Dne 8. února 2021 Ústavní soud zveřejnil svůj nález sp. zn. II. ÚS 1945/20, v němž konstatoval, že i v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit. Je třeba opatřit si dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Nelze tedy vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srv. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017).

Stěžovatel P. D., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody, byl v dubnu 2017 pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. V prosinci 2019 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Okresní soud v Třebíči stěžovatelovu žádost zamítl a Krajský soud v Brně následně rozhodnutí OS potvrdil. Obecné soudy shodně konstatovaly, že nebyla splněna třetí zákonná podmínka podmíněného propuštění z výkonu trestu, tedy prognóza, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život, neboť vykonává poměrně dlouhý trest, dle opisu rejstříku trestů má sklony k páchání trestné činnosti (nepodmíněný trest je vyústěním jeho trestní minulosti) a škodlivé jednání způsobilo škodu v řádu milionů korun, kterou stěžovatel zatím ani částečně neuhradil. Vzhledem k délce uloženého trestu není proces resocializace stěžovatele ukončen, a je proto potřeba v něm nadále pokračovat, propuštění z výkonu trestu považují obecné soudy za předčasné. V případě, že stěžovatel vytrvá ve svém snažení a skutečně zásadně přehodnotí svůj dosavadní život, je velice pravděpodobné, že podmínky podmíněného propuštění splní. Závěrem obecné soudy uvedly, že na podmíněné propuštění není zákonný nárok, jedná se o mimořádný benefit, který přísluší jen těm nejlepším odsouzeným, a ani splnění zákonných podmínek neznamená automatické vyhovění žádosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti závěru obecných soudů, že nesplňuje podmínku pozitivní prognózy budoucího chování ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (podmínku výkonu potřebné části trestu a podmínku řádného chování a plnění svých povinností stěžovatel naplnil). Poukázal na to, že nesplnění třetí zákonné podmínky soudy dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel má osm záznamů v rejstříku trestů, z výše uloženého trestu a z výše způsobené škody (na kterou doposud nebylo nic uhrazeno), což jsou všechno okolnosti vztahující se k jeho odsouzení a nestanoví nic o míře stěžovatelovy resocializace. Obecné soudy dle stěžovatele porušily nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18, neboť stěžovatel naplňuje všechny podmínky, které Ústavní soud vymezil pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu, jeho žádosti však nebylo vyhověno.

Ústavní soud vyzval podle účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Prvoinstanční soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování žádosti stěžovatele byly v souladu s vnitřním přesvědčením soudce pečlivě hodnoceny všechny okolnosti posuzovaného případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Odvolací soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srv. nálezy sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207) či sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/]. Za takový exces lze považovat například rozhodování na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opření rozhodnutí toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)] či porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].

Nelze též pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s právem na osobní svobodu zaručeným čl. 8 Listiny, které je spolu s právem na život, právem na fyzickou integritu a soukromí a právem nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení řazeno mezi nejdůležitější základní práva garantovaná českým ústavním pořádkem [nález sp. zn. II. ÚS 599/01 ze dne 18. 2. 2003 (N 19/29 SbNU 159)]. Zásahy do tohoto základního práva musí být činěny citlivě a přiměřeně a musí být řádně odůvodněné [nález sp. zn. III. ÚS 2987/19 ze dne 14. 7. 2020].

Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání zaručený čl. 40 odst. 5 Listiny.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu je koncipováno jako mimořádný zákonný institut (nález sp. zn. III. ÚS 599/14). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, pokud odsouzený naplnil zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky.

Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. 8. 2018 (N 135/90 SbNU 227)]. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je dále úzce spojen i s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva; pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování obdobných případů [nález sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739)].

I v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000, v řízení je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srv. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017).

…

V projednávané věci obecné soudy sice shledaly, že stěžovatel kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, což dovodily z vyjádření vězeňské služby o chování stěžovatele ve výkonu trestu a jeho zapojení do všech dostupných aktivit včetně brigád, úklidových služeb či programu zacházení (viz blíže rekapitulace prvoinstančního soudu v bodu 3 napadeného usnesení či hodnocení stěžovatele ředitelem Věznice Rapotice na č. l. 9 spisu prvoinstančního soudu). Naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu, však obecné soudy vyloučily.

Úvaha obecných soudů stojí vlastně na „pocitu“, že ačkoli stěžovatel činí vše, co je pro naplnění podmínek podmíněného propuštění možné, výkon pouhé poloviny uloženého trestu není dostačující. Tím však obecné soudy svou úvahu nadřazují úvaze zákonodárce, který jasně vyslovil, že při splnění stanovených podmínek je výkon poloviny trestu dostačující.

Obecné soudy dále vůbec neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace zatím nebyl ukončen. Nijak se blíže nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje a které jsou určené právě k resocializaci odsouzených a změně jejich životních postojů a náhledu na spáchanou trestnou činnost. Nezkoumaly, do jaké míry je tvrzení stěžovatele, že své trestné činnosti lituje a že výkon trestu byl pro něj velkým ponaučením. Obecné soudy se dokonce vůbec nevyjádřily k doložené informaci o zajištěném a kvalifikovaném zaměstnání v rámci hlavního pracovního poměru, do kterého by stěžovatel mohl ihned po propuštění z výkonu trestu nastoupit. Nezajímaly se blíže ani o aktuální rodinné zázemí stěžovatele, o jeho vazby s blízkými rodinnými příslušníky a jejich snahu být stěžovateli oporou při vedení řádného života na svobodě po případném podmíněném propuštění.

Jedinými konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly v úvahu, jsou předchozí trestní minulost stěžovatele a výše způsobené škody.

Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby obecné soudy svá rozhodnutí změnily, pokud svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání stěžovatele, které už nelze změnit. Navzdory jeho prokazovanému polepšení došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti – aniž se věnovaly aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu. Shledané nenaplnění podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu je co do argumentace obecné, nedostatečně odůvodněné, zčásti vnitřně rozporné a formalistické. Stranou zůstala judikatura Ústavního soudu o smyslu a účelu aplikovaného institutu, faktorů, které je třeba při posuzování žádostí o podmíněné propuštění zohlednit, a zejména o zákazu dvojího přičítání.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými usneseními bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny.

Usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Okresního soudu v Třebíči se ruší.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/20 vyhlášený dne 8. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com