Tento článek poukazuje na problematičnost recidivy jako podmínky zakládající trestní odpovědnost. V současné době je jedinou skutkovou podstatou, v níž recidiva působí jako okolnost zakládající trestní odpovědnost, skutková podstata krádeže dle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“). Dané ustanovení dlouhodobě – a bohužel za nezájmu odborné veřejnosti – produkuje absurdní rozhodnutí, která evokují zásadu subsidiarity trestní represe. Nyní se uvedené ustanovení dostává do pozornosti odborné i laické veřejnosti nepřímo skrze kvalifikovanou skutkovou podstatu krádeže dle § 205 odst. 4 tr. zákoníku (krádež v „nouzovém stavu“), nicméně hlavní pozornosti se dostává otázce, zda je „nouzový stav dostatečně nouzový“ pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty krádeže dle § 205 odst. 4 tr. zákoníku. I nadále je opomíjeno jádro problému, a to skutečnost, že ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku je v kolizi se zásadou rovnosti před zákonem. Podle autora není tato kolize ospravedlnitelná a ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku by mělo být zrušeno, případně náležitě novelizováno.

„Za krádež jedné láhve vodky Božkov v hodnotě 139 Kč trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a k tomu zákaz pobytu v obvodu Okresního soudu v Blansku v trvání 36 měsíců (trestní příkaz Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 14 T 145/2018).“

Výrok, který by se neztratil ani v kdysi populárních článcích o právních bizarnostech, obvykle svědčí o tom, že někde může být problém. V případě výše uvedeného (a mnoha dalších) jím je ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Skutková podstata krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku dlouhodobě vede k vydávání absurdních rozhodnutí, což je nyní ještě umocněno nouzovým stavem, jenž umožňuje posun právní kvalifikace z § 205 odst. 2 do § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Mou snahou je zamyslet se v tomto článku nad tím, v čem spočívá problematičnost uvedené skutkové podstaty.

Postihování recidivy v trestním zákoníku

Zcela zřejmě je ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku zaměřeno na postižení recidivy. Souhlasím s Říhou,[1] že dané ustanovení neobsahuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu krádeže, nýbrž samostatnou obměnu skutkové podstaty v ust. § 205 odst. 1 tr. zákoníku, kde recidiva působí jako okolnost zakládající trestní odpovědnost. Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu totiž „vzniká tak, že k základní skutkové podstatě přistoupí kvalifikační okolnost, která typovou škodlivost těchto činů podstatně zvýší“.[2] Jinak řečeno, jsou-li naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, jsou naplněny i znaky základní skutkové podstaty. To však není případ ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kdy v případě naplnění znaků skutkové podstaty v ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku nemusí být současně naplněny znaky skutkové podstaty v ust. § 205 odst. 1 tr. zákoníku.

Ačkoli mnoho dalších ustanovení zvláštní části tr. zákoníku postihuje recidivu, činí tak v rámci kvalifikovaných skutkových podstat [např. zpronevěra dle § 206 odst. 2 nebo podvod dle § 209 odst. 2, ale i ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 2 písm. c)], kdy recidiva má vliv na trestní sazbu, není však okolností zakládající trestní odpovědnost (musí být naplněny všechny znaky základní skutkové podstaty a k nim přistupuje další – kvalifikační – okolnost, jíž je recidiva).

Ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku je tedy zcela výjimečné (v aktuálním trestním kodexu) a někdy vede k rozhodnutím, která se jeví absurdní a evokují zásadu subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio),[3] jež je obsažena v ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku.[4]

Náhled do historického vývoje

Nelze na tomto místě nezmínit, že recidiva jako podmínka zakládající trestní odpovědnost se vyskytla i v jiných skutkových podstatách předchozího kodexu (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále „tr. zákon“). Stejnou úpravu obsahovalo ust. § 203 tr. zákona[5] (týrání zvířat), kde byla navíc zakotvena také tzv. přestupková recidiva. Skutková podstata týrání zvířat dle § 302 odst. 1 tr. zákoníku však již podmínku odsouzení či potrestání v posledních dvou letech neobsahuje; důvodová zpráva k trestnímu zákoníku se však k této změně nevyjadřuje.

