Ústavní soud zveřejnil dne 21. dubna 2021 svůj nález sp. zn. II. ÚS 3345/20, podle něhož platí, že požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením, použije se ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis. Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že „soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“.

 

Stěžovatelka, státní občanka České republiky („matka“), a otec – státní občan Italské republiky, jsou od roku 2008 manželi. Z manželství se zrodily dvě děti, jež jsou momentálně ve věku devíti let a jsou státními občany Italské republiky a České republiky. Nezletilé děti se narodily v Itálii, kde žily od narození, avšak rodinu a zázemí měly i v České republice. Stěžovatelka a nezletilé děti odjely z Itálie do České republiky se svolením otce v polovině srpna 2019, přičemž bylo dohodnuto, že se vrátí nejpozději přede dnem 7. 9. 2019. K návratu stěžovatelky a nezletilých do Itálie nicméně doposud nedošlo. Otec nezletilých dne 7. 2. 2020 podal návrh na zahájení řízení o navrácení nezletilých dětí do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii dle § 478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl za to, že ze strany matky došlo k mezinárodnímu únosu dětí, resp. k jejich protiprávnímu zadržení ve smyslu Haagské úmluvy ve spojení s nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“ nebo „nařízení“). Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem nařídil, aby stěžovatelka navrátila nezletilé do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku (výrok I). V případě, že stěžovatelka nezletilou a nezletilého do místa jejich obvyklého bydliště v Itálii ve stanovené době nenavrátí, je dle rozsudku městského soudu otec oprávněn po uplynutí stanovené lhůty nezletilé děti převzít za účelem jejich navrácení do místa jejich obvyklého bydliště (výrok II). Navrácení nezletilých podmínil splněním určitých záruk ze strany otce, jmenovitě 1) povinností zajistit stěžovatelce a nezletilým samostatné bydlení v místě jejich obvyklého bydliště nebo v okolí 20 km v zařízeném bytě o velikosti minimálně 3+1 a hradit náklady spojené s tímto bydlením do doby, než bude italským soudem rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilým, a 2) povinností zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky, vyjma dohodnutého styku s nezletilými (výrok III).

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek prvostupňového soudu se ve výrocích I, II a IV potvrzuje. Ve výroku III rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že navrácení nezletilých se podmiňuje splněním určitých záruk ze strany otce, jmenovitě 1) povinností složit na účet stěžovatelky pro zajištění samostatného bydlení v místě obvyklého bydliště nebo v okolí 30 km a pro zajištění nákladů na nezbytnou výživu a potřeby nezletilých dětí částku 15 000 Eur, 2) povinností nepokračovat v úkonech trestního řízení vedeného vůči stěžovatelce pro trestný čin únosu nezletilých dětí z území Itálie a je-li to možné, vzít návrh na zahájení řízení zpět, a 3) povinností zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky s výjimkou stanoveného styku. Odvolací soud za účelem náležitého posouzení věci nařídil dvě celodenní jednání a zčásti zopakoval, zčásti doplnil dokazování, v jehož rámci provedl celou řadu důkazů – zejm. požádal Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též „ÚMPOD“) o provedení pohovoru s nezletilými dětmi za účelem posouzení jejich aktuální situace a zjištění, jak ji děti prožívají a hodnotí. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že ač nezletilé děti trávily nezanedbatelné množství času v České republice, jejich obvyklé bydliště se bez jakýchkoliv pochybností nacházelo v Itálii. Pakliže se stěžovatelka s nezletilými odmítla vrátit do místa jejich obvyklého bydliště, byť otec k tomu nedal souhlas, došlo k tzv. mezinárodnímu únosu. V návaznosti na uvedené zjištění Krajský soud v Brně zkoumal, zda není dána některá z výjimek, dle nichž může soud rozhodnout o nenavrácení dětí do místa obvyklého bydliště, a to zejm. z důvodu uvedeného v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (existence vážného nebezpečí, že by návrat vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace). Po zhodnocení provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště. Krajský soud v Brně konstatoval, že prvostupňový soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že „výluky v aplikaci (Haagské – pozn.) úmluvy dány nejsou, když matka toliko vytváří konflikty k dosažení svého cíle vyloučit otce z péče o děti a tohoto dětem zcela zprotivit“.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla porušení celé řady (základních) práv a (ústavních) principů. Namítla, že obecné soudy chybně posoudily otázku obvyklého bydliště nezletilých. Má za to, že z provedených důkazů jasně plyne, že nezletilé děti měly své obvyklé bydliště v České republice. Stěžovatelka dále uvedla, že otec o nezletilé před odjezdem do České republiky nijak nepečoval.

