Jakub Šefrna, Petr Toman: Pověst o Ústavním soudu

Vláda České republiky je přesvědčena, že dělá vše možné i nemožné, aby zabránila šíření koronaviru. Pokud při tom nejedná ústavně konformně a ohýbá ke své libosti principy demokracie, je povinností advokátů tomu v souladu se svým slibem bránit.

Usnesením ze dne 14. 2. 2021, č. 125 (59/2021 Sb.), vyhlásila vláda „… pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu od 00:00 hodin dne 15. února 2021 na dobu 14 dnů.“. Učinila tak v reakci na rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která na 83. schůzi konané dne 11. 2. 2021 neudělila souhlas s prodloužením tehdy aktuálního nouzového stavu, který tedy měl skončit dne 14. 2. 2021.

Podle některých členů vlády v souladu s Ústavou, podle mnohých odborníků nikoli, například stanovisko ČAK. Ti poukazovali na to, že „nový“ nouzový stav je faktickým pokračováním „starého“ nouzového stavu a vláda svým rozhodnutím obešla vůli Poslanecké sněmovny. S tím se ztotožňují i autoři článku.

Je sice pravda, že ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, explicitně nestanoví, že vláda nemůže po skončení jednoho nouzového stavu vyhlásit hned nový. Výkladem lze ale dospět k závěru, že tak může udělat jen, jsou-li tu nové okolnosti, které vyhlášení dalšího nouzového stavu ospravedlní. Plyne to nejen z čl. 6 odst. 1 zmíněného zákona: „Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území.“, odst. 3 téhož článku: „Nouzový stav končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud vláda nebo Poslanecká sněmovna nerozhodnou o jeho zrušení před uplynutím této doby.“, ale zejména z čl. 68 odst. 1 Ústavy: „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“ Nutno doplnit, že za nové okolnosti nelze považovat žádost hejtmanů o vyhlášení nouzového stavu.

K takovému závěru lze ale dojít i prostou úvahou. Proč by zákonodárce do ústavního zákona zakotvoval oprávnění Poslanecké sněmovny zrušit nouzový stav, resp. k jeho prodloužení neudělit vládě souhlas, pokud by vláda poté mohla kdykoliv a bez čehokoliv nouzový stav znovu vyhlásit? Z důvodové zprávy k čl. 4 a 5 rozebíraného zákona plyne, že si zákonodárce byl vědom nebezpečí zneužití nouzového stavu a poslaneckou kontrolou tomu chtěl předejít: „Při vyhlášení nouzového stavu jde o rozsáhlé pravomoci vrcholného orgánu výkonné moci. Navrhuje se proto taxativní vymezení obsahu vyhlášení, maximální doba, po kterou může nouzový stav trvat, a možnost zákonodárného sboru rozhodnutí vlády ovlivňovat tím, že jedna z komor Parlamentu může kdykoliv nouzový stav zrušit.

Autoři samozřejmě respektují odlišný právní názor a chápou, že jimi snesené argumenty nemusejí přesvědčit každého. Ostatně autoři ani nejsou nadáni takovým oprávněním, kterým by mohl o rozbíraném autoritativně rozhodnout – k tomu slouží v právním státu soudy. A dotýká-li se právní spor nejzákladnějších principů demokratického zřízení, je v České republice za nejvyšší autoritu povolán Ústavní soud.

Je proto velkým zklamáním, že si Ústavní soud svou aktuální judikatorní praxí týkající se rozhodování vlády a ministerstva zdravotnictví (již před vyhlášením „nového“ nouzového stavu) pravděpodobně dobrovolně uzavřel dveře k realizaci svého poslání – ochraňovat ústavnost. Jinak si totiž nelze vyložit jeho závěr obsažený v odst. 26 usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20: „Vyhlášení nouzového stavu vládou je v nyní projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje “akt vládnutí”, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je “přezkoumatelný” primárně demokraticky zvoleným politickým (“nesoudním”) orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Nestanovil-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality. Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy), která pak může naplnit kontrolní funkci ve smyslu čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti republiky.

Citované je o to pozoruhodnější v porovnání s nálezem ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, kterým si Ústavní soud přisvojil nad rámec Ústavy pravomoc posuzovat a rušit (!) i ústavní zákony. