Věřitelé se zřejmě navždy budou potýkat s tím, že někteří dlužníci využijí veškerých právních prostředků a v úvahu připadajících právních výkladů k tomu, aby se vyhnuli splnění závazku. V následujících řádcích se zamyslím nad tím, zda institutem, který může sloužit k „odklonu“ majetku dlužníka ve prospěch jeho jiného a možná jen údajného věřitele, může být notářský zápis se svolením k vykonatelnosti podle § 71b not. řádu, a to i za situace, kdy jiný věřitel již vůči dlužníku získal soudní rozhodnutí, kterým se dlužníkovi zakazuje dispozice s majetkem.

Skutková podstata problému

Věřitel zjistil, že se dlužník zbavuje svého majetku, a proto se domohl vydání předběžného opatření, kterým se dlužníku přikazuje „zdržet se jakékoliv dispozice se svým majetkem přesahujícím obvyklou míru činnosti při správě nemovitostí dlužníka, zejména zdržet se zcizení, zatížení nebo jiného právního jednání směřujícího ke snížení hodnoty pozemků v rozhodnutí označených a zdržet se jednání v podobě jakýchkoliv závazků nemajících věcnou souvislost s řádnou správou uvedených nemovitostí“. Dlužník vzápětí po doručení „předběžka“ sepíše s jiným svým údajným věřitelem notářský zápis ve smyslu § § 71b not. řádu,[1] v němž se zaváže k zaplacení jiného dluhu. Tím dlužník „vyrobí“ exekuční titul ve prospěch jiné osoby, který je ihned exekuovatelný [§ 274 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Našemu věřiteli s „předběžkem“ tak zbydou oči pro pláč, protože on exekuční titul vůči dlužníku dosud nemá, a pokud ho v budoucnosti získá, bude mít jeho pohledávka při exekuci zpravidla horší pořadí než pohledávka jeho konkurenta exekuovaná na základě notářského zápisu (§ 280 odst. 3, § 332, 337c o. s. ř.).

Notářský zápis podle § 71b not. řádu (v němž se dlužník zavazuje zaplatit již existující dluh, aniž by jej zároveň uznal)[2] je totiž pouhou procesní, a nikoliv hmotněprávní dohodou, takže dlužník jeho sepisem neporušil povinnost uloženou mu předběžným opatřením, protože civilní soud může svým rozhodnutím zapovědět pouze jednání podle hmotného práva, a nikoliv konání dlužníka, které má výhradně procesní podstatu.[3]

Nelze odestát, že náš věřitel se odůvodněně bude cítit poškozen, protože dlužník svým aktivním (a pravda, procesním, a nikoliv hmotněprávním) jednáním způsobil, že majetek dlužníka bude použit na úhradu jiné pohledávky, která možná ani neexistuje a jež vznikla nebo se stala splatnou třeba až po vzniku a splatnosti pohledávky našeho věřitele. Náš věřitel přitom nemá dostatek procesních prostředků, jak zabránit realizaci majetku dlužníka ve prospěch údajného dluhu jiného věřitele, jestliže sám dlužník později v exekuci vedené jiným věřitelem nenavrhne zastavení exekuce s tím, že v notářském zápisu popsaný dluh neexistuje. Náš věřitel totiž není účastníkem takové exekuce, a proto nemá právo navrhnout zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že pohledávka uvedená v notářském zápisu podle § 71b not. řádu neexistuje.

Proto je namístě položit si otázku, zda civilní soud skutečně není oprávněn účastníku hmotněprávních vztahů zakázat nejen hmotněprávní, ale i procesněprávní konání, má-li takové procesní jednání přímo za následek, že se pohledávka věřitele stane nedobytnou nebo obtížně vymahatelnou. Tedy že dojde k úniku majetku dlužníka nikoliv hmotněprávní, ale procesní cestou. Povinnost k tomuto zamyšlení máme proto, že „moderní“ procesní právo připouští nejen existenci exekučních titulů vydávaných orgánem veřejné moci nebo rozhodcem, ale i exekuční tituly, které vznikají výhradně z vůle účastníků soukromoprávních vztahů. V současnosti jde právě o notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti podle § 71b not. řádu, v minulosti se jednalo i o exekutorské zápisy podle § 78 písm. a) ex. řádu ve znění do 31. 12. 2012.

Co plyne z teorie?

