„Od samého počátku vypuknutí covidové pandemie před dvěma lety bylo jasné, že v ní půjde nejen o problémy epidemiologické nebo zdravotní, ale zrovna tak politické, právní nebo ekonomické,“ uvádí ve svém článku pro Advokátní deník  sociolog a právník prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc., Director of the Centre of Law and Society School of Law and Politics, Cardiff University. A dodává: „Čím déle pandemie trvá a neustále se vyvíjí v duchu evolučního zákona nahodilosti, tím víc jsou patrné souvislosti i asymetrie mezi vědeckým poznáním, politickým rozhodováním, ekonomickým ziskem a náklady nebo právním pojetím občanských svobod a veřejného zájmu.“

 

Původně jsem se věnoval tématu pandemie v několika delších esejích pro Salon Práva, v nichž jsem se zabýval především obecnými souvislostmi mezi vědou, hospodářstvím a politikou. S tím, jak se vyvíjí očkovací látky i kampaně a namísto práva na vakcínu se začíná vážně hovořit o očkovací povinnosti, se ovšem ukazuje zásadní důležitost práva v dané situaci. V reakci na nedávné články pro DeníkN (Soudy musí hájit právní principy, ale nesmí diktovat zdravotní politiku. I omezení osobní svobody může mít opodstatnění, 18. listopadu 2021) a Lidové noviny (Omezení práv a svobod? S otázkou očkovací povinnosti se budou muset vyrovnat soudy, 1. prosince 2021) a vystoupení ve veřejnoprávních médiích mě proto redakce Advokátního deníku vyzvala ke shrnutí hlavních argumentů, které tímto nabízím vážené advokátní obci.

 

Právo na život a účel politiky

Každý student práv si pamatuje Hobbesovu slavnou konstrukci politické obce, která vzniká na základě fiktivní společenské smlouvy mezi všemi jejími členy z jednoho prostého důvodu, totiž že lidé žijící v přirozeném stavu se vzájemně ohrožují na životě tím, jak absolutně uplatňují svoje jediné přirozené právo – právo na život. Účel politiky proto spočívá v omezení tohoto práva natolik, abychom dokázali ve světě vůbec přežít.

Tato ochrana poskytovaná svrchovanou mocí se však nesmí zvrhnout v tyranii a naše povinnost ji poslouchat se nesmí proměnit ve strach o holý život. Hobbesův bájný Leviathan se tak postupem času proměnil do ústavní vlády, ve které moc je omezena demokratickým souhlasem občanů i jejich základními právy. Vzhledem k tomu, že neosobní politická společnost i moc v ní se zrodily z omezení osobních konfliktů a sporů, ani tato práva však nemohou být absolutní. Naopak se musí vždy posuzovat ve vzájemných souvislostech, konfliktech a různých společenských kontextech. To se týká samotného práva na život zrovna tak, jako všech dalších základních občanských práv.

Naše hlavní poučení z covidové pandemie tedy spočívá v tom, že nic nemá absolutní hodnotu a platnost, ani osobní svoboda, na kterou se tak vágně a bezpodmínečně odvolávají odpůrci vládních pandemických opatření i samotného očkování. Všechny svobody i práva a jejich ochrana i omezení závisí na politickém uspořádání, jsou vzájemně podmíněné i propojené.

Tuto propojenost a vzájemnou souvislost demonstrují i dva následující modelové případy. V prvním případě se učitelka v základní škole svobodně rozhodne nenechat se očkovat odvoláváním se na právo ochrany osobní tělesné i duševní integrity. Očkování nepochybně zásah do takové integrity představuje. Dotyčná osoba sice věděla, že očkováním se snižuje riziko přenosu nákazy, ale osobní právo pro ni bylo důležitější než ochota solidárně se podílet na obecné ochraně veřejného zdraví. Když následně onemocněla a virem nakazila ostatní učitele i žáky, většina se díky věku rychle uzdravila, ale několik z nich vážně onemocnělo a jeden žák dokonce zemřel.

