K náhradě tzv. další nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích

7. 12. 2021 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Následující článek přibližuje závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, který se zabýval problematikou náhrady tzv. další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. v pracovněprávních vztazích.

Vymezení právní otázky

Komentované rozhodnutí analyzuje vzájemné vazby mezi občanským zákoníkem a zákoníkem práce v oblasti náhrady nemajetkové újmy způsobené zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu. Ačkoliv jsou již v posledních letech postupně překonávány aplikační bariéry mezi pracovním právem a obecným právem soukromým, oblast náhrady majetkové a nemajetkové újmy zůstává v důsledku závěrů části doktríny,[1] nižších soudů[2] i vrcholných soudů[3] tomuto postupnému sbližování stále zčásti uzavřena. Odmítavý přístup negující podpůrnou aplikaci úpravy deliktního práva soukromého v pracovněprávních vztazích dostal nicméně vynesením zkoumaného nálezu zásadní trhliny. Názor, podle něhož je úprava náhrady újmy v zákoníku práce zcela separátní a nezávislá na zákoníku občanském, je víceméně překonán a odborná debata se postupně posunula z roviny přípustnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku do roviny podmínek jeho aplikace.

Primárním sdělením předkládaného rozhodnutí je skutečnost, že zaměstnanec se může domáhat náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap (tzv. psychického strádání) v rámci další nemajetkové újmy upravené vedle bolestného a ztížení společenského uplatnění v § 2958 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník“ či „o. z.“), a vedle nároků dle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“ či „zák. práce“).[4]

Sekundárně lze pak spatřovat v rozhodnutí jiný klíčový aspekt, který však nebyl Ústavním soudem přímo posuzován, a sice skutečnost, zda se zaměstnanec může domáhat vedle náhrady újmy poskytnuté zaměstnavatelem dle zákoníku práce též náhrady újmy v podobě duševních útrap nárokovaných po zaměstnavateli dle občanského zákoníku. Kromě možnosti paralelního uplatnění nároků zaměstnance po zaměstnavateli dle ustanovení zák. práce a o. z. vyvolává rozhodnutí další otázky související s vazbami mezi poškozeným (v daném případě zaměstnancem) a přímým škůdcem (tj. subjektem odlišným od zaměstnavatele).

Skutková stránka případu

V posuzovaném případě došlo dne 5. 8. 2014 k pracovnímu úrazu zaměstnance. Stalo se tak při údržbě vozovky na dálnici D8, kdy tento zaměstnanec byl sražen projíždějícím nákladním automobilem společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o. Stav zaměstnance byl velmi vážný: „V důsledku dopravní nehody zaměstnanec utrpěl mnoho vážných zranění na celém těle, mimo jiné amputaci pravé dolní končetiny v bérci, mnohočetnou zlomeninu žeber a hrudní páteře, krvácení do mozku a poranění plic. U stěžovatele se rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, depresivní reakce na polytrauma a organická kognitivní porucha. (…) Následná léčba a rehabilitace trvaly několik měsíců, bolesti a obtíže u stěžovatele přetrvávají do současnosti.“[5]

Zaměstnanec uplatnil žalobou nárok na náhradu újmy na zdraví proti svému zaměstnavateli, konkrétně se jednalo o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění. Daný nárok byl uplatňován dle dříve platného § 369 zák. práce a zaměstnanci byl soudem prvního stupně přiznán.

Následně zaměstnanec uplatnil nárok přímo vůči škůdci – tj. společnosti JP AUTODOPRAVA, s. r. o., a to z titulu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 2956 o. z. Žaloba byla v tomto případě prvostupňovým soudem zamítnuta z důvodu, že „nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům z titulu ochrany osobnosti, přičemž není přípustné, aby se poškozený žalobou na ochranu osobnosti pokoušel nahradit či navýšit svůj nárok z titulu náhrady škody“.[6] Odvolací soud podané odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž dovolání bylo následně odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2787/2018, pro „úspěšné uplatnění nároku na zadostiučinění za zásahy do dalších osobnostních statků člověka stiženého újmou na zdraví jsou stěžejní skutková tvrzení vymezující, v čem konkrétně spočívá další zásah do osobnostních práv přesahujících rámec již kompenzované újmy na zdraví“.

Právní hodnocení Ústavního soudu

Hlavním úkolem Ústavního soudu v rámci předestřeného skutkového stavu bylo posoudit dvě základní otázky. V první řadě se Ústavní soud musel argumentačně vypořádat s výše nastíněnou otázkou subsidiární aplikace úpravy civilního deliktního práva ve sféře práva pracovního. V tomto bodě opřel Ústavní soud svoji argumentaci o zásadu plné náhrady újmy na zdraví[7] poškozenému: „Dojde-li k zásahu do zdraví člověka, a tedy do jeho tělesné a duševní integrity, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Kromě toho, že taková náprava nemusí být s ohledem na tělesné a duševní dispozice lidí obecně možná, jsou zásahy do zdraví člověka typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž není uvedení do původního stavu ani teoreticky představitelné. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví.“

Neumožňuje-li právní úprava zákoníku práce plnou náhradu újmy způsobené na zdraví zaměstnance, je tak zcela namístě, aby v oblastech zákoníkem práce nepodchycených došlo k podpůrné aplikaci příslušných ustanovení promítnutých v občanském zákoníku. Pouze tímto způsobem může dojít k satisfakci elementárního požadavku, spočívajícího v účinné a skutečné ochraně poskytované přirozeným právům dotčeného subjektu.

Druhým úkolem Ústavního soudu bylo posoudit šíři nároků náležejících poškozenému zaměstnanci. Ústavní soud vycházel ze základní premisy, podle níž odškodnění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví zahrnuje v souladu s § 2958 o. z. tři varianty (dílčí nároky) náhrad:

– bolestné,

– náhradu za ztížení společenského uplatnění a

– náhradu dalších nemajetkových újem.

Zatímco první dva nároky jsou přiznávány jak podle občanského zákoníku, tak podle zákoníku práce,[8] posledně zmíněný nárok není zákoníkem práce nikterak podchycen.[9] Přiznání tohoto nároku ve vztahu k poškozenému zaměstnanci se tak řídí občanským zákoníkem. Při posuzování náhrady tzv. dalších nemajetkových újem však Ústavní soud narazil na výkladový problém spočívající v jejich nejasné obsahové náplni a po zevrubné analýze odborné komentářové literatury,[10]^{, [11]} výkladových přístupů obecných soudů a doktríny,[12] došel k následujícímu závěru: „K uvedené odborné polemice Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy jsou tyto konkrétně označené újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které kategorie byly obecnými soudy zařazeny. Kontroverzní je však příliš restriktivní přístup k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Proti důrazu Nejvyššího soudu na mimořádnost a kvalifikovanou intenzitu v případě dalších nemajetkových újem lze namítnout, že kritéria mimořádnosti a zvláštní intenzity újmy nevyplývají ani z textu zákonného ustanovení, ani z jeho systematiky – u ostatních dvou újem, bolesti a ztížení společenského uplatnění, obdobná kritéria vyžadována nejsou. V souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako např. duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017) náležitě nezohledňuje.

