K návrhům novel ústavního zákona o bezpečnosti ČR a krizového zákona

Na program 111. schůze Poslanecké sněmovny, která bude zahájena 7. července 2021, bylo jako bod č. 52 a bod č. 53 zařazeno první čtení novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a novely krizového zákona. Nejedná se o novely, které bychom měli jen tak přehlédnout. V ústavním zákoně o bezpečnosti se nově zavádí pojem stav nebezpečí, pro jehož vyhlášení postačí nižší intenzita ohrožení, jež však postačí k tomu, aby mohly být práva a svobody i tak omezovány. Nově lze vyhlášením stavu nebezpečí reagovat nejen na situaci, kdy jsou ohroženy životy, zdraví, majetkové hodnoty a životní prostředí, ale i vnitřní pořádek a bezpečnost. Vlastnické a užívací právo může být nově omezeno bez náhrady, škoda se nehradí v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, ale jen škoda vzniklá při činnosti orgánu provádějícího nařízená krizová opatření, sazby za přestupky jsou zvýšené… Vláda, jako předkladatel výše uvedených návrhů nezapomněla ve vztahu k obyvatelstvu zpřísňovat, avšak pozapomněla vyřešit otázku, nad jejíž závažností jsme během uplynulého roku mohli tak leda rozjímat – a to otázku kontroly rozhodování vlády v krizových situacích.

 

Na jaře roku 2020 začala vláda v rámci vyhlášeného nouzového stavu vydávat krizová patření jako svá usnesení, aniž by náš právní řád takovou formu normativního aktu znal. Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (dále jen ú. z. b.) ani konkretizující zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen kriz. zák.) formální označení krizového opatření vydávaného vládou neurčily, a vláda při jejím určení evidentně chybovala. Označení či pojmenování právního aktu má přitom vliv na jeho zařazení do právního řádu, včetně určení příslušné obrany proti němu. Nemalé potíže pak nesprávné označení právního aktu působí při citaci (v případě usnesení o krizovém opatření došlo ke dvojímu číslování) a při pokusu o zařazení/vyhledávání v právních databázích. V důsledku nedůsledného označení aktu jsme se stali svědky opomenutého vyhlášení opatření ve Sbírce zákonů, v důsledku čehož bylo třeba zabývat se otázkou účinnosti, resp. možné retroaktivity atd. [1]

Podle čl. 78 Ústavy je vláda k provedení zákona a v jeho mezích – secundum et intra legem – oprávněna vydávat nařízení, která nejen že se nesmí pohybovat mimo rámec norem vyšší právní síly, ale především s nimi nesmí být v rozporu. V případě, kdy zákon určil formu jinou („rozhodnutí“), Ústavní soud příslušné zákonné ustanovení zrušil právě proto, že normou, kterou vydává vláda, je nařízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99). Krizová opatření stanovující obecně závazná pravidla chování k provedení a v mezích zákona tedy měla vláda nejspíš vydávat jako nařízení. Jak však bylo uvedeno již výše, vláda svá krizová opatření publikovala ve Sbírce zákonů jako svá usnesení, a to včetně pořadového čísla usnesení vlády. Jak upozorňuje J. Fronc[2], usnesení vlády je přitom teprve projevem vůle kolegiálního orgánu, jímž se schvaluje legislativní návrh, a směřuje tak k vydání právního předpisu. To, že za určitých okolností může být i usnesení vlády publikováno ve Sbírce zákonů, z usnesení vlády nečiní právní předpis.

J. Winter v březnu 2020 vyslovil názor, že nevydávala-li vláda opatření jako nařízení a nejedná-li se v případě opatření o individuální právní akt, krizová opatření vydávána vládou byla opatřeními obecné povahy ve smyslu ust. § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád, či spr. řád). Analogii přitom spatřoval v ust. § 94a zák. o veř. zakázkách, v němž jsou obsahově podobná opatření Ministerstva zdravotnictví výslovně označena jako opatření obecné povahy.[3] Podle ust. § 38 kriz. zák. se však na rozhodování a ukládání povinností podle kriz. zák. až na výjimky (jako např. ustanovení o přestupcích) správní řád nevztahuje.

