Poznámka první

Dělba moci v právním státě: Soudce má soudit, ne psát zákony!

Již naši pozornější středoškoláci a středoškolačky, a to nejenom potomci advokátů, relativně dobře ví, že veřejná moc v demokratickém právním státě se dělí na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Budoucí ministr pro legislativu doktor Michal Šalomoun (doposud též advokát), ačkoliv ještě nebyl jmenován do funkce, se nechal mediálně slyšet, že chystá personální změny v Legislativní radě vlády. Má v plánu bez zbytečného odkladu obsadit do ní více lidí z praxe (což by tak ani nevadilo, pokud nebudou ve vleku lobbistických skupin), ale také soudce. Tady se nám musí ihned rozsvítit červená veřejnoprávní kontrolka. In medias res: chystané začleňování soudců a soudkyň do přípravy zákonů, podle kterých následně soudí, nutno pokládat za protiústavní a nebezpečné.

Nota bene proti participaci soudců na tvorbě zákonů se rázně vyslovil už v roce 2002 (!) náš soud soudů – tedy Ústavní soud. Z Brna tehdy zaznělo jasné NE!! promíchávání soudců s dalšími složkami moci. Ministerský uchazeč však šalamounsky podotkl, že „právní myšlení se od nálezu Ústavního soudu, tedy od roku 2002 změnilo a že by nyní ten závěr nebyl tak kategorický“.

Nezbývá než zvolat Sancta simplicitas! Snaha pošlapat, byť s dobrým původním úmyslem, demokratickou dělbu moci ve státě, je alarmující. Filozofové John Locke a Charles Montesquieu, jako pratvůrci zmíněné skvělé myšlenky se musí patrně obracet v hrobě.

Cum grano salis – vážení kolegové, já opravdu nechci žít ve světě, kde si soudce sám napíše zákon, podle kterého pak bude následně i soudit: ve sněmovně se do něj neopováží zákonodárci raději sáhnout, jelikož jak víme, ho chystal onen vážený vysoký soudce, který problematice opravdu, ale opravdu dlouhodobě rozumí.

Satirický šleh závěrem první poznámky: A kde by vlastně čeští soudci a soudkyně brali na práci v legislativních orgánech čas a energii? Ergo kladívko, už neplatí časté věty a souvětí o přetíženosti naší justice? Politici, řekněte voličům, kterým leží nějaká věc pět anebo šest let na soudech, že jejich zákonný soudce zrovna píše novelu k novele zákona, dodáváme na konec ironicky.

 

Poznámka druhá

Reforma vězeňství a nová vláda

Mezi výrazné zásady aktuálního trestního i přestupkového práva mimo jiné patří, že pozdější právní úprava se použije tehdy, je-li to pro pachatele výhodnější. Citovaný princip můžeme najít jak v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, ale koneckonců i přímo v příslušné právní úpravě.[1]

Zmíněnou výhodností se v praxi kupříkladu rozumí, pakliže je v zákoně nižší hranice výše počtu let „odsezených za mřížemi nápravného zařízení“.

Ale zeptejme se kriticky, je to opravdu skutečnost pro pachatele „výhodnější“, když ve věznici stráví méně let?

Není tam pak logicky kratší doba na pachatelovu převýchovu, která potom nemůže být tak účinná a hodnotná? Ergo kladívko není citované v rozporu se zmíněným ústavně-právním principem výhodnosti?

Ano, krátkodobě se může nějakému ledabylejšímu pozorovateli zdát, že méně let ve vězení je cool, ale z dlouhodobějšího hlediska pro delikventův další život přece může být často užitečnější, aby se „více polepšil“ a žil následně plnohodnotným řádným životem. Bez dalšího návratu do věznice.

Neměla by se tedy za výhodnější pro pachatele – aspoň v některých případech – pokládat ta právní úprava, kde je trest odnětí svobody naopak delší? Nejsou kratší tresty (čti nižší doba na převýchovu) de facto plivnutím do tváře práci české vězeňské služby, trestní justici a vlastně České republice jako takové?

Jestliže laskavý čtenář dočetl až sem, tak si možná řekne – autor se snad zbláznil. Kdo se ve vězení opravdu napravil? Naopak, co před nástupem výkonu trestu neznal, to se ve vězení doučí. Ano, i tak vnímá velká část veřejnosti dnešní české vězeňství.

 

Nová vláda, nový elán

Blíží se nástup nové vlády, která jistě nelenoší a připravuje vysoce propracované programové prohlášení. Ostatně profesor Petr Fiala někdy vypadá, jako by se na vládní angažmá připravoval v brněnských studovnách již od roku 1990.

Jako právník se chci, snad ještě zavčasu důrazně přimluvit, aby Fialova koaliční vláda nezapomněla na sektor vězeňství. Optimální by bylo, aby se jejím cílem stala proměna „kriminálů“ v efektivní instituce, které budou celospolečensky chápány natolik užitečně, že kratší trest bude brán jako méně příznivý pro další život pachatelů. Víme, je to napsáno záměrně trochu naivně, nicméně malý ten, kdo má malý cíl.

Sečteno a podtrženo – doufejme, že nová vláda zařadí reformu efektivnosti vězeňství mezi své skutečné priority. Ostatně nejeden politik jej brzy může poznat i z druhé strany, sluší se dodat v nadsázce na závěr.

 

Autor JUDr. Petr Kolman, Ph.D., působí jako advokát a vysokoškolský pedagog, VŠ Ambis
Foto: canva.com

 

---

[1] Viz článek 40 odst. 6 LZPS:  Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.