V soudobé české procesualistice převládá koncept oddělenosti práva hmotného od práva procesního. Zdůrazňuje se v ní, že soudní rozhodnutí slouží k tomu, aby překlenulo (nikoliv nahradilo) sporné hmotněprávní vztahy procesními ukotvenými v rozhodnutí, jež do budoucna upraví procesní vztah mezi stranami zcela jasně a jednoznačně, stanovením jejich konkrétních subjektivních procesních práv a povinností.[4] Vyjdeme-li z tohoto konceptu, mj. uzavřeme, že výrok meritorního soudního rozhodnutí směřuje výhradně k „překlenutí“ sporných hmotněprávních vztahů mezi účastníky civilního řízení. Jeho prostřednictvím však nelze omezit oprávnění účastníků uskutečňovat procesní podání, ať už v řízení, v němž došlo k vydání meritorního rozhodnutí, tak v případných řízeních, která budou následovat. Totéž jistě lze vztáhnout i na rozhodnutí o předběžném opatření, protože i to (stejně jako pozdější meritorní rozhodnutí) slouží k saturaci hmotněprávních vztahů mezi účastníky, i když jen prozatímní.[5] Uzavřel-li tedy Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2966/2020, že žalovanému dlužníku nelze předběžným opatřením zakázat, aby nechal sepsat notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ohledně svých dalších dluhů ve vztahu k jiným věřitelům ve smyslu § 71b not. řádu, jeho rozhodnutí je z pohledu aktuální procesní teo­rie přijatelné.

Zkoumáme-li však důvody, které současnou teoretickou procesualistiku vedou k závěru o oddělenosti práva hmotného a práva procesního, dočteme se, že existence procesního práva je odůvodněna poskytováním ochrany subjektivním materiálním právům a oprávněným zájmům a existence hmotného práva v jeho celku není zase možná bez mocenského donucujícího působení práva procesního.[6] Je tedy zřejmé, že k „zakalení“ hmotného práva skrze právo procesní[7] (skrze vydání meritorního rozhodnutí nebo i rozhodnutí o předběžném opatření) má dojít prostřednictvím nezávislého a nestranného orgánu veřejné moci, zpravidla soudu. Ale co když aktuální procesní úprava připouští, že nucený průchod údajnému hmotnému právu na úkor jiného možná existujícího hmotného práva lze zajistit i jinak než prostřednictvím soudního rozhodnutí? V našem případě tak, že dlužník navzdory existenci předběžného opatření, jež mu zakazuje disponovat s majetkem, „vyrobí“ ve spolupráci se třetí osobou exekuční titul ve formě notářského zápisu, což bude mít za následek přímou vykonatelnost údajného práva třetí osoby na úkor věřitele, v jehož prospěch došlo k vydání předběžného opatření.

Za takových okolností je aktuální teoretický koncept oddělenosti hmotného a procesního práva problematický. Umožňuje totiž výslovně, aby bez prověření aktuálních hmotněprávních poměrů a bez soudního rozhodnutí došlo na základě aktivity dlužníka ke vzniku exekučního titulu, takže dlužníkem preferovaný věřitel získá výhodnější postavení ve srovnání s jinými věřiteli. A to aniž by poškozený věřitel mohl tomuto konání dlužníka zabránit, ať už skrze předběžné opatření, nebo teoreticky i prostřednictvím zápůrčího rozsudku. Je tomu tak proto, že procesní právo ustavilo inovativní procesní institut, jenž vede k obejití tradičního vztahu mezi právem hmotným a právem procesním, jehož smyslem je zabránit tomu, aby došlo k nucenému prosazení údajného hmotného práva, aniž by se jeho existencí zabýval nezávislý a nestranný orgán (zpravidla soud). Nynější česká procesualistika zdůrazňující bezvýjimečnou oddělenost práva hmotného a práva procesního na existenci takových specifických institutů procesního práva prozatím nereaguje. Podle mě nesprávně.

Co říká judikatura?

Judikatura věnující se tomu, co lze uložit nebo zakázat přímo předběžným opatřením, především konstatuje, že „předběžko“ je prostředkem k nápravě faktických, nikoliv právních vztahů.[8] Proto jím zpravidla nelze uložit žalovanému povinnost, jejíhož naplnění se navrhovatel předběžného opatření může domoci až rozsudkem. Např. povinnost vydat potvrzení o zaměstnání, povinnost zaplatit celou náhradu škody, kterou měl žalovaný navrhovateli předběžného opatření způsobit, apod.[9] Soudní praxe ohledně důvodů pro vydání předběžného opatření tedy nedává jasnou odpověď, zda „předběžkem“ lze dlužníku zakázat sepis notářského zápisu podle § 71b not. řádu o údajném konkurenčním dluhu. Vyjdeme-li z textu § 75c odst. 1 a § 76 písm. c) o. s. ř., uzavřeme, že zakázat lze takové jednání, pro které je namístě se obávat, že výkon budoucího meritorního rozhodnutí bude ohrožen, s tím, že „předběžkem“ je možné uložit povinnost ke konání, ke zdržení se nebo ke snášení něčeho. Z uvedené judikatury a ani z ustanovení o. s. ř. upravujících důvody pro vydání předběžného opatření a ukotvujících charakter ukládané povinnosti tedy neplyne pravidlo, které by civilnímu soudu zakazovalo uložit dlužníku povinnost zdržet se pořízení notářského zápisu podle § 71b not. řádu o existenci a o přímé vykonatelnosti konkurenčního dluhu. Přidržíme-li se dikce § 76 písm. e) o. s. ř., spíše uzavřeme, že takový zákaz uložit předběžným opatřením lze. Toto ustanovení totiž podle své gramatiky nečiní rozdíl mezi hmotněprávním a procesněprávním jednáním toho, komu se má „předběžkem“ něco uložit nebo zakázat.[10]

