o vině a trestu, k prohlášení viny a k označení nesporných skutečností. Přitom však není úplně jasné, jak spolu tyto instituty reagují. Je kupř. možné, aby obžalovaný ve smyslu § 196 odst. 2 písm. a) a c) tr. řádu (resp. obdobně dle § 206a tr. řádu v hlavním líčení) uvedl, že souhlasí en bloc („do puntíku“) se vším, co je v obžalobě, ale nechce uzavřít dohodu o vině a trestu? Nebo že souhlasí s tím, co je uvedeno v obžalobě, ale nesouhlasí s právním následkem, který je mu navrhován, aby to současně nebylo bráno jako prohlášení viny? Případně aby uvedl, že souhlasí s některými skutečnostmi uvedenými v obžalobě, ale že je nechce označit za nesporné?

Domníváme se, že každá z odpovědí na tyto otázky je kladná, neboť jde o velmi formalizované instituty se značně rozdílnými dopady, a proto při fakticky stejném stanovisku obžalovaného má každý z nich vzápětí jiné – a dramaticky odlišné – procesní důsledky. Vůle obžalovaného tedy jednoznačně v jeho procesním úkonu spočívajícím ve vyjádření dle § 196 odst. 2 či dle § 206a tr. řádu musí směřovat k jejich vyvolání. Ze stejného důvodu není dle našeho názoru přípustná ani jakási subsidiární konverze, tedy že nesouhlasí-li obžalovaný s širším rozsahem redukce hlavního líčení, ale splňuje pro ně podmínky, automaticky nastupuje nejbližší další redukce rozsahu hlavního líčení (např. uznává-li vše, ale nechce uzavřít dohodu o vině a trestu, že by s ním automaticky mohlo být nakládáno tak, jako kdyby prohlásil vinu).

Nejmenší problém asi bude v prvním případě, neboť obžalovaný může mít jakýkoli důvod pro to, aby plně spolupracoval a proti ničemu neprotestoval, ale přesto nechtěl uzavřít dohodu o vině a trestu, např. jen z antipatií k dozorovému státnímu zástupci, proto, že institutu dohody o vině a trestu nerozumí, chce se z morálních příčin ze své viny vyznat ve veřejném hlavním líčení, chce zkusit štěstí v odvolacím řízení atd. Souhlasí-li pak obžalovaný se skutkem i právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, ale činí tak toliko v rámci vyjádření k obžalobě, nejsa ochoten prohlásit vinu, bude muset soud i tyto skutečnosti dokazovat, obžalovaný se nevzdává svého práva na odvolání, může své stanovisko kdykoli změnit a jen se ochuzuje o možné hmotněprávní dobrodiní dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což ovšem nevylučuje – při splnění zákonných podmínek – použití jiného ust. § 58 tr. zákoníku. Souhlasí-li obžalovaný jen s některými skutečnostmi, ale nechce je označit za nesporné, bude třeba je v hlavním líčení dokazovat. Tím však vzniká zbytečně složitá a komplikovaná právní úprava, která vytváří mezi různými obžalovanými ve zcela stejném faktickém postavení právní nerovnost.

Za další problém považujeme až zarážejícím způsobem nejednoznačný vztah úpravy písemného vyjádření obžalovaného k obžalobě na výzvu soudu při doručení jejího opisu (§ 196 odst. 2 tr. řádu) a vyjádření obžalovaného k obžalobě po zahájení hlavního líčení (§ 206a tr. řádu). Jmenovitě není zřejmé, zda má vyjádření obžalovaného k obžalobě dle § 196 odst. 2 tr. řádu již samo o sobě účinky, které s takovým prohlášením na počátku hlavního líčení spojuje tr. řád v § 206a až 206d, nebo zda má jít jen o jakousi indikaci zájmu obžalovaného po zahájení hlavního líčení takové vyjádření učinit.

Ačkoli totiž zákon výslovně stanoví, že obžalovaný musí být ve výzvě dle § 196 odst. 3 tr. řádu poučen o následcích svého vyjádření, není zde vůbec upraveno ani to, jaké následky to mají být, ani to, zda jsou spojeny již s vyjádřením k obžalobě po jejím doručení, nebo až pro případ, že obžalovaný své vyjádření učiní v hlavním líčení. Výslovně jsou totiž následky těchto vyjádření upraveny jen ve zmíněných § 206a až 206d tr. řádu, jichž se však úprava vyjádření obžalovaného k obžalobě nedovolává. Toto považujeme za jeden z největších lapsů, jichž se tvůrci novely 333/2020 dopustili, protože se jedná o naprosto kardinální otázku, která je způsobilá výrazně zasáhnout do práv obžalovaného a taktiky obhajoby.