J. Fronc nabízí vysvětlení, že pojem „krizové opatření“ je záměrně definován široce a neurčitě, protože se předpokládá, že orgány krizového řízení budou podle potřeby vydávat různé typy aktů – nařízení, opatření obecné povahy či interní akty a instrukce, čemuž by dle jeho názoru nasvědčovalo i znění § 8 kriz. zák., protože podle nějž se ve Sbírce zákonů vyhlašují pouze opatření dle § 6 odst. 1 až 3 a § 7, a nikoliv podle § 5 kriz. zák.[4]

Jakou formu mají opatření vlády v rámci nouzového stavu, rozhodně není lhostejné. Nařízení vlády je prováděcím předpisem, jehož přijímání a součásti jsou dány v čl. 13 a násl. Legislativních pravidel vlády (dále jen l. p. v.)[5].  Jelikož nařízení vlády je právním předpisem, podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je k posouzení souladu nařízení vlády se zákonem nebo mezinárodní smlouvou oprávněn soud. Nařízení vlády také podléhají kontrole ústavnosti a zákonnosti Ústavním soudem. Ve smyslu ust. § 64 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zák. o ÚS), jsou k podání návrhu na zrušení nařízení vlády oprávněni:

a) vláda,
b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zák. o ÚS, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 zák. o ÚS,
e) zastupitelstvo kraje,
f) veřejný ochránce práv.
Je zřejmé, že mezi osobami oprávněnými podat návrh na zrušení nařízení vlády Ústavním soudem nejsou s výjimkou stěžovatelů (písm. d)) aktivně legitimovány (oprávněny) fyzické osoby.

Nařízení vlády nemůže být zákonem změněno, ale v souladu s čl. 39 odst. 5 l. p. v. může být zákonem zrušeno, ruší-li se zároveň zmocnění k jejich vydání, nebo v případě nařízení vlády, ruší-li se ustanovení zákona, které nařízení vlády provádí, bylo-li vydáno bez zvláštního zmocnění v zákoně k jeho vydání.

Oproti tomu opatření obecné povahy je konkrétně-abstraktním správním aktem. Zatímco, jak bylo uvedeno výše, kriz. zákon podpůrné použití spr. řádu až na výjimky vylučuje, o případném využití zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) mlčí, a dá se tedy předpokládat, že soudní přezkum krizových opatření vlády vyloučený není. Podle ust. § 101a a násl. s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že jím byl zkrácen na svých právech, navrhnout, aby jej soud zrušil. Příslušným soudem je v první instanci místně příslušný soud krajský. Proti rozhodnutí krajského soudu lze podat kasační stížnost. NSS, který o kasační stížnosti rozhoduje, může podle povahy věci sám rozhodnout, anebo může napadené rozhodnutí zrušit a vrátit k novému rozhodnutí krajskému soudu. O běžných opatřeních obecné povahy se nerozhoduje přednostně a vzhledem k dvojinstančnosti může od zahájení do ukončení řízení uběhnout opravdu dlouhá doba. Nemluvě o tom, že dojde-li v mezičase ke zrušení opatření, předmět řízení přestane existovat, podmínky řízení nebudou nadále naplněny a žaloba by měla být zamítnuta.

