Dne 18. května 2021 Ústavní soud veřejně vyhlásil nález sp. zn. II. ÚS 498/21, podle kterého jsou obecné soudy povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv toliko v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku.

 

Stěžovatel I. O. byl dne 23. 12. 2020 v 18:30 hodin – podle § 76 odst. 1 trestního řádu – zadržen policií poté, co měl způsobit dopravní nehodu tím, že měl řídit osobní automobil a narazit do před ním jedoucího osobního automobilu. Stěžovateli měla být dechovou zkouškou provedenou policií v 18:11 hodin téhož dne zjištěna hladina 3,22 ‰ alkoholu v krvi. Důvodem zadržení bylo podezření, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu.

Dne 24. 12. 2020 bylo stěžovateli sděleno podezření, byl k věci vyslechnut a dne 25. 12. 2020 státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ podal návrh na potrestání stěžovatele. Dne 25. 12. 2020 se od 14:15 hodin konalo u nalézacího soudu vazební zasedání. Při vazebním zasedání stěžovatel nebyl obhajován obhájcem, byla však přítomna tlumočnice. Po výslechu stěžovatele a krátkém přerušení zasedání je v protokolu o vazebním zasedání uvedeno, že se stěžovateli doručuje trestní příkaz, jímž nalézací soud stěžovatele uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za nějž jej podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu vyhoštění v trvání čtyřiceti dvou měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Následně je v protokolu uvedeno, že je dáno poučení. Následuje přípis „Po poučení o opravných prostředcích uvádí obviněný: vzdávám se práva podání odporu, za osoby oprávněné. Nežádám písemný překlad trestního příkazu ani výzvy k vycestování, postačí mi přetlumočení.“ Poté je uvedeno, že je obviněnému předána výzva k vycestování z České republiky neprodleně nejpozději do 30. 12. 2020 do 23:59 hodin.

Dne 31. 12. 2020 stěžovatel doručil soudu odpor proti trestnímu příkazu. Přípisem ze dne 4. 1. 2021 mu však nalézací soud sdělil, že poté, co se výslovně vzdal práva podat odpor, nabyl trestní příkaz právní moci, neboť se téhož práva vzdal i státní zástupce. K podanému odporu proto soud nemůže přihlížet. Soud jej dále upozornil, že pokud se nachází i nadále na území České republiky v rozporu s pravomocně uloženým trestem vyhoštění, dopouští se další trestné činnosti, a to přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že mu nebyl přetlumočen ani přeložen trestní příkaz a poučení o opravných prostředcích ani výzva k vycestování. Stěžovatel tvrdí, že tlumočnice překládala jen vlastní průběh vazebního zasedání nikoli však již trestní příkaz a poučení o důsledcích a významu vzdání se práva na podání odporu. Soud jej navíc neinformoval ani o jeho právu poradit se s obhájcem a o možnosti požádat o jeho ustanovení.

Ústavní soud vyzval nalézací soud jako účastníka řízení a Okresní státní zastupitelství Praha-východ jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Nalézací soud se vyjádřil v tom smyslu, že trestní příkaz nabyl právní moci poté, co se stěžovatel a státní zástupce vzdali práva podat proti němu odpor. Projednání věci v hlavním líčení tak brání překážka věci rozhodnuté. Věc stěžovatele se soudce snažil projednat s co největším urychlením, jak mu to ukládá trestní řád, navíc při vědomí, že stěžovatel byl již dvě noci omezen na osobní svobodě mimo svoji domovskou zemi. Při jeho konání však důsledně postupoval tak, aby všechna jemu náležející práva mohl v plné šíři realizovat.

Soudce uvádí, že neovládá ukrajinský jazyk, ale spoléhal plně na splnění povinnosti tlumočnice vyplývající z jejího postavení v tom smyslu, že po doručení trestního příkazu byl tento stěžovateli přetlumočen v plném znění. Pochybení spatřuje v tom, že tato skutečnost nebyla výslovně zachycena v protokolu o vazebním zasedání. To však podle názoru soudce nic nemění na skutečnosti, že se stěžovateli přetlumočení trestního příkazu, poučení o opravném prostředku a o důsledcích vzdání se odporu dostalo.