Vzhledem k absenci výslovné, jasné a předvídatelné právní úpravy následků vyjádření k obžalobě máme za to, že účinky, které s jednotlivými druhy vyjádření spojují § 206a až 206d tr. řádu, nastávají až tehdy, učiní-li některé z těchto vyjádření obžalovaný po zahájení hlavního líčení. Uvedené lze dovodit i z ust. § 206a odst. 1 tr. řádu in fine, kde je stanovena povinnost předsedy senátu zjistit, zda opravdu setrvává na svém vyjádření, či navrhuje jeho nějakou revizi: „pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření, nebo zda je chce nějakým způsobem změnit“.

Vyjádření k obžalobě dle § 196 odst. 2 tr. řádu je tak třeba vnímat jen jako nezávaznou sondáž zájmu obžalovaného některé z těchto prohlášení učinit. Zdá se, že důvodová zpráva zastává spíše opačný názor (ačkoli ani ona takto esenciální otázku výslovně neřeší), neboť praktičnost vyjádření dle § 196 odst. 2 tr. řádu spatřuje především v tom, že učiní-li obžalovaný vyjádření, že chce uzavřít dohodu o vině a trestu, případně že prohlásí vinu, předseda senátu nemusí komplikovat přípravu hlavního líčení tím, že by předvolával zbytečně svědky atd.[22]

Domníváme se, že i v tomto ohledu výrazně převažuje ryze pragmatický a formalistický pohled na věc, zaklínající se až do úmoru zrychlením a zlevněním trestního řízení, který ovšem z hlediska vedoucích základních zásad, na nichž je celé trestní řízení vystavěno, a samotného účelu trestního řízení nemůže obstát. Spolehlivé, všestranné, objektivní a úplné zjištění skutkového stavu bez důvodné pochybnosti dosažené s plnou garancí práv osoby, proti níž se řízení vede, nemůže ustupovat pouhému zjednodušení práce orgánů činných v trestním řízení.

Ostatně i z pragmatického hlediska je zřejmé, že krok s tak výraznými procesními dopady, jako je např. prohlášení viny, nemůže být ponechán toliko písemnému vyjádření obžalovaného učiněného bez přítomnosti soudu. Soud musí mít vždy možnost posoudit přímo (v duchu zásad ústnosti a bezprostřednosti) při hlavním líčení, zda některé takto významné vyjádření obžalovaného je činěno dobrovolně a bez nátlaku, jakož i s pochopením všech důsledků, k nimž vede, nehledě k tomu, že i kdyby to snad nemělo být v nejlepším zájmu dosažení účelu trestního řízení samo o sobě, přinejmenším je nutné pro eliminaci možných pozdějších námitek zjistit, že obžalovaný své písemné vyjádření učinil omylem, z neznalosti, že byl zastrašován atd.

Obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem

Odstranění důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu za současné obligatorní účasti obhájce v jiných případech nutné obhajoby dle § 175a odst. 3 tr. řádu považujeme za korektní řešení. Máme však velké pochyby o tom, zda vůbec může obstát argument, že orgány činné v trestním řízení budou o uzavírání dohod o vině a trestu usilovat po zrušení důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu v tzv. „samosoudcovských věcech“ nějak podstatně více než nyní. Z pohledu státního zástupce i soudu bude dle našeho názoru i nadále nejjednodušším a nejrychlejším způsobem vyřízení věci vydání trestního příkazu.[23] Státní zástupce musí stejně objasnit skutkový stav tak, aby o něm nebylo pochyb, tedy jeho práce z hlediska dokazování bude stejná v případě, kdy bude uzavírat dohodu o vině a trestu, jako bude-li podávat návrh na potrestání, neboť ani skutkový stav, ani hmotněprávní kvalifikace předmětem žádné dohody být nemohou.[24] Oproti sjednávání dohody o vině a trestu přitom při podání návrhu na potrestání, u nějž lze očekávat, že bude vyřízen trestním příkazem, ušetří organizační a administrativní náklady (především svůj čas) na vlastní vyjednávání s obviněným či podezřelým.

Samosoudce se bude muset se spisovým materiálem dopodrobna seznámit, ať už před ním bude ležet návrh na schválení dohody o vině a trestu (má přece povinnosti dle § 314o odst. 1 tr. řádu), nebo návrh na potrestání, na jehož podkladě se rozhodne vydat trestní příkaz (má povinnost dle § 314e tr. řádu). V případě vydání trestního příkazu pak, nebude-li podán odpor, samosoudce vůbec nebude muset věc projednávat za přítomnosti stran, zatímco návrh na schválení dohody o vině trestu bude vždy muset projednat ve veřejném zasedání (§ 314q odst. 1 tr. řádu).[25] I státní zástupce tak ušetří organizační a administrativní náklady spojené s návštěvou soudu v případě vydání trestního příkazu, oproti schvalování dohody o vině a trestu. Lze přitom očekávat, že množina obviněných, která podá proti trestnímu příkazu odpor, nebude o mnoho menší než množina obviněných či podezřelých, kteří by nebyli svolní k uzavření dohody o vině a trestu.

