Ústavní soud zveřejnil dne 16. března svůj nález sp. zn. III. ÚS 61/21, podle kterého tzv. hájitelné tvrzení je takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Splnění uvedených podmínek je přitom vždy třeba posuzovat po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci. Při posuzování této konkrétní ústavní stížnosti východisky uvedenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vyplynulo, že stěžovatel se svého práva podat stížnost prima facie nevzdal poučeně, neboť byl soudem poučen toliko formálně, což nelze přijmout zejména za situace, kdy obviněný vykonává svou obhajobu bez účasti obhájce, a proto není schopen zcela porozumět reálným důsledkům, jež s sebou procesní úkon přináší. Mužovo tvrzení, že netušil, co přesně znamená „vzdát se stížnosti“, lze tedy považovat za tzv. hájitelné tvrzení, neboť tak, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, mohl jeho procesní úkon vzdání se práva podat stížnost skutečně proběhnout. 

 

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti JMP – S. s. částku 106 000 Kč jako náhradu škody, se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Okresní soud usnesením ve veřejném zasedání rozhodl o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, neboť ve zkušební době podmíněného odsouzení se dopustil úmyslného majetkového trestného činu, a tudíž se neosvědčil. Stěžovatel se veřejného zasedání účastnil bez obhájce. Ze zvukového záznamu vyplývá, že samosoudce stěžovatele poučil o možnosti podat stížnost proti usnesení, ponechat si lhůtu na rozmyšlenou nebo se vzdát práva podat stížnost. Stěžovatel uvedl, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 9. 2020 je učiněn záznam o tom, že stěžovatel se navrátil do soudní síně v 11:20 hodin a výslovně uvedl, že si vše rozmyslel, nebude si ponechávat lhůtu na rozmyšlenou a práva stížnosti se vzdává. Stěžovatel byl následně, dle protokolu, poučen o tom, že vzdá-li se stížnosti, nemůže ji již podat a usnesení nabude právní moci. Stěžovatel k tomu dle protokolu uvedl, že poučení rozumí a zároveň souhlasil s vyhotovením zjednodušeného usnesení bez odůvodnění. Tato část veřejného zasedání, poté, co se stěžovatel vrátil do soudní síně a prohlásil, že se vzdává práva podat stížnost, není zvukově zaznamenána. Stěžovateli bylo usnesení okresního soudu doručeno do vlastních rukou dne 5. 10. 2020, přičemž stěžovatel osobně na podatelně okresního soudu dne 6. 10. 2020 podal rukou psanou stížnost proti usnesení okresního soudu s odůvodněním, že byl ve chvíli, kdy se vzdal práva podat stížnost, ve stresu, a netušil, co přesně znamená vzdát se stížnosti. Domníval se, že jde o stížnost na soud nebo soudce, a nechtěl si podáním stížnosti pohoršit.

Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že žádá o obnovení práva podat stížnost. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2020 stížnost stěžovatele zamítl jako podanou osobou, která se stížnosti výslovně vzdala podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť usoudil, že stěžovatel byl náležitě poučen o následcích vzdání se práva podat stížnost, což stvrdil svým podpisem.

Stěžovatel namítá, že usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl řádně poučen o základních procesních právech a o důsledcích nevyužití těchto práv. Procesní předpisy kladou na účastníky řízení stále větší nároky, a proto je důkladné poučení soudem nezbytné. Poučení se pak musí odvíjet od konkrétních okolností věci, a především od míry právního vědomí účastníka řízení, není-li zastoupen advokátem (nemá-li obhájce). Stěžovatel se podle svého tvrzení domníval, že stížnost znamená stížnost na konkrétního soudce, nikoliv stížnost jako „odvolání“.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, dále Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, jemuž náleží postavení vedlejšího účastníka, a vyzval k vyjádření též Okresní soud v Pardubicích.