Stěžovatel nevyužil práva zvolit si obhájce v rámci svého výslechu (čl. 11 spisu), o možnost konzultace s obhájcem nežádal ani v průběhu vazebního zasedání. V jeho průběhu byl detailně informován o svých právech i o tom, že je možné ve věci rozhodnout trestním příkazem. Při svém následném výslechu se k jednání, které je mu kladeno za vinu, doznal, zevrubně popsal, jak k dopravní nehodě došlo a že před jízdou požil alkohol. Soudce jej poučil o trestnosti jeho jednání i o povaze obou uložených trestů, které jsou mu ukládány. Stěžovatel nedal jakkoli najevo, že by potřeboval další vysvětlení. Za těchto okolností soudce důvody pro nutnou obhajobu neshledal.

Vedlejší účastník označuje řadu stěžovatelem uváděných údajů za nepravdivé či zavádějící. O právu zvolit si obhájce byl stěžovatel poučen již před započetím svého výslechu v pozici podezřelého dne 24. 12. 2020. Po celou dobu výslechu byla přítomna tlumočnice a stěžovatel měl možnost si text protokolu i s poučením přečíst a nechat si jej tlumočnicí přeložit. Stěžovatel žádný požadavek na zvolení obhájce nevznesl. Stěžovateli byl přetlumočen i dokument na č. l. 14 označený jako poučení cizího státního příslušníka, podle kterého stěžovatel prohlásil, že nepožaduje písemný překlad dokumentů uvedených v ustanovení § 28 odst. 2 tr. řádu a nepožaduje vyrozumění zastupitelského úřadu. … Zásadně se ohrazuje proti tvrzení stěžovatele, že mu nebyl přetlumočen trestní příkaz a poučení o opravných prostředcích. Z protokolu vyplývá, že tlumočnice do ukrajinského jazyka byla po celou dobu vazebního zasedání přítomna. Stěžovatel o tlumočení do ukrajinského jazyka výslovně požádal, tlumočnice byla opatřením přibrána a v závěru vazebního zasedání účtovala tlumočné. Je tak zřejmé, že tlumočnice byla přibrána pro celý úkon vazebního zasedání a celý tento úkon také tlumočila. Po doručení trestního příkazu je v protokolu uvedeno, že bylo dáno poučení s podstatnými důvody, což znamená, že soud své rozhodnutí trestním příkazem nad rámec svých povinností odůvodnil a jeho odůvodnění bylo přetlumočeno. Poté stěžovatel uvedl, že nežádá písemný překlad trestního příkazu ani výzvy k vycestování, postačí mu přetlumočení, což nelze vykládat jinak, než že mu trestní příkaz přetlumočen byl. Stěžovatel přitom nevznesl námitku, že by projednávané skutečnosti nerozuměl. Stěžovatel se pak do protokolu o vazebním zasedání vzdal odporu proti trestnímu příkazu. Vzdání se práva nebylo nijak neinformované. Jestliže odpor následně podal, byl podán osobou neoprávněnou.

Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení na vědomí stěžovateli. Ten trval na tom, že trestní příkaz přetlumočen ani přeložen nebyl, stejně jako poučení o opravných prostředcích.

…

Právo na veřejné projednání věci a přítomnost u jednání je imanentní součástí práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se lze vzdát, avšak pouze pokud vzdání se je vědomé a jednoznačné. Institut trestního příkazu, jež dle § 314e tr. řádu může samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že obviněný má právo se domoci projednání své věci v řádném procesu splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces. K tomu slouží možnost podání odporu proti trestnímu příkazu, kterým se příkaz ze zákona ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Podle § 314f odst. 1 písm. f) tr. řádu musí být obviněný poučen o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení. Obviněný musí mít tedy reálně možnost se veřejného projednání své trestní věci domoci, a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal.

…

S okolnostmi, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba vzdává svého práva na odpor proti trestnímu příkazu, souvisí též s jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž je trestní řízení vedeno: řádným a efektivním výkonem práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle těchto ustanovení patří mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce.