K obligatornímu zvažování dohody o vině a trestu po podání obžaloby a při zahájení hlavního líčení důvodová zpráva tvrdí, že ze strany aplikační praxe zazníval požadavek na to, aby bylo možné uzavřít dohodu o vině a trestu na počátku hlavního líčení, přičemž proti dle našeho názoru instinktivně kontrujícímu argumentu, že v takovém okamžiku už nebude k uzavření dohody ochota ani ze strany státního zástupce, ani ze strany obžalovaného, ani ze strany soudu, důvodová zpráva poukazuje na to, že nově musí být v obžalobě přímo uveden návrh druhu a výměry trestu, tedy už po přečtení obžaloby může obžalovaný nabýt zájmu místo hlavního líčení uzavřít dohodu o vině a trestu, neboť ten je mu nyní znám,[26] a tedy tento nyní „ví, do čeho jde“.

Pro úplnost je třeba dodat, že zákonodárce se pokusil ještě více zatraktivnit, a tím i zvýšit aplikovatelnost dohody o vině a trestu tím, že mezi případy mimořádného snížení trestu odnětí svobody zakomponoval i nové ust. § 58 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého „Lze-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může být trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby též tehdy, je-li ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu.“ Zde však platí nepřekročitelné limity stanovené v § 58 odst. 4 tr. zákoníku.[27]

Samotná skutečnost, že byl trest uložen rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu, však k aplikaci tohoto ustanovení nestačí, kumulativně s tím je nutné, aby byla splněna i podmínka, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání vzhledem k jeho poměrům a povaze jím spáchané trestné činnosti.[28] Ve skutečnosti je tak dopad tohoto ustanovení jen takový, že výslovně zakotvuje možnost již do dohody o vině a trestu zahrnout mimořádné snížení trestu dle § 58 odst. 3 tr. zákoníku, žádné další rozšíření možností aplikace tohoto institutu to však nepřináší. Kromě toho je z praktického hlediska nutné pamatovat na to, že dohodou na mimořádně sníženém trestu dle § 58 odst. 3 tr. zákoníku není soud absolutně vázán, a tomu tedy při posuzování této dohody náleží přezkum, zda za daných okolností není trest nepřiměřeně mírný, a dospěje-li k závěru, že tomu tak je, může jen z toho důvodu, že státní zástupce a obžalovaný přecenili poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti coby faktor pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, dohodu neschválit.[29]

Institut prohlášení viny

Institut prohlášení viny je v českém trestním řízení novinkou, i když novinkou očekávanou. Již věcný záměr tr. řádu z roku 2004 návrh tohoto institutu obsahoval,[30] a to s velmi obdobnými parametry, jaké má dnes § 206a tr. řádu (tj. možnost soudu nepřijmout prohlášení, vyloučení odvolání atd.). V obdobném duchu pokračoval dokument Východiska a principy nového trestního řádu z roku 2015, který počítal se zavedením institutu uznání viny, s nímž by bylo spojeno obligatorní snížení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu.[31]

Toto řešení (naštěstí) platná a účinná právní úprava nepřevzala a spojuje s prohlášením viny toliko možnost fakultativního mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jakkoli je toto řešení principiálně správné (automatické honorování obžalovaného není způsobilé rozlišit individuální rozměry každého případu a nebyl by k němu důvod např. tam, kde obžalovanému nic jiného než prohlášení viny nezbývá, ale jinak si žádné mimořádné snížení nezaslouží), máme pochybnosti o tom, jestli v praxi není ničím jiným než pomyslnou „Sirénou, lákající nic netušícího obviněného na útes“.

