Jednotlivá a do přehledu zařazená rozhodnutí (podobně jako v předchozím příspěvku Advokátního deníku, který byl věnován judikatuře z r. 2019 řešící spory o platnost rozvázání pracovního poměru) Výběr z judikatury NS a ÚS ke sporům o platnost rozvázání pracovního poměru v roce 2019  jsou seřazena podle systematiky zákoníku práce (jak po sobě následují pro řešení daných otázek klíčová nebo jinak významná ustanovení zákona), nikoliv chronologicky (podle data vyhlášení rozhodnutí), ani abecedně dle hesel vyhledávače rozhodnutí a stanovisek  Nejvyšší soudu.

Započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu

Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity (pro srážky ze mzdy) vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem, potvrdil rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 238/2019, ze dne 21. 5. 2019. (Jestliže tedy v předmětném případě zaměstnavatel jednostranně započetl a srazil ze mzdy zaměstnance část své pohledávky na náhradu škody, kterou mu měl způsobit při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla o tom uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, bylo třeba považovat za věcně správný závěr odvolacího soudu, že nebyla-li ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti zaměstnanci vyplacena část mzdy za příslušný měsíc, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod, bylo následné okamžité zrušení pracovního poměru, k němuž přistoupil zaměstnanec, podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce důvodné.) I kdyby tedy byly dodrženy zákonné meze vyžadované ust. § 144a odst. 4 zákoníku práce vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř., je zaměstnavatel oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem. Lze sice v obecné rovině přisvědčit připomínce zaměstnavatele, že započtení a srážky ze mzdy jsou dva rozdílné instituty, nicméně v kontextu případu byla srážka ze mzdy faktickým důsledkem stěžovatelkou provedeného započtení nároku na náhradu škody, a proto nelze mít výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, že takový postup není vůči zaměstnanci právě s ohledem na ust. § 147 odst. 3 zákoníku práce větu druhou možný, konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2770/19, ze dne 29. 10. 2019, kterým odmítl následnou ústavní stížnost zaměstnavatele směřující právě proti rozsudku NS ČR sp. zn. 21 Cdo 238/2019.

Započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti odstupnému, resp. pohledávce zaměstnance na odstupné

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem (viz shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 238/2019). Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř., avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ust. § 147 odst. 3 zákoníku práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance [ust. § 145 odst. 2 písm. d) zákoníku práce], kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu (ust. § 145 odst. 1 zákoníku práce), vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, ze dne 11. 12. 2019.

Uzavření dohody o hmotné odpovědnosti (o odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování) již v pracovní smlouvě (před vznikem pracovního poměru nástupem do práce)

Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (ust. § 33 odst. 1 zákoníku práce). Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (ust. § 36 zákoníku práce). Zákoník práce tedy rozlišuje mezi pojmem pracovněprávní vztah a pojmem pracovní poměr; pracovněprávní vztah je pojem obsahově širší než pojem pracovní poměr. Každý pracovní poměr je tedy zároveň i pracovněprávním vztahem, avšak ne každý pracovněprávní vztah v sobě subsumuje pracovní poměr. Pakliže tedy zákoník práce rozlišuje „založení pracovního poměru“ (ust. § 33 odst. 1 zákoníku práce) a „vznik pracovního poměru“ (ust. § 36 zákoníku práce), má to svůj význam v tom, že založením pracovního poměru se již mezi účastníky zakládá pracovněprávní vztah, neboť pracovní poměr nemůže bez existence pracovněprávního vztahu samostatně existovat, a to bez ohledu na to, zda pracovní poměr zároveň i „vzniká“ či nikoliv. Jinak řečeno, okamžikem uzavření pracovní smlouvy, či jiného právního jednání, s nímž zákon spojuje založení pracovního poměru, se vztahy mezi „zaměstnancem“ a „zaměstnavatelem“ řídí zákoníkem práce (ust. § 1 zákoníku práce). Nejvyšší soud ČR proto v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2167/2019, ze dne 23. 7. 2019 uzavřel, že dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování lze (platně) uzavřít již v pracovní smlouvě, a to bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce.

Zboží volně přístupné zákazníkům jako hodnoty svěřené k vyúčtování v rámci hmotné odpovědnosti

Hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování podle ust. § 252 zákoníku práce (za které se podle ust. § 252 odst. 1 zákoníku práce považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny) – může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, které je tak volně přístupné zákazníkům. Zboží, které je umístěno na prodejně, je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu bez ohledu na to, ve které části prodejny je umístěno; zaměstnanec neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím jen z toho důvodu, že je „vyskládáno v regálech samoobslužné prodejny, kde je volně přístupné zákazníkům“, potvrdil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ČR sp. zn. 21 Cdo 492/2019, ze dne 23. 7. 2019. Žalované zaměstnankyně v posuzované věci nesprávně zaměňují otázku, které hodnoty jsou hodnotami svěřenými k vyúčtování a které tedy mohou být předmětem dohody o odpovědnosti podle ust. § 252 zákoníku práce, s otázkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ust. § 252 odst. 5 zákoníku práce, zhodnotil dále Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 492/2019, ze dne 23. 7. 2019. – Zaměstnanec se podle ust. § 252 odst. 5 zákoníku práce zprostí povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. –  (Namítají-li žalované zaměstnankyně, že při zjišťování schodku jako inventarizačního rozdílu mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků není zaměstnavatel schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo a že tak není prokázána skutečně vzniklá škoda, potom opomíjejí samotnou okolnost, že je-li zjištěn zákonem předepsaným způsobem schodek, znamená to samo o sobě zjištění, že došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele a vzniku skutečné škody. Z povahy samotné právní úpravy odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, vyplývá, že je založena na skutečnosti, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí a že není objektivně možné zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl, dodal NS.)

Zproštění odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách

Jak vyplývá z ust. § 252 odst. 5 zákoníku práce, má-li se zaměstnanec zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, musí prokázat existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách mimo jiné i tehdy, jestliže prokáže, že mu zaměstnavatel nevytvořil přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, tedy, že mu zanedbáním povinností zaměstnavatele bylo znemožněno hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně.  Zároveň však platí, že zaměstnanec se nemůže své hmotné odpovědnosti zprostit, jestliže neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [ust. § 301 písm. d) zákoníku práce] vznik schodku umožnil. Vztah takového nedbalostního jednání ke vzniku schodku je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně a pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za nichž ke vzniku schodku došlo. Je-li nedbalostní porušení povinností hmotně odpovědným zaměstnancem takového rozsahu, že by bez něho ke vzniku škody (schodku) vůbec nemohlo dojít (tj. že zaměstnanec porušením svých povinností umožnil vznik celého schodku), pak nepřichází v úvahu ani částečné zproštění se odpovědnosti; to závisí na rozsahu porušení povinnosti, kterým byl umožněn vznik škody (schodku).

Nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu ust. § 260 zákoníku práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4711/2017, ze dne 19. 3. 2019. Ani omezení společné hmotné odpovědnosti jen na některé zaměstnance v prodejně obchodní společnosti nelze samo o sobě bez přihlédnutí ke konkrétním podmínkám na pracovišti považovat za nesplnění povinnosti zajišťovat zaměstnancům pracovní podmínky pro řádné plnění pracovních úkolů.

Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (odlišná výše v pracovněprávních a občanskoprávních vztazích)

Pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle ust. § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví). – Subsidiární použití ust. § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce, tento právní názor Nejvyšší soud ČR vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.

