SD EU ke kriminalizaci pomoci žadatelům o azyl v Maďarsku

Soudní dvůr EU zveřejnil dne 16. listopadu rozsudek ve věci C-821/19 Komise vs. Maďarsko, týkající se kriminalizace pomoci žadatelům o azyl. SD EU v něm konstatoval, že Maďarsko – tím, že trestně postihuje organizační činnost vyvíjenou s cílem umožnit zahájení řízení o mezinárodní ochraně osobám nesplňujícím vnitrostátní kritéria pro přiznání této ochrany – porušilo unijní právo. Kriminalizace této činnosti narušuje výkon práv, která unijní normotvůrce zaručuje v oblasti pomoci žadatelům o mezinárodní ochranu.

 

V roce 2018 novelizovalo Maďarsko určité zákony týkající se opatření proti nedovolenému přistěhovalectví a přijalo mimo jiné ustanovení, jimiž byl zaveden nový důvod nepřípustnosti žádostí o azyl a kriminalizována organizační činnost vyvíjená s cílem usnadnit podání žádosti o azyl osobám, které právo na azyl podle maďarského práva nemají, spolu s omezením svobody pohybu osob podezřelých ze spáchání takového trestného činu.

Evropská komise měla za to, že Maďarsko přijetím těchto ustanovení nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze směrnice o společných řízeních1 a směrnice o přijímání žadatelů2, a podala proto k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti.

Velký senát Soudního dvora žalobě Evropské komise v podstatné části vyhověl.

 

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že Maďarsko tím, že umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu pro nepřípustnost z důvodu, že žadatel přicestoval na jeho území přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve kterém je zajištěna odpovídající úroveň ochrany, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze směrnice o společných řízeních3. Směrnice o společných řízeních4 totiž taxativně vyjmenovává situace, kdy členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou. Důvod nepřípustnosti zavedený maďarskou právní úpravou přitom žádné z těchto situací neodpovídá5.

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že Maďarsko tím, že ve svém vnitrostátním právu trestně postihuje jednání jakékoli osoby, která v rámci organizační činnosti poskytuje pomoc při učinění nebo podání žádosti o azyl na jeho území, je-li možné nade vši rozumnou pochybnost prokázat, že tato osoba věděla, že této žádosti nemůže být na základě tohoto práva vyhověno, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze směrnice o společných řízeních6 a směrnice o přijímání žadatelů7.

Před učiněním tohoto závěru Soudní dvůr zkoumal, zda maďarská právní úprava zakotvující tento trestný čin představuje omezení práv vyplývajících ze směrnice o společných řízeních a směrnice o přijímání žadatelů a zda může být toto omezení z hlediska unijního práva odůvodněné.

Po ověření, že některé činnosti vykonávané v rámci pomoci žadatelům o mezinárodní ochranu, na něž se vztahuje směrnice o společných řízeních a směrnice o přijímání žadatelů, spadají do působnosti maďarské právní úpravy, Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že tato právní úprava představuje omezení práv zakotvených v těchto směrnicích. Konkrétně tato právní úprava omezuje jednak právo na přístup k žadatelům o mezinárodní ochranu a na komunikaci s nimi8 a jednak účinnost práva zaručeného žadateli o azyl radit se na své náklady s právním nebo jiným poradcem9.

Zadruhé dospěl Soudní dvůr k závěru, že takové omezení nemůže být odůvodněno cíli, jichž se dovolává maďarský zákonodárce, tj. bojem proti napomáhání ke zneužívání azylového řízení a proti nedovolenému přistěhovalectví na základě podvodu.

Pokud jde o prvně zmiňovaný cíl, Soudní dvůr uvedl, že maďarská právní úprava postihuje i jednání, která nelze považovat za podvodné nebo zneužívající praktiky. Jakmile lze totiž prokázat, že dotyčná osoba věděla o tom, že osoba, které poskytla pomoc, nemůže podle maďarského práva získat postavení uprchlíka, může být trestně sankcionována jakákoli pomoc poskytnutá v rámci organizační činnosti s cílem usnadnit učinění nebo podání žádosti o azyl, i když je tato pomoc poskytována při dodržení procesních pravidel a bez úmyslu uvést rozhodující orgán po věcné stránce v omyl.

Předně by se tak trestnímu stíhání vystavoval každý, kdo by pomohl učinit nebo podat žádost o azyl, i když ví, že tato žádost nemůže být úspěšná z hlediska pravidel maďarského práva, ale domnívá se, že tato pravidla jsou mimo jiné v rozporu s unijním právem. Tito žadatelé tudíž mohou být zbaveni pomoci, která by jim v pozdějším stadiu řízení o udělení azylu umožnila zpochybnit legalitu vnitrostátní právní úpravy použitelné na jejich situaci zejména z hlediska unijního práva.

Dále tato právní úprava postihuje pomoc poskytnutou určité osobě za účelem učinění nebo podání žádosti o azyl, jestliže tato osoba nebyla pronásledována a není vystavena riziku pronásledování alespoň v jednom státě, přes jehož území cestovala před příchodem do Maďarska. Směrnice o společných řízeních přitom brání tomu, aby byla žádost o azyl z takového důvodu odmítnuta jako nepřípustná. Taková pomoc proto nemůže být v žádném případě pokládána za podvodnou nebo zneužívající praktiku.

Soudní dvůr konečně uvedl, že tato právní úprava, která nevylučuje, aby byla určitá osoba trestně sankcionována, jakmile lze konkrétním způsobem prokázat, že o žadateli, jemuž poskytla pomoc, nemohla nevědět, že nesplňuje podmínky pro získání azylu, ukládá osobám, které si přejí poskytnout takovou pomoc, aby již při učinění nebo podání žádosti zkoumaly, zda může být tato žádost podle maďarského práva úspěšná. Na jednu stranu přitom nelze provádění takové kontroly od těchto osob očekávat, a to tím spíše, že žadatelé mohou mít potíže s tím, aby již v této fázi uvedli relevantní skutečnosti, které jim umožní získat postavení uprchlíka. Na druhou stranu v důsledku nebezpečí, že budou dotyčné osoby vystaveny zvláště přísné trestní sankci, a sice trestu odnětí svobody, již z pouhého důvodu, že nemohly nevědět, že je žádost o azyl odsouzena k neúspěchu, se legalita jakékoli pomoci, jejímž cílem je umožnit provedení těchto dvou základních fází azylového řízení, stává nejistou. Tato právní úprava tak může velmi odradit každého, kdo chce v těchto fázích poskytnout pomoc, přestože má tato pomoc za cíl pouze umožnit státnímu příslušníkovi třetí země výkon jeho základního práva požádat o azyl v členském státě, a překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v boji proti podvodným nebo zneužívajícím praktikám.

Pokud jde o druhý cíl sledovaný maďarskou právní úpravou, Soudní dvůr konstatoval, že poskytnutí pomoci za účelem učinění nebo podání žádosti o azyl v členském státě nelze považovat za činnost podporující neoprávněný vstup nebo pobyt státního příslušníka třetí země v tomto členském státě, takže kriminalizace zavedená maďarskou právní úpravou není opatřením, které by takový cíl mohlo sledovat.

Soudní dvůr konečně rozhodl, že Maďarsko tím, že odpírá právo přiblížit se k jeho vnějším hranicím jakékoli osobě podezřelé z toho, že v rámci organizační činnosti poskytla pomoc při učinění nebo podání žádosti o azyl na jeho území, zatímco lze nade vši rozumnou pochybnost prokázat, že tato osoba věděla, že této žádosti nemůže být vyhověno, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze směrnice o společných řízeních10 a směrnice o přijímání žadatelů11. Tato právní úprava omezuje práva zaručená těmito směrnicemi, neboť dotyčná osoba je v důsledku poskytnutí pomoci za shora uvedených okolností podezřelá ze spáchání trestného činu, třebaže je kriminalizace tohoto jednání v rozporu s unijním právem. Z toho plyne, že takové omezení nemůže být z hlediska unijního práva rozumně odůvodněno.

 

Úplné znění rozsudku se zveřejňuje na internetové stránce curia.europa.eu v den vyhlášení.

 

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com

 

 


1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, str. 60) – dále jen „směrnice o společných řízeních“.

2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, str. 96) – dále jen „směrnice o přijímání žadatelů“.

3 Článek 33 odst. 2 směrnice o společných řízeních, který vyjmenovává situace, kdy členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou.

4 Článek 33 odst. 2 směrnice o společných řízeních.

5 Viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C-924/19 PPU a C-925/19 PPU; viz také TZ č. 60/20.

6 Článek 8 odst. 2 směrnice o společných řízeních týkající se přístupu organizací a osob k žadatelům o mezinárodní ochranu, jimž poskytují poradenské služby, a čl. 22 odst. 1 téže směrnice týkající se práva na právní pomoc a zastoupení ve všech fázích řízení.

7 Článek 10 odst. 4 směrnice o přijímání žadatelů týkající se přístupu do detenčního zařízení zejména pro právní poradce nebo poradce a zástupce nevládních organizací.

8 Tato práva jsou osobám či organizacím poskytujícím pomoc žadatelům o mezinárodní ochranu přiznána v čl. 8 odst. 2 směrnice o společných řízeních a v čl. 10 odst. 4 směrnice o přijímání žadatelů.

9 Toto právo je zaručeno v čl. 22 odst. 1 směrnice o společných řízeních.

10 Článek 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1 písm. c) a čl. 22 odst. 1 směrnice o společných řízeních.

11 Článek 10 odst. 4 směrnice o přijímání žadatelů.

Go to TOP