Druhý případ se týká opačného konce věkových skupin. V pečovatelském domě pracuje ošetřovatel, který se také odmítl nechat očkovat poukazem na ochranu tělesné integrity. I on se nakazil a virus rozšířil mezi obyvatele domu, z nichž mnoho zemřelo, a to včetně těch, kdo byli očkováni.

Oba případy potvrzují nejen propojenost a vzájemnou závislost práv a svobod, ale také první povinnost každé politické moci, totiž ochránit životy všech členů společnosti. V našich modelových situacích se navíc ukazuje, že i různá opatření na ochranu veřejného zdraví a naše poznatky o viru nikdy nejsou definitivní, ale vyvíjejí se v reakci na to, jak se vyvíjí pandemická situace.

Stále víc vlád, demokratických i autoritářských, se proto uchyluje k očkovací povinnosti konkrétních profesí, ve kterých je vysoké riziko přenosu a závažnosti onemocnění. Navíc v Rakousku je ve schvalovacím stadiu zákon zavádějící všeobecnou očkovací povinnost od února 2022. Opatření výjimečné, ale zvažované i v sousedním Německu a dalších demokratických zemích včetně České republiky, které lze ospravedlnit jen na základě vědeckých a zdravotnických poznatků. V následující části textu se proto zaměřím na vztah mezi politickou mocí a vědou, a dále na některé judikáty v oblasti očkovací povinnosti.

 

Vláda omezená vědou i zákony

Z toho, co díky vědě a zdravotnictví bezpečně víme, je patrné, že očkování výrazně snižuje riziko nákazy i jejího přenosu. Není dokonalé a vakcíny je třeba vyvíjet, aby dokázaly pokrýt i nové mutace, ale v současné době nic účinnějšího lidstvo k dispozici nemá. Nechceme-li tedy riskovat miliony dalších životů ignorováním nákazy nebo ekonomický kolaps dalšími totálními lockdowny, je třeba přijmout očkování jako základ zdravotní politiky. Do tohoto kalkulu je třeba zahrnout i skutečnost, že mohou existovat rizika, o kterých dnes neví ani věda, ani nikdo jiný.

Dosavadní průběh pandemie je zcela bezprecedentní v tom, jak rychle dokázala na šíření viru reagovat věda svými vlastními objevy a farmaceutický průmysl výrobním potenciálem, který během měsíců od vynalezení různých druhů vakcín začal chrlit miliardy jejich dávek do celého světa. Naše poznání dokáže rychlostí držet krok s rychle mutujícím virem, takže nastaly společenské a ekonomické těžkosti, ale ne celkový rozvrat.

Vědecké poznatky nikdy nejsou definitivní a neustále se podrobují kritickému zhodnocení, ale i vnitřní rozpory slouží ve vědě ke zpřesňovaní a rozvíjení celkového stupně poznání. Když tedy někteří odpůrci očkování tvrdí, že neprobíhá diskuse, velmi se mýlí, protože vědci poslední dva roky nedělají nic jiného, než že diskutují a rozvíjejí své vlastní poznatky. A když se objeví názor, který odporuje získaným znalostem, také ten je podroben kritické vědecké diskusi. I vědec tak může říct cokoli, ale současně musí přijmout pravidla vědeckého dokazování, jinak jeho tvrzení ztratí svou váhu. Takových případů jsme viděli v uplynulých dvou letech mnoho, a to leckdy i ve vysokých patrech vědeckého provozu, protože i vědec se může chovat jako diletant, nebo dokonce podvodník.

V politice je tomu naopak, protože i každý diletant a podvodník si může uzurpovat část veřejného prostoru a v něm šířit i otevřené nesmysly, jak jsme toho také častými svědky. Ne každý politik má totiž schopnost obklopit se kvalitním expertním týmem, na základě jehož vědeckých informací by poté dokázal nejlépe rozhodnout, jak čelit pandemii a tím chránit ústavní práva a svobody, ale také veřejný pořádek a zdraví obyvatel.