Při posuzování, o jakou formu se jednalo, když vláda vydávala krizová opatření, poněkud tápal i Ústavní soud, který nakonec dospěl k závěru, že opatření vlády jsou právním předpisem sui generis.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Listiny mohou být meze základních práv a svobod za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Oprávnění vlády ukládat povinnosti, vyplývající z čl. 6 ú. z. b., se zdá být v rozporu s požadavkem striktní zákonnosti daným ve výše uvedených ustanovení Listiny. Avšak, jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, čl. 6 odst. 1 ú. z. b., je vůči výše uvedenému ustanovení Listiny zvláštní úpravou, a vládě je tak ponecháno na uvážení, jaké konkrétní povinnosti a v jakém rozsahu stanoví – při respektování mezí daných v § 6 kriz. zák. Vůči základnímu právu nebo svobodě, do něhož je zasahováno, se stále uplatňuje požadavek podle čl. 4 odst. 4 Listiny, musí být tedy šetřeno podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Výslovně pak (stejně jako ve svém usnesení Pl. ÚS 13/20) uvedl: Je vyloučeno, aby ústavně zaručená základní práva a svobody, do nichž by bylo zasaženo krizovým opatřením, byla vyňata z ochrany soudní moci ve smyslu čl. 4 Ústavy. Takovýto zásah musí vždy podléhat soudnímu přezkumu, a to přinejmenším ze strany Ústavního soudu.“ Ve svém usnesení z 5. 5. 2020 Pl. ÚS 13/20 bohužel Ústavní soud dodal, že vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí vlády měla povahu právního předpisu sui generis, Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu na jejich zrušení pouze v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů podle § 64 a násl. zák. o ÚS. Stěžovatel by mohl podle § 64 odst. 2 písm. d) a § 74 zák. o ÚS podat návrh na zrušení napadených rozhodnutí vlády, respektive – pokud jsou již zrušena – na vyslovení jejich neústavnosti jen společně s ústavní stížností proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jestliže jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Nedá se říct, že by postoj Ústavního soudu ochranu osob zjednodušil. Podmínkou ochrany před nezákonným zásahem veřejné moci je, aby byl zásah nasměrován přímo proti jedinci. O nezákonný zásah se však nejedná, pokud k zásahu došlo právním předpisem, a tím krizová opatření vlády podle Ústavního soudu jsou.

Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/2020-80, bod 66, judikoval, že zásahovou žalobou se nelze bránit proti vydání krizového opatření, které má povahu právního předpisu a že pouze Ústavní soud přitom disponuje pravomocí rušit právní předpisy.

Zajisté v dobrém úmyslu „svou troškou do mlýna“ přispěl Městský soud v Praze, když v bodu 29 svého rozsudku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020-141, uvedl, že „ve zcela výjimečných případech může přímý zásah do práv vyplývat z důsledků právního předpisu“. Takovým případem je situace, kdy je prokázán „bližší vztah mezi žalobcem a příslušným právním předpisem, respektive důsledky, které vyvolává“. Pro posouzení bližšího vztahu vycházel z judikatury ESLP. „Užší vztah podle ní může být dán v případě, že je aplikace určité právní úpravy vůči danému jednotlivci velmi pravděpodobná, že jednotlivec je příslušníkem úzce definované skupiny, na které pravidlo dopadá, a že přímo na základě právní úpravy musí upravit své chování, aby se nevystavil velmi nepříznivým důsledkům v podobě trestního stíhání nebo správního trestání.“ Na toto rozhodnutí navázal Ústavní soud svým usnesení ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, tak, že odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelky před jejím podáním nevyčerpaly procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť nepodaly zásahovou žalobu.

Výkladový obrat o 180 stupňů však učinil NSS ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020 – 5. Dosti rázně odmítl pokračovat v linii výkladu daného ve výše uvedeném rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 45/2020 s tím, že podobně by šlo zásahovou žalobou napadat jiné předpisy vydávané vládou, ministerstvy a jinými orgány. „Nakonec by nebyl žádný důvod, aby tento názor nebyl použit též na zákony…“ K objasnění svého rozhodnutí NSS uvádí: „Podle článku 87 odst. 3 písm. a) Ústavy zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem. Takovouto možnost však zákonodárce doposud nevyužil. Soudní moc nemůže zákonodárce obejít a sama si takovou pravomoc přisvojit.“ Uzavírá, že za současné situace důsledky či účinky přímo plynoucí z právního předpisu nemohou představovat přímé zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu § 82 s. ř. s.