Obdobně také trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 201 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006[6] nemohl spáchat kdokoli (tzn. obecný subjekt), ale toliko určité skupiny pachatelů, z nichž jednou byli recidivisté.[7] Ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 tr. zákona ve znění účinném od 1. 7. 2006 pak již v základní skutkové podstatě obsahovalo návětí[8] z § 201 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006 bez jakýchkoli dalších podmínek (znaků skutkové podstaty) a recidiva se stala jedním z alternativních znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu; také skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 tr. zákoníku je koncipována tak, že v základní skutkové podstatě postihuje za ohrožení pod vlivem návykové látky každého a recidiva je až kvalifikační okolností. Důvodová zpráva neuvádí, proč k této změně došlo (příslušná novela tr. zákona byla totiž do zák. č. 411/2005 Sb. vložena pozměňovacím návrhem[9]), lze se jen – na základě parlamentní rozpravy[10] – domnívat, že důvodem bylo zpřísnění trestní represe s ohledem na vysokou nehodovost na českých silnicích, nikoli úvahy o rovnosti před zákonem.

Jak je vidět, i historicky vzato, bylo v právním řádu málo skutkových podstat,[11] kde by recidiva zakládala trestní odpovědnost, což je možná také důvod, proč jejich konstrukce nevyvolala zájem odborné veřejnosti.

Argumentační východiska 

Byť nemálo rozhodnutí vydaných ve věcech krádeží naplňujících (jen) skutkovou podstatu dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku evokuje zásadu subsidiarity trestní represe, nelze bez dalšího dovodit, že dané ustanovení jako takové je v kolizi se zásadou subsidiarity trestní represe; takový závěr by byl problematický už jen proto, že v konečném důsledku je stanovení hranice výše škody, od které bude krádež kriminalizována [stranou ponechávám jiné kvalitativní znaky činu – např. ty uvedené v § 205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku –, které mohou trestnost činu opodstatňovat bez ohledu na způsobenou škodu], věcí zákonodárce,[12] jenž zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví, čili co se mu jeví jako sociálně škodlivé.[13] Byť tedy lze polemizovat o tom, zda v případě tohoto ustanovení – přinejmenším v rozsahu, v jakém vede ke kriminalizaci zcela zjevně bagatelních krádeží – měl zákonodárce na paměti zásadu subsidiarity trestní represe[14] a zda neměl i v § 205 odst. 2 tr. zákoníku stanovit minimální výši škody (např. jednu desetinu škody nepatrné), nelze se na zásadu subsidiarity trestní represe argumentačně upínat.

Lze však vyjít z příspěvku Jana Musila,[15] v němž je kritice podroben mimo jiné institut zvlášť nebezpečné recidivy. Tento institut byl upraven v § 41 odst. 1 tr. zákona; za „zvlášť nebezpečného recidivistu“ byl dle tohoto ustanovení považován pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Důsledkem kategorizace pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo především uložení trestu v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranice byla zvýšena o jednu třetinu (§ 42 odst. 1 tr. zákona), dále také možnost podmíněného propuštění nejdříve po výkonu dvou třetin trestu (§ 62 odst. 1 tr. zákona) a zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona].

Musil upozornil na rozpor institutu zvlášť nebezpečné recidivy s postuláty, dle nichž výměra trestu má přednostně vycházet ze spáchaného trestného činu, jím způsobeného bezpráví, má být proporcionální závažnosti činu (k osobě pachatele je žádoucí přihlédnout toliko sekundárně) a váha přisuzovaná jeho vlastnostem nesmí převážit nad hodnocením jeho skutku. Poukázal též na to, že kolektivní kategorie „zvlášť nebezpečný recidivista“, jež předjímá zvlášť vysoký zločinecký potenciál pachatele toliko na základě abstraktního a formálního kritéria četnosti spáchaných deliktů, znemožňuje dostatečně citlivou individualizaci trestu.

