Předkládaný příspěvek je reakcí na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Wikingerhof (C-59/19). Toto rozhodnutí představuje další příspěvek v rozhodovací praxi, která řešila problematiku nalézání pomyslné kvalifikační hranice mezi žalobami ze smlouvy a z deliktu pro účely pravidel tzv. zvláštní příslušnosti bruselského systému, pokud lze vytýkané jednání hodnotit jako porušení smluvního závazku a současně jako porušení zákonné povinnosti. Právě toto rozhodnutí vyjasnilo výkladové problémy plynoucí z nejasných závěrů dřívějších rozhodnutí, a stalo se tak cenným příspěvkem Soudního dvora EU na cestě za právní jistotou ve fázi určování mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech občanských a obchodních.

Problematika určování mezinárodní příslušnosti soudů ve věcech občanských a obchodních s mezinárodním prvkem byla a je v členských státech EU primárně řešena prostřednictvím pravidel tzv. bruselského systému. Při takto vymezené věcné působnosti rozumíme tímto označením soustavu tří pramenů, a sice Bruselskou úmluvu,[1] nařízení Brusel I[2] a revidované nařízení Brusel I bis.[3] Tyto předpisy zakotvují vzájemně provázanou soustavu pravidel, která mají za cíl určit sudiště pro předmětný spor na základě různých kritérií vztahu mezi nimi.

Jednu z kategorií představují pravidla tzv. zvláštní příslušnosti, která slouží jako možná alternativa[4] k jinak obecnému pravidlu actor sequitur forum rei.[5] Tyto alternativy byly do systematiky jmenovaných předpisů zakotveny s cílem umožnit odchylku od obecného pravidla za současného zachování úzké vazby mezi sudištěm a podanou žalobou, čímž se má docílit usnadnění výkonu spravedlnosti.[6] V rámci hmotněprávních alternativ zakotvují tyto předpisy mimo jiné pravidla určování příslušnosti pro spory, jejichž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy,[7] a pro spory ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti.[8]

Tento příspěvek se zaměřuje na otázku vzájemného vztahu mezi čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve světle rozhodovací praxe Soudního dvora EU (dále jen „SD EU“). V okamžiku, kdy soud posuzuje svou mezinárodní příslušnost pro projednání podané žaloby a žalobce se rozhodl využít pravidel alternativní příslušnosti, musí totiž kvalifikovat předestřenou situaci tak, aby ji subsumoval pod příslušné pravidlo na základě povahy závazku. Přitom platí, že koncept smlouvy i koncept deliktu obsažený ve zmiňovaných předpisech vyžaduje autonomní výklad, který je nezávislý na jejich hodnocení pohledem národních právních řádů členských států. Otázkou, která provází vztah těchto pravidel po celou dobu jejich existence, je nalézání pomyslné kvalifikační hranice, zejména pokud se jedná o případy, kdy lze skutkovou situaci hodnotit jako smluvní nárok i jako delikt.

Takové případy mohou vyvstat tehdy, kdy žalobcem vytýkané jednání žalovaného představuje současně jak porušení smlouvy, tak porušení zákonné povinnosti. V těchto případech lze hovořit o situaci souběhu odpovědností. Některé právní řády navíc ponechávají žalobci na výběr, zda svou žalobu založí na odpovědnosti smluvní, či deliktní. V těchto situacích vyvstává otázka, zda je to žalobce, kdo s ohledem na svůj výběr právního základu žaloby může ovlivnit mezinárodní příslušnost soudů, resp. kvalifikaci žaloby z pohledu pravidel alternativní příslušnosti.

Cílem tohoto příspěvku je shrnout dosavadní rozhodovací praxi SD EU v této otázce a představit závěry rozhodnutí, které dosavadní kvalifikační problémy vyjasňuje.

Počátky rozhodovací praxe – rozhodnutí Kalfelis

Prvním rozhodnutím, v němž se SD EU problematikou souběhu odpovědností zabýval, bylo rozhodnutí ve věci Kalfelis.[9]

V tomto případě žalobce A. Kalfelis zakládal svůj nárok proti žalované bance na smluvní odpovědnosti (za porušení povinnosti poskytnout informace o burzovních transakcích), na deliktní odpovědnosti (v důsledku způsobení škody v rozporu s dobrými mravy) a na bezdůvodném obohacení.[10] Pro vyvození závěru ve vztahu k problematice souběhu odpovědností jsou rozhodující odpovědi SD EU na dvě ze tří položených předběžných otázek.

