Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1937/2019 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, označovaná též jako směrnice o whistleblowingu, má být členskými státy Evropské unie transponována do prosince roku 2021. S ohledem na předchozí neúspěšné pokusy o zavedení obecné povinnosti ke zřizování interních kanálů pro oznamování a opatření na ochranu oznamovatelů je přitom zásadní otázkou, kdy, jakým způsobem a zejména pak s jakým výsledkem budou požadavky nové unijní směrnice v České republice implementovány.

 

Whistleblowing a nová evropská směrnice

Úvodem je třeba zdůraznit, že samotný pojem whistleblowingu je obecně širší, než jsou cíle a předmět právní úpravy nové unijní směrnice o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. V tomto směru se přitom whistleblowing (z angl. „to blow the whistle“, tj. doslova „zahvízdat na píšťalku“), který je tradičně chápán především jako jeden z klíčových nástrojů interní komunikace v rámci korporátní compliance (Corporate Compliance), stále více prosazuje i ve veřejné sféře. Ve vztahu k orgánům veřejné moci a jejich činnosti je whistleblowing definován a nastaven jakožto systémové protikorupční opatření, které je v tomto směru nejen součástí etických kodexů zaměstnanců veřejné správy, ale jež je i výslovně upraveno právními předpisy o státní službě. Vedle tohoto výchozího dělení na využívání opatření whistlebowingu v soukromé a veřejné sféře je třeba rozlišovat i dvojí funkční pojetí whistleblowingu v samotné praxi korporátní compliance. Na straně jedné jde o jeho pojetí jako specifického, převážně interního komunikačního kanálu sloužícího k prosazování cílů korporátní compliance (ochrana integrity, dobré pověsti a oprávněných zájmů obchodní korporace jakožto soukromoprávní entity), a na straně druhé je pak whistleblowing pojímán jako systém státem přiznaných a zaručených opatření k právní ochraně oznamovatelů protiprávního jednání, tj. osob oznamujících porušení právních předpisů ve věcech veřejného zájmu (z toho angl. whistleblower).

Obě tato shora popsaná pojetí se přitom čím dále více sbližují a z jejich úzkého propojení koncepčně vychází i nová evropská úprava whistleblowingu, kterou představuje již zmiňovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1937/2019 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále také jen „Směrnice“), jejíž požadavky jsou členské státy EU povinny transponovat do vnitrostátních právních řádů ve lhůtě do 17. prosince 2021.

Cílem Směrnice je vytvoření jednotného právního základu pro účinnější prosazování práva Unie ve vybraných konkrétních oblastech společného zájmu. Toho se má dosáhnout jednak zavedením nových ustanovení o ochraně oznamovatelů s cílem posílit řádné fungování jednotného trhu, správné provádění politik Unie týkajících se těchto oblastí, a současně zajištěním jednotné vysoké úrovně ochrany oznamovatelů v odvětvových nástrojích Unie, v nichž již existují příslušná pravidla a jejichž porušování může způsobit vážné poškození veřejného zájmu. V této souvislosti ale mohou členské státy rozšířit uplatňování vnitrostátních předpisů na další oblasti s cílem zajistit soudržný a komplexní rámec na vnitrostátní úrovni.

 

Působnost a hlavní principy právní úpravy Směrnice

Věcná působnost – Směrnice je vymezena tak, že stanoví společné minimální normy pro ochranu osob, které oznámí níže uvedená porušení práva Unie:

• porušení práva Unie v taxativně stanovených oblastech: zadávání veřejných zakázek, finančních služeb, produktů a trhů, předcházení praní špinavých peněz a financování terorismu, bezpečnost výrobků a jejich souladu s předpisy, bezpečnost dopravy, ochrana životního prostředí, radiační ochrana a jaderná bezpečnost, bezpečnost potravin a krmiv, veřejné zdraví, ochrana spotřebitele, ochrany soukromí a osobních údajů, bezpečnosti sítí a informačních sítí;
• porušení ohrožující finanční zájmy Unie podle článku 325 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) a blíže upřesněná v příslušných opatřeních Unie;
• porušení týkající se vnitřního trhu podle článku 26 odst. 2 SFEU, včetně porušení pravidel hospodářské soutěže a státní podpory, jakož i porušení týkající se vnitřního trhu v souvislosti s jednáními, která porušují pravidla týkající se daně z příjmů právnických osob, nebo s mechanismy, jejichž účelem je získání daňové výhody, která maří předmět nebo účel příslušného práva v oblasti daně z příjmů právnických osob.