Musilem formulované výtky lze analogicky vztáhnout také na skutkovou podstatu krádeže dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ta není vůbec založena na míře způsobeného bezpráví, nýbrž je zde rozhodující váha přikládána vlastnostem pachatele (recidiva zde zakládá trestní odpovědnost).[16]

Jednání, které by v případě většiny lidí nebylo trestněprávně postižitelné, je zde kriminalizováno pro určitý okruh pachatelů. Obdobně jako institut zvlášť nebezpečného recidivisty, pak i § 205 odst. 2 tr. zákoníku předjímá vyšší „zločinecký potenciál pachatele toliko na základě abstraktního a formálního kritéria četnosti spáchaných deliktů“. Ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku navíc neobsahuje ani žádný materiální korektiv, jak tomu bylo v případě ust. § 41 odst. 1 tr. zákona, jež bylo založeno mimo jiné i na naplnění tzv. „materiální podmínky“ (zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost) zvlášť nebezpečné recidivy,[17] na čemž byla postavena argumentace v některých rozhodnutích Ústavního soudu.[18]

Výše vznesené námitky, které by bylo možné shrnout tak, že skutková podstata krádeže dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku kriminalizuje pro určitý okruh osob jednání (jde o tzv. zvláštní trestný čin pravý,[19] kde okruh osob, které se tohoto trestného činu mohou dopustit, je omezen tím, že zákon vyžaduje zvláštní vlastnost pachatele, a sice jeho odsouzení či potrestání za takový čin v posledních třech letech), které jinak trestným činem není, pak implikují myšlenku, zda dané ustanovení není v nepřípustné kolizi se zásadou rovnosti před zákonem.

Následkem omezení okruhu pachatelů, kteří se mohou trestného činu dopustit, totiž dochází k narušení rovnosti před zákonem, určité jednání je pro někoho trestné a pro jiného nikoli. Jistě nelze trvat na absolutní rovnosti před zákonem, nicméně pro odlišné zacházení s určitou skupinou osob musí mezi těmito skupinami existovat rozdílnost takové povahy a váhy, aby ospravedlnila nerovné zacházení; odlišnost musí být taková, aby ospravedlnila odlišnost zacházení.[20] Opět zde lze navíc odkázat i na Musilovu práci,[21] v níž poukázal i na důležitost zásady in dubio pro libertate pro trestněprávní normotvorbu, z níž plyne povinnost zákonodárce přesvědčivě zdůvodnit nezbytnost kriminalizace určitého jednání, přičemž neexistují-li přesvědčivé důvody pro kriminalizaci, musí od ní zákonodárce ustoupit. S ohledem na stručnost důvodové zprávy[22] nelze říct, že by zákonodárce přesvědčivě zdůvodnil, proč je nutné krádež recidivistou kriminalizovat i v případě, že nejsou naplněny znaky základní skutkové podstaty krádeže dle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že zákonodárce přesvědčivé důvody v důvodové zprávě neuvedl, ovšem bez dalšího neznamená, že takové důvody ani neexistují.

Na hranicích ústavnosti

Zpochybnit vhodnost myšlenky, že by recidiva mohla působit jako okolnost zakládající trestní odpovědnost, lze nejlépe absurdním příkladem, kdy by zákonodárce systematicky sankcionoval recidivisty tím, že by v celém tr. zákoníku stanovil nižší hranici trestnosti jejich jednání (ostatně, může-li tak učinit v případě krádeže, proč ne v případě ostatních trestných činů?); nemusel by se přitom omezovat na požadavek speciální recidivy (tzn., že by např. v případě pachatele trestného činu ublížení na zdraví bylo přísněji posuzováno toliko jeho další jednání proti životu a zdraví), a z každého (odsouzeného nebo potrestaného) pachatele trestného činu by mohl učinit na určitou dobu občana druhé kategorie, na jehož jednání by bylo nahlíženo přísněji.

Taková právní úprava by (doufám) narazila na hranice ústavnosti. Je ovšem otázkou, zda není ospravedlnitelné, aby v omezeném rozsahu – jak je tomu v současnosti, kdy jde jen o ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku – byly hranice trestnosti pro recidivisty stanoveny níž (zvlášť nejde-li o primitivní diskriminaci, když rozlišujícím kritériem není rasa, pohlaví, náboženství či podobné skutečnosti, nýbrž předchozí trestná činnost, tedy okolnost, za kterou si pachatelé – velmi zjednodušeně řečeno – „můžou sami“). Ostatně, tr. zákoník stanovuje přísnější hranice trestnosti např. i pro vojáky.[23]

Pro úvahu, zda toto omezené porušení rovnosti před zákonem je ospravedlnitelné, se nabízí použití testu proporcionality. Tento test byl formulován Ústavním soudem již v nálezu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Jeho podstata spočívá v postupném zkoumání tří dílčích kritérií.