Rozšířený senát, který tento rozsudek vydal, připouští, že „právě uvedený výklad nepřispívá k ochraně individuálních práv v době pandemie“, neboť „ponechává příliš velký prostor pro normotvorbu exekutivy v nouzových stavech, která není podrobena efektivní kontrole správních soudů“.

V disentním stanovisku uplatněném soudcem P. Mikešem zaznělo, že v důsledku výše uvedeného rozhodnutí nemůže proti krizovému opatření žádný obecný soud v České republice poskytnout ochranu právům zaručeným Listinou a řadou mezinárodních smluv (zde právu na vzdělání) čímž byl mj. porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle nějž má Česká republika dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Soudce K. Šimka ve svém disentu uvádí, že de lege ferenda považuje za nezbytné nově upravit pravidla soudní ochrany za nouzového stavu. Zdůrazňuje, že „ani za nouzového stavu nekončí právní stát a neposouváme se do prostředí nadvlády exekutivity, natož snad do domény její svévole. Smyslem a účelem nouzového stavu je dát exekutivě dočasně prostor k rychlým, pružným a v některých případech i pro jednotlivce bolestivým reakcím na složitou a rychle se měnící nebezpečnou situaci. Právě proto, že ani za nouzového stavu nejsou právní stát a ochrana práv suspendovány, nýbrž toliko modifikovány, musí v tomto stavu vláda činit své kroky činit vždy s vědomím, že je třeba hledat vhodnou rovnováhu mezi opatřeními řešícími krizový problém a mírou omezení práv jednotlivců. K tomu, aby v nouzovém stavu, třeba i v dobrém úmyslu, vláda „nezvlčila“ a nezačala práva jednotlivců omezovat více, než je rozumné třeba k řešení krizové situace, je nezbytné, aby své kroky činila s vědomím, že mohou být soudní mocí shledány nezákonnými. Soudní kontrola má být v nouzovém stavu rychlá, pokud možno jednoznačná a má dát jak exekutivě, tak jednotlivcům v reálném čase signál o tom, co je a co není v krizové situaci daného typu právně přípustné.“ Tápání soudů popsané v tomto textu výše považuje K. Šimka za nežádoucí, neboť vede k právní nejistotě a k rozkladu důvěry v právo. Porovnává běžná žalobní řízení, která standardně běží i za nouzového stavu, s koncentrovanou jednoinstanční soudní kontrolou přímo samotných abstraktních aktů mimořádné povahy s celostátní působností, jež jsou vydávány jako mimořádná opatření podle § 2 pandemického zákona[6], kterou podle § 13 odst. 1 věty první téhož zákona provádí Nejvyšší správní soud. Uzavírá, že „i s vědomím, že touto agendou je v krizových situacích Nejvyšší správní soud extrémně zatížen a v rozhodování svých jiných agend dočasně fakticky paralyzován, takto zvolený model by měl být zaveden i pro účely přezkumu krizových opatření v nouzovém stavu“.

Autorka se s návrhem K. Šimky ztotožňuje. Vláda během pandemického období předvedla, že si s principy zásahu do základních práv příliš hlavu neláme. Svá opatření, ať krizová, anebo mimořádná či ochranná opatření MZd, měnila a rušila v takovém sledu, že bránit se proti nim se stalo prakticky nemožným. Po zkušenostech z uplynulého období je v rámci novely ú. z. b. a kriz. zák. třeba nastolit jistící mechanismy, které by měly schopnost zachovat v ústavním systému rovnováhu.