V posuzované věci byl stěžovatel za újmu na zdraví popsanou v úvodu nejprve odškodněn svým zaměstnavatelem v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 357/2015, a to za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 372 zák. práce. Má nicméně za to, že mu v řízení o pracovněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví nebyla odškodněna veškerá způsobená újma, a to vzhledem k nedostatečné úpravě v zákoníku práce (předmětné zákonné ustanovení stanovuje povinnost odškodnit pouze bolest a ztížení společenského uplatnění) a nemožnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku v případě náhrady újmy na zdraví (údajně z důvodu zvláštní ochrany postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016). Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen domáhat se zbytku nároku na náhradu vytrpěné duševní újmy přímo proti škůdci cestou občanskoprávního řízení (k souběhu pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti za škodu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004).“

Duševní útrapy vs. další nemajetkové újmy

Na základě výše nastíněného skutkového stavu bylo znaleckým dokazováním zjištěno, že poškozený zaměstnanec v důsledku úrazu trpí (kromě fyzických útrap a omezení) řadou trvajících psychických příznaků, pro které je psychiatricky léčen. Podstata řešení Ústavního soudu tudíž reaguje na otázku, jak přistupovat k tzv. duševním útrapám (psychické trýzni), resp. pod jakou ze shora uvedených kategorií duševní útrapy podřadit.

Duševní útrapy lze definovat rozličně, avšak ve stručnosti (s určitým zjednodušením) je lze shrnout jako zásah do duševní integrity člověka, který dosahuje určité (rozhodné, tedy nikoliv marginální) intenzity. Prakticky se v projednávaném případě jednalo o soubor jednotlivostí zakládajících duševní útrapy [např. neschopnost kompletní hygieny bez cizí pomoci, neschopnost obstarat domácnost (uklízení, nákupy, praní prádla a vaření), neschopnost pokračovat ve svých zálibách (jízda na bicyklu a turistika), nemožnost vážného seznámení se s partnerkou; pocit stresu, úzkostně depresivní syndrom, posttraumatická stresová porucha značného stupně].[13]

Základní otázka tedy zní, co lze pod další nemajetkové újmy podřadit. Lze pod tento pojem subsumovat nemajetkovou újmu spočívající ve shora uvedených duševních útrapách? Odborná veřejnost nebyla v tomto ohledu jednotná, přičemž lze uvést v zásadě dva koncepty, kdy první řadí duševní útrapy do kategorie další nemajetkové újmy,[14] naopak druhý pojímá duševní útrapy pod bolest v širším smyslu,[15] a to zejména pod vlivem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017. První koncept vztahuje pojem bolest (a na to navazující bolestné) výhradně k bolesti fyzické. Kategorie další nemajetkové újmy poté zahrnuje bolesti duševní. Naopak přístup druhý pod pojem bolest zahrnuje bolesti fyzické i psychické. Jedná se tedy o pojem bolest v širším smyslu. Na jaké případy poté ovšem má dopadat kategorie další nemajetkové újmy? Dle posledně citovaných závěrů Nejvyššího soudu jde o „specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru“.[16] Odborná veřejnost tyto generalizovala jako nebolestivé zásahy přechodného charakteru, které ale dosahují vyšší intenzity, a z toho důvodu jsou způsobilé k odškodnění.[17]^{, [18], [19]}

Aniž bylo ambicí autorů odpovědět na otázku, kam by bylo správné zařadit zásahy do duševní integrity (v podobě duševního strádání), které mají být odškodněny dle ust. § 2958 o. z., je nutné se přiklonit spíše k širšímu pojetí bolesti (fyzické i psychické), neboť bolest nemusí vycházet pouze z fyzické stránky člověka, ale přirozeně i ze stránky psychické.[20]^{, [21]} Na druhé straně, je-li tento přístup Ústavního soudu jedinou (v současné době) průchozí cestou, jak zpřístupnit poškozeným cestu k reálnému odškodnění tzv. duševních útrap, aniž by dalším judiciálním výkladem došlo k určité degeneraci či pokřivení tohoto nároku poškozených, nelze než se s tímto závěrem ztotožnit a akceptovat jej.

Konkluze Ústavního soudu

Podle závěrů Ústavního soudu není vcelku zásadní, v jaké kategorii bude ta či ona újma (v daném případě újma v podobě duševního strádání) odčiněna, nelze však rezignovat na princip plné náhrady újmy z důvodu absence konkrétního explicitního mechanismu odčinění (ať již v rámci vyčíslení dle bodové tabulky, či tzv. metodiky Nejvyššího soudu): „Ústavní soud považuje vzhledem k ústavně garantovanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné, aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že soudy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou újmu však vůbec nezohledňuje. Stejným deficitem ostatně trpí, v relaci k nyní posuzované věci, i metodika Nejvyššího soudu, která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy.“[22]

Ve vztahu k odškodnění psychických trýzní spojených s prodělaným pracovním úrazem Ústavní soud uzavřel: „Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného odškodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami (§ 2956), v nárokové rovině upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 2958), na náhradu nákladů péče o zdraví (resp. léčení, § 2960), na peněžité kompenzace (§ 2962 a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) proti úmyslně jednajícímu škůdci (§ 2957). Právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stávající interpretace ocitlo v podobě ‚další nemajetkové újmy‘ v zóně mezi z časového hlediska spíše jednorázovou náhradou bolesti a náhradou ztížení společenského uplatnění, svázanou s trvalým stavem. Škodní děje tu mají spočívat v jednorázových či opakovaných ztrátách a strádáních poškozeného, zapříčiněných omezením jeho tělesné i duševní integrity a znamenajících omezení v jeho soukromém a rodinném životě. Obecné soudy pak mají povinnost, jakkoli to může být spojeno s výkladovými obtížemi, nalézat – při řádně uplatněných a relevantních žalobních tvrzeních – tyto situace a posléze v objektivizovatelných případech přiznat náhradu nemajetkové újmy, byť půjde o náhradu přiměřenou v relaci k ostatním dílčím nárokům tohoto druhu.“

S ohledem na předestřené shledal Ústavní soud zásadní pochybení v závěrech Nejvyššího soudu, spočívajících v příliš restriktivním přístupu k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Ústavní soud konstatoval porušení práva účastníka (zaměstnance) na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu tělesné integrity plynoucím z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Z těchto důvodů zrušil jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i rozhodnutí soudu odvolacího i prvostupňového.

Obecně ke dvoukolejné úpravě náhrady majetkové a nemajetkové újmy dle o. z. a zák. práce

Jak je patrné, zdvojená úprava téhož právního instrumentu (tj. odpovědnostních vztahů) ve dvou různých předpisech v rámci jednoho právního odvětví je předzvěstí aplikačních potíží. Souběžný systém právní regulace je racionální pouze tam a tehdy, jedná-li se o vztah obecného a speciálního, tj. tehdy, kdy speciální právní předpis upravuje zvláštnosti ve vztahu k obecně aplikovatelným ustanovením. Tato konstrukce není bohužel respektována v rámci regulace povinnosti k náhradě újmy zakotvené v občanském zákoníku a zákoníku práce. Právní úprava náhrady újmy v zákoníku práce je na mnoha místech duplicitní s úpravou obsaženou v občanském zákoníku, v některých případech mezerovitá, v určitých partiích dokonce kopírující právní úpravu obsaženou v tzv. prvním zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce), jenž vstoupil v účinnost přibližně před 55 lety za zcela odlišných podmínek, při akcentaci regulace práce fyzicky pracujících s převažujícím obsahem kogentních ustanovení.[23] Především v oblasti náhrady nemajetkové újmy pak zák. práce nereflektuje změny související s ochranou přirozených práv člověka, jak to činí o. z., připisující přirozeným právům mimořádnou důležitost: „Prvním odstavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám přirozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zřetelem k Listině základních práv a svobod ani zvolen.“[24]

Zaměříme-li se v souladu s výše nastíněným na možnou úpravu aplikačních vazeb náhrady újmy mezi oběma právními předpisy, je možné v zásadě vycházet ze tří v úvahu přicházejících přístupů:

a) možnost subsidiární aplikovatelnostiz. ve vztahu k zák. práce (i v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy) při respektování základních zásad pracovněprávních vztahů v souladu s § 4 zák. práce,[25]

b) možnost aplikovatelnosti paralelní či alternativní; tato varianta přichází v úvahu v situacích, kdy je zaměstnanci újma způsobena osobou stojící mimo základní pracovněprávní vztah (viz analyzované rozhodnutí); poškozený zaměstnanec má v tomto případě nárok na poskytnutí náhrady i dle o. z., avšak za předpokladu, že se jednotlivé nároky (při smrti zaměstnance) vůči škůdci (třetí osobě), posoudí výhradně dle ustanovení o. z.; tato varianta se ujala ve dvojí podobě, kdy odpovědným subjektem byla primárně třetí osoba, a nikoliv zaměstnavatel (jednalo se o uživatele v agenturním zaměstnávání[26] či vraha u loupežného přepadení[27]); lapidárně řečeno, vůči zaměstnavateli je v této dikci možné nárok uplatnit jen dle zák. práce,[28] avšak vedle toho je možné (umožňují-li to okolnosti případu) uplatnit i další nárok vůči třetí osobě dle o. z.;

c) absolutní či převážná nemožnost aplikace o. z. (v oblasti náhrady újmy) na pracovněprávní vztahy.[29]^{, [30]}

Posledně zmíněný přístup odmítající podpůrnou aplikaci o. z. je konstantně (a bohužel mechanicky) opírán o dva argumenty, které spočívají jednak v povaze ustanovení zák. práce, dále pak v deklarované vyčerpávající (komplexní) úpravě části jedenácté zák. práce: „V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit.“[31] Popř. lze paradoxně odkázat i na argumentaci Ústavního soudu promítnutou do nosného rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení principu delegace a jeho nahrazení principem subsidiarity: „Proto po zrušení věty druhé v ust. § 2 odst. 1 bude plynout nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody z povahy ustanovení zákoníku práce.“[32]

Vezmeme-li v úvahu první argument (tj. charakter ustanovení zák. práce o náhradě újmy), je nezbytné nahlédnout do § 4 zák. práce, podle něhož se pracovněprávní vztahy řídí zákoníkem práce; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Jediným normativním kritériem, které je stanoveno pro aplikaci obecného práva soukromého v pracovněprávních vztazích, jsou tak zásady pracovního práva, resp. jejich účel a smysl (srov. § 1a zák. práce). Povaha konkrétního ustanovení zák. práce nemůže představovat způsobilé měřítko odůvodňující (ne)možnost užití o. z. v pracovněprávních vztazích. Pro ilustraci uveďme např. § 34 odst. 2 zák. práce, podle něhož pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Zcela očividně se jedná o kogentní ustanovení, jehož smyslem je posílit důkazní pozici zaměstnance jakožto slabší strany. Jelikož zák. práce nestanoví žádné důsledky pro případ, že strany uzavřou pracovní smlouvu v ústní formě (až na korekci uvedenou v § 20 zák. práce), je nutné případnou absenci písemné formy řešit podle § 582 odst. 1 o. z. Navzdory skutečnosti, že § 34 odst. 2 zák. práce je kogentní povahy, není vyloučena podpůrná použitelnost o. z.

V rámci druhého argumentu (tj. komplexnost, souhrnnost právní úpravy náhrady újmy v zák. práce) je zapotřebí poukázat na oblast nemajetkové újmy, která je pracovněprávními předpisy orientována pouze na újmu fyzickou, nikoliv újmu duševní. Bránění či ztěžování subsidiární aplikace o. z. v této oblasti je o to více zarážející, vezmeme-li v úvahu, že právní úprava náhrady při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 a násl. o. z. (zvláště pak náhrady při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.) poskytuje poškozenému zaměstnanci širší paletu nároků zohledňujících rozličné dopady způsobené újmy do pracovního, osobního a rodinného života zaměstnance. Na tento nedostatek upozorňuje v posuzovaném nálezu Ústavní soud, který k problematice kompenzace duševních útrap v pracovněprávních vztazích uvádí: „V řízení o pracovněprávní odpovědnosti bylo stěžovateli přiznáno odškodnění za duševní strádání, způsobené psychickými poruchami, v rámci bolestného částkou 15 000 Kč, a to z důvodu, že nařízení č. 276/2015 Sb., ve znění rozhodném pro posuzovaný případ, neobsahovalo v části týkající se bolestného ani jednu položku, která by explicitně vyjadřovala bolestivý stav plynoucí z duševní újmy na zdraví. Stěžovatel musel být proto odškodněn analogicky podle položky týkající se bolesti způsobené nitrolebním poraněním.“