Postup dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zcela v rukou soudu, což indikuje, že by k němu neměla postačovat jen samotná skutečnost, že obžalovaný prohlásil vinu (k ní obligatorně soud musí přihlédnout jen při stanovení druhu a výměry trestu dle § 39 odst. 1 tr. zákoníku),[32] ale soud by měl zohlednit i další individuální okolnosti daného případu, které těžko mohou být diametrálně odlišné od těch, které by zvažoval při mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud je přitom u mimořádného snížení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rovněž vázán „absolutní“ minimální spodní hranicí trestní sazby (limity) dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a tedy je otázkou, zda může nastat situace, v níž by si nebylo možné po prohlášení viny obžalovaného tam, kde by pro to svědčily i další okolnosti, vystačit s obecným ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Samostatná existence § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak svým způsobem vytváří falešnou iluzi, že v případě prohlášení viny má obžalovaný šanci na zvláštní beneficium při ukládání trestu, na něž by jinak nemohl dosáhnout. Řečeno jinak, ne každé přijaté prohlášení viny (§ 206c tr. řádu) bude automaticky znamenat posouzení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a beneficia z toho vyplývající.

Prohlášení viny má přitom velmi závažné procesní důsledky, spočívající prakticky ve znemožnění jakékoli účinné obhajoby v rozsahu tohoto prohlášení, neboť jak je jednou učiněno, mohou být procesní snahy obžalovaného směřovány již jen na ukládání právních následků trestného činu, a tak by k němu obžalovaný neměl být lákán kalkulem očekávání mimořádného snížení trestu odnětí svobody (v čemž může být, jak již uvedeno výše, snadno zklamán), a to ať již by šlo o kalkul chladný (nemá co ztratit), nebo o kalkul „horký“, plynoucí ze zvažování pro a proti uplatnění skutkové obhajoby, kterou obžalovaný k dispozici má. Jako vhodnější by se tak jevilo § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vůbec nezavádět (tedy za současného stavu zrušit), aby se obžalovaný nemohl spoléhat na žádný falešný příslib, a tedy aby bylo minimalizováno riziko, že o tento postup bude usilovat i někdo jiný než obžalovaný, který je skutečně pachatelem a který má upřímnou, žádným zištným postranním úmyslem nemotivovanou snahu řízení zrychlit a usnadnit.

Z praktického hlediska spatřujeme u prohlášení v té podobě, v jaké je aktuálně upraveno, problém především v tom, zda soud jednou přijaté prohlášení viny může později vzhledem k dalšímu vývoji hlavního líčení (např. pochybnost o vině nabude soud až v souvislosti s dokazováním jiného skutku z důvodu, který by mohl svědčit i o nevině obžalovaného skutkem, ohledně nějž vinu prohlásil, s dokazováním okolností relevantních pro ukládání právního následku činu atd.) dodatečně odmítnout (nepřijmout). Expressis verbis upravuje tr. řád nemožnost vzít prohlášení viny zpět toliko vůči obžalovanému. Jsme proto názoru, že v případě, že soud následně zjistí skutečnosti, které by prohlášení viny zpochybňovaly, má možnost a současně i povinnost dodatečně prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 tr. řádu odmítnout (nepřijmout). Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy i volného hodnocení důkazů a nesloužil by žádnému, byť i jen přibližně významnému legitimnímu cíli. Samotným účelem prohlášení viny je, jak uvedeno výše, zrychlení a zjednodušení hlavního líčení. Tento účel nemůže nikdy převážit nad účelem zjištění pravdy a vyloučení odsouzení nevinného.

Institut nesporných skutečností

Institut nesporných skutečností vzhledem ke své, kulantně řečeno, značně kusé právní úpravě (a to poměrně nepochopitelně přesto, že u institutu prohlášení viny zákonodárce explicitně upravil řešení některých problémů, které mohou úplně stejně vzniknout i u institutu nesporných skutečností) vzbuzuje i celou řadu pochybností a aplikačních nejasností.

Za nejpalčivější považujeme čtyři otázky:

Může obžalovaný nebo státní zástupce vzít svůj souhlas s označením nějaké skutečnosti za nespornou zpět, ačkoli soud již rozhodl, že od jejího dokazování upustí?
Může sám soud poté, co takto rozhodl, své rozhodnutí změnit a dokazovat i původně nespornou skutečnost?
Může odvolací soud vyhovět námitce v odvolání, že skutečnost řádně označená za nespornou, o níž soud korektně rozhodl, že ji nebude dokazovat, se nestala či se stala jinak? A pokud ano, smí tak učinit na podkladě odvolání jen obžalovaného, nebo i státního zástupce či jiných stran řízení?
Může sám odvolací soud takovou skutečnost dokazovat, dospěje-li k závěru, že dokazována být měla?

Jen zcela „mimo soutěž“ lze vyjádřit pochybnost i nad tím, zda má vůbec označování skutečností za nesporné nějaký smysl ze strany státního zástupce (srov. § 206 odst. 1 tr. řádu stanovící, že „Po provedení úkonů uvedených v § 205 předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné“) – u něj je přece třeba předpokládat, že za pravdivé musí považovat všechny skutečnosti uvedené v obžalobě, a tedy se jeví poněkud pitoreskní, měl-li by označit za nesporné jen některé z nich, neboť fakticky by to znamenalo připuštění, že tím zbytkem si vlastně jistý není.

K této výhradě lze však přistoupit samozřejmě tak, že státní zástupce může z taktických důvodů označit za nesporné jen ty skutečnosti, o kterých si myslí, že by s tímto označením mohl souhlasit i sám obžalovaný, ačkoli jinak je přesvědčen o pravdivosti všech skutečností, které uvádí v obžalobě. I pak lze ale namítnout, že režim označování mohl být učiněn jednoduše tak, že by je provedl toliko obžalovaný tím, že by skutečnosti, které uznává, vybral z obžaloby.

Každá z těchto otázek si po našem soudu bytostně zasloužila výslovné řešení v textu právní úpravy, jehož absence odsoudila institut nesporných skutečností k solidní nejistotě ohledně budoucího vývoje jeho aplikace v rozhodovací praxi. Pokusíme se nastínit odpovědi na každou z těchto otázek, ačkoli předem poukazujeme na to, že všechny tyto odpovědi jsou díky neúplnosti právní úpravy a míře narušení základních zásad novelou 333/2020, která značně oslabuje interpretační a aplikační funkci základních zásad, nejednoznačné a lze si představit vcelku snadno i opodstatněná jiná řešení.

Na první otázku (Může obžalovaný nebo státní zástupce vzít svůj souhlas s označením nějaké skutečnosti za nespornou zpět, ačkoli soud již rozhodl, že od jejího dokazování upustí?) dle našeho názoru patří kladná odpověď. Jelikož, na rozdíl od prohlášení viny, zákonodárce výslovně nezakotvil nemožnost odstoupení od již jednou učiněného označení nějaké skutečnosti za nespornou, a tento institut byl zařazen do tr. řádu stejným zákonem jako institut prohlášení viny, je dle našeho názoru silný důvod proti analogii (a zde je třeba poukázat, že nemusí jít jen o analogii v neprospěch obviněného, ale i v jeho prospěch – o takovou variantu analogie by šlo tehdy, kdyby vyloučení zpětvzetí zabránilo státnímu zástupci v „znovuotevření“ dokazování nějaké skutečnosti, která by původně byla pro obžalovaného výhodnější, než jak by bylo zjištěno po tomto „znovuotevření“), neboť zde chybí pravá mezera v zákoně. Současně výslovné zakotvení zákazu zpětvzetí u prohlášení viny je silným důvodem proti připuštění možnosti, že výslovný zákaz přímo v textu právní úpravy se nevyžaduje, ale že je možné dovodit jej i jen výkladem (interpretací).

Na první pohled by se mohlo jako určité kompromisní řešení jevit připuštění této možnosti u obžalovaného, ale nikoli u státního zástupce (jako řešení in favorem defensionis), který měl k dispozici vedení celého přípravného řízení, aby si mohl dobře promyslet, které skutečnosti navrhne označit jako nesporné, avšak máme za to, že i u státního zástupce by měla být zachována. Jednak zde řešení spočívá v (ne)připuštění analogie, tedy závisí na tom, zda mezera v zákoně je, či nikoli (což se neliší u státního zástupce a obžalovaného, neboť absence úpravy je vůči oběma zcela stejná), jednak si takové zpětvzetí ze strany státního zástupce může vyžádat až neočekávaný vývoj dokazování v hlavním líčení, který nemohl státní zástupce předvídat a který zpochybňuje pravdivost některé nesporné skutečnosti.

I na druhou otázku (Může sám soud poté, co takto rozhodl, své rozhodnutí změnit a dokazovat i původně nespornou skutečnost?) je dle našeho názoru třeba odpovědět kladně. Tento závěr by byl z teoretického hlediska odůvodnitelný právě zásadou materiální pravdy, neboť nelze za žádných okolností připustit procesní situaci, v níž soud má o nedokazované skutečnosti pochybnost, ale musí na jejím základě vydat rozhodnutí, o němž je vnitřně přesvědčen, že stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Chyběl by zde i legitimní účel takového řešení.

Hlavním důvodem pro přijetí institutu nesporných skutečností, jak výše uvedeno, byl tlak na rychlost řízení, přičemž ani ten však neodůvodňuje sice rychlé, ale (ze strany soudu) vědomě nesprávné rozhodnutí. Z praktického hlediska by pak kladnou odpověď na druhou otázku odůvodňoval hermeneutický charakter dokazování – dokazování se může i v hlavním líčení vyvíjet dynamicky a provedení každého důkazu může vést k potřebě znovu provést a přehodnotit již provedené důkazy,[33] přičemž popření této skutečnosti by znamenalo popření samotné podstaty dokazování v moderním systému založeném na volném (tedy materiálním) hodnocení důkazů.