Kontrola by měla být vykonávána jak na úrovni moci zákonodárné, tak i na úrovni moci soudní. Jelikož rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vyplývá přímo z ú. z. b., a nikoli z běžného zákona, nelze na tento akt pohlížet jako na správní akt, a nebude tedy přezkoumatelný obecnými soudy.[7] Bez ohledu na to, že současná vláda všechna svá rozhodnutí vydávala pod označením „usnesení“, která Ústavní soud označil jako právní předpis sui generis, nouzový stav  by měl být de lege ferenda vyhlašován jako nařízení vlády, čili jako právní předpis, který, jak bylo uvedeno výše, podléhá ve smyslu čl. 87 odst. 1 Ústavy a za použití ust. § 64 odst. 2 zák. o ÚS kontrole Ústavním soudem.

Zcela zásadní oprávnění při kontrole vlády za nouzového stavu má Poslanecká sněmovna, která může podle čl. 5 odst. 4 ú. z. b. vyhlášení nouzového stavu zrušit, a neměla by váhat svého oprávnění využívat. Poslanecká sněmovna též nemusí udělit souhlas s prodloužením nouzového stavu. I zde by měla sněmovna vzít v úvahu, že krizové řízení by mělo být uplatňováno jen po dobu nezbytnou, pevně určenou, a v rozsahu nezbytném k překonání krizové situace, a pokud nejsou tyto podmínky naplněny, neměla by souhlas s prodloužením udělit. V tomto kontextu by snad mohla být zvážena otázka, zda by pro zajištění nouzového stavu (podle vládní novely i pro zajištění stavu nebezpečí) nepostačilo vládě (event. jinému orgánu krizového řízení) 15 dní, namísto stávajících i navrhovaných 30 dní. Vláda by si měla být vědoma, že krizový stav jí neposkytuje bianco šek pro převzetí funkce zákonodárce. Navíc na základě čl. 8 ú. z. b. existuje možnost projednat návrh zákona ve stavu legislativní nouze podle § 99 zák. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, tedy ve zkráceném jednání, legislativní proces tak nemusí být zcela nepružný. Kromě případů taxativně vypočtených v zákoně  Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 55/10 připouští i „využití institutu legislativní nouze za předpokladu širokého konsenzu v Parlamentu (aklamace, případně alespoň taková většina, která je srovnatelná s většinou vyžadovanou k přijetí ústavního zákona) anebo (a) jen tehdy, kdy typová závažnost situací, v nichž bude legislativní nouze použita, odpovídá závažností situacím, s nimiž počítá ústavní pořádek pro zkrácené projednání návrhu zákona (stav ohrožení státu, válečný stav)“. Předpoklad, že by se Poslanecká sněmovna nemusela mít možnost sejít nebo že by snad nebyla usnášeníschopná, není argumentem. I s takovou eventualitou lze pracovat a pravidla pro takovou situaci blíže upravit.

Co se týče krizových opatření, J. Fronc na tuto možnost upozornil[8] a J. Dienstbier et al. výslovně uvádějí, že opatření vydávaná podle § 5 a násl. kriz. z. naplňují znaky opatření obecné povahy, „neboť splňují podmínku konkrétnosti v předmětu regulace i abstraktnosti v okruhu adresátů“, přičemž se odkazují např. na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 14/07.[9] S ohledem na současné znění § 8 kriz. zák. se autorka přiklání k názoru, že opatřeními obecné povahy jsou jen opatření vydávaná podle § 5 kriz. zák., neboť tato nejsou vyhlašována ve Sbírce zákonů. De lege ferenda by bylo vhodné skutečnost, že se v případě opatření vydávaných podle § 5 kriz. z. jedná o opatření obecné povahy, kodifikovat, a předejít tím výkladovým nejasnostem.

U opatření podle § 6 odst. 1 až 3 a § 7 kriz. zák., která jsou podle zákona vyhlašována ve Sbírce zákonů, se zřejmě jedná o nařízení vlády a de lege ferenda by měla být tato skutečnost v zákoně výslovně uvedena. S ohledem na potřebu jednat v krizové situaci bez prodlení by měla být v tomto smyslu upravena i Legislativní pravidla vlády, při zachování požadavku na odůvodnění jako základu případného přezkumu. Dále by mělo být s odkazem na ust. článku 87 odst. 3 písm. a) Ústavy de lege ferenda stanoveno, že o zrušení krizových opatření nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, bude rozhodovat Nejvyšší správní soud.

