Dne 22. 9. 2021 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení sp. zn. 5 Tdo 525/2021-589, ve kterém dospěl k závěru, že nesplnění povinnosti podat úplný a správný seznam majetku jako přílohu insolvenčního návrhu, resp. návrhu na oddlužení, není žádným trestným činem a že plně postačí ochrana této povinnosti prostředky civilněprávními, danými insolvenčním zákonem.

Nejvyšší soud Usnesením vyhověl dovolání, podaném naší advokátní kanceláří ve věci obžalované, která se měla dopustit přečinu účastenství ve formě pomoci podle ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 trestního zákoníku. V dané věci byly postupně podány k insolvenčnímu soudu čtyři návrhy na povolení oddlužení dlužníka, přičemž ve všech těchto návrzích byl uveden fiktivní pracovní poměr dlužníka. Fiktivní pracovní smlouvy společně s návrhy na povolení oddlužení byly předloženy insolvenčnímu soudu, kdy poslední návrh na povolení oddlužení byl soudem akceptován. Následně bylo schváleno oddlužení formou splátek, čímž byl poškozen veřejný zájem. Soud prvního stupně i soud odvolací uzavřeli záležitost shodně s tím, že zúčastněné osoby jsou vinny dle ust. § 227 trestního zákoníku[1]. Soudy shodně po provedeném dokazování vycházely ze skutečnosti, že skutková podstata uvedeného trestného činu je naplněna právě doložením fiktivní pracovní smlouvy. Odvolací soud také poukázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013.

V trestních věcech rozhodují o dovoláních senáty trestního kolegia Nejvyššího soudu v souladu se stanoveným rozvrhem práce pro dané období. Pokud podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospěje senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu kolegia. Senát trestního kolegia postupuje věc k posouzení velkému senátu trestního kolegia (senátu č. 15), senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak velkému senátu tohoto kolegia (senát č. 31). Zákon o soudech a soudcích ani jiné právní předpisy (ani rozvrh práce Nejvyššího soudu) nepočítají s žádným tzv. konfliktním senátem, který by rozhodoval v konkrétním případě. Pokud se senát jednoho kolegia Nejvyššího soudu chce odchýlit od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí senátu jiného kolegia, je třeba užít úpravy obecné, podle níž senát trestního kolegia může věc předložit pouze velkému senátu trestního kolegia (byť se chce odchýlit od právního názoru zaujatého v rozhodnutí senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). K projednání této věci byl tedy stanoven jako příslušný velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, když posuzovaná otázka navíc nebyla řešena ve stanovisku Nejvyššího soudu, a to ani některého z kolegií, ani pléna Nejvyššího soudu.

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pak přezkoumal podané dovolání a usnesením zrušil podle ust. § 265k odst. 1, 2 trestního řádu v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a za použití § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění vydaného usnesení považuji za zásadní zmínit následující.

V ust. § 104 insolvenčního zákona jsou upraveny náležitosti tzv. dlužnického insolvenčního návrhu a jeho přílohy. Jednou z těchto příloh je též v ust. § 104 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona uvedený seznam vlastního majetku dlužníka, jehož náležitosti jsou blíže specifikovány v ust. § 104 odst. 2 insolvenčního zákona.

Dovolací soud dovodil, že byť zde dlužník svým podpisem stvrzuje správnost svého podání včetně jeho příloh, jde „jen“ o podání dlužníka, které činí z vlastní vůle, bez předchozí ingerence orgánu veřejné moci a bez poučení o případných následcích řádného nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Navíc ani samotný insolvenční zákon neoznačuje tento seznam majetku, který je povinnou přílohou insolvenčního návrhu, výslovně jako „prohlášení o majetku“, což je terminus technicus užívaný v ust. § 227 trestního zákoníku a v dalších právních předpisech. Ve své podstatě platí totéž i o přílohách návrhu na oddlužení podle ust. § 392 insolvenčního zákona, zejména pak o seznamu majetku ve smyslu ust. § 392 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Přitom slovní spojení „prohlášení o majetku“ zná i samotný insolvenční zákon, který jej užívá v ust. § 214 a § 216. Tento institut se v řadě ohledů znatelně odlišuje od předložení seznamu majetku dlužníkem spolu s insolvenčním návrhem. Podle ust. § 214 insolvenčního zákona je to insolvenční soud, který je na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru oprávněn předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k „prohlášení o majetku“. Předvolání pak musí mj. obsahovat poučení o tom, že v případě nikoli řádného splnění povinnosti by se dlužník mohl dopustit právě přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle ust. § 227 trestního zákoníku. Zde je patrný rozdíl mezi seznamem majetku jako přílohy insolvenčního návrhu podle ust. § 104 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, resp. návrhu na oddlužení podle ust. § 392 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a prohlášením o majetku podle ust. § 214 až § 216 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon zná institut prohlášení o majetku, sám zákonodárce odlišuje i slovním označením „prohlášení o majetku“ a „seznam majetku“. Navíc aktivita při získání prohlášení o majetku vychází od orgánu veřejné moci, nikoli od soukromé osoby, s čímž je spojena mj. právě i povinnost poučení dlužníka. Dovolací soud také poukazuje na skutečnost, že insolvenční zákon má vlastní účinné sankce uplatňované přímo v insolvenčním řízení pro případ uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů o vlastním majetku dlužníka.

Zásadním závěrem je, že nesplnění povinnosti podat úplný a správný seznam majetku jako přílohu insolvenčního návrhu, resp. návrhu na oddlužení, není žádným trestným činem a že plně postačí ochrana této povinnosti prostředky civilněprávními, danými insolvenčním zákonem. Nejvyšší soud konstatuje, že takový závěr je též v souladu s principem subsidiarity trestní represe a použitím trestního práva jako ultima ratio, který má mít zákonodárce na zřeteli a mají jej uplatňovat podle ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku i soudy rozhodující v trestních věcech. Přečin podle ust. § 227 trestního zákoníku patří spíše mezi méně závažné, tedy bagatelní trestné činy. Jde o specifický majetkový delikt, který je obvykle přiřazován k úpadkovým trestným činům a má specifickou povahu abstraktně ohrožovacího deliktu.

S ohledem na uvedené závěry lze předpokládat, že dané usnesení bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

JUDr. Veronika Plicková Dvořáková, autorka působí jako advokátka a zapsaná mediátorka
Foto: canva.com a archiv autorky

[1] Ust. § 227 trestního zákoníku: „Kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti“.