Jak již přitom bylo shora uvedeno, není Směrnicí dotčena možnost členských států rozšířit ochranu podle vnitrostátního práva i na další oblasti nebo akty Unie.

Z hlediska vymezení osobní působnosti Směrnice je významné, že se tato vztahuje jak na osoby pracující ve veřejném, tak i v soukromém sektoru, které získaly informace o porušení práva Unie v pracovním kontextu, tj. zejména na osoby mající statut pracovníka (ve veřejném i neveřejném sektoru) včetně úředníků, jakož i osob samostatně výdělečně činných, akcionářů a osob náležejících do správního, řídícího nebo dohledového orgánu podniku, včetně nevýkonných členů. Směrnice se dále vztahuje i na veškeré osoby, které pracují pod dohledem a podle pokynů zhotovitelů, subdodavatelů a dodavatelů.

V celkovém kontextu nastavení interních procesů oznamování jsou zcela zásadní podmínky ochrany oznamujících osob, které jsou konkrétně upraveny v článku 5 odst. 1 Směrnice. Osoby oznamující informace o porušení spadající do oblasti působnosti Směrnice mají právo na ochranu tehdy, jestliže měly oprávněné důvody se domnívat, že oznámené informace byly v době oznámení pravdivé a že tyto informace spadaly do působnosti této Směrnice a podaly oznámení interně v souladu s článkem 7 Směrnice a externě v souladu s článkem 10, nebo informace zpřístupnily přímo externě nebo veřejně v souladu s článkem 15 této Směrnice.

V tomto směru Směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby právní subjekty v soukromém a veřejném sektoru zavedly vhodné interní kanály pro oznamování a postupy pro přijímání oznámení a následná opatření v návaznosti na takto podaná oznámení, a to po konzultaci se sociálními partnery, je-li tak stanoveno ve vnitrostátním právu. Tyto kanály a postupy umožňují zaměstnancům daného subjektu podávat oznámení, přičemž mohou umožňovat také oznamování jinými osobami, které jsou s daným subjektem v kontaktu v rámci svých pracovních činností.

Z hlediska korporátní compliance je klíčové, že právními subjekty v soukromém sektoru s povinností zavést vhodné interní kanály pro oznamování, jakož i postupy pro přijímání oznámení a následná opatření, jsou právní subjekty s 50 či více zaměstnanci. Tato povinnost se však nemá vztahovat na mikropodniky a malé podniky (s výjimkou podniků působících v oblasti finančních služeb anebo podniků s dopadem na ochranu životního prostředí).

Směrnice ukládá členským státům, aby v rámci požadavku na tzv. externí kanály pro oznamování určily vnitrostátní orgány příslušné k tomu, aby přijímaly oznámení, poskytovaly zpětnou vazbu nebo přijímaly následná opatření v návaznosti na oznámení, a poskytly jim odpovídající zdroje.

V návaznosti na shora uvedené Směrnice stanoví a blíže upravuje zákaz odvetných opatření a ukládá v tomto směru členským státům přijmout nezbytná opatření k tomu, aby zakázaly jakoukoli formu odvetných opatření, včetně hrozeb a pokusů o odvetu, přímých či nepřímých.

Členské státy stanoví účinné, přiměřené a odrazující sankce vztahující se na fyzické nebo právnické osoby, které brání nebo se snaží zabránit oznámení, přijmou odvetná opatření proti osobám anebo použijí proti těmto osobám šikanózní postupy anebo poruší povinnost týkající se utajení totožnosti oznamujících osob.

