Ústavní soud svým nálezem ve věci  sp. zn. IV. ÚS 3299/20 zveřejněném dne 21. dubna 2021zrušil Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 30 Cdo 2549/2020-404, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2020 č. j. 21 Co 65/2020-374 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. ledna 2020 č. j. 42 C 331/2014- 366 s tím, že byla porušena základní práva stěžovatele na přístup k soudu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel dne 26. 1. 2007 požádal Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen „povinný subjekt“) o poskytnutí informací. Povinný subjekt dne 14. 6. 2011 žádosti částečně vyhověl, a to až po proběhlých řízeních o opravných prostředcích ve správním řízení a soudním řízení správním. Po dalších řízeních o opravných prostředcích ve správním řízení a soudním řízením správním povinný subjekt dne 16. 9. 2013 poskytl stěžovateli požadovanou informaci v plném rozsahu. Stěžovatel se proto domáhal dne 29. 9. 2014 žalobou (doplněnou dne 20. 10. 2015, 11. 3. 2016 a 14. 4. 2016) po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, písemné omluvy a konstatování porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace.

Obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 uložil žalované omluvit se stěžovateli a ve zbylé části žalobu zamítl. Obvodní soud shledal, že řízení o žádosti stěžovatele od jejího podání do poskytnutí úplné informace trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a tím došlo k porušení práva stěžovatele na vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů a práva na informace v jeho časové dimenzi. K odvolání stěžovatele. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu v části, kterou žalobu zamítl, a ve vyhovující části změnil formulaci omluvy. K dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu v části, v níž potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení tzv. peněžitého zadostiučinění, Nejvyšší soud oba uvedené rozsudky zrušil jako celek a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Z rozhodnutí se podává, že správní řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. se netýká majetkových a jiných soukromých práv stěžovatele. Na dané řízení se proto nevztahuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž ani § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. V úvahu připadá toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé téhož zákona spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě. V nyní posuzované věci proto nelze učinit závěr o jednotě správních řízení a navazujících soudních řízení správních ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí informace. Podle Nejvyššího soudu jde proto u žaloby stěžovatele o různé nároky s různým skutkovým základem. Z ní však není zřejmé, jakou výši přiměřeného zadostiučinění stěžovatel požaduje pro každý z těchto nároků. Nejvyšší soud proto přikázal obvodnímu soudu, aby v dalším řízení stěžovatele vyzval k doplnění žaloby podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud poté vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, a aby specifikoval, jakého konkrétního nároku se domáhá u nepřiměřené délky správního řízení a navazujících soudních řízení. Na to stěžovatel reagoval přípisem ze dne 26. 6. 2019 tak, že s výzvou obvodního soudu nesouhlasí. Trval na tvrzení, že řízení o jeho žádosti o informaci tvoří pro účely náhrady újmy jeden celek. Obvodní soud žalobu stěžovatele následně odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, neboť stěžovatel přes výzvu řádně nevymezil nesprávný úřední postup; nerozlišil, jakou částku žaluje, netvrdil, že v jeho sféře vznikla nemajetková újma a v čem spočívá příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem.

K odvolání stěžovatele městský soud potvrdil toto usnesení obvodního soudu napadeným usnesením. Městský soud odkázal na závazný výklad předpisů upravujících náhradu újmy za nesprávný úřední postup při výkonu veřejné moci provedený Nejvyšším soudem, přičemž vzhledem k tomu, že stěžovatel k výzvě obvodního soudu odmítl specifikovat, jakého konkrétního nároku se domáhá u nepřiměřené délky správního řízení a navazujících soudních řízení, a právní názor Nejvyššího soudu označil za vadný, znemožnilo to projednat jeho žalobu, když předmět řízení nebyl vymezen dostatečně po skutkové stránce tak, aby soud věděl, co má konkrétně projednat a o čem má rozhodnout. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, ve kterém trval na nesprávnosti právního názoru Nejvyššího soudu zejména o posuzování ne/jednotnosti správního řízení a navazujícího soudního řízení správního pro účely náhrady újmy za nesprávný úřední postup při výkonu veřejné moci. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné.

Stěžovatel tvrdí, že v žalobě vycházel z toho, že správní řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace a navazující soudní řízení správní tvoří jeden celek. Po výzvě obvodního soudu k doplnění žaloby proto označil opačný právní názor Nejvyššího soudu za nesprávný. Stěžovatel dále uvádí, že na nyní posuzovanou věc dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20. V tomto nálezu, týkajícím se totožného stěžovatele v totožné situaci, Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv, neboť obecné soudy odmítly žalobu pro vady, kterými ve skutečnosti netrpěla.