Politici v demokraciích mají tuto činnost ztíženou navíc tím, že musí přesvědčit veřejnost, že konkrétní opatření jsou správná, i když nejsou ideální a bezchybná, a navíc se mohou změnit v závislosti na tom, jak se bude měnit situace. Politici tak sice musí naslouchat vědcům a jejich doporučením, ale současně je musí přeložit do laického jazyka a rozhodnout se, který vědecký názor v dané chvíli upřednostnit jako společensky nejvhodnější a nejsprávnější.

Zatímco vláda musí vládnout, soudy do takové situace musí vstoupit vždy, když se objeví pochybnosti, jestli přijatá politická opatření jsou v souladu s Ústavou a zákony. Soudci musí kontrolovat procesní i materiální aspekty vládních opatření, avšak nesmí věcně určovat, jaká má být pandemická politika a jaká opatření jsou nejúčinnější pro ochranu veřejného pořádku a zdraví. Právě tohoto rozdílu se týká doktrína oddělující právní principy (matters of principle) od vládní politiky (matters of policy).

Jestli ovšem něco po těch dvou letech víme o politických dopadech covidu, tak je to zjištění, že demokratické země s vládou práva se neproměnily na tyranie, zatímco země, ve kterých se vládlo autoritářsky již před covidem, se staly ještě autoritářštější, jako například Maďarsko prostřednictvím Orbánova tzv. zmocňovacího zákonu.

 

Očkování – právo, nebo povinnost?

V České republice dnes existuje právo odmítnout nabízenou vakcínu proti covidu. To však neznamená, že by také ten, kdo vakcínu odmítne, měl mít automaticky všechna ostatní práva a svobody na základě ústavního principu rovnosti. Ke sporu, jestli vůbec a případně jakým formám a v jakém rozsahu mohou být omezena práva a svobody neočkovaných během pandemické situace, se ovšem v těchto týdnech stále silněji přidává kvalitativně nový spor, jestli lze takové očkování nařídit jako povinnost buď pro určité profese, nebo přímo pro celou populaci.

Je nepochybné, že očkovací povinnost představuje zásah do práva na osobní integritu. Každý, kdo začne v těchto souvislostech okamžitě šermovat principem proporcionality, by se však měl nejdřív podívat na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, aby viděl, z jakých argumentačních testů a kritérií tento princip vychází.

Ústavní soud v minulosti rozhodoval více kauz týkajících se práva na fyzickou integritu a napadajících samotný institut povinného očkování, jak ho upravuje zákon o ochraně veřejného zdraví.[1] Ve stručnosti, tento zákon upravuje existenci povinného očkování a současně obsahuje zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby na základě vyhlášky určilo, která očkování a v jaké formě a frekvencích jsou povinná. Ústavní soud se opakovaně zabýval tímto problémem[2] a potvrdil ústavnost povinného očkování a s ním i právo školských zařízení nepřijmout neočkované děti vzhledem k možným rizikům pro veřejné zdraví.[3]

Stížnostmi občanů ČR proti povinnému očkování se nakonec zabýval letos Evropský soud pro lidská práva, jehož velký senát je mimo jiné posuzoval z hlediska proporcionality v tzv. kauze Vavřička a ostatní.[4] Stojí za povšimnutí, že Česká republika úspěšně argumentovala i principem sociální solidarity, podle kterého veřejný zájem na povinném očkování současně zahrnuje i práva a svobody ostatních, která v tomto případě převažují nad mírou zásahu do fyzické integrity očkovaných osob.

Současně s tím ovšem ESLP potvrdil i důležitou doktrínu tzv. prostoru pro uvážení (margin of appreciation), která zaručuje signatářským státům určitou míru ústavní a právní autonomie v tom, jak konkrétně lidská práva upravovat a regulovat v rámci platného práva.

Ačkoli je třeba zdůraznit, že tyto případy se netýkaly covidové pandemie, obecná zdrženlivost ESLP v otázce povinného očkování je patrná, a navíc ji potvrzují i případy povinného očkování speciálních profesí během covidové pandemie, které do Štrasburku již dorazily. V případě řeckých lékařů, zdravotníků a pečovatelů ani v žádné jiné kauze totiž soud nevydal předběžná opatření, čímž se předjímá, že v jednotlivých případech, kterými se teprve bude zabývat, nehrozí nenapravitelné škody a mimořádná rizika.