Jak vidno, právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v zák. práce není komplexní a vykazuje v šíři ochrany poskytované poškozeným subjektům řadu mezer. S ohledem na nutnost respektování zásady jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu,[33] kdy složitý komplex vztahů vznikajících při spáchání civilního deliktu musí být vykládán v kontextu funkčních vazeb soukromého práva, je nezbytné existující mezery zaplnit a poskytnout poškozenému subjektu adekvátní ochranu opírající se o základní pilíře civilního práva deliktního: „Ze systémové povahy právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinárních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. V duchu takto vyložených principů je nutné vykládat také institut náhrady škody na zdraví. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad tohoto institutu v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. V obou případech se jedná o institut upravený odvětvím soukromého práva, přičemž individuální pracovní právo, tj. právo upravující právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vzešlo z lůna práva občanského a má také k tomuto právnímu odvětví nepochybně nejblíže. Ačkoli pracovní právo obzvláště zdůrazňuje svou ochrannou funkci, protože historicky vzniklo za účelem ochrany slabší smluvní strany pomocí omezení smluvní volnosti zaměstnavatele jakožto strany silnější, není důvodu přistupovat jinak k obdobnému institutu upravenému občanským právem a poskytovat nižší stupeň ochrany jenom proto, že občanské právo ochrannou funkci výslovně neplní, resp. spíše zvýrazňuje příbuzné zásady prevence a zásady neminem laedere (nikoho nepoškozovat), které sledují obdobný cíl. V obou případech o ochranu žádá jedinec, který při vedení soukromého života sledujícího dosažení osobních cílů a dosažení pro něj žádoucích statků byl dotčen na své tělesné integritě protiprávním jednáním jiného.“[34]

Je tedy nutné konstatovat, že v případě, kdy subsidiarita o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy je vylučována v neprospěch zaměstnance, tento závěr by s ohledem na shora uvedené neměl obstát.[35] Současně lze v další části konstatovat, že i kdyby nemělo jít o náhradu újmy zaměstnanci, ale naopak zaměstnavateli (např. způsobí-li zaměstnanec zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů),[36] je nezbytné (za splnění ochranných prvků aplikovaných ve prospěch zaměstnance) vyloučení subsidiarity taktéž odmítnout, neboť primární potenciál ochrany zaměstnance je zde respektován aplikováním ochranných mechanismů právní úpravy (v podobě limitace náhrady újmy).[37]

Shora uvedené závěry potvrzuje (byť již starší) výše citované rozhodnutí Ústavního soudu – nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyjadřující se k principu plného odškodnění za újmu na zdraví, popř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, zabývající se rozhodováním soudů o náhradě újmy na zdraví: „Ústavní soud má za to, že diference v rozsahu a obsahu náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce žádný ospravedlnitelný účel nesleduje. Ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva ve smyslu Listiny (srov. k tomu samotnou systematiku Listiny a její čl. 6) požívající její ochrany.“[38]

Co mohou znamenat závěry Ústavního soudu pro pracovní právo?

Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, rozhodnutí je zásadní primárně s ohledem na výkladový posun v rámci tzv. další nemajetkové újmy (resp. duševních útrap) podle § 2958 o. z., jejíž přiblížení bylo provedeno shora. Kromě závěrů v této oblasti má rozhodnutí i implicitně nevyřčené konotace týkající se možného uplatnění nároku zaměstnance dle o. z. i vůči zaměstnavateli. Podle zaběhnutých schémat platí v souladu s § 269 zák. práce, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Je přitom lhostejné, zda újma byla způsobena zaviněním zaměstnavatele, přičiněním dalších zaměstnanců zaměstnavatele (§ 265 odst. 2 zák. práce), s přispěním třetích osob či bez zavinění jakéhokoliv subjektu.

Ve výše popsaném skutkovém stavu byly splněny všechny předpoklady pro aplikaci ust. § 269 zák. práce, zaměstnanec se tak primárně může domáhat náhrady újmy po zaměstnavateli (což v posuzovaném případě i učinil), byť škůdcem byl subjekt od zaměstnavatele odlišný. Zároveň ale nic nebrání tomu, aby poškozený zaměstnanec nárokoval plnou náhradu újmy i přímo po škůdci (tj. v daném případě přímo po třetí osobě).[39] Zcela zásadní je nicméně skutečnost, že Nejvyšší soud konstantně umožňuje poškozenému zaměstnanci uplatnění nároku vůči třetímu subjektu (tj. přímému škůdci) dle o. z., avšak nárok vůči zaměstnavateli připouští jen dle zák. práce (a nikoliv též dle o. z.), čímž dle našeho názoru v konečném důsledku zakládá zásadní nerovnost v právech jednotlivých zaměstnanců.[40] S ohledem k prioritní ochraně hodnot života a zdraví, ke které se hlásí Listina základních práv a svobod, je namístě tento dogmatický výklad překonat. Je totiž nezbytné narovnat podmínky zaměstnanců v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, kdy ve světle podmínky rovného zacházení se zaměstnanci a optikou zákazu jejich diskriminace [§ 1a písm. e) zák. práce] nemůže obstát nedůvodné třídění zaměstnanců na ty, kteří mají užší práva dle zák. práce, a na ty, kteří ve srovnatelných podmínkách mají práva v širším měřítku dle o. z. Setrvání na současném status quo totiž naplňuje orwellovské „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

Nelze nicméně opomenout ani již zmíněnou možnost zaměstnanců uplatnit nárok přímo vůči třetí osobě (odlišné od zaměstnavatele), jako tomu bylo v případě analyzovaného rozhodnutí. Tato konstrukce reflektuje obecně přijímané standardy náhrady újmy vyplývající z čl. 1.101 Principů evropského deliktního práva, podle něhož každý, komu lze na základě zákona připsat újmu způsobenou jinému, je povinen tuto újmu nahradit. Přímý nárok poškozených zaměstnanců ve vztahu ke skutečným škůdcům může těmto zaměstnancům ulehčit jejich situaci, a to obzvláště za situace, staví-li se např. zaměstnavatel ke své povinnosti nahradit újmu laxně, či svoji povinnost přímo neguje, přičemž škůdce svou vinu nikterak nepopírá a je připraven způsobenou újmu odčinit. Poškozenému zaměstnanci skýtá tato volba (tj. výběr, po jakém subjektu bude náhradu újmy vymáhat) širší možnosti ke snazšímu uspokojení jeho práv.[41]