Krajský soud uvedl, že tvrzení stěžovatele, že nebyl dostatečně poučen o opravném prostředku, lze porovnat se zvukovým záznamem, z něhož vyplývá, že řádně poučen byl. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že ze zvukového záznamu pořízeného v průběhu veřejného zasedání dne 18. 9. 2020 vyplývá, že stěžovatel byl řádně poučen o opravném prostředku a v tomto směru nevyjádřil žádné pochybnosti, přičemž si ponechal lhůtu na rozmyšlenou. Následně se do soudní síně navrátil a prohlásil, že se práva podat stížnost vzdává, načež byl poučen, že vzdá-li se tohoto práva, nemůže stížnost již podat. Okresní soud podotýká, že stěžovatel nespadal pod případy nutné obhajoby, a tudíž se mohl legitimně vzdát svého práva na podání opravného prostředku, což se ve věci také stalo. Okresní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

 Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou.

Jádrem argumentace, kterou stěžovatel vznáší, je tvrzení, že nebyl dostatečně, tj. v materiálním smyslu, poučen o následcích procesního úkonu, kterým se vzdal práva podat stížnost proti usnesení okresního soudu č. j. 12 T 80/2016-175, kterým bylo rozhodnuto o tom, že z důvodu nenaplnění podmínky řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatel vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody. To má být zřejmé ze zvukového záznamu z veřejného zasedání, neboť stěžovatel poté, co se po ukončení veřejného zasedání navrátil do soudní síně, pronesl, že „na soudce si stěžovat nebude“, a práva podat stížnost se vzdal. Své tvrzení stěžovatel důkazně není schopen podložit, neboť veřejné zasedání bylo sice zvukově zaznamenáno, nicméně poté, co samosoudce ukončil veřejné zasedání, bylo nahrávací zařízení vypnuto.

Uvedené tvrzení stěžovatele lze prima facie považovat za tzv. hájitelné tvrzení, neboť tak, jak stěžovatel uvádí, mohl jeho procesní úkon vzdání se práva podat stížnost, skutečně proběhnout. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil k pojmu tzv. hájitelného tvrzení, které charakterizoval jako takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Splnění uvedených podmínek je vždy třeba posuzovat po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci.

Ačkoliv je pojem tzv. hájitelného tvrzení zpravidla vztahován k posuzování zásahu do

lidských práv podle čl. 2, 3 a 4 Úmluvy a z nich vyplývajícího práva na účinné vyšetřování, lze tyto úvahy učinit východiskem i v posuzované věci. Určujícím kritériem je zde to, že stěžovatel se ve chvíli, kdy se vzdal práva podat stížnost, nacházel v situaci bezprostředně předcházející jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, kdy se vzdal bez řádného porozumění a poučení samosoudcem práva podat stížnost, kterému ze způsobu jeho vyjádření se k institutu stížnosti a následkům vzdání se stížnosti, muselo být zřejmé, že stěžovatel materiálně neporozuměl tomuto poučení. Stěžovatel v důsledku svého úkonu, jehož význam a právní následky si neuvědomoval, již neměl k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by mohl brojit proti svému nástupu do výkonu trestu odnětí svobody.

Pochybnosti o tom, zda ze slov stěžovatele při procesním úkonu vzdání se práva podat stížnost skutečně vyplynulo to, že nerozumí podstatě a následkům svého úkonu, mohly být rozptýleny, kdyby i tento procesní úkon bezprostředně navazující na veřejné zasedání a obsahově se k němu vztahující, byl zvukově zaznamenán. Formálně vzato, bylo ve chvíli, kdy se stěžovatel do soudní síně vrátil, veřejné zasedání již ukončeno, a vzdání se stížnosti lze považovat za samostatný úkon, který byl učiněn mimo veřejné zasedání. Za takové situace nelze klást na soud požadavek, aby procesní úkony byly zvukově zaznamenávány. Nicméně za popsaných podmínek je pro soud, který v takovém případě nese důkazní břemeno, nemožné vyvrátit tvrzení stěžovatele, který uvádí, že neporozuměl podstatě institutu stížnosti a právním následkům vzdání se práva podat stížnost, a tudíž je nutno takové okolnosti vykládat ve prospěch stěžovatele, nikoliv v jeho neprospěch, jak to učinil krajský soud napadeným usnesením při zamítnutí stížnosti.