Ze starší české judikatury týkající se meritorních rozhodnutí, která se blíže zabývá vzájemným vztahem práva hmotného a procesního, plyne, že rozhodnutí soudu ve věci samé v zásadě (s výjimkou konstitutivních rozhodnutí) slouží k prosazení již existujících hmotněprávních poměrů mezi účastníky. Jeho prostřednictvím však není možné subjektu soukromého práva zakázat realizaci jeho budoucích procesních práv, typicky práva podat žalobu nebo exekuční návrh.[11] Nejvyšší soud však později připustil, že dokonce i tzv. petiční právo (právo podat žalobu) může být zcela výjimečně zneužito, jestliže je jeho zcela zjevným záměrem nikoliv to, aby soud rozhodl v právní věci, která je mezi účastníky sporná, ale to, aby již samotným podáním žaloby a jejím projednáním došlo k zásahu do dobré pověsti žalovaného, přestože k tomu není objektivní důvod a žalobce si této skutečnosti musí být vědom.[12] Tento názor se opírá jednak o ust. § 8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany,[13] jednak o již existující judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž zákonem výslovně dovoleného i procesního podání (konkrétně návrhu na záměnu účastníků na straně žalující) lze zneužít, a je-li tomu tak, soud návrh zamítne, i když jsou splněny formální podmínky pro vyhovění.[14] Pro případ, že procesní návrh účastníka uskutečněný v určitém řízení směřuje k obstrukčnímu oddálení rozhodnutí ve věci samé, soud o takovém návrhu, je-li opakován, dokonce ani nerozhoduje a chová se tak, jako by nebyl podán.[15]

Z právě uvedeného se podává, že nejen hmotněprávní, ale i procesní úkon účastníka může být zneužitím práva. Je-li tomu tak, soud je v zásadě povinen o tomto podání rozhodnout, je-li procesním návrhem. Jinými slovy, i takové procesní podání, které je zneužitím práva, je úkonem, který existuje, a soud se nemůže chovat tak, jako by takového podání nebylo. Existují však výjimky. A to za situace, kdy lze zneužití práva skrze takový procesní úkon předejít jen tak, že soud k jeho existenci vůbec nepřihlédne. Domnívám se, že taková situace nastává i v případě, kdy dlužník po vydání předběžného opatření, které mu zakazuje disponovat s jeho majetkem, nechá sepsat notářský zápis podle § 71b not. řádu, v němž přivolí k okamžitému a přímému výkonu údajného dluhu jiného údajného věřitele. Protože takové právní jednání zcela zjevně obchází zákaz uložený v předběžném opatření spočívající v povinnosti dlužníka „zdržet se jednání v podobě jakýchkoliv závazků nemajících věcnou souvislost s řádnou správou uvedených nemovitostí“, měl by být takový notářský zápis soudem vyhodnocen jako absolutně neúčinný (§ 76f odst. 1 o. s. ř.).[16]

Závěr

Mám za to, že procesněprávní jednání dlužníka, které je navzdory svému charakteru přímo způsobilé reálně zeslabit hmotné právo osoby, která se tohoto procesněprávního jednání nezúčastní, lze zakázat jak předběžným opatřením, tak (teoreticky) i případným rozhodnutím ve věci samé. Proto se věřitel dlužníka může s úspěchem domoci vydání předběžného opatření, kterým soud jeho dlužníkovi zakáže sepsat notářský zápis o přímé vykonatelnosti údajně existujícího dluhu pro jiného věřitele podle § 71b not. řádu. Výrok takového předběžného opatření může znít i tak, že se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost zdržet se jakéhokoliv právního jednání v neprospěch jeho majetku přesahujícího obvyklou správu majetku dlužníka. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti podle § 71b not. řádu totiž směřuje k zajištění a reálnému utvrzení konkurenčního údajného dluhu a jeho reálné následky lze srovnat s prostředky směřujícími k zajištění a utvrzení dluhu upravenými v § 2018 a násl. o. z. Na tom nic nemění, že dosavadní judikatura pokládá tento typ notářského zápisu za nikoliv hmotněprávní, ale za procesněprávní jednání.