Zásadní změnu v pojetí náhrady újmy je nicméně nutné přijmout ve vztahu k zaměstnavatelům, jak bylo uvedeno shora, neboť ti obvykle disponují nepoměrně vyšším kapitálem a pojištěním než samotní zaměstnanci (v pozici škůdce). Je tedy nezbytné trvat na možnosti domáhat se náhrady za vytrpěné duševní útrapy nikoliv pouze ve vztahu ke třetímu (tj. od zaměstnavatele odlišnému) subjektu (jak doposud připouští Nejvyšší soud), ale samozřejmě i ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Je-li totiž dovozena tzv. třetí kategorie nároků v rámci ust. § 2958 o. z. v podobě tzv. dalších nemajetkových újem,[42] a obdobné ustanovení dopadající na pracovněprávní vztahy v ust. § 271c zák. práce[43] neobsahuje žádnou takovouto kategorii, je nutné subsidiárně v této části aplikovat občanský zákoník i na pracovněprávní vztahy, bez ohledu na to, zda újmu způsobila třetí osoba, zaměstnavatel nebo jeho zaměstnanci.[44]^{, [45]} Korektní přístup tedy vyžaduje aplikaci § 2910 věty první o. z. ve spojení s § 2958 o. z. i vůči zaměstnavateli, jde-li o odčinění další nemajetkové újmy, kterou zák. práce nijak adekvátně neupravuje.[46]

Nad rámec shora uvedeného je možné položit k veřejné diskusi otázku, která se v souvislosti se závěry analyzovaného rozhodnutí zcela nabízí, a sice zda náhrada újmy spočívající v tzv. duševních útrapách bude přicházet v úvahu nejen za situace pracovního úrazu, ale též v případě nemoci z povolání. V tomto smyslu nevidíme rozdíl, proč by nárok měl být dán jen u pracovních úrazů, ale v případě, budou-li naplněny podmínky pro odčinění obdobné nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nemoci z povolání, by tento nárok měl být vyloučen. Je totiž nezbytné i v této rovině vyhovět požadavku plné náhrady způsobené újmy.

Závěr

V samotném závěru lze shrnout, že předmětný nález Ústavního soudu představuje jitřenku v rámci subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Byť nedávná novela zák. práce provedená zák. č. 285/2020 Sb. částečně dopadla též na oblast náhrady majetkové a nemajetkové újmy, stále ji nelze (a zejména v konotaci s rozebíraným nálezem Ústavního soudu) považovat za komplexní a vyhovující požadavku plné náhrady způsobené újmy. Nelze pak opomenout, že navzdory drobným legislativním korekcím je právní úprava náhrady nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích v určitých oblastech stále užší, než plyne z úpravy zakotvené v rámci o. z. Zákonodárce si je této disproporce v právních úpravách vědom a snaží se jí částečně korigovat: „Inspirací pro zavedení institutu jednorázové náhrady nemajetkové újmy (v § 271f zák. práce) při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance do pracovněprávní úpravy je ust. § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákoník práce dosud tento druh nemajetkové újmy neupravuje, což způsobuje nedůvodné rozdíly mezi úpravou zákoníku práce a úpravou občanského zákoníku.“[47] Ani naposledy přijatá novelizace zák. práce však nikterak nereflektuje výše nastíněnou absenci náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap zaměstnance při pracovním úrazu zaměstnance.[48]

Zároveň je zapotřebí zopakovat, že doposud obecně přijímané závěry v podobě komplexnosti úpravy náhrady újmy v zák. práce jsou liché a lze je považovat za překonané. Tyto závěry přehlíží skutečnost, že s přijetím nového o. z. došlo k citelnému odklonu v pojetí náhrady především nemajetkové újmy oproti předchozí úpravě: „Právní úprava náhrady újmy na přirozených právech člověka vychází z antropocentrické koncepce, jež má v intencích obecných garancí občanského zákoníku (§ 3) chránit lidský život, zdraví, osobnostní statky a v neposlední řadě ‚svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého‘ (§ 81 odst. 1). Patrna je tu zřejmá shoda soukromoprávní regulace s doktrínou lidských práv, jejímiž justifikačními důvody jsou mj. lidské potřeby, tužby a přání.“[49]

Zatímco obsah právních úprav náhrady újmy podle předešlé právní úpravy občanského zákoníku před 1. 1. 2014 a zákoníku práce byl velmi podobný, stávající stav vykazuje značné odchylky, aniž by pro ně existovaly rozumné důvody. K celkové reflexi obsahových změn přijatých v novém o. z. do zák. práce nedošlo, a proto nelze akceptovat zjednodušené tvrzení o „všeobjímající“ úpravě náhrady újmy v zák. práce. O. z. totiž upravuje oblast materiálně širší. Byť došlo k systematické i pojmové precizaci (novela provedená zák. č. 205/2015 Sb.) či k poslední úpravě v oblasti náhrady nemajetkové újmy (novela provedená zák. č. 285/2020 Sb.), nelze v žádném případě úpravu náhrady majetkové a nemajetkové újmy v zák. práce považovat za komplexní.

Striktní odlišování úprav a vyloučení subsidiarity o. z. ve svém důsledku vede k nedůvodným rozdílům zakládajícím nerovnost mezi adresáty práva v pracovněprávních vztazích a v čistě občanskoprávních (tj. ryze soukromoprávních) vztazích, a dále zakládá bezdůvodnou vnitřní hodnotovou rozpornost právního řádu. Bude-li se v budoucím směřování zvažovat přístup setrvalý versus evoluční, přikláníme se k odvážnější variantě po vzoru moderní civilistiky, kdy i v případě odpovědnosti zaměstnavatele za majetkovou či nemajetkovou újmu má být aplikován občanský zákoník. Půjde-li konkrétně o odčinění další nemajetkové újmy spočívající v tzv. duševních útrapách, jeví se jako nejvhodnější přístup v podobě aplikace § 2910 věty první o. z. ve spojení s § 2958 o. z., a to nejen vůči třetí osobě, ale taktéž i vůči zaměstnavateli.[50]

Mgr. Vojtěch Jirásko působí v advokátní kanceláři Narcis Tomášek a partneři a je doktorandem na PF UP v Olomouci.

JUDr. Petr Podrazil, Ph.D.,působí jako odborný asistent a garant pracovního práva na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

[1] M. Bělina: Změnilo se pracovní právo s novým občanským zákoníkem? Právní rozhledy č. 12/2015, str. 52., M. Bělina: Náhrada nemajetkové újmy v pracovním právu, Právní rozhledy č. 18/2018, str. 635.