Prvním kritériem je vhodnost, tj. odpověď na otázku, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný legitimní cíl.

Druhým kritériem je potřebnost (nezbytnost), spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, a musí-li už tak učinit, pak alespoň způsobem k těmto právům a svobodám co možná nejšetrnějším.

Třetím kritériem je přiměřenost, tj. zkoumání, zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na sledovaný legitimní cíl. Opatření omezující základní práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která přináší kolidující zájem na přijetí těchto opatření.

Test proporcionality

Při poznávání smyslu ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku (a cílů zákonodárcem sledovaných) nezbývá než s ohledem na strohost důvodové zprávy vycházet z funkcí trestního práva.[24] Primárním smyslem každého ustanovení upravujícího skutkovou podstatu trestného činu je ochrana společnosti před kriminalitou. Do popředí však v případě § 205 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na jeho znění vystupuje i funkce preventivně-represivní, především individuální prevence, tedy výchova pachatelů k řádnému životu, a generální prevence – odrazení potenciálních pachatelů (v posledních třech letech odsouzených či potrestaných pachatelů trestného činu krádeže) od dalších krádeží, včetně nepatrných, jež by – nebýt předchozího odsouzení či potrestání – byly kvalifikovány toliko jako přestupek.

S ohledem na složitost otázky (svou povahou spíš neprávní), zda ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje naplnění sledovaných cílů, a tedy posouzení vhodnosti této právní úpravy, přistoupím rovnou k posouzení její potřebnosti a přiměřenosti.

Zde je třeba připomenout, že ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku dopadá na pachatele v posledních třech letech za takový čin odsouzené anebo potrestané.

Odsouzením se rozumí odsouzení za trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku nebo obdobný trestný čin (např. trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku), pokud odsuzující rozsudek nabyl právní moci, přičemž právě okamžik právní moci rozsudku je rozhodující pro závěr, zda k odsouzení došlo v posledních třech letech. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih a rozhodující je okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod. Odsouzení ani potrestání v posledních třech letech ovšem není významné, jestliže se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl.[25]

Snadno lze nahlédnout, že stejných (ba širších) důsledků, jaké má ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku (zkušební doba, v níž se na pachatele pohlíží přísněji), a tedy i stejných cílů, lze v případě v posledních třech letech odsouzených pachatelů dosáhnout podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody (případně podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem) za předchozí trestný čin krádeže (či obdobný čin). Soud totiž může v případě podmíněného odsouzení stanovit zkušební dobu v délce až pět let (§ 82 odst. 1, resp. § 85 odst. 1 tr. zákoníku), v jejímž průběhu musí odsouzený vést řádný život, jinak může být nařízen výkon trestu (§ 83 odst. 1, resp. § 86 odst. 1 tr. zákoníku). Není pochyb o tom, že pod pojem „vést řádný život“ spadá též povinnost nedopouštět se přestupků,[26] a spáchání přestupku krádeže podmíněně odsouzeným tak umožňuje nařídit výkon trestu; současně však zákon soudu poskytuje určitou diskreci a dovoluje ponechat s ohledem na okolnosti případu či osobu pachatele podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k výkonu trestu. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody za první trestný čin krádeže tak podle mého názoru představuje dostatečný prostředek, jak pracovat s pachateli krádeží; na rozdíl od přísně formálního ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje individualizovaný přístup.[27] Lze ovšem namítnout, že za první trestný čin krádeže nemusí být vůbec podmíněný trest odnětí svobody uložen, neboť tr. zákoník umožňuje samostatně uložit i jiné tresty.[28] Tento argument však nepovažuji za relevantní, neboť dospěl-li soud k závěru, že podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody není třeba, jde o projev individua­lizace trestu a není důvodu, proč by absenci zkušební doby měl zákonodárce částečně (ve vztahu k dalším krádežím) suplovat tím, že pro pachatele krádeže stanoví na dobu tří let nižší hranici trestnosti. Jinak řečeno, naznal-li soud – maje na zřeteli princip individualizace trestu –, že není třeba, aby byl pachatel ve zkušební době, proč by měl být odsouzený ex lege v jakési obdobě zkušební doby?

