NS posuzoval možnosti přezkumu úroku sjednaného ve smlouvách podnikatelů

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přijatém senátem 23 Cdo rozhodl o dovolání ve věci smlouvy uzavřené mezi nebankovní společností poskytující úvěry a podnikatelem fyzickou osobou.

Dovolacímu přezkumu byla otevřena otázka možností přezkumu sjednaného úroku v dané smlouvě. Soud prvního stupně shledal vzhledem k okolnostem dané věci v rozporu s dobrými mravy sjednanou úrokovou sazbu, která převyšovala běžnou úrokovou sazbu více než 15krát. Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že korektiv dobrých mravů pro posouzení výše úroků aplikovat nelze s ohledem na § 1797 občanského zákoníku, dle kterého se podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle právní úpravy lichvy upravené v ustanovení § 1796 občanského zákoníku. Jiný zákonný korektiv přitom neaplikoval.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a dospěl k následujícím zobecňujícím závěrům, jež lze shrnout takto: Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

Nelze tak vyloučit, že smlouva může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelem přitom může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel – fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 občanského zákoníku. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 občanského zákoníku nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 občanského zákoníku.

Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 občanského zákoníku). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 občanského zákoníku) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 občanského zákoníku o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

Lze tak shrnout, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, jestliže se omezil v otázce přezkumu úroku toliko na argumentaci o vyloučení korektivu dobrých mravů. Uvedený korektiv není vyloučen ani ve vztazích mezi podnikateli. Současně je však třeba zkoumat, zda dlužník smlouvu neuzavřel v postavení spotřebitele, a zda se tak v poměrech projednávané věci neuplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, příp. zdali dlužník neuzavřel smlouvu jako podnikatel v postavení slabší strany. Odvolací soud by se měl v dalším řízení vypořádat i se specifickými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o okolnostech uzavření smlouvy, podle nichž „žalobkyně dopředu předpokládala, že dlužník svůj dluh neuhradí a ten se mu revolvingem úroků, smluvních pokut a zesplatněných jistin zmnoží tak, že jedinou cestou pro něho bude podání insolvenčního návrhu. Zvýšením svého nároku o násobek dlužné částky se mohla žalobkyně snažit zlepšit své postavení vůči ostatním věřitelům po vstupu dlužníka do insolvence, čemuž by podle zjištění soudu prvního stupně odpovídalo zesplatnění pohledávek a jejich navýšení vzápětí po podání insolvenčního návrhu dlužníkem“.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dnes, tedy 25. 3. 2021 vyvěšeno na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a úřední desce v budově soudu. Dostupné je pod sp. zn. 23 ICdo 56/2019.

Zdroj: NS
Foto: www.canva.com

Go to TOP