Krizové opatření vlády nelze napadnout zásahovou žalobou u NSS
Ústavní soud zamítl svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/21 zveřejněným dne 12. ledna 2022 ústavní stížnost, v níž si soukromý zemědělec z jižních Čech stěžoval na to, že vláda loni v březnu zakázala pohyb mezi okresy, aby bránila šíření covidu-19. Muž již dříve neuspěl u Městského soudu v Praze a následně ani u Nejvyššího správního soudu. ÚS konstatoval, že žalobou podle § 82 soudního řádu správního se přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak, že se napadnou jeho přímé „účinky“, „důsledky“ apod. Bránit se lze proti konkrétnímu a individualizovanému zásahu, k němuž na podkladě krizového opatření mohlo dojít, a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda v pozici orgánu, který krizové opatření jako právní předpis přijal.
Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se ve správním soudnictví domáhal žalobou proti nezákonnému zásahu vlády (v původním řízení žalovaná), aby bylo určeno, že zásah spočívající v zákazu opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště, a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy, kde žalobce místo svého trvalého pobytu nebo bydliště nemá, byl nezákonný. Předmětného zásahu se měla dopustit žalovaná v důsledku přijetí usnesení č. 216 ze dne 26. 2. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 113/2021. Městský soud v Praze žalobu odmítl, neboť krizové opatření je právním předpisem, jehož vydání ani dopady nemohou být zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního.
Nejvyšší správní soud se s názorem městského soudu ztotožnil a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel poté podal ústavní stížnost, v níž zejména namítal, že Ústavní soud v minulosti připustil možnost podání zásahové žaloby proti důsledkům, které krizové opatření vyvolává. Nepřípustnost žaloby stěžovatel vnímal jako odepření ochrany základních práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krizové opatření, jehož účinky samy o sobě měly podle mínění stěžovatele představovat zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, je právním předpisem. Otázkou tak bylo, zda a za jakých podmínek se lze proti právnímu předpisu, resp. jeho přímým „účinkům“, „důsledkům“, „dopadům“ apod., bránit zásahovou žalobou ve správním soudnictví. Napadená rozhodnutí správních soudů plně odpovídají rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 264/2020-51, podle kterého normotvornou činnost ani samotné důsledky obecně formulované právní normy nelze považovat za zásah. Tento závěr přitom Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající i dosavadní judikatuře Ústavního soudu, byť se Ústavní soud dosud k této otázce vyjadřoval toliko v usneseních.
V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy České republiky o zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud. Tuto pravomoc Ústavního soudu nemohou krajské soudy obcházet tím, že sice formálně vzato nebudou rozhodovat o zrušení právních předpisů, ale dovodí si pravomoc rozhodovat o právních předpisech jako o zásazích. Právní předpisy je možno napadnout před Ústavním soudem za dodržení podmínek § 64 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu, tedy podle pravidel řízení ve věcech přezkumu ústavnosti a zákonnosti právních předpisů.
Žalobou podle § 82 soudního řádu správního se tedy přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak, že se napadnou jeho přímé „účinky“, „důsledky“ apod. Bránit se lze proti konkrétnímu a individualizovanému zásahu, k němuž na podkladě krizového opatření mohlo dojít, a proti jiným orgánům veřejné moci, než je vláda v pozici orgánu, který krizové opatření jako právní předpis přijal. V podmínkách posuzované věci to znamená, že se stěžovatel mohl teoreticky soudně bránit proti konkrétním silničním kontrolám, jimž byl dle ústavní stížnosti podrobován, což však neučinil. Tato forma ochrany není rozporná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a navíc není jedinou ochranou dotčených práv. Jednak samotné trvání nouzového stavu, během něhož vláda krizová opatření vydávala, záviselo na vůli Poslanecké sněmovny, jednotlivá opatření navíc mohla být jako právní předpisy napadena oprávněnými subjekty u Ústavního soudu.
Plénum Ústavního soudu v souladu s výše uvedeným zamítlo ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze, neboť neshledalo, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/21 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD