Dne 5. května 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 2949/20, podle kterého ze základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá rovněž princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, a to újmy majetkové i nemajetkové. Tento princip se uplatňuje i ve vztahu k nárokům na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy. K jejich nepřiznání proto může dojít jen ve zcela výjimečných případech.

Stěžovatelka utrpěla v dubnu 2002 pracovní úraz, když ji na přechodu pro chodce srazilo nákladní vozidlo. Její vážná zranění si vyžádala dlouhodobé léčení a znemožnila jí vykonávat dosavadní profesi státní zástupkyně. Stěžovatelka pobírala nejprve částečný a posléze plný invalidní důchod, který byl později přeměněn na důchod starobní. Stěžovatelka se domáhala náhrady újmy na vedlejší účastnici Kooperativa pojišťovna, u níž bylo nákladní vozidlo pojištěno, a na České republice – Krajském státním zastupitelství v Brně, kde působila jako státní zástupkyně.

Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí obecných soudů o její žalobě v části, kterou se domáhala náhrady za ztrátu na výdělku v době od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, tedy v době po dovršení 65 let věku až do konce roku, v němž stěžovatelka dosáhla 70 let, dále úroků z prodlení, k němuž mělo dojít při poskytování náhrad za ztrátu na výdělku, a placení 15 000 Kč měsíčně (renty) od 1. 1. 2015.

Obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly opakovaně.

Obvodní soud pro Prahu 1 naposledy rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 výrokem III vyhověl žalobě na zaplacení 4 090 902 Kč za ztrátu na výdělku v době od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, výrokem IV zamítl žalobu na placení peněžitého důchodu 15 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 do budoucna a výroky VIII a IX zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby na placení 15 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 a o zamítnutí žaloby na úroky z prodlení. Dále změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítl.

Nejvyšší soud následně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku pro dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítá a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu od 1. 1. 2010 platí, že dnem, kterým poživatel invalidního důchodu dosáhl věku 65 let, dochází k provedení zákonné přeměny invalidního důchodu na důchod starobní dle § 61a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, a § 81 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2010. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaniká invalidnímu důchodci dnem, kdy mu ze zákona vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. Zákonem stanovený věkový limit výkonu funkce státního zástupce není garancí trvání pracovního poměru do konce roku, v němž je dovršen věk 70 let, nýbrž nejzazší hranicí, kdy funkce státního zástupce zanikne ze zákona, a proto není důvod posuzovat tuto situaci odlišně. Nejvyšší soud označil za nerozhodný odkaz městského soudu „na § 21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství, ve znění od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013“ (správně ve znění účinném do 30. 6. 2003), podle něhož zaniká funkce státního zástupce posledního dne roku, kdy dosáhne 65 let věku. Dle Nejvyššího soudu „i v případě aplikace tohoto ustanovení by u (stěžovatelky) došlo k zániku funkce státní zástupkyně až 31. 12. 2009“. Městský soud v Praze dále pochybil dle Nejvyššího soudu tím, že i na vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí Kooperativa pojišťovna aplikoval pracovněprávní úpravu, ačkoliv jde v tomto případě o vztah z titulu pojištění odpovědnosti za provoz vozidla. Dále městský soud nerozlišil, jaká část nároku připadá na dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009 a na dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2014, tedy jaká část nároku připadá na doby před a po zákonné přeměně invalidního důchodu na starobní. Proto musel být zamítavý výrok rozsudku Městského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Dále se Nejvyšší soud zabýval nepřiznáním nároku na úroky z prodlení a námitkou stěžovatelky, že se nejednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud poukázal na to, že se vedlejší účastnice od počátku nevyhýbaly své povinnosti nahradit stěžovatelce ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) co do důvodu i výše. Ve věci však bylo prováděno obsáhlé dokazování znaleckými posudky a vedlejší účastnice „získaly od (stěžovatelky) podklady pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku až v roce 2010, resp. 2011, tedy více než 8 let od škodní události“. Za takové situace by proto dle Nejvyššího soudu úroky z prodlení „neplnily svou funkci a smysl, tedy postihnout dlužníka za to, že se vyhýbá své povinnosti plnit na určitou pohledávku, nýbrž by pouze navyšovaly nároky (stěžovatelce) přiznané“.

Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu zdraví dle čl. 7 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že dle judikatury Ústavního soudu spadá ochrana zdraví pod garanci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady k věcnému projednání pouze částečně.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek městského soudu ve výroku II (týkajícím se náhrady za ztrátu na výdělku v době od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014) a ve výroku III v rozsahu, jímž byly zrušeny výroky obvodního soudu X a XII o náhradě nákladů řízení. Protože kasačním rozhodnutím řízení nekončí, nýbrž se jím v rámci pokračujícího řízení znovu otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení, není proti kasačnímu rozhodnutí ústavní stížnost zásadně přípustná. Výjimečné připuštění ústavní stížnosti je vázáno na uplatnění námitek týkajících se procesních pochybení, jejichž nápravy nelze dosáhnout jinak než zrušením kasačního rozhodnutí. Tak tomu ovšem není v případech, kdy jsou ústavní stížností rozporovány toliko právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení. Závaznost závěrů NS pro soudy nižšího stupně, na níž stěžovatelka poukazuje, tedy dle judikatury ÚS nepředstavuje dostatečný důvod pro výjimečné připuštění ústavní stížnosti; stěžovatelka nepředložila argumenty, pro které by ÚS shledal důvody se od tohoto přístupu odchýlit. Ústavní stížnost proto musí být odmítnuta, směřuje-li proti kasační části rozsudku NS, pro nepřípustnost. Je třeba dodat, že stěžovatelka má možnost před obecnými soudy uplatnit námitky obsažené v ústavní stížnosti. Zejména může argumentovat, že při pravidelném (obvyklém) běhu věcí by nebýt nehody vykonávala funkci státní zástupkyně až do konce roku, v němž dovršila 70 let věku, a že upření náhrady za ztrátu na výdělku je v rozporu s ústavněprávními principy.