Pro případ, že by měla být bez výhrad přijata vládní novela kriz. zák., v jejímž novém § 8 se uvádí, že se jako zákon (tedy ve Sbírce zákonů) vyhlašují rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 5, § 6 odst. 1 až 3 a v § 7, jednalo by se i v případě ust. § 5 o nařízení vlády a tato skutečnost by měla být de lege ferenda v zákoně výslovně uvedena.

Autorka souhlasí s návrhem K. Šimky na koncentrovanou jednoinstanční soudní kontrolou po vzoru pandemického zákona s tím, že by se měla de lege ferenda vztahovat jak na krizová opatření ve formě opatření obecné povahy, tak na krizová opatření ve formě nařízení vlády. K projednání návrhu podle soudního řádu správního na zrušení mimořádného opatření podle kriz. zák. s celostátní působností by měl být příslušný, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší správní soud. Návrh by měl být projednáván přednostně. Pozbylo-li by mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nemělo by to bránit dalšímu postupu v řízení. Jestliže by soud došel k závěru, že krizové opatření nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že krizové opatření nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku by vyslovil tento závěr atd.

 

Na závěr autorka shrnuje, že vládní návrh novel výše uvedených předpisů je zaměřený dosti jednostranně a zasloužil by si důkladnou rozvahu, zejména ve věci kontroly orgánů krizového řízení.

 

Autorka JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR
Foto: canva.com


[1] blíže FRONC J. Usnesení vlády jako právní předpis: terminologický zmatek sui generis. JURISPRUDENCE 1/2021, str. 33–38. http://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/usneseni-vlady-jako-pravni-predpis-terminologicky-zmatek-sui-generis.m-468.html (dostupné 2. 7. 2021).

[2] FRONC J. Usnesení vlády jako právní předpis: terminologický zmatek sui generis. JURISPRUDENCE 1/2021, str. 33–38. http://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/usneseni-vlady-jako-pravni-predpis-terminologicky-zmatek-sui-generis.m-468.html (dostupné 2. 7. 2021).

[3] Rozhovor: Jan Wintr – K ústavnosti a zákonnosti krizových opatření vlády. Právní prostor. 19. 3. 2020. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ustavni-pravo/rozhovor-jan-wintr-k-ustavnosti-a-zakonnosti-krizovych-opatreni-vlady (dostupné 2. 7. 2021).

[4] FRONC J. Usnesení vlády jako právní předpis: terminologický zmatek sui generis. JURISPRUDENCE 1/2021, str. 33–38. http://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/usneseni-vlady-jako-pravni-predpis-terminologicky-zmatek-sui-generis.m-468.html (dostupné 2. 7. 2021).

[5]https://www.vlada.cz/assets/jednani-vlady/legislativni-pravidla/LEGISLATIVNI-PRAVIDLA-VLADY_platne-od-1-2-2018.pdf

[6] zák. č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů – pozn. autorky

[7] blíže DIENSTBIER J., DERKA V., HORÁK F. Ústavnost mimořádných opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Právník 5/2020, str. 417–432. https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/3.DIS._Dienstbier_417-432_5_2020.pdf (dostupné 4. 7. 2021).

[8] FRONC J. Usnesení vlády jako právní předpis: terminologický zmatek sui generis. JURISPRUDENCE 1/2021, str. 33–38. http://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/usneseni-vlady-jako-pravni-predpis-terminologicky-zmatek-sui-generis.m-468.html (dostupné 4. 7. 2021).

[9] DIENSTBIER J., DERKA V., HORÁK F. Ústavnost mimořádných opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Právník 5/2020, str. 417–432. https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/3.DIS._Dienstbier_417-432_5_2020.pdf (dostupné 4. 7. 2021).

Go to TOP