 

Implementace požadavků Směrnice v České republice

Pokud jde o českou právní úpravu whistleblowingu, tak ta je zatím v zásadě omezena jen na dvě specifické oblasti zájmu, a to jednak na oblast regulovaných finančních institucí (bank, spořitelních a úvěrních družstev, pojišťoven apod.), a dále pak na oblast úpravy státní služby, jak bylo již zmíněno v úvodu tohoto článku. Pro jiné právní subjekty prozatím obecná povinnost k zavádění interních kanálů pro oznamování a souvisejících opatření právními předpisy stanovena nebyla, což však zásadním způsobem mění nová Směrnice.

Již z pouhého nástinu obsahu Směrnice je zřejmé, že vlastní transpozice, a zejména pak implementace jejích požadavků bude poměrně velmi náročná a rozsáhlá, neboť se bude týkat i řady otázek spojených se současnou právní úpravou, a to od vybraných otázek pracovního práva až po oblast úpravy zpracování a ochrany osobních údajů. V žádném ohledu však nebude možné, aby jako transpoziční vnitrostátní právní předpis obstál podobný, nešťastně pojatý legislativní návrh, jako byl návrh zákona o ochraně oznamovatelů z roku 2018, který byl svého času zcela nesmyslně prosazován bez ohledu na to, že současně probíhal v rámci sdílené pravomoci orgánů EU i legislativní proces týkající se návrhu Směrnice.

V tomto směru přitom může být určitou inspirací nová slovenská právní úprava whistleblowingu, která sice také byla přijata ještě před platností Směrnice, ale jež alespoň může navazovat na zkušenosti získané ve Slovenské republice v souvislosti s aplikací předchozí právní úpravy z roku 2014.

Legislativní proces v rámci transpozice požadavků Směrnice přitom nepochybně nebude zahrnovat pouze vlastní návrh zákona o ochraně oznamovatelů, ale i navazující změny a úpravy řady souvisejících právních předpisů, zejména zákoníku práce. Tak jako tomu bylo i v případě předchozího, logicky neúspěšného návrhu zákona o ochraně oznamovatelů, tak i nyní byly legislativní přípravy k provedení transpozice Směrnice zahájeny na půdě Ministerstva spravedlnosti, které i podle předchozího návrhu mělo oblast whistleblowingu zastřešovat a v jehož rámci měla vzniknout Agentura pro ochranu oznamovatelů.

V tomto směru bude jistě zajímavé, jak bude otázka určení vnitrostátního orgánu pro externí oznamování v České republice nakonec upravena, když například již zmiňovaná slovenská právní úprava přistoupila ke zřízení samostatného Úřadu pro ochranu oznamovatelů protispolečenské činnosti, jakožto nezávislého orgánu státní správy s celostátní působností, jehož předsedu volí parlament, tj. Národní rada SR.

Podstatně více sporných anebo minimálně kontroverzních otázek však bude spojeno s vnitrostátní transpoziční úpravou jednotlivých „nezbytných opatření“ na ochranu oznamovatelů, a to jak z hlediska právní úpravy zákazu odvetných opatření vůči oznamovatelům ve smyslu článku 19 Směrnice, tak i pokud jde o konkrétní opatření na ochranu před odvetnými opatřeními ve smyslu článku 21 Směrnice. Je totiž více než zřejmé, že požadavky Směrnice v tomto směru vytvářejí základ pro velmi výbušnou směs nesmírně komplikovaných a časově náročných sporů, a to s velkým dopadem na řadu citlivých otázek spojených zejména s povinnostmi mlčenlivosti a loajality vůči zaměstnavateli, ochranou státního, služebního a obchodního tajemství a duševního vlastnictví, jakož i s osobnostními právy a ochranou osobních údajů jak oznamovatelů, tak i dotčených osob.

