Ústavní soud zveřejnil dne 21. dubna 2021 svůj nález sp. zn. II. ÚS 3210/20, v němž konstatoval, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost. Jak uvedl ÚS, v posuzované kauze oba dva obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neboť ve věci jeho odměny – jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví – nerespektovaly judikaturu ÚS a rozhodly bez ohledu na několikrát opakovaný názor ÚS.

„My advokáti na tuto nekoncepčnost upozorňujeme už dlouho. Ať advokát klienta zastupuje na základě plné moci nebo ustanovení soudu, ať jde o právního zástupce, obhájce, zmocněnce nebo opatrovníka, poskytuje jeho představitel stejné právní služby, ve vysoké kvalitě a se stejnou odborností a odpovědností. V posledních dvou letech přijal Ústavní soud naše námitky a opakovaně na tyto nelogičnosti advokátního tarifu ve svých nálezech upozorňuje. Teď je jen třeba, aby ho poslechly i obecné soudy, “  okomentovala  nález ÚS advokátka JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů a spoluautorka komentáře „Odměna advokáta“, jež se touto problematikou dlouhodobě zabývá.

V dané věci byl stěžovatel – advokát –  v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem ustanoven opatrovníkem účastníka řízení, protože nebylo možné mu doručit na adresu v cizině dle veřejného rejstříku a jeho současná adresa pobytu nebyla známa. Stěžovatel následně vyúčtoval odměnu a náhradu hotových výdajů, přičemž již v návrhu na přiznání odměny odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem v návaznosti na to však stěžovateli přiznal odměnu podle § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši nižší (2 541 Kč), než mu podle jeho přesvědčení skutečně náleží (10 091,40 Kč). S právním názorem stěžovatele se soud prvního stupně nikterak nevypořádal.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel odvolání, v němž opět odkázal na právní názor Ústavního soudu a domáhal se jeho aplikace na danou věc. Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, což odůvodnil pouze tím, že podle ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu se při výkonu funkce opatrovníka, ustanoveného soudem účastníkovi řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.  Odvolací soud se ztotožnil se způsobem výpočtu odměny stěžovateli soudem prvního stupně podle citovaného ustanovení, a proto napadené usnesení a odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že předmět řízení je svou výší až bagatelní, ale podle jeho názoru obecné soudy zcela ignorovaly závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatel výslovně odkazoval. Stěžovatel se proto nedomáhá zrušení napadených rozhodnutí pro jejich věcnou nesprávnost, ale pro jejich ústavní neakceptovatelnost.

ÚS ve svém nálezu dále konstatoval, že ve svém stručném vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že v ústavní stížnosti, netýkající se věci samé a netýkající se nijak práv samotného účastníka, není přítomen žádný ústavněprávní rozměr. Listina zaručuje zvláště chráněná ústavní práva pouze účastníkům sporu, nikoli dalším zúčastněným osobám, jako jsou advokáti, soudci, znalci a další osoby.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření uvedl, že se neodchyluje od rozhodovací praxe obecných soudů, když k opačnému postupu nebyly důvody. Jako soud odvolací se s náležitou pečlivostí zabýval i jednotlivými argumenty účastníků řízení a snažil se jasně, stručně a srozumitelně vyložit, z jakého důvodu rozhodl o podaném odvolání způsobem uvedeným v napadeném usnesení.

Oba soudy při určení výše odměny stěžovateli vycházely z § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu v původním znění před několika derogačními zásahy Ústavního soudu znělo takto: „Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat1b), se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.“

Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná ZDE) zrušil část § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám“, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, neboť dovodil, že daná část citovaného ustanovení je rozporná se zásadou rovnosti ve vztahu k právu získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, a to z důvodů, které v nálezu podrobně rozvedl.

Nálezem ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 Ústavní soud zrušil další část § 9 odst. 5 advokátního tarifu, a to ve slovech „ustanoveného osobě, která se ze zdravotních důvodů dlouhodobě nemůže účastnit řízení“ (č. 28/2020 Sb.).

Dále Ústavní soud nálezem ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 zrušil část téhož ustanovení ve slovech „ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnosti právnických osob“ (č. 43/2020 Sb.).

Konečně Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 zrušil část téhož ustanovení ve slovech „jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní“ (č. 176/2029 Sb.).

Ústavní soud v citovaných rozhodnutích dodal, že ačkoliv nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení a důvody neústavnosti uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 mohou dopadat i na ostatní části hypotézy § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Shledají-li proto obecné soudy v jiných, jimi vedených řízeních, že důvody neústavnosti dopadají i na jinou část § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebudou ji v konkrétním případě aplikovat, neboť jsou vázány jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Ústavní soud ve svém nálezu zkráceně uvedl, v čem je z jeho strany spatřována neústavnost shora uvedených již zrušených ustanovení advokátního tarifu.

Normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem (§9 odst. 5 advokátního tarifu) je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kterou Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)] vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak § 9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků za podmínek stanovených výše citovaným zákonem [srov. k tomu přiměřeně bod 38. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19]. To v kontextu východisek nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.

Je tak možno konstatovat, že i ve stěžovatelově věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 Ústavní soud uzavřel, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.

Na základě těchto východisek Ústavní soud i v nyní posuzované věci konstatoval, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví s odkazem na § 9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k uplatňování základního práva stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Stejně tak porušil práva stěžovatele soud odvolací, když i přes relevantní námitky a judikaturu Ústavního soudu usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Oba dva obecné soudy porušily rovněž stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neboť nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a ve věci rozhodly bez ohledu na několikrát opakovaný názor Ústavního soudu.

Druhý senát Ústavního soudu však na rozdíl od předchozích případů v projednávané věci neshledal důvody pro přerušení řízení a předložení věci plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o návrhu na zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině“. Důvodem, který ho k takovému postupu vedl, je, že se procesně jedná o odlišnou situaci oproti dříve projednávaným ústavním stížnostem, u nichž Ústavní soud postupoval dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ve věci stěžovatele je nesporné, že oba soudy, tedy soud prvního stupně i soud odvolací, o odměně stěžovatele jako opatrovníka rozhodovaly za situace, kdy již byly vyhlášeny a ve Sbírce zákonů publikovány shora citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, Pl. ÚS 22/19, Pl. ÚS 23/19 a Pl. ÚS 26/19. Jejich závěry, citované v tomto nálezu, měly být pro obecné soudy vodítkem, jak postupovat ústavně konformně v případech, kdy je určována odměna za činnost opatrovníka i podle dosud nezrušených a tedy platných částí § 9 odst. 5 advokátního tarifu.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že toto ustanovení zakládá i precedenční působení jeho nálezů. Nosné důvody (rationes decidendi) tak jsou pro obecné soudy při řešení obdobných případů závazné; jinak vyjádřeno, obecné soudy musí nosné důvody nálezů ve své činnosti reflektovat.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje nesplnění těchto požadavků i porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud tak shrnuje, že nenásleduje-li obecný soud nosné důvody nálezu Ústavního soudu, aniž by pro to poskytl adekvátní odůvodnění, porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto se shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i usnesení Vrchního soudu v Praze [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3210/20  vyhlášený dne 21. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud, redakce AD
Foto: canva.com