[2] M. Rychtářová, H. Jandová: Stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu [online], Advokátní deník, 11. 6. 2020 [cit. 27. 3. 2021], dostupné na <https://advokatnidenik.cz/2020/06/11/stanoveni-nahrady-za-bolest-a-ztizeni-spolecenskeho-uplatneni-v-dusledku-pracovniho-urazu/#_ftn2>.

[3] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2135/19. Dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.

[4] Zdali je tato konstrukce materiálně správná, k čemu má ve své podstatě směřovat náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, stejně jako vhodnost koncepčního uspořádání jednotlivých aspektů (bolestné, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkové újmy), ponecháme v rámci analýzy předmětného rozhodnutí stranou.

[5] Bod 3 analyzovaného rozhodnutí.

[6] Bod 5 analyzovaného rozhodnutí.

[7] Srov. část IV, čl. 10:401 Principů evropského deliktního práva.

[8] Zákoník práce (kromě jiných náhrad) obsahuje v ust. § 271c náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Nicméně z tohoto ani z jiných ustanovení nevyplývá, že by vedle bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění měla být poskytována poškozenému též náhrada dalších nemajetkových újem (byť, jak bude uvedeno níže, v předmětném případě primárně závisí na výkladu a možné subsumpci zdravotních a duševních stavů pod bolest v širším či užším smyslu).

[9] Tzv. metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) vychází systematicky z hodnocení bolesti a hodnocení ztížení společenského uplatnění, kdy klasifikace bolestivých stavů je činěna podle postižení jednotlivých orgánů (tj. v jiném řazení než původní vyhláška č. 440/2001 Sb. či platné nařízení vlády č. 276/2015 Sb.), klasifikace ztížení společenského uplatnění poté vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (Světové zdravotnické organizace – WHO), tzv. „MKF“. Vedle toho nařízení vlády č. 276/2015 Sb. je stále postaveno na bodovém systému položkového výčtu ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem [zde je patrná podobnost metodiky a nařízení, byť metodika hodnotu bodu odvozuje od „flexibilního“ jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy (k r. 2021 činí hodnota jednoho bodu přibližně 385 Kč), nikoli od pevně stanovené hodnoty jako nařízení, kdy hodnota jednoho bodu v rámci nařízení činí 250 Kč], položkový výčet je stanoven též u ohodnocení ztížení společenského uplatnění pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem (zde je patrná změna v rámci metodiky, s klasifikací inspirovanou MKF). Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ani metodika, ani nařízení dostatečně nereflektují tzv. duševní útrapy, které jakožto samostatný nárok subsumoval pod kategorii tzv. dalších nemajetkových újem v rámci § 2958 věty první o. z. Přestože metodiku Nejvyššího soudu nelze přeceňovat [srov. kritické zhodnocení současného stavu např. in D. Klos, V. Král: Jak dál při aplikaci tzv. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy z pohledu znalce? Rychle na ni zapomenout! (online), Advokátní deník, 19. 6. 2021 (cit. 9. 7. 2021), dostupné na https://advokatnidenik.cz/2020/06/19/jak-dal-pri-aplikaci-tzv-metodiky-nejvyssiho-soudu-k-nahrade-nemajetkove-ujmy-z-pohledu-znalce-rychle-na-ni-zapomenout/], nelze opomíjet dichotomický přístup, kdy v linii občanskoprávní náhrady újmy by měl přicházet v úvahu nárok na náhradu dalších nemajetkových újem, avšak v pracovněprávní linii náhrady újmy by tomu tak být nemělo, a to bez legitimního a racionálního odůvodnění.

[10] Podle komentářové literatury mohou mít další nemajetkové újmy formu psychické bolesti nebo jiných duševních útrap. Viz P. Bezouška: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), C. H. Beck, Praha 2014, str. 1703.

[11] Dále citován P. Vojtek: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek VI. (§ 2521-3081), Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 1108. V neposlední řadě citován F. Tichý, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX., § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1005.

[12] L. Tichý: Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy, Právník č. 8/2020, str. 624-626; I. Smrž: Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, Časopis zdravotnického práva a bioetiky č. 2/2019, str. 39; P. Vojtek: Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku, in Pracovní právo 2018, Masarykova univerzita, Brno 2018; D. Mališ: Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 19; D. Mališ: Polemika s pohledem Nejvyššího soudu na tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, Bulletin advokacie č. 7-8/2019, str. 30.

[13] „Bezprostředně po úrazu se u stěžovatele v průběhu první hospitalizace rozvinula depresivní reakce na polytrauma. Příznaky byly představovány špatnou náladou, obavami, strachem z následků úrazu, nejistotou, pocity bezmoci, negativními až katastrofickými myšlenkami a pochybnostmi o dalším smyslu života. Následně se u stěžovatele rozvinula dosud trvající posttraumatická stresová porucha, jejíž příznaky (např. vyhýbání se silničnímu provozu, sociální stažení, znovuoživování traumatických vzpomínek) stěžovatele limitují v osobním, pracovním i společenském životě. U stěžovatele dále přetrvávají příznaky kognitivní poruchy způsobené kraniotraumatem se vznikem subdurálního hematomu, která je charakterizována zhoršením soustředivosti, paměti, procesů učení se novému, vybavování slov a snížením pružnosti psychických procesů.“ Bod 26 nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20.

[14] „Používá-li občanský zákoník pojem bolest (a navazující pojem bolestné), má tím na mysli toliko fyzickou bolest, když k odčinění jiných nemateriálních následků užívá jiná označení.“ Viz P. Bezouška: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in op. cit. sub 10, str. 1703.

[15] I. Smrž, op. cit. sub 12, str. 24; F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 12, str. 1002.

[16] Specificky uváděny byly: „nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné, pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.“.

[17] Např. dieta, fixace končetiny, hospitalizace, omezení v běžném životě po přechodnou dobu apod. Viz P. Vojtek: § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, in J. Švestka a kol., op. cit. sub 11, str. 1108.

[18] Např. zásahy do dalších složek práva na ochranu osobnosti. Viz F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 1004.

[19] Např. nemožnost strávení Vánoc s blízkými (NS 25 Cdo 2635/2018). Viz M. Ryška in J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 3119.

[20] Další nemajetkové újmy by poté zahrnovaly nebolestivé zásahy přechodného charakteru (tj. nikoli dlouhodobě trvající), např. zpomalení duševního vývoje, problémy s pomočováním, větší samotářství a plačtivost, uzavírání se do sebe. Viz F. Melzer, T. Doležal: § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 1004.