Pro zápornou odpověď by mohl svědčit argument, že o upuštění od dokazování nesporných skutečností soud rozhoduje a svým vlastním rozhodnutím je vázán. Tento argument však dle našeho názoru není přesvědčivý, neboť jde o rozhodnutí, jímž se toliko rozhoduje o průběhu dokazování, které soud v hlavním líčení může změnit, objeví-li se nová skutečnost – existuje celá řada takových rozhodnutí týkajících se dokazování, např. i přes prohlášení o tom, že dokazování bylo skončeno, může po vyslechnutí závěrečných řečí soud rozhodnout o doplnění dokazování, důkaz zamítnutý původně pro nadbytečnost může být proveden poté, když z jiných v mezidobí provedených důkazů vyplyne, že i tohoto původně zamítnutého důkazu je k objasnění věci zapotřebí, atd.

Na třetí otázku (Může odvolací soud vyhovět námitce v odvolání, že skutečnost řádně označená za nespornou, o níž soud korektně rozhodl, že ji nebude dokazovat, se nestala či se stala jinak? A pokud ano, smí tak učinit na podkladě odvolání jen obžalovaného, nebo i státního zástupce či jiných stran řízení?) patří dle našeho názoru rovněž kladná odpověď. Jelikož jsme připustili zpětvzetí označení nějaké skutečnosti za nespornou, není důvod, proč by k němu nemohlo dojít až v odvolacím řízení, bude-li v něm prováděno dokazování. Trestní řízení doposud nezná koncentraci důkazních návrhů či námitek v hlavním líčení (s určitými výjimkami např. v podobě dopadu prohlášení viny, k tomu však viz jinde v tomto článku), a tedy odvolání nespornosti nějaké skutečnosti nic nebrání. Naopak, bude-li důvod o ní pochybovat, je to žádoucí za účelem zajištění řádného, úplného a pravdivého objasnění skutkového stavu. Není přitom důvod tento režim odlišovat podle toho, jaká strana nespornost odvolává, ani podle toho, zda bylo odvolání podáno ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. Kolidovat s tím nemůže ani zásada zákazu reformationis in peius, která se uplatňuje až co do výsledku odvolacího řízení a nikterak nezapovídá, aby bylo provedeno (doplněno) dokazování i ohledně skutečností v neprospěch obžalovaného, toliko celkový výsledek pro něj nesmí být méně příznivý.

Pro tento závěr svědčí i absence ustanovení obdobného § 246 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znění novely 333/2020, která vyloučila z rozsahu přípustnosti dovolání výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny obžalovaného [jen pro zajímavost je zde třeba poukázat na to, že obdobná limitace nebyla zavedena v § 246 odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy že i proti takovému výroku může stále podat odvolání státní zástupce]. Naproti tomu ohledně nesporných skutečností právní úprava řízení o odvolání žádných změn nedoznala. I zde se tedy dle našeho názoru uplatní argument, že kdyby zákonodárce chtěl omezit odvolání ohledně nesporných skutečností stejně jako u prohlášení viny, byl by tak učinil výslovně stejnou novelou.

Konečně i čtvrtá otázka (Může sám odvolací soud takovou skutečnost dokazovat, dospěje-li k závěru, že dokazována být měla?) by po našem soudu měla být zodpovězena kladně, a to koherentně s našimi postoji k předchozím otázkám. I v odvolacím řízení, ať už je založeno na apelačním (apelačním s prvky kasace), či kasačním (kasačním s prvky apelace) principu ohledně způsobu vyřizování opravného prostředku, platí zásada volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, provádí-li odvolací soud dokazování. Má-li tedy odvolací soud pochybnost o správnosti skutečnosti označené za nespornou a považuje-li za nutné o ni doplnit dokazování, je v souladu s uvedenými zásadami, bude-li tak smět učinit.

Závěr

Je nepochybné, že novela trestních předpisů – provedená zákonem č. 333/2020 Sb. – přináší dlouhou řadu změn, z nichž některé jsou zásadního rázu. Zatímco se mediální pozornost věnuje zejména posunutí (zdvojnásobení) hranic pro výši škody (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), čímž fakticky dochází k dekriminalizaci části jednání, neměly by laické a ani odborné veřejnosti uniknout i podstatné změny, které se týkají tr. řádu.