Soud může podle ust. § 388 zákoníku práce (nyní ust. § 271s zákoníku práce) ve výjimečných případech výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem (ust. § 372 odst. 2 zákoníku práce – nyní ust. 271c odst. 2 zákoníku práce) přiměřeně zvýšit. Povinnost zaplatit náhradu odpovídající zvýšení odškodnění podle ust. § 388 (resp. nyní ust. § 271s) zákoníku práce bez soudního rozhodnutí však nevzniká; povinnost plnit (a tedy i dluh) zaměstnavateli vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění, a teprve uplynutím takto určené doby plnění by mohlo dojít k prodlení zaměstnavatele.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, ze dne 28. 5. 2019)

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nezaměstnanosti nikoliv v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (podle odst. 1) přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. (Ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce)[1] – Právní úprava uvedená v ust. § 271b odst. 3 větě první zákoníku práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úraze, zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úrazu“ ve smyslu ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání či pracovního úrazu.

Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání (pracovního úrazu) převeden na jinou, méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání či pracovního úrazu) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru; přísluší mu rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4131/2018, ze dne 29. 1. 2019.

Stanovení průměrného výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku při péči o blízkou osobou

I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s ní). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nenastoupí po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti z toho důvodu, že pečuje o blízkou osobu, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti, není způsobena následky nemoci z povolání, kterou trpí zaměstnanec, ale nepříznivým zdravotním stavem jemu blízké osoby. Je též třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že z důvodu péče o blízkou osobu nemá zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit. Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že z důvodu péče o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti.

Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) z důvodu péče o blízkou osobu příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování zpravidla vychází). Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.  Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí. Uvedené závěry, ke kterým došel Nejvyšší soudu ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4262/2018, ze dne 19. 3. 2019, vycházející z právní úpravy předchozího zákoníku práce týkající se náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání lze použít i na aktuální právní úpravu, jakož i náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu.

Náhrada věcné škody při pracovním úrazu

Věcnou škodou je nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, nýbrž i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod některý z ostatních specificky upravených dílčích nároků. Jedná se tedy o majetkovou újmu, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, a může jít například o případy náhrady škody vzniklé zaměstnanci, který v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nemůže zcela nebo zčásti vykonávat práce ve své domácnosti a musí si k jejich výkonu zjednat za úplatu cizí osobu.

Je tedy možné odškodnit jakékoli zmenšení majetku poškozeného, které vzniklo v důsledku události, s níž zákon spojuje právo na náhradu škody. Není proto vyloučeno, aby jako věcná škoda byly uplatněny náklady na pořízení zvláštní pomůcky k zajištění mobility poškozeného, včetně motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nejsou-li uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ust. § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Uplatněn může být i nárok na náhradu věcné škody spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na opravu zvláštního (ručního) ovládání motorového vozidla (včetně automatické převodovky, je-li – jak tomu bylo ve věci řešené Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2/2019 – součástí zvláštní úpravy vozidla), která je nezbytná k zajištění jeho funkčnosti. Bylo by v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech, kterým je nahradit poškozenému veškerou škodu, která mu vznikne poškozením zdraví pracovním úrazem, kdyby jako věcnou škodu bylo možné poškozenému nahradit náklady na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním ovládáním (nebyly-li zcela nebo zčásti uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ust. § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb.), nikoli však již náklady na opravy zvláštního ovládání spojené s jím nezaviněnými poruchami či opotřebením této zvláštní pomůcky, přestože by mu tyto náklady nevznikly, kdyby nedošlo ke škodní události (úrazu), jejímž důsledkem byla opodstatněná potřeba poškozeného používat uvedenou zvláštní pomůcku k zajištění své mobility, a přestože jsou opravy zvláštního ovládání hospodárnější a méně zatěžující odpovědný subjekt než pořízení nové zvláštní pomůcky. Důvodem pro odmítnutí náhrady nákladů na nezbytné opravy zvláštního ovládání motorového vozidla jako věcné škody nemůže být ani to, že zákon č. 329/2011 Sb. zakládá osobám s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nikoli však nárok na příspěvek na opravy tohoto ovládání. Okolnost, že zákon č. 329/2011 Sb. neumožňuje poskytnutí příspěvku na opravu zvláštního ovládání motorového vozidla, znamená pouze to, že poškozeným vynaložený (potřebný) náklad představuje věcnou škodu v celém rozsahu. Nejvyšší soud ČR proto odmítl ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2/2019, ze dne 28. 3. 2019, názor nižšího soudu, že k zajištění mobility sice potřebuje poškozený zvláštní pomůcky a že je proto pořízení těchto pomůcek i úprava automobilu na ruční řízení v příčinné souvislosti s úrazem žalobce a nahrazením chybějící funkce mobility, avšak že běžná údržba a náklady na opravy způsobené poruchou či opotřebením nejsou v příčinné souvislosti s předmětným úrazem.