V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jsou obsažena tři dílčí práva. Prvním a základním právem obviněného je právo obhajovat se sám. Další dvě alternativy uvedené v citovaném článku zaručují právo být účinně obhajován obhájcem, je-li to třeba, ustanoveným z úřední moci. ESLP v tomto směru shledal podstatným, aby obviněný byl schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem a v souladu s požadavky spravedlivého procesu. …  Je třeba též zohlednit, zda se obviněný vzhledem k okolnostem nebo svým osobním charakteristikám nenacházel ve zranitelném postavení (např. z důvodu svého tělesného postižení, alkoholismu a příslušnosti k sociálně znevýhodněné skupině … V případě pochybností, které nejsou zjevně nepodložené, jsou obecné soudy dokonce povinny si ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě (zadržení, vazba), možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou a dobrovolnou.

Zranitelnost osoby, proti níž se trestní řízení vede, je pak nutno kompenzovat prostřednictvím pomoci obhájce. Obecné soudy jsou tak povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv toliko v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku. Mezi kritéria, která je třeba vzít v úvahu, patří zejména složitost věci z právního hlediska, závažnost trestného činu nebo hrozícího trestu pro obviněného a osobnost obviněného z hlediska jeho schopnosti obhajovat se sám. Je-li obviněným například cizinec, který neovládá jazyk země a jejíž právní systém je mu cizí, pomoc obhájce by měla být pravidlem.

Účel ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě) a také zajistit, že vůči němu budou orgány činné v trestním řízení vystupovat v mezích zákona a při respektu k jeho ústavně zaručeným právům. To platí tím spíše, pokud procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo je zbaven osobní svobody, a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny. Trestním řádem příkladmo vyjmenované podmínky nutné obhajoby (§ 36 odst. 2) je proto nutné chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven.

Povinnost zajistit tlumočení se týká nejen tlumočení průběhu zasedání soudu, ale i překladu všech dokumentů vydaných v řízení, u nichž je to nezbytné pro zajištění spravedlivého procesu obviněného. Ačkoliv tak není nezbytné, aby byl přeložen každý jeden dokument vyprodukovaný v rámci trestního řízení ve své úplnosti, právo na tlumočníka pro své zachování vyžaduje, aby obviněnému bylo umožněno získat relevantní informace o svém případu a hájit se, a to případně i ústním přetlumočením obsahu listin.

Těmto východiskům odpovídá i rozhodovací praxe Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017, jehož závěrů se stěžovatel dovolával. Podle něj, pokud panuje pochybnost o tom, zda byl cizinci v řízení před soudem přeložen (tlumočen) trestní příkaz a poučení o opravném prostředku a tuto pochybnost nelze odstranit, je třeba presumovat, že se cizinec práva podat odpor proti trestnímu příkazu nevzdal.

Ze spisového materiálu vyplývá, že písemný překlad trestního příkazu vyhotovován nebyl, neboť stěžovatel prohlásil, že na něm netrvá (učinil tak opakovaně – jednak v době zadržení dne 24. 12. 2020 za přítomnosti tlumočnice před policejním orgánem viz č. l. 14 spisu, jednak na vazebním zasedání před soudem dne 25. 12. 2020, viz č. l. 45 spisu). Ústavní soud se proto zaměřil na otázku zachování ústavně právních požadavků na vzdání se práva opravného prostředku.

Ze skutečností zaznamenaných v trestním spisu plyne, že stěžovatel neměl v řízení před soudem obhájce a nebyl o takové možnosti soudem poučen. … Je nesporné, že stěžovatel byl znevýhodněnou (zranitelnou) osobou ve smyslu dřívějších závěrů Ústavního soudu a ESLP a povahu a důsledky vzdání se práva odporu měl možnost pochopit toliko z poučení soudu, nikoli z vysvětlení jím zvoleného či soudem ustanoveného obhájce. S ohledem na postavení stěžovatele bylo namístě jej řádně poučit o významu a důsledcích vyjádření a také o tom, že má před takovým vyjádřením právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si ho sám, mu musí být z moci úřední ustanoven.

…
Z dostupných dokladů nelze s jistotou dovodit, že nalézací soud poskytl stěžovateli záruky vztahující se ke vzdání se práva opravného prostředku ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu a ESLP uvedeným výše. Ústavní soud proto konstatuje, že nalézací soud porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a na obhajobu a tlumočníka dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Z tohoto důvodu konstatoval ÚS porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv a Okresnímu soudu Praha-východ zakázal pokračování v zásahu uvedeného ve výroku I tohoto nálezu.

Celý nález sp. zn. II. ÚS 498/21 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com