Dne 9. června 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. 3358/20, podle kterého platí, že promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Okresní soud v Děčíně uložil stěžovatelce P. K. (žalované) povinnost zaplatit obchodní korporaci SVEA Ekonomi Cyprus Ltd. (původně žalobkyni, v tomto řízení vedlejší účastnici) částku ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím (výrok I); dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vedlejší účastnice řízení se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného dne 15. 10. 2018 domáhala zaplacení uvedené částky z titulu vrácení peněz podle smlouvy o zápůjčce uzavřené se stěžovatelkou dne 15. 9. 2015. Stěžovatelka v průběhu soudního řízení ve vyjádření k návrhu vedlejší účastnice řízení na vydání elektronického platebního rozkazu namítla neplatnost smlouvy o zápůjčce podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného a platného do 1. 12. 2016. Okresní soud tuto námitku uznal a z důvodu, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení, která smlouvu o zápůjčce sjednávala, nesplnila svoji zákonnou povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti stěžovatelky (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, shledal smlouvu o zápůjčce neplatnou, pročež uplatněný nárok posoudil podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka se dále dovolávala promlčení uplatněného nároku, avšak okresní soud tuto námitku posoudil s odkazem na § 6 o. z. jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že odvíjela-li by se promlčecí lhůta od toho, že byla řádně uzavřena smlouva o zápůjčce, z čehož vycházela vedlejší účastnice řízení, byla by žaloba podána včas. Použití § 6 o. z. okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka připustila existenci dluhu, na výzvu k jeho zaplacení ze dne 19. 1. 2018, kterou vedlejší účastnice řízení zaslala stěžovatelce ještě v průběhu promlčecí lhůty, ale nikterak nereagovala ani neprojevila snahu dluh zaplatit. Okresní soud dále uvedl, že k promlčení došlo pouze v důsledku odlišného právního posouzení uplatněného nároku (tedy, že jde o bezdůvodné obohacení), k němuž dospěl až v průběhu řízení a po provedeném dokazování.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE), z něhož mj. vyplývá, že základním předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je zejména skutečnost, že účastník dovolávající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Je především úkolem věřitele, aby zvolil právně akceptovatelný postup v případě, že dlužník podmínky úvěru poruší. Stěžovatelce tedy nelze vytýkat, že na první výzvu k zaplacení ze dne 19. 1. 2018 nereagovala, když se tato výzva týkala částky 11 131,15 Kč a nebyla nikterak zdůvodněna. Další (předžalobní) výzva byla datována dnem 19. 9. 2018, tedy již po uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatelka rovněž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2826/2017), podle níž se uplatnění námitky promlčení příčí dobrý mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Podle stěžovatelky je nepochybné, že promlčení nároku si zavinila vedlejší účastnice řízení čistě sama opožděným podáním žaloby, na čemž stěžovatelka nenese nejmenší vinu.

Vzhledem k (bagatelní) výši žalované částky, o niž ve sporu jde, se ÚS soustředil na to, zda napadeným rozsudkem okresního soudu došlo k takovému porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu, které lze označit za tzv. kvalifikovanou vadu [viz např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací a se spisem okresního soudu dospěl ÚS k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť okresní soud se dopustil při posuzování žalobního návrhu vycházejícího sice z podústavního práva a týkajícího se bagatelní částky neakceptovatelné „libovůle“, když námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou odmítl pro její údajný rozpor s dobrými mravy.

Pojem dobrých mravů a jeho použití v rozličných situacích opakovaně vyložil Nejvyšší soud i Ústavní soud, přičemž při posouzení souladu nebo rozporu jednání s tímto pojmem je vždy nutné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, založených na skutkových zjištěních.

Bohatá judikatura existuje též přímo k otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Její základ vychází z přístupu, podle něhož je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Podle judikatury ÚS naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem, v rámci rodinných vztahů nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil.

V nyní posuzované věci okresní soud jako důvod pro posouzení námitky promlčení příčící se dobrým mravům uvedl, že stěžovatelka připustila existenci dluhu, na výzvu k jeho zaplacení nikterak nereagovala ani neprojevila snahu dluh zaplatit. Jako další důvod – což je pro vyhodnocení celé věci z pohledu ÚS podstatné – okresní soud uvedl, že až v průběhu řízení a po provedeném dokazování dospěl k odlišnému právnímu posouzení uplatněného nároku (tedy, že nejde o plnění ze smlouvy o zápůjčce, z čehož vycházela při podání žaloby vedlejší účastnice řízení, nýbrž o bezdůvodné obohacení), což nelze klást k tíži vedlejší účastnici řízení, která se mylně domnívala, že žalobu kvalifikovanou jako nárok na plnění ze smlouvy podala včas. Jinak řečeno, skutečnost, že vedlejší účastnice řízení, byť si jako profesionálka mohla být vědoma, že smlouva o zápůjčce může být neplatná (z důvodu, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení nedostála povinnosti zkoumat úvěruschopnost stěžovatelky), když tuto skutečnost namítala i samotná stěžovatelka, a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení (samozřejmě s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty), podala žalobu opožděně, připsal okresní soud naopak k tíži stěžovatelce, když jí vznesenou námitku promlčení vyhodnotil jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy

Posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy je tedy v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V dané věci to však byla nepochybně vedlejší účastnice řízení, která podala opožděnou žalobu (resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), a stěžovatelka se na tomto opožděném podání nikterak nepodílela, tedy opožděné podání žaloby nezavinila. Další skutečnosti uváděné okresním soudem (zejména pasivita stěžovatelky) pak v daných souvislostech nemohou představovat důvod, pro který by bylo možno ochranu práva v podobě řádně vznesené námitky promlčení stěžovatelce odepřít. Ostatně, jak ÚS konstatoval ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku. Okresní soud tyto důvody vedoucí k neuznání námitky promlčení nadřadil obecnému účelu promlčení, jímž je zachování jistoty v právních vztazích, aniž by pro to byl dán relevantní důvod. Současně postupoval i v rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, čímž porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit. Vznesla-li však stěžovatelka jak námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, tak i námitku promlčení, nelze tyto instituty obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li podmínky pro jeho uplatnění splněny.

Jakkoliv nosné důvody tohoto nálezu spočívají na nesprávném použití korektivu dobrých mravů na vznesenou námitku promlčení, Ústavní soud nad rámec uvedeného nicméně podotýká, že okresní soud si v novém řízení bude muset v prvé řadě vyjasnit, jaký důsledek porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyvolává (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), tedy jinak řečeno musí vyjasnit otázku povahy neplatnosti smlouvy o zápůjčce (zda jde o neplatnost absolutní nebo relativní), neboť od jejího vyřešení se bude odvíjet i případná včasnost uplatnění námitky promlčení neplatnosti této smlouvy ze strany stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a ve výroku uvedené rozhodnutí zrušil.

Právní věta:

Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. 

Vyhodnotil-li okresní soud námitku stěžovatelky na promlčení nároku vedlejší účastnice řízení –  která si jako profesionálka mohla být vědoma, že smlouva o zápůjčce může být neplatná (pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost stěžovatelky), a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení, s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty, a přesto podala žalobu opožděně – k tíži stěžovatelky, když její námitku kvalifikoval jako odporující dobrým mravům, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit. Vznesla-li však stěžovatelka jak námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, tak i námitku promlčení, nelze tyto instituty obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li podmínky pro jeho uplatnění splněny.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3358/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com