Úraz při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru

Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz.

Ze samotné okolnosti, že faktický pracovní poměr je pracovněprávní institut, však nelze usuzovat na to, že plnění, které poškozený zaměstnanec po právu od zaměstnavatele obdržel, musí zaměstnavateli nahradit příslušná pojišťovna. Na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 26. 11. 2019. Jestliže zaměstnavatel nahradil takovému zaměstnanci škodu nebo její část, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah, nevzniká zaměstnavateli právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila zaměstnanci, neboť jde o plnění poskytnuté mimo pracovněprávní vztah, které zaměstnavatel uhradil jako důsledek urovnání mimoprávního (faktického) vztahu a které zákonné pojištění nepokrývá.

Škoda vzniklá zaměstnanci v případě neplatné konkurenční doložky

Vznikla-li následkem neplatnosti konkurenční doložky zaměstnanci škoda a nezpůsobil-li tuto neplatnost zaměstnanec výlučně sám (a to je z povahy věci vyloučeno, je-li konkurenční doložka neplatná z důvodu absence závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), nemůže být neplatnost konkurenční doložky zaměstnanci na újmu.

Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě neplatné konkurenční doložky zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, s nímž neuzavřel pracovní smlouvu (a nenastoupil k němu do pracovního poměru) jen proto, že se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce, vyložil Nejvyššího soudu ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019.

Na příčinné souvislosti mezi neplatnou konkurenční doložkou a vzniklou škodou nemůže nic změnit ani okolnost, že zaměstnanec neměl v úmyslu se neplatnou konkurenční doložkou řídit a že se proto ucházel o zaměstnání u nového zaměstnavatele, neboť z hlediska příčinné souvislosti je podstatné, zda se zaměstnanec skutečně řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce [byť by k tomu byl „přinucen“ tím, že zaměstnavatel, u něhož se ucházel o zaměstnání, jej z důvodu (neplatně) sjednané konkurenční doložky odmítl přijmout do pracovního poměru], a nikoli, zda to bylo také jeho úmyslem, dodal Nejvyšší soud ČR při řešení případu evidovaného pod sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019. – Před soudy bylo při řešení předmětného případu zjištěno, že se zaměstnanec zúčastnil u jiné společnosti výběrového řízení na pracovní pozici, v němž uspěl, avšak pracovní poměr s ním nebyl uzavřen, neboť společnost informoval o konkurenční doložce sjednané v pracovní smlouvě s předchozím zaměstnavatelem. Společnost tuto skutečnost shledala „rizikovou“ a zaměstnance nepřijala – pracovní smlouvu s ním nesjednala. Za těchto okolností je podle NS ČR nepochybné, že zaměstnanci vznikla škoda, která spočívá v ušlém výdělku u společnosti, u níž se ucházel o místo a jejíž příčinou byla neplatná konkurenční doložka sjednaná mezi žalobcem – zaměstnancem a žalovaným (původním) zaměstnavatelem, neboť kdyby této konkurenční doložky nebylo, žalobce by uzavřel pracovní poměr s novým zaměstnavatelem, v němž by dosahoval výdělku, jenž byl vyšší než výdělek, který dosahoval u svého tehdejšího zaměstnavatele. Rozhodující je, že kdyby nebylo neplatné konkurenční doložky, zaměstnanec by nastoupil do práce u nového zaměstnavatele a dosahoval tam vyššího výdělku než u původního zaměstnavatele a že bez neplatné konkurenční doložky by mu tedy tato škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Proto předchozí závěr odvolacího soudu, že zaměstnanci žádné plnění z (neplatné) konkurenční doložky nenáleží, a to ani v podobě nároku na náhradu škody, neboť tu není zjištěna žádná škoda, která by byla zaměstnanci vznikla právě proto, že by se on sám předmětnou konkurenční doložkou řídil, není správný, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4509/2018, ze dne 1. 10. 2019.

Bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu

Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019, připomenul, že již dříve ve své judikatuře dovodil, že povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné, je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ust. § 331 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak z ust. § 19 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce (ve znění do 30. 6. 2011, které stanovilo, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám). – (S ohledem na to, že sporná, v předmětném řízení vymáhaná, částka byla zaměstnanci vyplacena v průběhu května 2011, je třeba otázku, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, podle zákoníku práce, účinném do 30. 6. 2011, uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Předmětné ustanovení zákoníku práce bylo změněno s účinností k 1. 1. 2012 – zákonem (novelou zákoníku práce) č. 365/2011 Sb. Aktuální úprava je obsažena s účinností od 1. 1. 2014 v ust. § 19 odst. 3 zákoníku práce: „Neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.“ Tuto právní úpravu přinesl s účinností od 1. 1. 2014 zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva.) To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (resp. poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ust. § 331 zákoníku práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám.

Odpovědnost za poškození zdraví žáka základní školy

Ust. § 391 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce rozšiřuje věcnou působnost zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy.[2] Toto ustanovení nelze vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákovi základní školy a žákovi základní umělecké školy úrazem je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, ze dne 12. 2. 2019. – Odpovědnost za škodu způsobenou žákům základní školy a žákům základní umělecké školy úrazem při vyučování se tedy řídí zákoníkem práce. Řízení o náhradu škody, která tímto úrazem žákům uvedených škol vznikla, je proto řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.

O úraz žáka základní školy a základní umělecké školy, za který odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy, jde tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení, tedy trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.

Pro rozhodnutí věci projednávané NS pod sp. zn. 21 Cdo 5492/2017 je určující vyřešení otázky, zda náhlá fibrilace srdečních komor spojená s následnou zástavou krevního oběhu, k níž u žáka základní školy došlo při rozklusání kolem tělocvičny v hodině tělesné výchovy, tj. při vyučování, byla událostí, kterou je možné považovat za úrazový děj. Je přitom nepochybné, že pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje náhlé vypětí sil, velkou námahu ani nezvyklé úsilí, kdy by podávaný sportovní výkon přesahoval hranice běžné (obvyklé) fyzické námahy. O úrazový děj by se přesto jednat mohlo, pokud by organismus žáka nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem uvedených zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu). Z uvedeného plyne, že k objasnění skutkového stavu věci je třeba posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Složitost posuzované otázky potom vyžaduje, aby k jejímu posouzení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, na jehož vypracování se bude podílet odborník (jako znalec nebo jako společník, člen či zaměstnanec znaleckého ústavu, popř. jako konzultant znalce) z oboru (a příslušného odvětví a náležité specializace), do něhož spadá odborné posouzení shora uvedených skutečností, aby nevznikaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Skutková zjištění o zdravotním postižení žáka v době před poškozením zdraví (vrozené srdeční vadě) vyžadovala, aby se na vypracování znaleckého posudku podílel též odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie.

Karel Vojáček, publicista věnující se otázkám justice

---

[1] Předmětný případ byl posuzován podle zákoníku práce, ve znění do dne 30. 6. 2016. Uvádíme znění ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce účinné tehdy i v r. 2019 v době vyhlášení rozhodnutí NS. Novela zákoníku práce – zákon č. 285/2000 Sb. s účinností 30. 7. 2020 doplnil předmětné ust. § 271b odst. 3 tak, že ve větě druhé byla za slova „tato náhrada“ vložena slova „po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“ a na konci odstavce byla doplněna věta „Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.“

[2] Novela zákoníku práce – zákon č.  366/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 rozšířil tuto odpovědnost (právnických osob vykonávajících činnost dané školy) i ve vztahu k dětem v mateřských školách.