 

Zpět do přirozeného stavu?

Průběh pandemie na našem kontinentu ukazuje rozdíly v kvalitě vládnutí a veřejné správy nebo poskytované zdravotní péče, ale zrovna tak v respektování vlády práva a úrovni občanské a politické kultury v té či oné zemi. V první vlně tak byla zasažené především bohaté západní země napojené na globální ekonomiku a s vysokou mobilitou, která urychlila šíření nákazy v době, kdy se o ní skoro nic nevědělo. Česká zkušenost je ovšem opačná, protože shodou náhod jsme se vyhnuli první vlně, ale nepoučili se z ní, a tak zatímco země západní Evropy, často za cenu vysokých obětí na životech, loni na podzim již přijímaly mimořádná opatření, Česká republika se ze země takřka nezasažené stala v důsledku vládního selhání odstrašujícím příkladem, ve kterém poměr zemřelých k celkovému počtu obyvatel patří mezi nejhorší na světě.

Toto selhání však není jen vládní nebo politické, ale celospolečenské. Míra bagatelizace obětí („jsou to jen tlustí, staří, nemocní“) není jen okrajovým projevem extremistů. Tradičně nedůvěřivá česká společnost kolísá i v míře proočkovanosti někde mezi západní a východní Evropou. Bohužel není v tomto případě spojovacím mostem, ale hřbitovem porostlým býlím cynismu a ignorantství.

A tak odpůrci očkování se mohou tvářit jako obhájci osobní svobody a liberálové, kteří přijímají odpovědnost za vlastní život, ale jen do chvíle, než onemocní. Potom se nechají „socialisticky“ ošetřit na náklady celé společnosti, a navíc tím způsobují kolaps celých zdravotnických systémů, takže se musí odkládat operace a jiní pacienti v důsledku toho umírají nebo trpí.

Jistěže existuje v dané situaci ultra-liberální řešení, které by vyjmulo z hrazené zdravotní péče léčbu covidu pro ty, kdo se dobrovolně rozhodli nenechat se očkovat. V případě, že se tito neočkovaní nakazí, museli by si léčbu sami platit. Taková kalkulace rizik a nákladů se však příčí společnosti založené na vzájemné solidaritě, do které patří i všeobecná zdravotní péče.

Jiné řešení je zavedení všeobecného povinného očkování. Jestliže takovou povinnost může společnost vyžadovat od profesí, které se bezprostředně podílejí na udržování veřejného pořádku a zdravotní i jiné péče, potom neexistuje ústavní překážka, aby stejnou povinnost měli i ostatní občané.

Znovu zdůrazňuji, že všeobecná očkovací povinnost v případě covidu je výjimečné a mimořádné, ale právně logické opatření, které musí být vždy odůvodněno ochranou veřejného zdraví, a to na základě dostupných vědeckých informací a odborných doporučení.

Hlas vědy musí mít přednost před politickým hlasováním, jestli se chceme, nebo nechceme nechat všichni očkovat. Proto i právní názory na povinné očkování musí ve své vnitřní dynamice sledovat vývoj vědeckého poznání a odborných doporučení, bez jejichž znalosti by ani soudci nedokázali odpovědět na to, kde končí práva a začínají povinnosti nás všech.

Tuto schopnost dokonce považuji za klíčovou v dané situaci, protože jen díky takto poučené diskusi o základních právech a svobodách můžeme zabránit tomu, aby ve jménu boje za osobní svobodu část občanů ve skutečnosti vracela společnost do její předpolitické brutality, ve které silnější si uzurpují přednostní právo na život, zatímco slabší jsou jimi odsouzeni v lepším případě do nemoci, v horším případě k smrti.

 

prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc., právník a sociolog, Director of the Centre of Law and Society School of Law and Politics, Cardiff University
Foto: archiv autora

 

---

[1] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zejména nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14.

[4] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. dubna 2021 ve věci Vavřička a ostatní proti České republice, stížnost. 47621/13, 3867/14, 73094/14, 19306/15, 19298/15 a 43883/15.