Rozsudek městského soudu byl v napadeném výroku II zrušen NS. Jelikož ÚS nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, musí být ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není ÚS příslušný.

Městský soud napadeným výrokem I potvrdil výrok obvodního soudu o zamítnutí žaloby na placení 15 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 (pro dobu po dovršení věku 70 let) a NS v této části dovolání odmítl. Stěžovatelka se tohoto nároku domáhá s tím, že by po ukončení svého působení ve funkci státní zástupkyně vykonávala advokacii, a uvedená renta představuje její ztrátu na výdělku. NS vyložil, že tento nárok, který kvalifikoval jako ušlý zisk z podnikání, vzniká v případě, je-li v příčinné souvislosti se škodní událostí poškozený připraven o zisk, jehož by při pravidelném běhu věcí dosáhl, přičemž pouhé tvrzení zmařeného podnikatelského záměru nestačí. Již obvodní soud přitom uvedl, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka advokacii skutečně věnovala a že újma na zdraví je důvodem, proč se tak nestalo. ÚS konstatuje, že i přes nedostatky v odůvodnění rozsudku městského soudu je třeba na soudní řízení nahlížet jako celek a zohlednit odůvodnění rozhodnutí ze strany obvodního a Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu úvahy obecných soudů z ústavního rámce nevybočují a ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s výkladem podústavního práva a s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, jež však nemá ústavní rozměr. V této části proto musí být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Městský soud konečně napadeným výrokem I dále potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích VIII a IX o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení; NS v této části rovněž odmítl. V této části ústavní stížnost procesní předpoklady k věcnému posouzení splňuje. Ústavní soud se proto přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí a závěru obecných soudů, že se stěžovatelka domáhá úroků z prodlení za ztrátu na výdělku v rozporu s dobrými mravy.

Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je zaručena „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí“. Tímto ustanovením je garantována ochrana tělesné a duševní integrity člověka, jejíž základní součástí je zdraví jednotlivce. Dojde-li v důsledku zásahu do tělesné a duševní integrity člověka k újmě na zdraví, promítá se ochrana základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí do nároků na náhradu újmy z toho plynoucích.

Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví. Uvedené principy musí obecné soudy respektovat i při aplikaci právní úpravy týkající se soukromoprávních vztahů.

Princip plné náhrady újmy na zdraví dopadá tedy i náhradu majetkové újmy spočívající ve ztrátě na výdělku. Je-li peněžitá náhrada této újmy poskytnuta s prodlením, dochází tím ke snížení míry, v níž kompenzuje poškozenému jeho majetkovou újmu (je tedy narušena kompenzační funkce peněžité náhrady). Peněžitá náhrada majetkové újmy poskytnutá s prodlením tedy již z ústavněprávního hlediska nepředstavuje plnou náhradu újmy na zdraví. S ohledem na tento princip je tudíž nezbytné, aby se poškozenému zásadně dostalo v případech prodlení s peněžitou náhradou i úroků z prodlení.

Ústavní soud podotýká, že obdobně dovodil, že při úmrtí osoby blízké mají pozůstalí právo na úroky z prodlení spojeného s náhradou jim vzniklé nemajetkové újmy, tím spíše je třeba poskytnout ochranu i nároku na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy přímo poškozenému.

Výše uvedené úvahy nevylučují, že v některých případech mohou obecné soudy shledat důvody, pro které nelze právu na úroky z prodlení přiznat právní ochranu. Takovým důvodem může být i uplatnění tohoto práva v rozporu s dobrými mravy. Nepřiznání úroků z prodlení je ovšem namístě ve zcela výjimečných případech a musí být řádně odůvodněno konkrétnímu okolnostmi věci

Právní věta: Ze základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá rovněž princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, a to újmy majetkové i nemajetkové. Tento princip se uplatňuje i ve vztahu k nárokům na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy. K jejich nepřiznání proto může dojít jen ve zcela výjimečných případech.

Závěry obecných soudů fakticky znamenají, že stěžovatelka měla prokázat opodstatněnost svého nároku na náhradu za ztrátu na výdělku dříve než v soudním řízení, například již při výzvě adresované vedlejším účastnicím k plnění, a že až od tohoto okamžiku by se mohla úspěšně domáhat i úroků z prodlení. Taková povinnost však stěžovatelce z právní úpravy neplyne.

Za těchto okolností obecné soudy tím, že stěžovatelce nepřiznaly nárok na úroky z prodlení, k němuž došlo při poskytování náhrad za ztrátu na výdělku, porušily princip plné náhrady újmy na zdraví, a tedy práva na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny.

Napadená rozhodnutí (výroky) v částech týkajících se úroků z prodlení je třeba zrušit bez ohledu na to, zda se vztahují k nárokům za ztrátu na výdělku v období před 1. 8. 2009, nebo v období od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014. Konečné rozhodnutí o tom, zda stěžovatelka má za druhé z uvedených období nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, bude s ohledem na kasační zásah NS předmětem dalšího řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka přitom bude mít příležitost v této souvislosti uplatnit i své ústavněprávní námitky. Teprve po zhodnocení, zda stěžovatelce i v tomto období náležela náhrada za ztráty na výdělku, lze rozhodnout i o úrocích z prodlení při poskytování náhrad za zmíněné období.

ÚS z výše uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti v rozsahu uvedeném ve výroku I a napadená rozhodnutí v tomto rozsahu zrušil. Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2949/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com