Jde-li však o pachatele v posledních třech letech potrestané,[29] uplatní se posledně uvedené úvahy toliko ve vztahu k některým z nich, a sice těm, kteří po potrestání budou ve zkušební době – např. po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V případě pachatelů krádeže v posledních třech letech za takový čin potrestaných, kteří nejsou ve zkušební době, se však výše uvedené úvahy neuplatní. Účinky ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku nelze v případě této skupiny pachatelů nahradit jinými stávajícími instituty. Zde však podle mě zkoumané ustanovení neobstojí z hlediska kritéria přiměřenosti, neboť byl‑li pachatel potrestán, tedy vykonal trest soudem mu uložený, za trestný čin krádeže, nejeví se přiměřenou úprava, která nad rámec vykonaného trestu sankcionuje potrestaného pachatele tím, že pro jeho další jednání stanoví na určitou dobu nižší hranici trestněprávní odpovědnosti. Do rovnosti před zákonem se takto totiž zasahuje za účelem ochrany společnosti před nepatrnými krádežemi a za účelem výchovy pachatele k řádnému životu (individuální a generální prevence). Bezpráví způsobené nepatrnými krádeži je přitom tak nízké, že ho zákonodárce mimo recidivisty ani nekriminalizuje, a ochrana společnosti se proto nejeví dostatečnou protihodnotou oproti zásahu do zásady rovnosti před zákonem. K výchově pachatele pak slouží právě výkon trestu – lze zde vycházet z § 1 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dle něhož je účelem trestu mimo jiné působení na odsouzené tak, aby po propuštění vedli život v souladu se zákonem (dané vyjádření účelu trestu je aplikovatelné i na jiné trestní sankce, které mohou být za krádež či obdobný čin uloženy a jejichž výkonem nenastává fikce neodsouzení – půjde např. o trest domácího vězení, propadnutí věci nebo zákaz pobytu), a není třeba ho doplňovat o „zkušební dobu“ po výkonu trestu. Konečně spatřuji nepoměr sledovaných cílů a dotčené hodnoty v tom, že z § 205 odst. 2 tr. zákoníku fakticky vyplývá druh trestu, neboť stanovuje „zkušební dobu“ sui generis pro kaž­dého pachatele krádeže (či jiného „takového činu“). Z ust. § 37 odst. 1 tr. zákoníku se přitom podává, že sankce musí být „uložena na základě zákona“. To znamená, že druhy trestních sankcí a podmínky pro jejich ukládání musí být stanoveny zákonem a soudce v rámci takto daného prostoru konkrétní sankce individualizuje.[30] „Zkušební doba“ dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku však není uložena soudcem na základě zákona, nýbrž plyne přímo ze zákona (proto není ani individualizovaná), což odporuje znění § 37 odst. 1 tr. zákoníku, který je podle mého mínění třeba vykládat přísně tak, že sankce musí být „uložena“, tedy o ní musí být vydáno rozhodnutí; navíc pachatel by o sankci měl vědět, což nemusí být případ sankce sui generis vyplývající z § 205 odst. 2 tr. zákoníku.[31]

Závěr

Domnívám se tedy, že neexistují důvody vyvažující negativní dopady ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku na rovnost před zákonem a že by pro tuto kolizi mělo být zrušeno, případně upraveno na kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde by recidiva nepůsobila jako okolnost zakládající trestnost, nýbrž toliko zvyšovala trestní sazbu (postačovalo by změnit první část věty „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“ na „Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1“). Takový postup by také odpovídal tomu, že s účinností od 1. 10. 2020 byl zdvojnásoben limit škody nepatrné; tato změna totiž ještě více prohlubuje nerovnost založenou skutkovou podstatou krádeže dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Toliko pro úplnost uvádím, že přeje-li si zákonodárce zpřísnit represi trestného činu krádeže, je možné a bylo by namístě zvolit přístup více respektující zásadu rovnosti před zákonem. Nabízí se např. stanovení nižších limitů škody v § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (např. na jednu desetinu škody nepatrné) a úprava ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku na kvalifikovanou skutkovou podstatu. Ačkoli takový postup nelze vyloučit jen proto, že nedávno došlo ke zvýšení limitu škody nepatrné, nepovažoval bych to za šťastné řešení, neboť by došlo k narušení regulativní funkce trestního práva (hranice trestní odpovědnosti by se snížila bezprostředně poté, co byla zvýšena), a kloním se k úpravě ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku na kvalifikovanou skutkovou podstatu vůči § 205 odst. 1 tr. zákoníku.