V celé řadě členských zemí EU byla národní legislativou dána oznamovací povinnost přípravy, páchání (průběhu) nebo dokonání trestného činu dávno před uvedenou Směrnicí.  V právní praxi ČR je zakotvena v 75 případech trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), konkrétně v § 367 a § 368. Pokud tak v uvedených případech neučiníte, dopustíte se trestného činu nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu.

 

Ustanovení § 367: Nepřekažení trestného činu

(1) Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin vraždy (§ 140), zabití (§ 141), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§159), neoprávněného odebrání tkání a orgánů (§ 164), obchodování s lidmi (§ 168), zbavení osobní svobody (§ 170), zavlečení podle § 172 odst. 3 a 4, loupeže (§ 173), braní rukojmí (§174), vydírání podle § 175 odst. 3 a 4, neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 4, znásilnění (§ 185), pohlavního zneužití (§ 187), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198), krádeže podle § 205 odst. 5, zpronevěry podle § 206 odst. 5, podvodu podle § 209 odst. 5, pojistného podvodu podle § 210 odst. 6, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6, dotačního podvodu podle § 212 odst. 6, podílnictví podle § 214 odst. 3 a 4, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4, padělání a pozměnění peněz (§ 233), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234), neoprávněné výroby peněz (§ 237), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3, zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 4, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 5, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280), nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky (§ 281), nedovolené výroby a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu (§ 282), nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283), získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 292), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), ohrožení utajované informace (§ 317), válečné zrady (§ 320), násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 3 a 4, násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 3 a 4, přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), násilného překročení státní hranice podle § 339 odst. 2 a 3, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 4, vzpoury vězňů (§ 344), účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 a 3, neuposlechnutí rozkazu podle § 375 odst. 2 a 3, zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle § 377 odst. 2 a 3, porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti podle § 382 odst. 3 a 4, porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s nižší hodností podle § 383 odst. 3 a 4, zběhnutí (§ 386), ohrožování morálního stavu vojáků podle § 392 odst. 2, genocidy (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), styků ohrožujících mír (§ 409), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3, a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta; stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.

(2) Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stíhání však nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti, týká-li se nepřekažení trestného činu vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), genocidy (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) a zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3.

(3) Překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

 

Dle ustanovení § 368: Neoznámení trestného činu

(1) Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin vraždy (§ 140), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), obchodování s lidmi (§ 168), zbavení osobní svobody (§ 170), braní rukojmí (§ 174), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198), padělání a pozměnění peněz (§ 233), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234), neoprávněné výroby peněz (§ 237), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280), nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky (§ 281), nedovolené výroby a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu (§ 282), získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 292), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), ohrožení utajované informace (§ 317), válečné zrady (§ 320), přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 a 3, genocidy (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3, a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nebo místo toho, jde-li o vojáka, nadřízenému, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta; stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.

(2) Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, není trestný, nemohl-li oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.

(3) Oznamovací povinnost podle odstavce 1 nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Oznamovací povinnost trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 a zbavení osobní svobody (§ 170) nemá též osoba poskytující pomoc obětem trestných činů.

 

Závěrem lze vyslovit v souvislosti s přijetím nové směrnice několik hypotéz:

Za prvé je skutečností, že celou řadu protiprávních jednání řeší stávající národní legislativa členských států EU, a přesto vzniká představa, že přijetím další směrnice se právní stav v členských zemích zlepší. V případě ČR pracuje v orgánech činných v trestním řízení (tedy policii, prokuratuře a soudech), spolu s kanceláří ombudsmana, Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, Úřadu na ochranu osobních údajů a dalších a v advokacii kolem 70 000 osob, přesto je vymahatelnost a dostupnost práva často vnímána jako nedostatečná. Nabízí se proto otázka, zda uvedená Směrnice (č. 1937/2019) nepřináší další do značné míry zbytečnou právní úpravu. Není od věci připomenout, že rakouská monarchistická byrokracie byla často kritizována jako nadmíru přebujelá, a přitom měla pouze čtyři ministerstva – od března 1848 Ministerstvo vnitra (vzniklé z dvorské kanceláře z roku 1802), dále Ministerstvo spravedlnosti, ke kterému přibylo Ministerstvo financí a Ministerstvo kultury a vyučování. Po rakousko-uherském vyrovnání, které vstoupilo v účinnost 15. prosince 1867, přibylo ještě Ministerstvo zahraničí a císařského dvora, Ministerstvo války a domobrany. Soustátí s více než 51,3 mil. obyvateli (podle sčítání lidu v roce 1910) tak mělo pouhých sedm ministerstev. Česká republika s 10,7 mil. obyvateli (k 30. 6. 2021) má v době digitální státní správy o více než 110 let později 14 ministerstev.  Tedy téměř 5x méně obyvatel a dvojnásobný počet ministerstev. O teritoriální působnosti nemluvě.

