Advokát, který se lékařského prostředí bál, strach kvůli dobrovolnictví překonal

Ondřej Mánek – advokát

Když nastupoval advokát Mgr. Ondřej Mánek na podzim do rakovnické nemocnice jako dobrovolník, doufal, že o jeho tamním působení nebude kromě pár nejbližších nikdo vědět. Ostatně ani část personálu dlouho netušila, čím je tento sanitář v občanském životě. Když to v nemocnici zjistili, neskrývali překvapení. A tak jej nakonec přesvědčili, aby se o svůj příběh podělil, protože dobrých zpráv není nikdy dost a publicita chvályhodných příkladů dobrovolnictví pomůže všem. „Takže teď už asi není co tajit,“ napsal, když jej Advokátní deník požádal o rozhovor, a souhlasil. 

Je Vaše dobrovolnictví v nemocnici Rakovník první aktivitou tohoto druhu?

Ano. Jako rodina hodně sponzorujeme sport a podporujeme samoživitelky, ale jako dobrovolník jsem nikdy nepracoval. Ani v rámci advokacie, ani mimo ni.

Kde se tedy vzal nápad jít pomáhat právě do nemocnice? Působí někdo z Vaší rodiny jako zdravotník?

V rodině zdravotníky nemáme. Manželka věděla, že bych rád nějak pomohl, tak mě na výzvu rakovnické nemocnice upozornila. Myslím, že v té době už tušila, že se přihlásím.

Co tedy Vašemu rozhodnutí rodina nebo kolegové v kanceláři říkali? Nepřipojil se k Vám někdo ze spolupracovníků?

Kolegové mě maximálně podpořili a zastoupili mě. Předtím jsem se bohužel nestihl zapojit do aktivity kolegů z naší kanceláře, kteří v rámci iniciativy COVID19CZ řešili právní rámec spolupráce COVID19CZ se státem, zajišťovali poradenství v oblasti ochrany osobních údajů v souladu s GDPR (e-Rouška) i možného licencování ventilátoru CoroVent.

Když jste do nemocnice nastupoval, nebál jste se nákazy koronavirem, nebo už jste v tu dobu nemoc prodělal?

S manželkou jsme na podzim vyhodnotili, že pokud budu mít v nemocnici všechny ochranné pomůcky, nebude riziko nákazy významně vyšší než při osobních jednáních, které jako advokát absolvovat musím. To se také nakonec potvrdilo, nakazil jsem se v lednu pravděpodobně na jednání o transakci, kde byla osobní účast nutná. V té době jsem v nemocnici nepracoval.

Jak bylo lehké nebo těžké „zaučit se“? Musel jste absolvovat nějaké doplňkové vzdělání, například kvalifikační kurz?

Na podzim, když jsem do nemocnice nastupoval, byla situace kritická, a tak na kurzy ani nějaké větší zaškolení nebyla kapacita. Kolega sanitář se mnou nad rámec svých pracovních povinností absolvoval celou moji první směnu. Manipulaci s pacienty a s pomůckami jsem se učil později od zdravotních sester „za pochodu“. Nejnáročnější ale bylo neustále myslet na to, abych neporušil žádné procedury a neudělal během jedenáctihodinové směny ani jeden špatný pohyb, který by zvyšoval riziko nákazy.

Ondřej Mánek – sanitář

Co všechno jako sanitář v nemocnici děláte?

Moje pracovní zařazení je centrální sanitář. To znamená, že přednostně před jinou prací rozvážím pro celou nemocnici jídlo a potom svážím nádobí zpět do kuchyně. To mi zabere polovinu směny. V druhé polovině směny převážím různě pohyblivé a různě spolupracující pacienty z lůžkových oddělení na předepsaná vyšetření a ve zbytku času roznáším po nemocnici zdravotnický materiál.

Budou se Vám hodit některé znalosti nebo zkušenosti z nemocnice i po pandemii?

Určitě. Jsem přesvědčen, že nyní lépe rozumím myšlení a názorům lékařů, se kterými při transakční práci v advokacii pracuji.

Kdybyste advokátem nebyl, směřovaly by po této praxi Vaše kroky do zdravotnictví?

Určitě ne, zdravotníků a lékařského prostředí se odmala bojím. Jen chvilkově jsem strach kvůli dobrovolnictví překonal. Ale utvrdil jsem se v tom, že naše zdravotnictví je špičkové a zvládne opravdu hodně.

Bylo Vám někdy při službě úzko, nebo zažil jste traumatizující okamžik, kdy jste si řekl, „proč jsem do toho vůbec šel“?