[21] V této souvislosti zcela přiléhavě Doležal konstatuje, že „problém je tedy pouze v rovině stanovení výše spravedlivého odškodnění s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Pokud tedy ÚS měl za to, že poskytnuté bolestné je nedostatečné, měl jít cestou navýšení této položky – s odkazem na neúplnost Metodiky, a nikoliv posunout tuto problematiku do kategorie dalších nemajetkových újem. Takový posun totiž z kategorie dalších nemajetkových újem udělá zcela netransparentní kategorii, která se bude mísit s bolestným a ZSÚ.“ T. Doležal: Rozhodnutí ÚS k problematice duševních útrap – II. ÚS 1564/20 [online], Zdravotnické právo a bioetika, 2. 3. 2021 [cit. 27. 3. 2021], dostupné na <https://zdravotnickepravo.info/rozhodnuti-us-k-problematice-dusevnich-utrap-ii-us-1564-20/>.

[22] Bod 40 nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20. Duševní trýzeň (strádání) zaměstnance způsobená utrpěným pracovním úrazem byla sice v předchozích stadiích soudního řízení parciálně kompenzována částkou 15 000 Kč, výše kompenzace však s ohledem na závažnost a dopady úrazu do pracovního a osobního života poškozeného představovala pouze zanedbatelnou, a nikoliv důstojnou náhradu vytrpěných duševních útrap.

[23] Pro ilustraci dobového pojetí vzájemného vztahu občanského a pracovního práva viz např.: „Pracovní právo je podle současného právního stavu zcela samostatným odvětvím vůči právu občanskému. Občanský zákoník proto nelze na pracovněprávní vztahy použít ani subsidiárně. Zákoník práce obsahuje zcela samostatnou a od občanského zákoníku mnohdy odlišnou úpravu, i pokud jde o obecná ustanovení, jako například vymezení způsobilosti k právním úkonům, zajištění práv a povinností, přechod práv a povinností, doručování, uspokojení nároku, počítání času, lhůty a doby. Proto určení, zda v konkrétním případě se jedná o pracovněprávní, či občanskoprávní vztah, má zásadní význam pro aplikaci buď zákoníku práce, nebo občanského zákoníku. Nejzásadnější rozdíl, kde se také v praxi vyskytuje nejvíce pochybení, je v úpravě odpovědnosti za škodu.“ M. Jindrák, J. Jakubka: Komentář k zákonu č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ASPI, 2003.

[24] Důvodová zpráva k § 3 o. z.

[25] Jedná se např. o situaci, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů, kdy nelze akceptovat závěr, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je vyloučen (neboť zák. práce jej neupravuje), a zároveň nelze považovat za korektní aplikaci o. z. bez dalšího, i kdyby jinak měl být dle zák. práce zaměstnanec chráněn (např. limitem čtyřapůlnásobku průměrného výdělku při újmě způsobené z nedbalosti dle § 257 odst. 2 zák. práce); zde je namístě využít subsidiarity o. z. vůči zák. práce za současné aplikace zák. práce. Viz P. Bezouška: Je náhrada škody v zákoníku práce opravdu upravena komplexně? Právní rozhledy č. 12/2018, str. 439.

[26] Čistě „občanskoprávní linii“ lze aplikovat jen vůči třetím osobám, a nikoliv vůči zaměstnavateli. Příkladem je újma způsobená pozůstalému po agenturním zaměstnanci (v období před novelou do 1. 1. 2021). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019.

[27] Ve druhém případě se jedná o tzv. nepravou solidaritu, kdy plněním jednoho z povinných subjektů zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého subjektu. Daná situace nastává u pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kdy tato nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodní události. Příkladem lze uvést usmrcení zaměstnankyně pošty, kdy pozůstalým byla přiznána jednak finanční satisfakce v adhezním řízení dle o. z. proti pachateli vraždy (ve výši 1 240 000 Kč) a dále náhrada vůči zaměstnavateli dle zák. práce, neboť ten porušil prevenční povinnost předcházet škodám na zdraví a majetku, když nevytvořil svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku [např. kdyby vybavil poštu kamerovým systémem, trezor pošty tísňovým kódem, který by (zadaný současně s číselným kódem pro otevření trezoru) odeslal tísňový signál na služebnu Policie ČR a bezpečnostní agentury, příp. kdyby pracovnici pošty vybavil tzv. klíčenkou pro bezdrátové vyslání tísňového signálu]. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018.

[28] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009: „Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů.“

[29] Tento závěr byl přijímán jak za účinnosti stávajícího, tak předchozího zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb.). V případě předchozího zák. práce lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2135/19. „Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele meritorní výroky rozsudku nalézacího soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle kterého subsidiární použití § 2958 a § 2963 odst. 2 o. z. na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; zák. práce 1965 obsahuje komplexní úpravu náhrady škody kogentní povahy, od níž se nelze odchýlit.“ V daném případě bylo podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost a ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V případě platného a účinného zák. práce lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016: „Z uvedeného vyplývá, že subsidiární použití ust. § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu.“

[30] Převážnou nemožnost subsidiární aplikace o. z. v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy vůči zák. práce zastává Bělina (i přestože v některých otázkách souhlasí s Bezouškou a jím navrhovanou subsidiaritou v případě, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů), srov. M. Bělina: Náhrada nemajetkové újmy v pracovním právu, Právní rozhledy č. 18/2018, str. 635-639.

[31] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.

[32] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod č. 203 odůvodnění. Dále srov. M. Rychtářová, H. Jandová, op. cit. sub 2.

[33] „Existují-li proto dvě ustanovení, která upravují dvě podobné situace (…), přičemž u jednoho je hodnotové rozhodnutí jasné a u druhého nikoli, je nutné druhé ustanovení interpretovat ve světle onoho zřejmého hodnotového rozhodnutí, abychom zabránili jinak hrozícímu hodnotovému rozporu právního řádu.“ F. Melzer: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2011, str. 165.

[34] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11.

[35] Cíleno je zejména na otázku tzv. duševních útrap, jež je možné uplatnit (jak bude níže zevrubně rozebráno) dle ust. § 2958 o. z. v rámci další nemajetkové újmy.

[36] Blíže viz P. Bezouška, op. cit. sub 25, str. 439.

[37] Viz ust. § 257 odst. 2 zák. práce.

[38] Byť v daném případě byla situace opačná, kdy zákoník práce vycházel z širšího obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví než občanský zákoník. Závěry je ale nutné aplikovat vice versa, neboť se jedná o ústavně chráněné hodnoty (ochrana života a zdraví).

