Přiznávám se, že nemám facebookový ani instagramový profil a neúčastním se ani diskusí na jiných sociálních sítích. Rozumím tomu, že toto mé přiznání může v dnešní době u mnohých vyvolat soucitný úsměv případně doprovázený poklepáním si na čelo. Musím vysvětlit, co mne vedlo k tomuto rozhodnutí. 

Tak za prvé, nechci s aktivitou na sociálních sítích ztrácet drahocenný čas, protože v ní nenalézám žádný zvláštní přínos pro svou duševní hygienu, a za druhé – chci se vyhnout tomu, abych zpřístupňoval širšímu okruhu lidí okolnosti své denní existence. Pokud mám potřebu něco sdělit, sděluji to buď osobně, prostřednictvím sms, e-mailem, telefonicky nebo napíšu nějaký článek.

Abych upřesnil… Nepovažuji se vůbec za nepřítele sociálních sítí jako takových a úplně chápu, že pro valnou většinu lidí jsou ideálním prostředkem komunikace a možností, jak dát o sobě vědět, jak se zviditelnit, jak říct něco, co by jinou formou komunikace nevzbudilo patřičný zájem. Rozumím i těm, jichž však určitě bude menšina, kteří se chápou komunikace na sociálních sítích jako prostředku obrany proti agresivní propagandě šířené stejnými prostředky, ale sloužící zjevně či skrytě k ohlupování lidí. Možných motivací existuje jistě i mnohem víc.

Objev internetu byl jedním z přelomových okamžiků lidské historie významem srovnatelný s objevem kola, knihtisku nebo štěpení jádra atomu. Sociální sítě, jako jeho součást, jsou pak něčím, co má potenciál změnit historii. Stále není zcela jasné, zda se bude jednat o změnu k lepšímu či horšímu. Jaký další přelomový okamžik nás čeká? Snad už jen vytvoření umělé inteligence, která si uvědomí sebe samu, bude mít lidské emoce a možná i schopnost vlastní reprodukce. Všechny tyto okamžiky na cestě lidské civilizace jsou a budou viditelným pokrokem, současně však mohou skrývat určité nebezpečí pro její další existenci.

Ve své úvaze o dvou světech chci mluvit o světě reálném, tedy o tom, ve kterém konáme reálné skutky, a o světě virtuálním, tedy o tom, do něhož vstupujeme prostřednictvím digitálních technologií a který odráží ten reálný svět často zkresleně, nebo dokonce nepravdivě. Přitom má obrovský vliv na ty, kteří v něm zcela uvízli a nedokážou již rozlišit, co je pravda a co jen neuvědomělá, nebo dokonce řízená manipulace a lež. Náchylní jedinci v něm také ztrácejí přirozené zábrany obdobné tomu, co popisuje tzv. psychologie davu. Není proto divu, že internetu a sociálních sítí zhusta využívají diktátorské a autoritářské režimy k posílení své moci šířením konspirací, dezinformací sloužících jednak k ohlupování vlastních obyvatel, jednak k destabilizaci zbytku světa, zejména pak liberálních demokracií. To, čeho jsme svědky dnes, je rozjetá hybridní válka, kterou bohužel ještě pomáhají šířit mnozí nevědomí, méně bystří, či dokonce vědomí mystifikátoři. Masivní útoky nastávají v okamžicích předvolebních kampaní, nespokojenosti společnosti s tím či oním společenským vývojem, v okamžicích velkých obchodních kampaní… Mohl bych vyjmenovat celou řadu dalších momentů.

Společnosti se silnou demokratickou a liberální tradicí už nejsou zdaleka tak imunní vůči dezinformaci sofistikovaně mířené na její obyvatele, protože se do nich „vlamuje“ predátor neznámého a doposud ne zcela popsaného druhu. Jsou však stále odolnější oproti těm zemím, které připustily omezení svobody a nezávislosti oficiálních médií – mezi ně bohužel patří už i Česká republika za posledních sedm let svého vývoje. Stav médií, jak jej nyní v naší zemi zažíváme, je tristní, i když ne ještě katastrofický. Tento stav jsme dopustili tím, že jsme mlčeli a bohužel stále ještě mlčíme, respektive někteří stále mluvíme, ale nejspíš málo nahlas.