A v souvislosti s novou Směrnicí (č. 1937/2019) se uvažuje o zřízení uvedené Agentury pro ochranu oznamovatelů, která funguje již na Slovensku. Tam má 19 zaměstnanců a řeší v průměru kolem 15 případů ročně, přičemž slovenský pracovní trh má asi 2,35 mil. zaměstnanců. Patrně lze s úspěchem uvažovat o efektivitě uvedené instituce.

Druhá úvaha je ekonomická. Koreluje s první úvahou. Není tajemstvím, že přibližně dva procentní body z ročního HDP každého státu světa spotřebují náklady na byrokracii, tedy do prostého chodu státního aparátu s jeho administrativou.

Třetí úvaha spočívá ve skutečnosti, zda přijatá Směrnice může řešit staletý problém zakořeněný ve společnosti. Vláda lobby mocných rodin a klanů nepatří minulosti, ba naopak – je dobře prorostlá do polických, podnikatelských a byrokratických struktur v podstatě každého státu světa. A co tomu říká veřejnost? V podstatě mlčí, často dávno na své aktivní občanství resignovala. V ČR, tedy v zemi, ve které se přibližně každou generaci změnil politický režim, nemá udavačství dobrý zvuk. Oznamovateli to nikdy nic dobrého nepřineslo a „velké ryby“ vždy vyvázly. Mnoho lidí se bojí dokonce mít i názor, nechtějí se do ničeho míchat, dělají, jako by o ničem nevěděli. Život je stále složitější a už tak nikdo nestíhá vlastní záležitosti.

Čtvrtá úvaha spočívá v selhání funkce médií jako objektivního informačního nástroje, hlídacího psa demokracie. Status quo podporují často paradoxně mainstreamová média, ve kterých již dávno není adekvátní prostor pro názor veřejnosti. A často se uměle odpoutává pozornost od podstatných témat. Alternativní názory na sociálních sítích jsou často cenzurovány, označeny za konspiraci, jejich autoři zpochybňováni a téměř kriminalizováni. Chybí potřebná diskuse a pluralita názorů, což byla nosná hesla roku 1989 ve Východní Evropě.

Za páté – dochází tak k paradoxním situacím, že veřejný prostor je zpravidla výhradně poskytován šiřitelům mainstreamových názorů, ačkoli tito tzv. oficiální odborníci často nemají ani potřebnou kvalifikaci, ani dostatek potřebných informací, což mnohdy sami přiznávají. Za šíření strachu i nepravd nenesou žádnou odpovědnost. Příkladem mohou být např. pověstné „prodloužené křivky profesora ekologie“, strašení mrazáky, nejednotný názor na původ nemoci SARS covid-19, na bezpečnost a potřebnost vakcinace proti SARS covid 19, nejednotný názor na účinnost a potřebnost nošení roušek, ale třeba i oficiální technicky nedůvěryhodný důvod zhroucení budov ve Spojených státech dne 11. září 2001 atd.