V rámci první z nich SD EU potvrdil nutnost autonomního výkladu konceptu „věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, obsaženého v tehdejším čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy, a to s ohledem na systematiku a cíle úmluvy, aby tak byl zajištěn její plný účinek.[11] Potvrzení autonomního výkladu bylo plně v souladu s předchozí rozhodovací praxí, která se ke způsobu výkladu vyjadřovala již ve vztahu ke konceptu „věcí týkajících se smlouvy“.[12] Soudní dvůr však navzdory tomuto závěru nepodal žádnou obecnou autonomní definici. Omezil se pouze na negativní vymezení vůči konceptu smlouvy, když konstatoval, že koncept věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti zahrnuje „všechny žaloby, jejichž cílem je založit odpovědnost žalovaného a které nejsou spojeny se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“.[13] Tento závěr by mohl vyvolat dojem, že žalobcovo rozhodnutí opřít svou žalobu o pravidla deliktní odpovědnosti není rozhodné pro určení mezinárodní soudní příslušnosti, resp. že příslušnost založená na smlouvě vylučuje možnost uplatnění příslušnosti založené na deliktu. Korekci tohoto výkladu lze však nalézt v odpovědi na následující předběžnou otázku.

V té se SD EU zabýval právě vzájemným vztahem mezi čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy.[14] Podstatou předběžné otázky bylo, zda čl. 5 odst. 3 úmluvy zakládá doplňkovou příslušnost na základě skutkového spojení i ve vztahu k nárokům, které se na deliktu nezakládají. Soudní dvůr tuto otázku zodpověděl negativně a uzavřel, že takováto subsidiární příslušnost pro nároky nezakládající se na deliktu není podle čl. 5 odst. 3 dána.[15] Argumentem pro tento závěr bylo konstatování, že pravidla alternativní příslušnosti jsou výjimkou z jinak obecného pravidla actor sequitur forum rei, kterou je třeba vykládat striktně. Třebaže v důsledku tohoto závěru dochází ke štěpení nároků pod potenciálně více jurisdikcí, poznamenává SD EU, že se žalobce může této konsekvenci vyhnout postupem dle obecného pravidla, kdy takto určené soudy mohou projednat veškeré uplatněné nároky jako celek.[16]

Při syntéze těchto odpovědí je nutné závěrům rozsudku Kalfelis rozumět tak, že „je třeba kvalifikovat každý jednotlivý právní základ žaloby uplatňovaný žalobcem, tzn. kvalifikovat jednotlivé hmotněprávní normy, které jsou důvodem těchto nároků“.[17] Kumulace uplatňovaných nároků je tedy pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudů umožněna a princip vzájemného vyloučení příslušnosti mezi čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy dopadá pouze na každý jednotlivý nárok, nikoliv na více sbíhajících se nároků.[18] Tento výklad podporuje rovněž konstatování SD EU v bodu 21 rozhodnutí Melzer.[19]

Stejný problém, (ne)jasné řešení? – rozhodnutí Brogsitter

Problematika řešení souběhu odpovědností ve vztahu k alternativním pravidlům pro určování mezinárodní příslušnosti soudů byla SD EU znovu podrobněji (pře)hodnocena v rozhodnutí Brogsitter.[20]

Skutkové okolnosti tohoto případu spočívaly ve smlouvě uzavřené mezi M. Brogsitterem, obchodníkem s luxusními hodinkami, a K. Fräßdorfem, výrobcem hodinových strojků. Na základě této smlouvy měl Fräßdorf vyvinout dva hodinové strojky. Současně však se společností Fabrication de Montres Normandes EURL vyvíjel i jiné hodinové strojky, pouzdra a číselníky, které měly být představeny na jejich účet vlastním jménem na světovém veletrhu hodinek v Basileji. Brogsitter měl za to, že touto posledně zmiňovanou aktivitou porušili žalovaní své smluvní povinnosti, neboť se v původní smlouvě zavázali pracovat výhradně pro něho. Domáhal se proto ukončení sporných činností a poskytnutí náhrady škody z titulu deliktní odpovědnosti na základě německého zákona proti nekalé soutěži a německého občanského zákoníku. Podstatou předběžné otázky bylo, zda musí být nastíněná situace kvalifikována pro účely určení mezinárodní soudní příslušnosti jako situace, kdy předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy (neboť vytýkané jednání bylo porušením smluvního závazku), třebaže žalobce zakládal svůj nárok na deliktní odpovědnosti z nekalosoutěžního jednání.[21]

