Ústavní soud odmítl stížnost bývalého vězeňského lékaře A. S., potrestaného devíti lety vězení za nelegální obchod s léky obsahujícími omamné a psychotropní látky. Soudci považovali stížnost za zjevně neopodstatněnou, plyne z usnesení zpřístupněného v databázi ÚS. Už dříve soud odmítl také stížnost komplice V. H., jenž si vyslechl souhrnný trest 11 let vězení.

Podle verdiktu Krajského soudu v Ostravě byl lékař uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, k peněžitému trestu ve výši dvou milionů korun a k trestu propadnutí věci. Předmětných trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že nakoupil a spoluobžalovanému V. H. se ziskem prodal blíže specifikované léky obsahující omamné a psychotropní látky, které lze vydávat pouze na lékařský předpis, přičemž si byl vědom, že léky budou použity k neoprávněnému prodeji dalším osobám. Šlo například o léky tlumící chuť k jídlu nebo antidepresiva a léky potlačující úzkost, jako jsou neurol, lexaurin nebo xanax, a to za několik milionů korun.

Vrchní soud v Olomouci mu úhrnný trest odnětí svobody snížil na devět let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, peněžitý trest ve výši dvou milionů korun a trestu propadnutí věci. K částečnému zrušení prvostupňového rozsudku vrchní soud přistoupil proto, že shledal opodstatněnou námitku státní zástupkyně týkající se zařazení psychotropní látky fentermin do příslušné přílohy nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, která v době rozhodování krajského soudu byla zařazena v jiné příloze, než bylo uvedeno ve výroku rozsudku krajského soudu.

Lékař ve své stížnosti namítal, že nebyla respektována presumpce neviny, neboť soudy nerozptýlily důvodné pochybnosti, které ohledně stěžovatelova jednání panovaly, přičemž se ani řádně nezabývaly námitkami, jež stěžovatel ke skutkovému stavu vznášel. Dále uvedl, že podstatou jeho obhajoby bylo tvrzení, že on sám se vytýkaného jednání nedopustil, neboť obchod s léky prováděl P. Š., kterého stěžovatel zaměstnával jako skladníka a správce prostor, v nichž měl uskladněny léky pro případný budoucí výkon praxe lékaře. Stěžovatel upozornil také na existenci místopřísežných prohlášení P. Š., ve kterých se tato již zesnulá osoba k páchání protiprávního jednání plně doznala. Skutečnost, že místopřísežná prohlášení podepsal P. Š., je dle stěžovatele dokládána i A. S. st., který je na listině podepsán jako svědek. Jeho výpověď ale krajský soud údajně řádně nehodnotil, jelikož k ní pouze konstatoval, že ji nepovažoval za zcela přesvědčivou. Místo toho soud částečně vycházel z výpovědi spoluobžalovaného, kterou hodnotil jako nedůvěryhodnou s tím, že ji za usvědčující nepovažuje, avšak zároveň na jiném místě ji označil v určité části za usvědčující vůči stěžovateli. Spoluobžalovaný přitom během řízení uvedl, že opakovaně ve výpovědích lhal, jeho výpověď tak nelze považovat za relevantní.

Ústavní soud naopak uvedl, že se soudy všemi okolnostmi věci řádně zabývaly, přičemž krajský soud podrobně vysvětlil, proč a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud tedy na odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje. Postačí pak dodat, že se krajský soud velmi podrobně zabýval jak místopřísežnými prohlášeními, které měl sepsat P. Š., tak věrohodností výpovědi spoluobžalovaného i A. S. st. Podstatné přitom je, že krajský soud oproti stěžovateli tyto důkazy nehodnotil osamoceně, nýbrž v kontextu důkazů dalších. Mimo jiné i právě proto soud nepovažoval za důvěryhodnou výpověď A. S. st., neboť ostatním důkazům neodpovídala (viz str. 190 rozsudku krajského soudu). Podobně kritický přístup soud zaujal i vůči výpovědi spoluobžalovaného, není tedy pravda, že by právě na jejím základě soud dospěl k závěru o vině stěžovatele, jelikož soud vždy porovnával, zda jednotlivé výpovědi zapadají do řetězce tvořeného dalšími důkazy. Pokud tomu tak nebylo, výpověď spoluobžalovaného v neprospěch stěžovatele hodnocena nebyla.

„Stěžovatelova vina, včetně jeho vědomí, že jím dodávané léky budou použity k neoprávněnému prodeji, byla dostatečně prokázána,“ stojí v rozhodnutí ústavních soudců.

Zdroj: Ústavní soud; ČTK
Foto: canva.com