[39] Doposud byla akceptována pluralita odpovědných subjektů v recentní judikatuře v případě pozůstalých po agenturním zaměstnanci, kde bylo možné nárok uplatnit proti uživateli v linii úpravy dle o. z., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019. Ze starší judikatury lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/79, uveřejněné pod č. 11/1982 (civ.) v rámci Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2-3/1982, dle kterého si poškozený mohl sice zvolit, po kterém subjektu (či zda po obou) bude požadovat náhradu újmy: „Z uvedeného vyplýva, že sama existencia nároku poškodeného voči organizácii nijako nevylučuje nárok poškodeného voči subjektu zodpovednému podľa Občianskeho zákonníka. Obidva tieto nároky popri sebe obstoja a poškodený ich môže uplatniť voči tomu zodpovednému subjektu, ktorý si sám vyberie“, nicméně i toto rozhodnutí již představuje základ pro rozlišování nároku čistě dle občanskoprávní a pracovněprávní úpravy: „(…) nemožno vzťah medzi organizáciou zodpovednou podľa Zákonníka práce a medzi škodcom zodpovedným podľa Občianskeho zákonníka a titulu zavinenia považovať za vzťah solidarity dlžníkov.“ K rozvinutí této teorie vylučující zkoumanou subsidiaritu o. z. vůči zák. práce přispěl následně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009: „Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů.“ Přestože se k možnosti uplatnění nároku po třetí osobě Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018: „V soudní praxi totiž nejsou pochybnosti o tom, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodné události. Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu (…)“, kruciální problém spočívá ve výkladu Nejvyššího soudu, který determinuje nárok proti zaměstnavateli tak, že ten lze uplatnit jen dle zák. práce, oproti tomu nárok vůči třetí osobě lze uplatnit dle o. z. Vzhledem k rozdílům v dosahu ustanovení o náhradě škody dle zák. práce a dle o. z., resp. v množině případů, na které daná ustanovení dopadají, je zjevné, že i nárok vůči zaměstnavateli by měl být za určitých okolností založen na subsidiární aplikaci o. z. Posledně uvedené rozhodnutí již bylo skutkové popsáno výše (usmrcení zaměstnankyně pošty). Byť v tomto případě poškozenými subjekty byli opět pozůstalí po zaměstnankyni, a nikoliv přímo zaměstnankyně (nejednalo se totiž o zranění, ale usmrcení), ze závěrů Nejvyššího soudu lze taktéž dovodit, že by obdobný přístup měl být stanoven i ve vztahu k zaměstnanci jakožto poškozenému subjektu.

[40] Zaměstnanec, kterému byla újma způsobena třetí osobou, má v tomto smyslu širší paletu v úvahu připadajících nároků na náhradu újmy (dle o. z.) než zaměstnanec ve srovnatelném postavení, kterému újma vznikla v důsledku zaviněného jednání zaměstnavatele nebo i bez jakéhokoliv zavinění (dle zák. práce).

[41] Uvedený přímý nárok je dovozován i v situaci opačné, tj. je-li odpovědným subjektem zaměstnanec a poškozeným subjektem třetí osoba. V souladu s § 2914 větou první o. z. se lze setkat s názory, podle nichž má poškozený možnost uplatnit svůj nárok z titulu náhrady újmy přímo vůči zaměstnanci – škůdci dle § 2910 věty první o. z., avšak za použití limitů stanovených v § 257 zák. práce. F. Melzer: § 2914, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 368-371.

[42] § 2958 o. z.: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

[43] § 271c zák. práce: „(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. (2) Vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.“

[44] Ust. § 271c odst. 1 zák. práce obsahově odpovídá ust. § 372 zák. práce, které bylo rozhodné v posuzovaném případě. Novelizací byla posléze připojena druhá část věty: Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. Již z této dikce (a to nejméně) mohla být patrna možnost uplatnit zbylý nárok dle o. z. Pokud se recentní judikatura k této možnosti (subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v části náhrady újmy) stavěla odmítavě, mělo dojít (minimálně) k vyrovnání podmínek mezi týmiž nároky dle o. z. a týmiž nároky dle zák. práce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 205/2015 Sb.: „předpokládá se, že výše bodového ohodnocení stanovená nařízením vlády, které nabude účinnosti shodně s navrhovaným zákonem, bude reagovat na výši, která byla metodikou Nejvyššího soudu doporučena soudům při stanovení výše této náhrady v občanskoprávních vztazích“.

[45] V. Kadlubiec, P. Machálek: Náhrada nemajetkové újmy pozůstalých v pracovněprávních vztazích, Právní rozhledy č. 4/2018, str. 115-124.

[46] Pro dovození nároku z obecného ust. § 269 odst. 1 zák. práce zde není prostor, jsou-li všechny konkrétní nároky specifikovány v rámci samostatného oddílu věnovanému druhům náhrad (§ 271a-271j zák. práce) a lze-li tedy hovořit v zák. práce o taxativním výčtu (numerus clausus) jednotlivých nároků.

[47] Důvodová zpráva k zákonu č. 285/2020 Sb. Kromě zakotvení tohoto nároku došlo ke změnám v oblasti § 271g zák. práce (náhrada nákladů příslušejících na zřízení pomníku nebo desky v případě smrti zaměstnance), § 271i zák. práce (změny v oblasti jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých). Zajímavá se jeví skutečnost, že veškeré legislativní korekce se vztahují pouze k pozůstalým, nikoliv k samotnému poškozenému zaměstnanci.

[48] Lze souhlasit s Doležalem, který konstatuje, že Ústavní soud mohl (celý problém spočívající ve) výši odškodnění vyřešit navýšením tohoto odškodnění, namísto systémově nevhodného zařazení duševních útrap pod další nemajetkové újmy. Na druhé straně toto řešení opět nastavuje zrcadlo zastáncům nemožnosti subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Dané formalistické řešení se v uvedených případech zdá být totiž nepřiléhavé. Nelze totiž setrvávat na výkladu práva, který zakládá tak kruciální rozdíly v případech, ve kterých by naopak měla být dána rovnost (i co víc, naopak možná nerovnost, avšak ve prospěch zaměstnanců, nikoliv naopak). Srov. T. Doležal, op. cit. sub 21.

[49] Bod 43 analyzovaného rozhodnutí.

[50] Tento článek vznikl v rámci projektu Studentské grantové soutěže Univerzity Palackého v Olomouci. Název projektu: Vybrané otázky povinnosti k náhradě újmy v pracovním právu, číslo projektu: IGA_PF_2021_002.