Soudní dvůr založil argumentaci svého rozhodnutí na kvalifikačním testu obsahujícím několik kroků. V rámci prvního kroku bylo dle SD EU nutné ověřit, zda má návrh na určení odpovědnosti smluvní povahu, a to bez ohledu na kvalifikaci dle vnitrostátního práva.[22] Přitom platí, že k tomuto závěru nepostačuje prostá existence smlouvy mezi stranami.[23] V takovém případě by totiž extenzivní pojetí mohlo vést ke konstatování nutnosti kvalifikovat veškeré spory mezi smluvními stranami jako smluvní nárok, třebaže v konkrétním případě je existence dané smlouvy pro nárok irelevantní. Důsledkem zaujetí tohoto přístupu by bylo vyloučení možnosti uplatnit alternativní jurisdikční pravidlo pro nároky z deliktu mezi smluvními stranami. Žaloba tak bude mít smluvní povahu, „pouze pokud lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny s přihlédnutím k předmětu smlouvy“.[24] Dle SD EU tak tomu bude „a priori v případě, kdy se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené či naopak nedovolené povahy vytýkaného jednání“.[25] Bylo tedy na rozhodujícím soudu, aby ověřil, „zda je předmětem žalob podaných žalobcem v původním řízení návrh na náhradu škody, za jejíž příčinu lze rozumně považovat porušení práv a povinností ze smlouvy mezi účastníky původního řízení, kteroužto by bylo nutné vzít v úvahu při rozhodování o žalobě“.[26] Odpověď na položenou předběžnou otázku nicméně zněla, že „žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti […], které je nutné podle vnitrostátního práva považovat za deliktní, musí být považovány za žaloby patřící mezi případy, kdy předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy […], pokud lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny podle předmětu smlouvy“.[27]

Pokud srovnáme tyto závěry se závěry rozhodnutí ve věci Kalfelis, lze zde spatřovat určitou metodologickou odchylku v kvalifikaci. Kvalifikační přístup v rozhodnutí Kalfelis se opírá o právní základ žaloby, jehož se žalobce dovolává. Naopak v rozhodnutí Brogsitter lze identifikovat objektivnější přístup ke kvalifikaci, jenž je založen na povaze faktů zakládajících nárok.[28] Žalobcova volba právního základu žaloby tedy není jediným rozhodujícím kritériem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu na základě alternativních pravidel určování příslušnosti.

Nastíněné závěry rozhodnutí Brogsitter nicméně vyvolávaly nejasnosti ve vztahu ke kritériu „nezbytnosti výkladu smlouvy“ při rozhodování. Zahrnutí či naopak vynechání tohoto kritéria z kvalifikačního testu dávalo vzniknout dvěma různým přístupům se zcela zásadně rozdílnými důsledky pro výslednou kvalifikaci žaloby, a tedy i pro určení mezinárodní příslušnosti soudů. Pro tyto přístupy lze využít terminologii zavedenou generálním advokátem ve stanovisku k věci Wikingerhof.

První přístup označuje jako přístup maximalistický.[29] Tento způsob výkladu rozhodnutí Brogsitter, resp. kvalifikačního testu v něm obsaženého, se opírá o jeho body 24 a 29, kdy posledně uvedený bod představuje formulaci odpovědi SD EU na položenou předběžnou otázku. Při omezení se na tuto argumentaci lze dospět k závěru, že rozhodujícím kritériem pro správnou kvalifikaci žaloby by byla okolnost, zda je možné vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností. Pokud je odpověď na tuto otázku kladná, poté by bylo nutné konstatovat, že i nárok založený na deliktní odpovědnosti je třeba pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudů považovat za nárok smluvní. Jak totiž uvedl generální advokát v jiné věci, v tomto případě by „nešlo o to zjistit, zda se jeví jako nezbytné určit obsah smluvních povinností pro účely rozhodnutí o legalitě vytýkaného jednání z hlediska deliktní odpovědnosti, ale o to, zda existuje potenciální spojitost mezi tímto jednáním a obsahem těchto povinností.“[30] Při zaujetí tohoto přístupu by tedy i potenciální kvalifikace ve prospěch smlouvy převážila nad kvalifikací žaloby jako sporu týkajícího se deliktní odpovědnosti. Žalobcovo opření žaloby o deliktní odpovědnost by v tomto případě nemělo rozhodující váhu.