Nepopírám, že mezi právem hmotným a procesním existuje silná dělicí čára a že v zásadě platí, že soud svým meritorním rozhodnutím nebo výrokem o předběžném opatření může žalovanému uložit povinnost ukotvenou ve hmotném, a nikoliv v procesním právu. Existují však právní jednání mající sice procesní podstatu, ale účastník je činí bez vztahu ke konkrétnímu řízení a tyto úkony přímo vedou k reálnému zeslabení hmotného práva osoby, která toto jednání neuskutečňuje. Takové procesní úkony se svými následky natolik blíží hmotněprávnímu jednání, že je lze zakázat rozhodnutím civilního soudu. A to za předpokladu, že poškozená třetí osoba nemá k dispozici žádné jiné a vskutku účinné procesní nástroje, jimiž by se domohla neúčinnosti poškozujícího procesněprávního jednání dlužníka.

 

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., působí jako soudce Nejvyššího soudu.

---

[1] Podle § 71b odst. 1 not. řádu notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.

[2] Obsahuje-li notářský zápis i uznávací prohlášení dlužníka, jde o notářský zápis podle § 71a odst. 2 not. řádu, tedy o jiný typ zápisu, jenž je dlužníku předběžným opatřením zřejmě zapovězen. Obsahuje totiž nejen výhradně procesní svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, ale i hmotněprávní uznávací prohlášení podle § 2053 o. z. K jednotlivým typům notářských zápisů viz např. K. Svoboda: Exekuce na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, Právní rozhledy č. 6/2018.

[3] Viz usnesení NS ze 17. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2966/2020, jež navazuje na ustálenou judikaturu NS vyjádřenou např. v usneseních z 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, z 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, z 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009, z 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, z 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1149/2018, nebo z 24. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019.

[4] Viz např. J. Macur: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného, 1. vyd., Masarykova univerzita, Brno 1993; J. Macur: Právo procesní a právo hmotné, MU, Brno 1993; F. Zoulík in A. Winterová a kol.: Civilní právo procesní, 5. vydání, Praha 2008, str. 31 a násl.; A. Winterová in J. Dvořák, J. Švestka, M. Zuklínová a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek 1, Díl první, Obecná část, 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016; P. Lavický: Funkční vazby občanského práva hmotného a procesního, disertační práce, MU, Brno 2007.

[5] Srov. např. s J. Levý in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 289 a násl., nebo K. Svoboda: Řízení v prvním stupni, Civilní proces z pohledu účastníka, C. H. Beck, Praha 2019, str. 178 a násl.

[6] Viz P. Lavický: Vzájemné vztahy práva procesního a práva hmotného v díle pana profesora Macura, Sborníky, Dny práva 2008, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2008.

[7] Viz V. Hora: Československé civilní právo procesní, I.-III. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2021, str. 6 a násl.

[8] Viz např. usnesení KS v Ostravě z 20. 1. 2003, sp. zn. 16 Co 7/2003.

[9] Srov. např. usnesení KS v Českých Budějovicích z 31. 10. 1995, sp. zn. 7 Co 1834/95, výjimky viz např. usnesení VS v Praze z 16. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1592/94.

[10] Podle § 76c písm. e) o. s. ř. předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.

[11] Např. rozsudek NS ze 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1493/2006.

[12] Viz rozsudek NS ze 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017.

[13] I když jde o normu obsaženou v o. z., jde o pravidlo, které prostupuje celým právním řádem, a má tedy relevanci i v právu procesním. Srov. např. s I. Pelikánová, R. Pelikán in J.  Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I., 2. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, str. 34 a násl.

[14] Tak je tomu např. tehdy, když žalobce zjistí, že mu hrozí prohra ve sporu a to, že mu soud uloží povinnost k náhradě nákladů řízení, a žalobce navrhne záměnu účastníků na straně žalující zcela zjevně proto, aby se vyhnul povinnosti k náhradě nákladů řízení a tato povinnost zatížila nového žalobce, jemuž dosavadní žalobce postoupil žalovanou pohledávku a u kterého není reálné očekávat, že by povinnost k náhradě nákladů splnil. Za takových okolností soud návrh na singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. zamítne právě pro jeho zneužívající charakter. Viz např. usnesení NS z 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, nebo z 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Srov. i s nálezem ÚS z 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11.

[15] Novému posouzení nemusí soud podrobovat opakovanou žádost o přiznání osvobození od soudního poplatku, jestliže není odůvodněna změnou relevantních skutkových okolností. Viz např. nález ÚS z 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15.

[16] Viz např. usnesení NS z 21. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4633/2008. Podle § 76f odst. 1 o. s. ř. právní jednání, které bylo učiněno tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatné, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.