 

Mgr. David Jochman působí jako asistent soudce Nejvyššího soudu v Brně

Foto: canva.com

---

[1] J. Říha: Nové pojetí trestného činu krádeže, Trestněprávní revue č. 10/2009, str. 291; srov. ale i P. Šámal in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, komentář k § 205, marg. č. 18.

[2] O. Novotný in P. Šámal a kol.: Trestní právo hmotné, 7. vydání, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 100.

[3] Princip ultima ratio vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe a vyjadřuje, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany hodnot; srov. P. Šámal in P. Šámal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 12, marg. č. 4. V tomto článku si dovolím – navzdory nepřesnosti – používat pojmy „subsidiarita trestní represe“ a „princip ultima ratio“ zaměnitelně.

[4] „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

[5] „Kdo týrá zvíře, ačkoli byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“

[6] „Kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a) ačkoli byl za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn, b) ačkoli byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech postižen, c) spáchá-li takový čin při výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, zejména řídí-li hromadný dopravní prostředek, nebo d) způsobí-li takovým činem, byť i z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“

[7] Včetně těch, jejichž předchozí čin byl přestupkem [srov. písm. b) daného ustanovení].

[8] „Kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán…“

[9] Viz sněmovní tisk 833/1 – https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=833&ct1=1.

[10] Viz stenoprotokol poslanecké rozpravy k příslušnému sněmovnímu tisku ve druhém čtení (https://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/044schuz/s044120.htm#r4).

[11] Nad rámec dvou výše uvedených lze uvést již jen skutkovou podstatu neoprávněného obchodování s devizovými hodnotami dle § 118a odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 1993.

[12] Také Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 46/18, připomněl, že „mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu“.

[13] P. Šámal in P. Šámal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 13, marg. č. 2.

[14] K tomu, že i zákonodárce při normotvorbě by měl tuto zásadu respektovat, srov. např. J. Musil: Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe? in: Aktuální problémy rekodifikace trestního práva hmotného, Acta Universitatis Carolinae-Iuridica č. 2/2007, str. 25.

[15] Tamtéž.

[16] To je zřejmé i z důvodové zprávy [k zákonu č. 557/1991 Sb., jímž bylo do ust. § 247 odst. 1 tr. zákona vloženo písm. e), jehož podstatný obsah byl pak toliko přenesen do § 205 odst. 2 tr. zákoníku; srov. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1002_02.htm], dle níž předchozí recidiva pachatele „zvyšuje nebezpečnost jednání pachatele natolik, že trestní postih je důvodný i tehdy, jestliže byla způsobena škoda, v jiných případech postižitelná jako přestupek“; jednání je tak přisuzována určitá kvalita na základě osoby pachatele, ačkoli kvalita každého jednání je objektivně dána (byť nemusí být poznatelná) kvalitativními znaky činu bez ohledu na osobu pachatele.

[17] Srov. např. F. Púry in P. Šámal, F. Púry, S. Rizman: Trestní zákon, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, komentář k § 41.

[18] Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, a ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06.

[19] Zvláštním trestným činem pravým je trestný čin s omezeným okruhem pachatelů již v základní skutkové podstatě, zvláštním trestným činem nepravým je trestný čin s omezeným okruhem pachatelů v kvalifikované (či privilegované) skutkové podstatě; srov. P. Šámal in P. Šámal, a kol., op. cit. sub 2, str. 174-175. Jak jsem již uvedl na začátku – ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje samostatnou obměnu skutkové podstaty v § 205 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli kvalifikovanou skutkovou podstatu.