Stěžovatelka spojila s ústavní stížností návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a návrh na ustanovení opatrovníka nezletilých dětem pro účely řízení o ústavní stížnosti

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

Městský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí městského a krajského soudu.

Krajský soud ve svém vyjádření za prvé podotkl, že již prvostupňový soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, které bylo v souladu s principem úplné apelace následně doplněno i odvolacím soudem. Za druhé podotkl, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. Ostatně z vyjádření stěžovatelky v průběhu řízení lze dovodit, že si toho je a vždy byla plně vědoma. Za třetí, spolehlivě bylo prokázáno i to, že otci svědčilo právo péče o nezletilých a toto právo vykonával. Za čtvrté poukázal na to, že se soudy obou instancí podrobně zabývaly možností aplikace výjimek (výluk) z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště. K tomu uvedl, že s ohledem na okolnosti případu se lze domnívat, že špatný psychický stav nezletilých je zapříčiněn dlouhodobě negativním postojem stěžovatelky k otci, naváděním dětí proti němu a jejich umělou traumatizací. Za páté podotkl, že stěžovatelka byla na základě rozsudku krajského soudu zabezpečena komfortními a nadstandardními zárukami bezpečného návratu. Poukázala v ústavní stížnosti na jedinou výseč z těchto záruk – závazek otce nepokračovat v úkonech trestního řízení vedeného vůči stěžovatelce z důvodu mezinárodního únosu nezletilých, – pak si z nich vybrala pouze tu část, která nebyla v rámci evropského jednotného justičního prostoru zatím uspokojivě vyřešena. Za šesté, krajskému soudu není známo, z jakých důvodů označuje stěžovatelka opatrovníka nezletilých v řízení před obecnými soudy za podjatého a nekompetentního, neboť soud má naopak za to, že opatrovnictví bylo vykonáváno s nejvyšší mírou pečlivosti a odbornosti.

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jakožto opatrovník nezletilých, se v první řadě vyjádřil k otázce místa jejich obvyklého bydliště. Má za to, že soudy dospěly k přesvědčivému a důkazy podloženému závěru, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. V druhé řadě se opatrovník podrobně vyjádřil k posouzení toho, zda je dána některá z výjimek (výluk) z povinnosti navrátit nezletilé do místa obvyklého bydliště. Ve třetí řadě ÚMPOD uvedl, že napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněna, vnitřně souladná a nikoli formalistická. Ve čtvrté řadě opatrovník k námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezajistily participační práva nezletilých a neprovedly s nimi pohovor, uvedl, že z jeho účasti na soudních jednáních (tehdy pouze v roli veřejnosti, nikoli opatrovníka) mu je známo, že stěžovatelka nevyhověla výzvě odvolacího soudu, aby zajistila účast nezletilých na jednání za účelem pohovoru. To jí ostatně bylo soudem vytýkáno. Pohovor s nezletilými proto musel být proveden na žádost odvolacího soudu psychologem ÚMPOD. Zpráva z tohoto pohovoru byla následně postoupena soudu i oběma zbylým účastníkům řízení. Opatrovník má za to, že názor nezletilých byl zjištěn dostatečně. V páté řadě ÚMPOD podotkl, že se pokusil informovat nezletilé o probíhajícím řízení před Ústavním soudem prostřednictvím informačního dopisu, avšak neví, jak s ním stěžovatelka naložila. Na základě předchozích zkušeností s marnými pokusy orgánu sociálně-právní ochrany dětí (opatrovník v řízení před obecnými soudy) informovat nezletilé o probíhajícím soudním řízení osobně či dopisem má nicméně za to, že jeho snaha nebyla úspěšná. S ohledem na výše řečené navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Otec nezletilých jako vedlejší účastník byl vyzván k vyjádření ve stanovené lhůtě. Právní zástupkyně otce tři dni po uplynutí této lhůty informovala Ústavní soud, že zdravotní důvody jí znemožnily seznámit se s podklady a vyjádřit se k ústavní stížnosti dříve, pročež požádala o prominutí zmeškání lhůty a její prodloužení do dne 29. 1. 2021. Ústavní soud žádosti o prominutí zmeškání lhůty a žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření nevyhověl, k vyjádření otce proto nepřihlížel.

Stěžovatelka v replice rozporovala závěr, že obvyklé bydliště nezletilých se nacházelo v Itálii. V této souvislosti uvedla, že studovala (nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu, přičemž nyní projednávaná věc se od předchozích (nespecifikovaných) rozhodnutí má odlišovat pasivitou otce. Dále uvedla, že považuje za prokázaný fakt, že otec nezletilých se k ní a k dětem choval špatně. Za psychické problémy nezletilých tudíž může on, ne ona. Zprávy psycholožky jsou dle jejího názoru zcela v pořádku a korektní; nekorektní je naopak jednání a zprávy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (opatrovník v řízení před Ústavním soudem) a orgánu sociálně-právní ochrany dětí (opatrovník v řízení před obecnými soudy). Co se týče vyjádření Krajského soudu v Brně, stěžovatelka uvedla, že ačkoli nelze rozporovat odbornost a profesionální přístup rozhodujícího senátu, má za to, že rozhodování českých soudů v posuzované agendě je „nadmíru právně-pozitivistické“ a nezohledňuje nejlepší zájem dítěte. Rovněž má za to, že krajský soud nijak nehodnotil negativní dopady návratu na psychiku nezletilých a přeceňuje záruky bezpečného návratu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná. 

Důvodnost ústavní stížnosti byla posuzována především prizmatem základního práva stěžovatelky na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, event. také ve spojení se základním právem na péči o nezletilé a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 věty první před středníkem Listiny. Obsah námitek uplatněných v ústavní stížnosti se totiž téměř bez výhrady upínal právě k uvedeným základním právům, a nikoli k téměř dvěma tuctům dalších (základních) práv a (ústavních) principů, jejichž porušení stěžovatelka formálně namítla, avšak blíže nezdůvodnila.

…

Právní věta:
Těžiště právní úpravy relevantní pro posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že „soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“ (čl. 11 odst. 4 nařízení).

Ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis je přitom nutno vykládat i ve světle čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, dle něhož se za neoprávněné považuje odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte v jiném členském státě, a) kterým je porušováno právo péče o dítě, a to b) za předpokladu, že v době odebrání (přemístění) nebo zadržení bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno, příp. by bylo vykonáváno, kdyby k odebrání (přemístění) nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se přitom „považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

Na základě shora řečeného lze stručně shrnout, že v duchu vzájemné důvěry a sdílených hodnot mezi členskými státy Evropské unie a v zájmu efektivního naplnění cílů vytyčených nařízením i Haagskou úmluvou stanovuje čl. 11 nařízení Brusel II bis poněkud přísnější pravidla pro tzv. návratové řízení než Haagská úmluva. Na členské státy Evropské unie jsou kladeny striktnější požadavky ohledně možnosti rozhodnout o nenavrácení dítěte zpět do místa obvyklého bydliště buď z důvodu nevykonávání péče o dítě před odebráním (přemístěním) nebo zadržením, nebo z důvodu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Striktnější požadavky jsou kladeny i ohledně rychlosti rozhodování soudů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 55).

O zamítnutí žádosti o navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště podle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy lze rozhodnout pouze v případech podložených objektivními důvody a v souladu s nejlepším zájmem dítěte (rozhodnutí ESLP ve věci Tobey Josef Hammond a Jana Hammond proti České republice ze dne 22. 9. 2015 č. 30741/15, část A právního posouzení). Žádost o navrácení dítěte lze zamítnout toliko na základě výjimek striktně vymezených v nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvě, jejichž naplnění musí být podloženo závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 97). Důkazní břemeno při prokazováním existence výjimky z povinnosti navrátit dítě do místa jeho obvyklého bydliště nese strana, která s navrácením nesouhlasí (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64).

Konkrétně stran možnosti nevyhovět žádosti o navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště na základě výjimky zakotvené v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace) je znovu nezbytné zmínit, že dle komunitárního práva se této výjimky nelze dovolávat, podmíní-li soud návrat dítěte vhodnými zárukami. Tuto výjimku rovněž nelze ve světle čl. 8 Úmluvy vykládat tak, že zahrnuje všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Její aplikaci nemůže bez dalšího odůvodnit ani to, že rodič-únosce se svévolně, tedy bez kvalifikovaných důvodů, odmítá vrátit s dítětem do státu jeho obvyklého bydliště, a ani to, že v důsledku navrácení dítěte by mohlo dojít k jeho (dočasné) separaci od rodiče-únosce, jenž o něj po mezinárodním únosu pečoval (rozsudek ESLP ve věci G. S. proti Gruzii ze dne 21. 7. 2015 č. 2361/13, § 56; rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64 a 67). Předmětná výjimka se totiž vztahuje „toliko“ k vážné hrozbě újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se jenom těch situací, u nichž nelze po dítěti spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s navrácením do místa obvyklého bydliště (rozsudek ESLP ve věci K. J. proti Polsku, cit. výše, § 64; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116; rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, cit. výše, § 69 a 73).