Zaujetí tohoto přístupu by bylo, dle názoru autora, v rozporu se závěry uvedenými v rozhodnutí Kalfelis, neboť zde SD EU jednoznačně konstatoval možnost oddělení nároků ze smlouvy a z deliktu. V tomto případě by nicméně kvalifikace jako sporu ze smlouvy absorbovala veškeré žaloby, které by žalobce mohl potenciálně založit na porušení smluvní povinnosti. Alternativní pravidlo pro příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti by se tak stalo v těchto případech pouhou zbytkovou kategorií pro nároky zcela nesouvisející se smlouvou. Naopak přijetí tohoto přístupu by se opíralo o názor generálního advokáta Darmona ve věci Kalfelis, dle kterého by kvalifikace žaloby jako sporu ze smlouvy měla propojit všechny související nároky do jednoho fóra, „pokud se žaloba zakládá na problémech, které mohou vyvstat v souvislosti s plněním smluvních povinností“.[31] Je nicméně možné, že toto pojetí mohl přijmout i samotný Soudní dvůr ve věci Holterman.[32]

Druhý přístup označuje generální advokát jako minimalis­tický.[33] V tomto případě je naopak kvalifikace žaloby jako sporu ze smlouvy závislá na nezbytnosti interpretovat smlouvu mezi žalobcem a žalovaným, aby bylo možné určit, zda je jednání žalovaného v souladu s právem, nebo protiprávní.[34] Pokud lze vytýkané jednání takto hodnotit již na základě zákona a bez nutnosti interpretovat smlouvu, pak by v takovém případě měla převážit kvalifikace žaloby jako věci týkající se deliktní odpovědnosti. Teprve v případě, kdy by soud nemohl vytýkané jednání žalovaného posoudit bez nutnosti obrátit se na smlouvu, bylo by třeba kvalifikovat nárok jako smluvní. Toto porozumění kvalifikačnímu testu Brogsitter lze nalézt i ve stanoviscích generálních advokátů k jiným případům, např. ve stanovisku generálního advokáta Cruz Villalóna ve věci Holterman[35] nebo ve stanovisku generální advokátky Kokott ve věci Granarolo.[36]

Právě vyjasnění těchto problémů s kvalifikací žalob plynoucích ze souběhu odpovědností se očekávalo od rozhodnutí ve věci Wikingerhof. Soudní dvůr zde měl postavit najisto způsob, jak se při určování mezinárodní příslušnosti soudů za využití pravidel alternativní příslušnosti vypořádat se souběhem odpovědností, pokud má vytýkané jednání deliktní povahu a žalobce opírá svou žalobu o deliktní odpovědnost, avšak toto jednání je současně porušením smluvního závazku.

Skutkové okolnosti případu Wikingerhof

Ve věci Wikingerhof se jednalo o žalobu stejnojmenné společnosti (se sídlem v Německu), která provozuje v Německu hotel, proti společnosti Booking.com (se sídlem v Nizozemsku). Žalobkyně v tomto případě uzavřela se žalovanou smlouvu, na jejímž základě měla žalovaná umožnit prezentaci hotelu provozovaného žalobkyní na svém internetovém portálu pro rezervace ubytování. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky Booking.com, které upravovaly další specifikaci smluvních povinností.[37] Ty byly ze strany žalované několikrát změněny, přičemž žalobkyně s jednou z verzí těchto podmínek vyslovila nesouhlas. Žalobkyně byla totiž názoru, že hotely jsou s ohledem na silné postavení žalované na trhu odkázány na uzavření smlouvy se žalovanou, přičemž některé kroky žalované považovala za rozporné se soutěžním právem, konkrétně za zneužití dominantního postavení.[38]

I v tomto případě vyvstal problém s kvalifikací nastalé situa­ce ve fázi určování příslušnosti. Na jedné straně mezi stranami sporu existuje smluvní závazek, přičemž vytýkané jednání je kryto smluvními ujednáními (resp. přichází to do úvahy), nicméně žalobce zakládá svou žalobu na ustanovení soutěžního práva, zneužití dominantního postavení na trhu.

Stanovisko generálního advokáta ve věci Wikingerhof

Generální advokát ve svém stanovisku považoval za jediné přijatelné řešení problematiky souběhu odpovědností výše popsaný minimalistický výklad rozhodnutí Brogsitter. Odmítnutí maximalistického výkladu založil na třech základních argumentech.