Stěžovatel v nyní posuzované věci tvrdí, že se ocitl v totožné procesní situaci jako v odkazované věci sp. zn. II. ÚS 570/20 (ve které byl rovněž stěžovatelem). Proto je rozhodné, zda se i v posuzované věci uplatní závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20. Postup obecných soudů spočívající v odmítnutí žaloby stěžovatele pro vady totiž závisel na závazném právním názoru Nejvyššího soudu, jenž byl odkazovaným nálezem zpochybněn. Nejvyšší soud v době vydání napadených rozhodnutí vycházel z předpokladu, že u nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení je nutné činit rozdíl mezi správním řízením a navazujícím soudním řízením správním, nejde-li ve věci o majetkové či jiné soukromé právo a ocitá-li se věc mimo působnost práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. U správního řízení se proto nelze domáhat náhrady za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), ale toliko za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě – bez průtahů (§ 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb.). V nyní posuzované věci proto nelze podle obecných soudů učinit závěr o jednotě správního řízení a navazujícího soudního řízení správního ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí informace, a proto se nepřiměřené délka řízení pro účely náhrady újmy za nesprávný úřední postup posuzuje zvlášť u správního řízení a navazujícího řízení soudního, a žalobu, jež tyto nároky nerozlišuje, nelze věcně posoudit.

Ústavní soud v návaznosti na tuto judikaturu v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20 dovodil, že věc totožného stěžovatele (řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.) jako řízení o ústavně zaručeném právu na informace podle čl. 17 Listiny spadá pod působnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zahrnující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonodárce je totiž oprávněn prvotní rozhodování ve věci spadající do působnosti některého ze základních práv a svobod svěřit správnímu orgánu namísto soudu. Nesmí však vyloučit soudní přezkum zaručený čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny. Předsune-li tímto způsobem zákonodárce před soudní řízení povinnost absolvovat správní řízení, hledí se na obě tato řízení jako na řízení jediné. Z ústavněprávního hlediska je tedy třeba považovat za jeden celek řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci základního práva až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci – teprve v takovém okamžiku je totiž věc „projednána“ ve IV. ÚS 3299/20 6 smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. To samozřejmě jednotlivcům nebrání domáhat se dílčí náhrady újmy za konkrétní úsek takto chápaného řízení. Obecné soudy proto měly posuzovat nepřiměřenou délku řízení ve věci stěžovatele jako jeden celek od jeho zahájení až do jeho skončení (tedy od zahájení správního řízení až do okamžiku poskytnutí informace).

Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná věc je stejná s věcí řešenou Ústavním soudem v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20. Stěžovatel se v nyní posuzované věci domáhal u obvodního soudu náhrady újmy za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. od podání žádosti do jejího uspokojení. Doba řízení přitom podle stěžovatele zahrnovala jak správní řízení, tak navazující soudní řízení.

Z uvedeného nálezu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 se dále podává, že v případech náhrady nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny vykládat ve světle tohoto ustanovení. Přitom za nesprávný úřední postup je třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. I v těchto správních řízeních se tedy uplatňuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení je nesprávným úředním postupem. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. V takovém řízení je totiž ve hře právo zásadního významu, jemuž je rovněž poskytována zvláštní, a to ústavní ochrana. Lze tak předpokládat, že průtahy v řízení vedou k nemajetkové újmě účastníka, spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení [srov. obdobně například nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), bod 34], k jejíž kompenzaci má sloužit přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu (srov. obdobně například nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, bod 47).

Ústavní soud se však nevyjadřuje k tomu, zda stěžovatel má nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Je úkolem obecných soudů, aby posoudily, zda lze celkovou délku řízení pokládat za nepřiměřenou, zohlednily další relevantní faktory, mezi něž patří mimo jiné i význam předmětu řízení pro stěžovatele, a aby – budou-li to pokládat za potřebné – se vypořádaly s tím, zda nedošlo ke zneužití práva.
…
Jak již Ústavní soud vyložil, i ve vztahu ke správnímu řízení, jehož předmětem bylo právo na informace, se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku tohoto řízení, a proto nebylo namístě vyzývat stěžovatele k odstranění vad žaloby. Obecné soudy proto v nyní posuzované věci odmítly žalobu stěžovatele pro vady, jimiž ve skutečnosti netrpěla, a porušily tím jeho ústavně zaručená práva na přístup k soudu a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

Úkolem obvodního soudu v navazujícím řízení proto bude věcně posoudit nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, jehož předmětem bylo poskytnutí informace (aniž by byl vázán právním názorem vysloveným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 4292/2017-298), neboť žaloba stěžovatele ze shora uvedených důvodů vadami, které by bránily jejímu projednání, netrpí, přičemž se uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy, dojde-li soud k závěru o nepřiměřenosti délky řízení.

Úplné znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/20 zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com