Zde jde především o tři instituty, jimiž má dojít k rozšíření prohlášení viny obviněného v trestním řízení. Jsou jimi rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu (na všechny trestné činy, dosud bylo vyloučeno u zvlášť závažných zločinů) a její obligatorní zvažování, rozšíření aplikovatelnosti nesporných skutečností (i v hlavním líčení) a zavedení institutu prohlášení viny.

Pokud by se obviněný se státním zástupcem zcela shodl na vině (v otázkách facti et iuris), trestu a dalších výrocích, byla by sjednána dohoda o vině a trestu. Novelou došlo také k odstranění negativní podmínky, že nelze sjednat dohodu o vině a trestu u zvlášť závažných zločinů (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Pokud by se státní zástupce a obviněný shodli jen na vině (v otázkách skutkových i právních), nikoli však na trestu a dalších výrocích, počítá se s prohlášením viny (guilty plea), kde by se další trestní řízení vedlo toliko pro účely rozhodnutí o sankci. Poslední možností je prohlášení některých skutečností za nesporné, resp. rozšíření tohoto institutu i ve standardním řízení, tj. v rámci hlavního líčení, a to tehdy, pokud by se strany shodly (alespoň zčásti) na skutku, nikoli však již i na vině (rozpor by byl v určité části skutkového děje, popř. pouze v právní kvalifikaci jinak souhlasně prohlášených skutkových okolností).

Výše uvedené možnosti mají mít i pozitivní vliv na situaci svědků, kteří nebudou muset u hlavního líčení svědčit, čímž (v případě, kdy je svědek obětí trestného činu) dojde ke snížení rizika jeho sekundární viktimizace. Pokud se jak obžalovaný, tak i státní zástupce shodnou na určitých skutečnostech jako na nesporných, pokud obviněný prohlásí svoji vinu nebo pokud dojde ke sjednání dohody o vině a trestu, je zde potenciál, že se trestní řízení zrychlí, což lze obecně přivítat.

Uvedené instituty mají své konsekvence do úrovně hmotného práva, resp. sankcionování.[34] Kontradiktornost trestního řízení je pak posílena dvěma instituty, a to možností zaslání stanoviska obviněného k podané obžalobě (opening statement) a tomu předcházející povinností státního zástupce v podobě uvedení navrhovaného druhu a výše trestu (popř. návrhu na upuštění od potrestání) mezi obligatorní náležitosti obžaloby.

V článku jsme se pokusili identifikovat některé interpretační a aplikační obtíže přijatých změn. Ačkoli se domníváme, že některé z nich bude možné překonat výkladem, případně analogií, bylo by z hlediska právní jistoty dobré, aby byly některé nedostatky napraveny (doplněny a upřesněny) právní úpravou.

JUDr. Jiří Mulák, Ph.D., působí na Katedře trestního práva PF UK a jako advokát v Praze.

JUDr. Jan Provazník, Ph.D., působí na Katedře trestního práva PrF MU v Brně.

[1] Např. zavedení povinného zjišťování poměrů pachatele pro potřeby stanovení trestu a jeho výměry při výslechu obviněného dle § 92 odst. 2 tr. řádu, zavedení obligatorního návrhu konkrétního právního následku, který by měl obžalovanému být uložen, v obžalobě dle § 177 písm. d) tr. řádu, zavedení důvodu obnovy řízení po splnění závazku spolupracujícího obviněného poté, co jeho trestní stíhání pravomocně skončilo. Z hlediska trestního práva hmotného je samozřejmě klíčová novelizace hranic výší škod, která se však vymyká zájmu tohoto článku. Viz F. Ščerba: Změny trestního zákoníku provedené novelou č. 333/2020 Sb. a jejich důsledky, Trestněprávní revue č. 4/2020, str. 187 a násl.

[2] J. Kocina: Velká novela trestních předpisů: Aktuální otázky dohody o vině a trestu, Bulletin advokacie č. 11/2020, str. 17 a násl.; P. Vantuch: K dohodě o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem po přednesení obžaloby, Bulletin advokacie č. 4/2021, str. 24 a násl.

[3] J. Říha: Přípravné řízení v návrhu rekodifikované právní úpravy, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Přípravné řízení dnes a zítra, Aleš Čeněk, Plzeň 2019, str. 97.

[4] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 77.

[5] Toto ustanovení bylo zjevně inspirováno připravovaným paragrafovaným zněním trestního řádu, konkrétně § y7 – Právo obviněného vyjádřit se k obžalobě, kde je navíc dále uvedeno, že obviněný má právo se vyjádřit k tomu, zda požaduje opakování všech nebo některých výslechů dříve vyslechnutých osob v hlavním líčení, nebo zda souhlasí s přečtením protokolů o jejich výslechu [srov. §y7 odst. 1 písm. e) pracovní verze paragrafového znění, aktuální ke dni 1. 1. 2020].