Prvním argumentem proti zaujetí maximalistického přístupu je jeho rozpor s principem jednoduchosti.[39] Tento princip lze definovat jako přístup, v jehož rámci by měl soud bez větších obtíží dospět k závěru o kvalifikaci podané žaloby za účelem určení mezinárodní soudní příslušnosti. Tento princip by však byl podlamován, pokud by měl soud již ve fázi zkoumání své příslušnosti ověřovat, zda vznesený deliktní nárok mohl být potenciálně uplatněn jako smluvní nárok z titulu porušení smlouvy.

Druhým argumentem je samotná systematika nařízení Brusel I bis, která nikterak nenaznačuje, že by příslušnost založená dle čl. 7 odst. 1 měla tímto způsobem požívat přednost před pravidlem příslušnosti dle čl. 7 odst. 2. Takovýto závěr by se mimo jiné vymykal cíli sledovanému dotčenými pravidly určování příslušnosti, a sice zajištění blízkosti sporu a fóra.[40]

Třetím důvodem odmítání maximalistického přístupu je dle generálního advokáta „politováníhodný nesoulad mezi čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a nařízeními Řím I a Řím II“,[41] pokud by se i na kolizní úrovni problému měla uplatnit přednost kvalifikace ve prospěch smlouvy před deliktem. 

Na cestě za světlem – rozhodnutí Wikingerhof

Jasnou odpověď pro řešení souběhu odpovědností ve vztahu k pravidlům alternativní příslušnosti bruselského systému ve věcech smluvních a deliktních poskytl SD EU ve svém dlouho očekávaném rozhodnutí ve věci Wikingerhof dne 24. listopadu 2020.

V tomto rozhodnutí velký senát SD EU nejprve shrnul dosavadní rozhodovací praxi a připomněl, že koncept závazků z deliktu nebo kvazideliktu je třeba vykládat autonomně, bez odkazu na kvalifikaci ve vnitrostátním právu, a že pravidla alternativní příslušnosti v čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis jsou ve vztahu ke každému jednotlivému nároku vzájemně se vylučující. Tímto pouze zopakoval závěry plynoucí z rozhodnutí Kalfelis popsané výše, a potvrdil tak jejich přetrvávající relevanci.

Vyjasnění protichůdných přístupů v chápání rozhodnutí Brogsitter představují body 32 a 33 tohoto rozhodnutí. Soudní dvůr zde jednoznačně konstatoval, že žalobu je třeba kvalifikovat jako smluvní, „pokud se jeví, že je výklad smlouvy mezi žalovaným a žalobcem nezbytný k prokázání dovolené či naopak nedovolené povahy jednání“.[42] Při tomto závěru SD EU odkazuje na bod 25 rozhodnutí Brogsitter. Je proto nutné odmítnout závěr, že žalobu je třeba kvalifikovat jako smluvní vždy, pokud je vytýkané jednání možné kvalifikovat současně jako porušení smluvní povinnosti.

Naopak v případech, kdy žalobce zakládá svou žalobu na pravidlech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, přičemž není nezbytné zkoumat obsah smlouvy za účelem vyhodnocení souladu jednání žalovaného s právem, kdy tato povinnost by na žalovaného dopadala i bez existence smlouvy, potom je předmětem žaloby delikt nebo kvazidelikt ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.[43]

Z tohoto rozhodnutí je patrné, že se velký senát přiklonil k minimalistickému pojetí rozhodnutí Brogsitter a argumentům představeným generálním advokátem v jeho stanovisku. To konečně dokazuje i skutečnost, že v rámci odkazů na rozhodnutí Brogsitter se objevují pouze body 25 a 26, v nichž je nezbytnost výkladu smlouvy stanovena jako podmínka pro kvalifikaci žaloby jako smluvní, zatímco body 24 a 29, kde toto kritérium chybí, nejsou v celém rozhodnutí vůbec zmíněny.

Ze závěrů ve věci Wikingerhof je zřejmé, že se SD EU uchýlil k objasnění svého ne příliš populárního rozhodnutí ve věci Brogsitter a snažil se nastolit rovnováhu mezi dotčenými alternativními pravidly. Ať už toto rozhodnutí budeme vnímat jako zpřesnění výkladu již existujícího kvalifikačního testu, nebo jako odchylku od tohoto testu a nastolení nového směru s důrazem na kritérium nezbytnosti výkladu smlouvy, je patrné, že SD EU těmito závěry nepochybně přispěl k posílení právní jistoty při kvalifikaci žalob u nároků plynoucích ze souběhu odpovědností.

