Dne 27. dubna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález III. ÚS 1679/20, podle kterého právo svědka odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat.

 

Stěžovatelka M. H. vystupovala v trestním řízení v procesním postavení svědka. V této věci podala v červenci roku 2019 před policejním orgánem vysvětlení, v rámci kterého uvedla, že osoby trestně stíhané pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy zná necelý rok, tyto osoby prodávají pervitin a i ona od nich pervitin nakupuje, ale neví, zda ho prodávali i někomu jinému.

V prosinci téhož roku bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, jehož se měla dopustit distribucí pervitinu dalším osobám. V březnu roku 2020 se stěžovatelka k výzvě policejního orgánu dostavila k procesnímu úkonu výslechu svědka ve výše uvedené trestní věci trestně stíhaných osob. Stěžovatelka byla policejním orgánem poučena o svém právu nevypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu, kterého využila a odmítla vypovídat. Na otázku, zda jí trestně stíhaní někdy poskytli pervitin, uvedla, že na tuto otázku nebude odpovídat, neboť tato výpověď by jí mohla uškodit v její vlastní trestní věci, kde je stíhána pro stejnou trestnou činnost jako oni, a byla by tak nucena vypovídat sama proti sobě. V návaznosti na tuto svou odpověď byla stěžovatelka policejním orgánem poučena o tom, že se má toliko vyjádřit k tomu, zda někdy od těch osob obdržela pervitin, nemusí sdělovat, jak s ním pak dále naložila. Pokud by jí byly kladeny otázky v tomto smyslu, tak teprve tehdy může svou výpověď odepřít. K této výzvě policejního orgánu stěžovatelka uvedla, že ve své vlastní věci je stíhána pro údajnou distribuci drog. Druhou stranou distribuce je logicky to, že drogy, pokud by je měla distribuovat, také musela nejprve někde nakoupit. Tímto směrem byla svědecká výpověď vedena, a tudíž stěžovatelka odmítla na tyto otázky odpovědět. Stěžovatelka zdůraznila, že touto výpovědí by si zhoršila své postavení. Policejní orgán uložil stěžovatelce ústavní stížností napadeným usnesením dne 4. 3. 2020 pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 10 000 Kč. Uložení pořádkové pokuty bylo odůvodněno tím, že stěžovatelka odmítla vypovídat v procesním postavení svědka, přestože podle § 100 trestního řádu nebyla oprávněna výpověď odepřít. Stěžovatelka si tedy touto výpovědí nemohla způsobit trestní stíhání, navíc za situace, kdy už proti ní trestní stíhání zahájeno bylo.

Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, jež byla napadeným usnesením Okresního soudu v Písku jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud přejal argumentaci uvedenou v usnesení policejního orgánu, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka výpověď odmítla jako celek (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti citovala nález ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12, z něhož vyplývá, že v případě práva odepřít výpověď jde zcela o subjektivní právo svědka, kdy svědek sám váží a rozhoduje, zda svého ústavně zaručeného práva využije či nikoliv. Potenciálně ohrožený svědek nemůže být ke své výpovědi žádným způsobem nucen. Vůči stěžovatelce však tento přístup uplatněn nebyl, ačkoliv plně specifikovala, proč odmítla vypovídat. Jde-li o trestní věc stěžovatelky, pakliže by uvedla, že nákup drogy provedla např. ve větším množství nebo že jej provedla v jiném období (než je jí nyní kladeno za vinu), svou vlastní pozici by si jistě zhoršila, např. naplněním kvalifikované podstaty trestného činu. Takový postup je nutno podle ní důrazně odmítnout.