Jako svobodomyslný člověk samozřejmě nejsem podporovatelem cenzury na internetu včetně sociálních sítích, avšak současně si uvědomuji, že každá svoboda má své meze a tam, kde už jde o kriminální aktivitu, je nezbytné, aby společnost vyvinula účinný obranný mechanismus proti jejímu šíření. Memento toho, co všechno je možné, popsal český filmový dokument „V síti“ autorů Víta Klusáka a Barbory Chalupové, který jsem nedávno zhlédl, když předtím jsem o něm jenom četl. V tom filmu je jeden mimořádně silný okamžik, při němž i mně, stejně jako protagonistce příběhu a celému filmovému štábu, sledujícímu v zákulisí její virtuální setkání s dalším zájemcem o schůzku, spontánně vyhrkly slzy. To, co vyvolalo onu silnou emoci, je přitom prostá a v popisovaných souvislostech zcela unikátní okolnost, tedy – že po mnoha desítkách šokujících rozhovorů s muži hledajícími kontakt s mladými dívkami, z nichž 99 % vykazuje všechny znaky sexuálních predátorů, kterým je naprosto jedno, že zneužívají svými perfidními návrhy „dvanáctileté školačky“, se náhle objeví pouze jeden jediný, který si přišel normálně popovídat a chová se k dívce na netu jako k lidské bytosti, nikoli jako k objektu patologického zájmu.

Ztráta zábran, zkratka, zjednodušení, fabulace, lež, to je jen zlomek jevů (také) přítomných na současných virtuálních sítích. Reálný svět je přitom komplexní a mnohotvárný, život v něm není jednoduchý, vyžaduje vynaložení fyzického i mentálního úsilí a také osobní odpovědnosti.  Naproti tomu bytí na sociálních sítích je snadné, nezávazné, často se skrývající pod rouškou anonymity. Sám pro sebe jsem si to definoval jako „nesnesitelnou lehkost bytí na sociálních sítích“.

Pandemický stav, který naše společnost prožívá už déle než rok, vyvolal celou řadu dilemat, o nichž každý z nás dříve ani nezauvažoval. Je to například memento zranitelnosti lidské civilizace tváří v tvář globálním přírodním katastrofám. Ačkoli všichni o globálních katastrofách víme, nikdy jsme žádnou opravdu závažnou nezažili. Ani pandemie koronaviru mezi takové katastrofy bezpochyby nepatří, přesto se může stát mementem k tomu, jak by se mělo lidstvo připravit, pokud by vznikly problémy mnohem většího rozsahu. Byla spolupráce lidí v době pandemie dostatečná a efektivní? Máme vůbec připraveny nějaké mechanismy pro případ, že by došlo k úplnému vyřazení základních infrastruktur? Na reálné činnosti některých vlád vidíme, že ani při fungování veškeré infrastruktury nebyly schopny řídit ani ta nejzákladnější pravidla chování lidí při pandemii. Internet a všechno ostatní funguje, přesto se nedokážeme domluvit a zorganizovat evidentně jednoduché věci, což teprve kdyby nefungovalo nic? Poučíme se tedy, nebo po opadnutí pandemie pojedeme dál stejně jako dřív? Ta bezstarostná jízda by mohla být poslední.

Omezení možnosti cestování, setkávání a nucená izolace a karanténa také nastolily jinou otázku. Nepostačí, když napříště budeme skoro všechno řešit elektronickou formou ve virtuálním prostředí bez vzájemného setkávání, když jsme si nyní prokázali, že je to možné, rychlé, levnější a hlavně – pohodlné? Co třeba volby? Jaký smysl má opouštět teplo domova, když mohu kliknout na jednu klávesu a mám odvoleno? Tak jednoduché to asi nebude…

To, jak lidé reagovali na různá omezení osobní svobody trvající nikoli jen pár dní, ale už víc než rok, je dalším důkazem toho, že vše není zdaleka tak jednoduché. Lidé totiž svobodu milují a váží si jí, ať už na internetu říkají cokoli. Jsem o tom přesvědčen. Nikoho normálního nenadchne dát si pivo přes internet a nesejít se s kamarády v oblíbené hospodě, stejně tak jako ho neuspokojí dívat se pořád jen na televizi a už nikdy nezavítat na koncert, fotbalový zápas apod. Jiným se zase možná stýská po demonstracích. Lidé jsou zkrátka naštvaní a unavení – zjistili, že přechod do virtuality jim reálný svět nikdy nenahradí. Žít v reálném světě je sice námaha a řekl bych, že někdy dokonce pořádná fuška, ale stojí to za to. Tak brzy už: Zpátky na zem!

Autor JUDr. Antonín Mokrý působí jako advokát, je členem představenstva ČAK
Foto: canva.com