 

Mgr. Patrik Provazník působí jako doktorand na Katedře mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Foto: SD EU

---

[1] Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“).

[2] Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I“).

[3] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“).

[4] Protože tato pravidla nevylučují možnost založit mezinárodní příslušnost soudu na základě obecného pravidla, používá autor v dalším textu označení alternativní příslušnost, které lépe vystihuje povahu těchto pravidel a které je v česky psané odborné literatuře ustáleno.

[5] Čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

[6] Bod 16 preambule nařízení Brusel I bis.

[7] Čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.“ (Obdobně čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy a čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.)

[8] Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.“ (Obdobně čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I.)

[9] Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 27. 9. 1988, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, věc 189/87 (dále jen „rozsudek Kalfelis“).

[10] Bod 3 rozsudku Kalfelis.

[11] Bod 15 rozsudku Kalfelis.

[12] Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 8. 3. 1988, SPRL Arcado proti SA Haviland, věc 9/87; rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 3. 1983, Martin Peters Bauunternehmung GmbH proti Zuid Nederlandse Aannemers Vereniging, věc 34/82.

[13] Bod 17 rozsudku Kalfelis.

[14] Dnešní čl. 7 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

[15] Bod 19 rozsudku Kalfelis.

[16] Bod 20 rozsudku Kalfelis.

[17] Bod 74 stanoviska generálního advokáta k rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 11. 4. 2019, Peter Bosworth a Colin Hurley proti Arcadia Petroleum Limited a ostatní, věc C-603/17 (dále jen „Bosworth“).

[18] S. Zogg: Accumulation of Contractual and Tortious Causes of Action Under The Judgments Regulation, Journal of Private International Law, 2013, vol. 9, no. 1, str. 43.

[19] Bod 21 rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 16. 5. 2013, Melzer proti MF Global UK Ltd., věc C-228/11.

[20] Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 13. 3. 2014, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, věc C-548/12 (dále jen „Brogsitter“).

[21] Bod 15 rozsudku Brogsitter.

[22] Bod 21 rozsudku Brogsitter s odkazem na bod 37 rozsudku Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 1. 10. 2002, Verein für Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi, věc C-167/00.

[23] Bod 23 rozsudku Brogsitter.

[24] Bod 24 rozsudku Brogsitter.

[25] Bod 25 rozsudku Brogsitter.

[26] Bod 26 rozsudku Brogsitter.

[27] Bod 29 rozsudku Brogsitter.

[28] Bod 67 stanoviska generálního advokáta k rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 24. 11. 2020, Wikingerhof GmbH & Co. KG proti Booking.com BV., věc C-59/19 (dále jen „Wikingerhof“).

[29] Bod 69 stanoviska generálního advokáta ve věci Wikingerhof.

[30] Bod 80 stanoviska generálního advokáta ve věci Bosworth.

[31] Body 29 a 30 stanoviska generálního advokáta ve věci Kalfelis.

[32] Bod 32 rozsudku Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 10. 9. 2015, Holterman Ferho Exploitatie BV a další proti F.L.F. Spies von Büllesheim, věc C-47/14 (dále jen „Holterman“). V tomto případě se nicméně jednalo spíše o zopakování závěru ve věci Brogsitter, aniž by byl tento test následně uplatněn.

[33] Bod 70 stanoviska generálního advokáta ve věci Wikingerhof.

[34] Body 24 a 26 rozsudku Brogsitter.

[35] Bod 48 stanoviska generálního advokáta ve věci Holterman.

[36] Body 13 a 14 stanoviska generálního advokáta k rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. 7. 2016, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, věc C-196/15.

[37] Mj. i prorogační doložku ve prospěch nizozemských soudů, nicméně tuto skutečnost ponecháváme stranou, neboť tato doložka nesplňovala dle soudu podmínky čl. 25 nařízení Brusel I bis, a nebyla proto relevantní.

[38] Převzato ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C-59/19.

[39] Bod 76 stanoviska generálního advokáta ve věci Wikingerhof.

[40] Bod 80 stanoviska generálního advokáta ve věci Wikingerhof.

[41] Bod 81 stanoviska generálního advokáta ve věci Wikingerhof.

[42] Bod 32 rozsudku Wikingerhof.

[43] Bod 33 rozsudku Wikingerhof.