Ano, ale vlastně jen jednou. Stalo se to na podzim, v největší krizi, kdy teprve začínal ten obrovský nápor na nemocnice a kvůli přetížení jejich standardní procedury prostě nemohly fungovat. Dnes už by taková situace nenastala. Po příjezdu s nepohyblivým a nemluvícím pacientem bez roušky, protože obtížně dýchal, jsme se při jeho překládání k vyšetření dozvěděli, že je u něj podezření na covid-19. V tom okamžiku jsem zůstal s pacientem sám, na sobě jsem měl jen kalhoty a obyčejné tričko s krátkým rukávem, respirátor a rukavice. Žádný plášť nebo jiné ochranné pomůcky. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát, abych pacienta neznejistěl, ale vnitřně jsem zpanikařil. Přestala se mi dařit manipulace s postelí, na které jsem pacienta přivezl, a navíc jsem si roztrhl rukavice. Nakonec mi nezbylo, než jej vzít do náruče a přenést ho na přístroj takto neodborně. Potom kolegové, už ve skafandrech, provedli vyšetření.
Na zpáteční cestě na lůžkové oddělení začal do té doby nemluvící pacient komunikovat. Děkoval mi, že jsem tu situaci, kterou k mému překvapení celou vnímal, takhle vyřešil. A co víc, během těch pár vět jsme přišli na to, že jsme oba advokáti.

Jací byli pacienti, s nimiž jste přišel do styku?

Nejčastěji šlo o starší pacienty z interny, kteří byli v nemocnici už dlouho, a onkologické pacienty. Ke mně byli velmi milí. Svou zdravotnickou nezkušenost jsem se snažil dohnat vstřícností a optimistickým přístupem. Ačkoliv jsem nikde neříkal, že nejsem zdravotník, někteří pacienti mou skutečnou práci odhalili.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z Vaší nemocniční „mise“?

Nezapomenutelná je ta obrovská vnitřní energie ve vztahu k pacientům, kterou měl personál v nemocnici, i když na podzim se podle mého názoru držel už jen silou vůle.

Jak dlouho chcete  ještě pravidelně do nemocnice docházet a máte další plány týkající se dobrovolnických aktivit?

Rakovnické nemocnici jsem kdykoliv k dispozici, pokud klienti naší kanceláře dovolí. Jinak předpokládám, že až skončí pandemie, budu v dobrovolnické aktivitě pokračovat na právní úrovni.

Říkal jste, že jste si při službě vyčistil dokonale hlavu od paragrafů. Na druhou stranu – jde přece jen o obor, kde si spoustu denních „zážitků nosíte“ také domů. Potřeboval jste pak ještě nějak relaxovat, nebo naopak jste pak šel zase rád do práce „mezi paragrafy“…?

Z nemocnice jsem každý den po směně spěchal za rodinou a potom mezi paragrafy. Podle mého názoru jak advokacie, tak zdravotnictví jsou obory, které od člověka vyžadují velmi mnoho, vlastně všechno, ale na druhou stranu ho obrovsky naplňují.

Doporučil byste to jako „terapii“ i dalším svým kolegům- advokátům?

Myslím, že je mezi námi advokátů dobrovolníků v první linii víc. Můj obdiv má Miroslav Kučerka z KGS Legal, který jezdí jako posádka záchranky na výjezdovém stanovišti ZZS v Řevnicích. V době, kdy jsme se každý za svého klienta přetahovali na jednáních o akvizici zdravotnického zařízení, jsme ani netušili, že po skončení jednání oba spěcháme pomáhat do „svých“ nemocnic. I když kolega na záchrance je na rozdíl ode mě „první liga v první linii“, jak říkáme my, sanitáři.

„Práce kolegy si velmi vážím, neboť on skutečně jako dobrovolník pomáhá a skočil do té nejtěžší doby s nejčistšími úmysly. Klobouk dolů!,“ dodal výše zmiňovaný kolega z „první ligy“ Mgr. Miroslav Kučerka, jehož situace je trošku jiná, protože není dobrovolníkem v pravém slova smyslu. Svým druhým vzděláním je totiž zdravotnický záchranář (sestra). „S tímto oborem jsem začal v roce 2008 při studiu práv a dnes mi práce na záchranné službě v rozsahu cca dvou 24hodinových služeb měsíčně pomáhá udržet si standard vzdělání.“ To, že si bere víkendové služby, oceňují především ostatní kolegové záchranáři, kteří mohou být s rodinami, ale i jeho „zaměstnavatel“, kterému tu i tam pomáhá zalepit ve službě nějakou díru. „ZZS je pro mě prostě relax a jakési „čištění karmy“. Výdělek rozhodně není motivací,“ dodává na závěr advokát Kučerka, aniž by nějak zdůraznil, že více než 16 let pracuje zcela zdarma jako zdravotnický pracovník u Vodní záchranné služby.
Ale to už je jiný příběh z kapitoly o „advokátech jinak“, který Advokátní deník přinese někdy příště.

 

„Je nám nesmírnou ctí, že máme ve svých řadách takové advokáty, jakým je Mgr. Ondřej Mánek. Zaslouží si náš obdiv,“ ocenil dobrovolnickou práci kolegy – advokáta předseda ČAK JUDr. Vladimír Jirousek a vyzval i ostatní, kteří vědí o tom, že jejich kolegové v době pandemie pomáhali v první linii ve zdravotnictví, sociálních službách, případně dalších složkách integrovaného záchranného systému, aby se redakci Advokátního deníku přihlásili. „Zveřejnění a sdílení těchto pro bono aktivit bude alespoň drobným poděkováním advokátům za jejich neocenitelnou a nezištnou pomoc.”


Redakce AD

Foto: Archiv Mgr. Mánka; Masarykova nemocnice Rakovník

Go to TOP