Stěžovatelka taktéž zdůraznila, že čekání vždy na konkrétní otázku policejního orgánu lze považovat za tzv. šavlový tanec, neboť to klade na svědka velmi vysoké nároky, kdy tento musí okamžitě vyhodnocovat, co může zodpovědět, resp. jak přesně může odpovídat, aniž by ho tyto odpovědi ohrozily v jeho vlastní trestní věci. Takové nároky není možno na stěžovatelku, která je osobou toliko se základním vzděláním, klást, a to zejména s ohledem na její nedávnou drogovou závislost, která ji poznamenala mimo jiné i intelektuálně. Představa, že taková osoba bude schopna detailně a okamžitě vyhodnotit, jak správně odpovídat na jednotlivé otázky, je zcela iluzorní. Z tohoto důvodu tedy nemůže obstát argumentace orgánů činných v trestním řízení, kdy bylo stěžovatelce zejména vytýkáno, že odmítla výpověď jako celek.

ÚS zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, Okresnímu soudu v Písku a Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, Územnímu odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Službě kriminální policie a vyšetřování, a vedlejšímu účastníkovi, Okresnímu státnímu zastupitelství v Písku.

Okresní soud ve svém vyjádření plně odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí.

Policejní orgán ve svém vyjádření nejprve podrobně zrekapituloval stav řízení a následně uvedl, že právo na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání není absolutní a nevztahuje se k výpovědi jako celku, přičemž zdůraznil, že jde o právní závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97. V době podání svědecké výpovědi již byla stěžovatelka trestně stíhána a policejnímu orgánu není znám postup, jakým by bylo možno procesně použít její svědeckou výpověď v její vlastní trestní věci.

Okresní státní zastupitelství v Písku uvádí, že se ztotožňuje s argumentací policejního orgánu uvedenou v napadeném usnesení, především s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97. Dále zdůraznilo nemožnost použít stěžovatelčinu výpověď coby svědka v řízení, kde je v procesním postavení obviněné. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 37 odst. 1 Listiny může každý odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu (ať již soudního, nebo správního), tj. právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, je významným znakem právního státu. Ústavní soud judikuje, že právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ (zákaz nemo tenetur se ipsum accusare). Jde o zcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak je sám cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke svědecké výpovědi nucen. Právu svědka odepřít výpověď, vycházejícímu z ústavní ochrany proti sebeobviňování, je nutno v právním státě dát přednost před účelem toho kterého řízení, a to i tehdy, jestliže by v tom kterém případě mohlo vést k důkazní nouzi.

…

Ústavní soud si je vědom procesních obtíží spojených s dokazováním drogové trestné činnosti, avšak složitou důkazní situaci nelze překlenout na základě pořádkových pokut ukládaných v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy nikterak nerozporuje nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97, naopak na ně v nyní posuzované věci navazuje. Zejména je nutno vycházet z konkrétních skutkových okolností případu stěžovatelky, které byly natolik specifické, že je možno jí přisvědčit v argumentaci, že právo odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu jí skutečně svědčilo, a to de facto v jeho absolutní podobě, tj. že byla oprávněna zcela odmítnout vypovědět, co o věci ví. V kontextu posuzované věci je třeba zdůraznit skutečnost, že trestná činnost stěžovatelky, pro niž byla ve své vlastní trestní věci vyšetřována (v době, kdy měla podat svědeckou výpověď ve věci manželů H., byla již sama pro tutéž trestnou činnost stíhána) velmi úzce souvisela s trestnou činností manželů H., proti nimž měla její svědecká výpověď směřovat. Manželé H. měli distribuovat pervitin, mimo jiné i stěžovatelce, která byla sama na této droze závislá (stěžovatelka tuto skutečnost uvedla při podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání manželů H., a tudíž obsah tohoto protokolu není bez souhlasu stran procesně použitelný). Proti stěžovatelce samotné bylo následně po podání vysvětlení ve věci manželů H. zahájeno trestní stíhání pro tutéž trestnou činnost, jak vyplývá z protokolu o zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce ze dne 16. 12. 2019. Na základě těchto souvislostí se stěžovatelka obávala trestněprávních důsledků, které by s sebou její svědecká výpověď mohla přinést. Stěžovatelka ve své svědecké výpovědi toliko uvedla, že manžele H. zná. To byla z jejího subjektivního pohledu jediná informace, kterou mohla poskytnout. Tato okolnost subjektivního vnímání je součástí kontextu celé věci, když je zřejmé, že nešlo o zcela zjevně bezdůvodné odepření vypovídat.