[20] J. Baroš in E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, komentář k čl. 1.

[21] Op. cit. sub 14, str. 25.

[22] Důvodová zpráva k zákonu č. 557/1991 Sb., jímž bylo do ust. § 247 odst. 1 tr. zákona vloženo písm. e) [jehož podstatný obsah byl pak toliko přenesen do § 205 odst. 2 tr. zákoníku], totiž jenom stručně uvádí, že předchozí recidiva pachatele (v období posledních dvou let) je okolností zvyšující nebezpečnost jednání pachatele natolik, že jde o okolnost srovnatelnou se způsobením nikoli nepatrné škody, aniž by však tento závěr blíže odůvodnila (byť nelze od zákonodárce očekávat odůvodnění kriminalizace každého trestného činu, když většinou je to bez dalšího zřejmé, bylo by to namístě v případě hraničních ustanovení – kdy s ohledem na míru způsobeného bezpráví není bezprostředně zřejmé, proč zákonodárce ke kriminalizaci daného jednání přistoupil); srov. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1002_02.htm.

[23] Ve vztahu mezi civilisty není např. urážka trestným činem (není-li urážkou naplněna např. skutková podstata pomluvy), zatímco urážka mezi vojáky je trestným činem (§ 378 tr. zákoníku).

[24] Funkce ochranná (ochrana společnosti před kriminalitou), funkce regulativní (vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti), funkce preventivně- -represivní (postih pachatelů trestných činů, individuální a generální prevence); srov. O. Novotný in P. Šámal a kol., op. cit. sub 2, str. 35-40.

[25] Srov. P. Šámal in P. Šámal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 205, marg. č. 20.

[26] Srov. F. Púry in P. Šámal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 83, marg. č. 3, k § 86, marg. č. 2 a k § 41, marg. č. 17. Komentář k § 83 a 86 tr. zákoníku odkazuje – jde-li o výklad pojmu „vést řádný život“ – na komentář k ust. § 41 písm. o) tr. zákoníku [v aktuálně účinném znění jde o písm. p)].

[27] Je paradoxní, že v současné době, dopustí-li se pachatel odsouzený za trestný čin krádeže k podmíněnému trestu odnětí svobody další krádeže, která však nenaplňuje znaky základní skutkové podstaty § 205 odst. 1 písm. a) až e), dopustil se trestného činu dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, avšak současně mu nemusí být nařízen výkon trestu odnětí svobody, k němuž byl podmíněně odsouzen za první trestný čin, neboť soud může s ohledem na povahu druhého trestného činu krádeže ponechat v platnosti podmíněné odsouzení.

[28] Srov. § 53 odst. 1 tr. zákoníku, dle něhož může soud uložit samostatně kterýkoli z trestů stanovených za daný trestný čin; § 205 odst. 1 tr. zákoníku pak za krádež umožňuje kromě odnětí svobody uložit také trest propadnutí věci nebo zákaz činnosti; jde-li o přečin, lze samostatně uložit také trest domácího vězení (§ 60 tr. zákoníku), trest obecně prospěšných prací (§ 62 tr. zákoníku) nebo peněžitý trest (§ 67 tr. zákoníku).

[29] Do této kategorie nespadají pachatelé, kteří vykonali trest, jehož výkonem nastává fikce neodsouzení (např. peněžitý trest, není-li uložen za zvlášť závažný zločin, jímž je i krádež dle § 205 odst. 5 tr. zákoníku; trest zákazu činnosti nebo trest obecně prospěšných prací); na ně § 205 odst. 2 tr. zákoníku – jako na odsouzené – dopadá jen v době od pravomocného rozhodnutí do výkonu trestu; vztahuje se na ně proto již výše uvedená argumentace.

[30] Srov. M. Vanduchová in P.  Šámal a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 37, marg. č. 1.

[31] Lze samozřejmě namítnout, že nejde o sankci a že „neznalost práva neomlouvá“, což je však podle mě přísné, neboť potrestáním (odsouzením) pachatele zde dochází k rozšíření jeho trestní odpovědnosti o nepatrné krádeže, jejichž trestnost není zřejmá; materiálně tak jde o sankci ex lege.