[6] Srov. § 2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

[7] Zejména § 2 odst. 13 tr. řádu; čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech; čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv EU.

[8] Viz sněmovní tisk 466. Novela z. – trestní zákoník, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&t=466.

[9] Stenoprotokol o vystoupení poslankyně prof. JUDr. Heleny Válkové, CSc., na 49. schůzi sněmovny v 8. volebním období dne 2. 5. 2020, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/049schuz/s049178.htm.

[10] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období sněmovny, str. 14, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041.

[11] Srov. k tomu V. Kratochvíl: O „míře“ vlivu trestní teorie a trestní praxe na novelizační a rekodifikační podobu trestní reformy, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Trestní právo s lidskou tváří, V upomínku na Marii Vanduchovou, Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 179.

[12] J. Provazník: Vybrané problémy současného modelu dokazování v trestním řízení, in: V. Kalvodová, M. Hrušáková a kol.: Dokazování v trestním řízení – právní, kriminologické a kriminalistické aspekty, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2015, str. 41 a 42; J. Mulák: Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces, Leges, Praha 2019, str. 303-305.

[13] Srov. např. L. Trojan: Kontrast platné právní úpravy a reálných východisek obhajoby, in: T. Gřivna a kol.: Právo na obhajobu, Teorie a praxe 21. století, Aleš Čeněk, Praha 2016, str. 98; či P. Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby, C. H. Beck, Praha 2014, str. 512.

[14] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období sněmovny, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041, str. 26 a násl.

[15] Tamtéž, str. 14.

[16] Tamtéž, str. 15 a násl.; str. 27.

[17] Tamtéž, str. 16.

[18] K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody srov. J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody, in: J. Jelínek a kol.: Deset let od přijetí českého trestního zákoníku, Leges, Praha 2019, str. 194-213; J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve světle novely trestního zákoníku, in: T. Gřivna, H. Šimánová, (eds.): Ukládání trestů a jejich výkon, Aleš Čeněk, Praha 2020, str. 302-323.

[19] Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, str. 17.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž, str. 14.

[22] Tamtéž, str. 27.

[23] Srov. k tomu shodně i P. Šámal, J. Říha, J. Strya: Odklony v justiční praxi – 1. část, Trestněprávní revue č. 9/2019. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), část II.2.

[24] P. Škvain: Dohoda o vině a trestu nejen z pohledu aplikační praxe státního zastupitelství, in: V. Kalvodová, M. Fryšták, J. Provazník: Trestní právo (stále) v pohybu, Pocta Vladimíru Kratochvílovi, Masarykova univerzita, Brno 2018, str. 477 a násl.

[25] Ostatně i důvodová zpráva na jiném místě zdůrazňuje, že soud je garantem správnosti dohody o vině a trestu a že posouzení jejího návrhu nemůže být v žádném případě jen formální – viz Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 466/0, předloženému v 8. volebním období Sněmovny, in: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2020, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=161041, str. 23.

[26] Tamtéž, str. 17.

[27] J. Mulák: Mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve světle novely trestního zákoníku, in: T. Gřivna, H. Šimánová (eds.): Ukládání trestů a jejich výkon, Aleš Čeněk, Praha 2020, str. 302-323.

[28] V. Kalvodová in F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, Komentář, C. H. Beck, Praha 2020, str. 793.

[29] Tamtéž, str. 792.

[30] Návrh věcného záměru zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), in: Rekodifikace trestního práva procesního (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.justice.cz/documents/11715/0/N%C3%A1vrh+v%C4%9Bcn%C3%A9ho+z%C3%A1m%C4%9Bru+T%C5%98+2004.doc)dc8ede59-b41b-4f87-ae63-7d3218ba02be?version=1.0, str. 107.

[31] Východiska a principy nového trestního řádu, in: Vláda České republiky (online), cit. dne 20. 4. 2021, dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/urad-vlady/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-na-zadost/Priloha_4_Material_cj-_44-15.zip, str. 28 a násl.

[32] Shodně srov. F. Ščerba: Změny trestního zákoníku provedené novelou č. 333/2020 Sb. a jejich důsledky, Trestněprávní revue č. 4/2020, cit. dle: www.beck-online.cz, část I.1.

[33] Srov. např. J. Fenyk, J. Provazník: § 2 Základní zásady a základní pojmy důkazního práva, in: J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 346.

[34] Srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku – obecné ustanovení, § 41 písm. l) tr. zákoníku – doznání jako polehčující okolnost, § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody u prohlášení viny, § 58 odst. 3 tr. zákoníku – možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody u dohody o vině a trestu.