…

Ústavní soud konstatoval, že skutkové okolnosti případu prima facie nevylučovaly možnost přijetí vhodných opatření (záruk) zajišťujících ochranu nezletilých, jejich základních práv a nejlepšího zájmu po navrácení do místa obvyklého bydliště v Itálii ve smyslu čl. 11 odst. 4 nařízení Brusel II bis ve spojení s čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Tento závěr je dán jednak tím, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by nezletilým ze strany otce hrozilo jakékoliv hmatatelné nebezpečí, a jednak tím, že setrvávání v aktuálních rodinných, vztahových, výchovných a sociálních poměrech, jak se vyvinuly po mezinárodním únosu nezletilých do České republiky, lze jen stěží označit za souladné s jejich nejlepším zájmem. Prostředí, podmínky a atmosféra, v nichž nezletilí v současnosti vyrůstají, jim dle mínění Ústavního soudu neposkytují podmínky pro harmonický a zdravý rozvoj. S ohledem na to, že k tomuto negativnímu vývoji došlo z nezanedbatelné části v důsledku jednání stěžovatelky, Ústavní soud uzavírá, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby se navrátily do jejich místa obvyklého bydliště v Itálii, aby se jejich poměry ustálily, aby došlo k obnovení zpřetrhaných rodinných a sociálních vazeb a zejména aby je jejich rodiče přestaly zneužívat jako lehce ovlivnitelný nástroj vzájemného boje, jenž dokáže toho druhého zasáhnout na jednom z nejcitlivějších míst. Pouze tehdy, když rodiče přestanou svým vlastním jednáním poškozovat nezletilé a narušovat jejich zdravý vývoj a psychiku, o jejichž ochranu se teď přou před Ústavním soudem, lze očekávat, že se stav nezletilých zlepší.

Záruky bezpečného návratu nezletilých nastavené KS v Brně shledal Ústavní soud jako přiměřené, vyvážené, zohledňující obavy stěžovatelky, odrážející potřeby nezletilých a respektující jejich základní práva a nejlepší zájem. Zajišťují totiž, že nezletilí se budou moct vrátit do místa obvyklého bydliště, aniž by byli náhle odtrženi od stěžovatelky jakožto primární pečující osoby a byli zbytečně stresováni neustálou přítomností či blízkostí otce, obavami stěžovatelky o jejich budoucnost (včetně obav o finanční zajištění rodiny) a znovu narůstajícími konflikty mezi rodiči (kupříkladu z důvodu neshod stran kvality zajištěného bydlení pro nezletilé a stěžovatelku). Naopak stanovené záruky poskytují dostatečný prostor pro to, aby se nezletilí postupně přizpůsobili změně situace a kontrolovaným, metodickým způsobem znovu vybudovali zdravý vztah k oběma rodičům. Ústavní soud však znova důrazně připomněl, že úspěšnost jakýchkoliv záruk bezpečného návratu je podmíněna ochotou rodičů přičinit se o to, aby jejich děti zbytečně netrpěly; pakliže tato ochota na straně rodičů chybí, ani ty nejvhodnější, nejpřiměřenější a nejvelkorysejší záruky bezpečného návratu nezajistí nezletilým možnost harmonického psychického a fyzického rozvoje. Lze proto pouze apelovat na rodiče nezletilých (v současnosti především na stěžovatelku, jež je má ve faktické péči), aby i oni sami začali jednat v souladu s nejlepším zájmem nezletilých.

Pro úplnost Ústavní soud doplnil, že v rámci řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti zkoumal také to, jestli obecné soudy v průběhu návratového řízení respektovaly procesní práva stěžovatelky a principy spravedlivého procesu. Po důsledném přezkoumání obsahu soudního spisu a napadených rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy poskytly stěžovatelce široký prostor pro uplatnění jejích procesních práv, vznášení tvrzení, předkládání důkazů a vyjádření se k tvrzením a důkazům předložených dalšími účastníky řízení, přičemž stěžovatelka tento prostor takřka bezezbytku využila.

Ústavní soud uzavřel, že napadená rozhodnutí nepovažuje za protiústavní a rozporná se základními právy stěžovatelky, zejména s jejím právem na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, právem na péči o nezletilé a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatelky, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost proto zamítl jako nedůvodný návrh podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3345/20 vyhlášený dne 21. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva. com