Jakékoli oponentní názory jsou přijímány vesměs s nedůvěrou, jsou označovány za nevědecké a mnohé redakce je odmítají uveřejnit. Média, která tak učiní, jsou označována za nevěrohodná, neseriózní či konspirační. Situace dospěla již tak daleko, že byl vytvořen umělý virtuální dokonalý svět, ve kterém vše bez jakýchkoli pochybností perfektně funguje, vedle světa reálného, který se však již téměř zadřel a jemuž ve všech souvislostech nerozumí nikdo.

Za šesté – fungování společnosti je tak přeregulováno, že vznikají absurdní situace. Příkladů je bohužel velmi mnoho. Např. ačkoli je očkování proti SARS covid-19 stále dobrovolné, jsou neočkovaní diskriminováni s fatálními existenčními důsledky, především z důvodu nebezpečí výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Přesto, že Nejvyšší správní soud několikrát opatření vlády zamítl jako protiústavní, vláda bez jakýchkoli sankcí opakovaně přijala nová opatření, nelišící se od těch již dříve zamítnutých soudem.

Novela zákona o obchodních korporacích přinesla kromě jiných i nové ustanovení § 1183, podle něhož má vlastník bytové jednotky umožnit její zpřístupnění za účelem plánované hromadné opravy. Zároveň § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce považuje za hrubé porušení pracovní kázně neomluvenou absenci zaměstnance v délce 5 směn, tedy 1 týdne. Pokud dojde např. k výměně stoupaček a osamělý zaměstnanec nedostane povolení čerpat dovolenou (nebo na ni nemá nárok), přijde buď o zaměstnání, nebo dostane tučné penále za prostoj zhotovitele díla. Podle některých právníků může situaci řešit buď placenou ostrahou bytu, nebo má byt prodat.

V souvislosti s uvedenou Směrnicí panuje i mezi právníky nejednotný názor, zda příslušná osoba ve vnitřním oznamovacím režimu může být advokátem. Na druhé straně je postihováno, pokud osoba s právnickým vzděláním poskytuje právní rady, pokud není advokátem. V procesu hájení osobního právního zájmu je z principu logiky věci nemožné legislativně vyžadovat od ochránce osobního zájmu nestrannost, ačkoli obviněný může i lhát.

Jen z výše uvedených příkladů je zřejmé, že život občanů je stále složitější ve všech polohách, naráží na paradoxy a nepraktická řešení, které současné právo neumí objektivně řešit, mnohdy však i tyto paradoxy samo vytváří.

A konečně za sedmé – přemíra legislativy jde již proti svému smyslu a začíná postrádat své základní principy – tedy potřebnost, účelnost, srozumitelnost a věcnost. Společnost se stále více polarizuje, začíná převládat pochybnost o nezávislosti, důvěryhodnosti a spravedlnosti státních institucí, jejichž náplní je uvedené hodnoty naplňovat a chránit. Byl např. přijat zákon o ochraně osobních informací na základě směrnice č. 1679/2016, tzv. „GDPR“, takže v nemocnici bývá problém zjištění zdravotního stavu osoby blízké, zatímco nyní v „době covidové“ má oprávnění zkoumat náš zdravotní stav každý kadeřník, vrátný, hostinský či pořadatel jakékoli akce.

 

V této krajně paradoxní společenské situaci dochází ke stále častějšímu výraznému střetu mnoha právem chráněných zájmů. Známý právní princip říká, že nikdo není povinen nad své možnosti. Nicméně se domnívám, že v období několika minulých let se právní postavení občana výrazně oslabilo. Je vystaven mnoha příkořím, kdy je povinen i nad své možnosti či dobrovolnost. A v tomto společenském klimatu přichází další povinnost pro 26 členských států EU transponovat do své legislativy směrnici o whistleblowingu. Z některých výše uvedených důvodů se lze domnívat, že toto opatření s jistotou přinese každé členské zemi náklady, o přínosech lze spekulovat.

 

Mgr. et Mgr., Ing. et Ing. Richard Blatný, FINS., MBA, LL.M., Ph.D., působí jako externí doktorand Právnické fakulty UK v Praze, Katedra pracovního práva
Foto: canva.com a archiv redakce AD