Stěžovatelka argumentovala, že když odepřela vypovídat, vycházela z předpokladu, že nebude-li jí prokázáno to, že drogu skutečně koupila, nelze jí prokázat ani další distribuci drogy.

Účastníci řízení dále argumentovali tím, že stěžovatelka si fakticky žádné trestní stíhání svou výpovědí přivodit nemohla, neboť již v okamžiku, kdy svědeckou výpověď měla podat, trestně stíhána byla. Tuto argumentaci je však nutno důrazně odmítnout. Stěžovatelka by svou svědeckou výpovědí své stávající trestní obvinění především utvrzovala, což je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny. Nadto lze za konkrétních okolností posuzované věci uvést, že za nebezpečí způsobení si trestního stíhání ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny lze považovat i zhoršení svého postavení například v důsledku rozšíření trestního stíhání pro další skutky anebo v důsledku naplnění kvalifikované podstaty trestného činu, která obviněného ohrožuje vyšší trestní sazbou.

Pokud jde o další argument účastníků řízení týkající se procesní nemožnosti použít výpověď stěžovatelky jako svědka v její vlastní trestní věci, kde je obviněnou, lze uzavřít, že tento argument je v přímém rozporu se smyslem ústavně zakotveného práva neobviňovat sám sebe, zakotveného v čl. 37 odst. 1 Listiny. Pokud by Ústavní soud aproboval tuto argumentaci orgánů činných v trestním řízení, fakticky by zcela vyprázdnil obsah čl. 37 odst. 1 Listiny ve vztahu ke svědkům, jimž právo neobviňovat sám sebe náleží, neboť svědecká výpověď svědka v jednom řízení není použitelná proti tomuto svědkovi v jeho vlastním trestním řízení, kde vystupuje v procesním postavení obviněného. V takovém případě by totiž nebylo de facto nikdy možné zahájit trestní řízení na základě okolností, které vyplynuly ze svědecké výpovědi v konkrétní věci proti osobě, která takové svědectví podala. Orgánům činným v trestním řízení je však jistě zcela zřejmé, že inkriminující okolnosti, jež vyplynou ze svědecké výpovědi, lze následně prokazovat různými důkazními prostředky v jiném trestním řízení.

Právní věta:

I. Právo svědka odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat.

II. Orgány činné v trestním řízení nemohou svědkovi odepřít možnost využít svého práva podle § 100 odst. 2 trestního řádu s odůvodněním, že si nemůže způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť již trestně stíhán je. Takový výklad práva odepřít vypovídat je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť svědek podáním svědecké výpovědi může jednak utvrdit své stávající trestní obvinění v jiné trestní věci, případně si na základě své svědecké výpovědi může své postavení ještě zhoršit, např. v důsledku rozšíření trestního stíhání pro další skutky anebo v důsledku naplnění kvalifikované podstaty trestného činu.

III. Procesní nemožnost použití výpovědi svědka v jeho vlastní trestní věci není hodnotícím kritériem při rozhodování, zda svědkovi náleží za konkrétních skutkových okolností právo odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Přijetí opačného výkladu § 100 odst. 2 trestního řádu by znamenalo vyprázdnění obsahu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vůči svědkům, neboť by nebylo de facto možné zahájit trestní řízení na základě okolností, které vyplynuly ze svědecké výpovědi v konkrétní věci proti osobě, která takové svědectví podala.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 16. dubna 2020 č. j. 7 Nt 1801/2020-3 a usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. března 2020 č. j. KRPC-35671-178/TČ-2019-020571 došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky neobviňovat sám sebe podle čl. 37 odst. 1 Listiny, pročež ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1679/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com