Akceptuje-li tedy Ústavní soud existenci tzv. hájitelného tvrzení stěžovatele, který uvádí, že se domníval, že stížnost fakticky znamená námitku či výhradu vůči konkrétnímu soudci (což podporuje i význam slova „stížnost“ v běžném jazyce) a neuvědomil si právní následky svého úkonu, pročež tyto své domněnky verbalizoval, a samosoudce na tuto verbalizaci věcně nereagoval, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Evropský soud pro lidská práva vychází zásadně z požadavku, že vzdání se procesního práva, je-li přípustné, musí být učiněno jednoznačným způsobem a vyžaduje určité minimální záruky odpovídající jeho významu, přičemž jakékoliv takové vzdání se musí být učiněno svobodně, poučeně a vědomě, což si vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný mohl rozumně předpokládat důsledky takového postupu a nesmí být v rozporu s veřejným zájmem.

Nazírá-li tedy Ústavní soud posuzovanou věc východisky uvedenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, nelze než konstatovat, že stěžovatel se svého práva podat stížnost prima facie nevzdal poučeně, neboť byl soudem poučen toliko formálně, což nelze přijmout zejména za situace, kdy obviněný vykonává svou obhajobu pouze sám, tedy bez účasti obhájce, v důsledku čehož nebyl schopen porozumět reálným důsledkům, které s sebou procesní úkon přinášel. Samosoudce nereagoval na ústní vyjádření stěžovatele, z něhož bylo zřejmé, že neporozuměl podstatě a následkům stížnosti (když se zřejmě domníval, že stížností si stěžuje na soudce ve své věci), a přesto nepřistoupil k podrobnějšímu poučení, které by naplnilo podmínky vytyčené shora uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

K výše uvedenému Ústavní soud dále podotýká, že stěžovatel stížnost proti usnesení okresního soudu podal ve lhůtě tří dnů poté, co mu bylo usnesení okresního soudu doručeno. Při posouzení, zda stěžovatel vůbec dodržel třídenní lhůtu pro podání stížnosti, Ústavní soud vychází ze své judikatury, která je založena na tezi (která je praxí ne vždy dodržována), že vyhotovuje-li se usnesení písemně s obsahovými náležitostmi dle § 134 odst. 1 a 2 trestního řádu, lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty první uvedeného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob. Stěžovateli bylo usnesení okresního soudu doručeno dne 5. 10. 2020. Stížnost stěžovatel podal dne 6. 10. 2020, tedy první den lhůty, přičemž v textu uvedl, že se domníval, že by si podáním stížnosti stěžoval na soudce, a žádá tedy o své právo na stížnost (č. l. 177). Téhož dne stěžovatel, opět osobně na podatelně okresního soudu, svou stížnost doplnil a uvedl, že si stížností nechtěl nijak uškodit a opět zopakoval, že se domníval, že by si takto stěžoval na svého soudce (č. l. 178).

Dne 8. 10. 2020, tedy poslední den lhůty, stěžovatel opět osobně na podatelně okresního soudu doplnil svou stížnost ručně psaným podáním, v němž opět zopakoval svou předchozí argumentaci a uvedl, že tedy podává stížnost (č. l. 179).

Lze tedy konstatovat, že stěžovatel dodržel zákonem stanovenou lhůtu pro podání stížnosti proti řádně doručenému usnesení okresního soudu.

Krajský soud napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nezohlednil tzv. hájitelné tvrzení stěžovatele, a tudíž věcně neprojednal jeho stížnost, z níž vyplývalo, že stěžovatel při veřejném zasedání před okresním soudem nepochopil podstatu opravného prostředku – stížnosti, ani následky vzdání se práva podat stížnost. Krajský soud bude v dalším řízení povinen se meritorně zabývat stížností stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 9. 2020 č. j. 12 T 80/2016-175.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/21 včetně disentu vyhlášený dne 16. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com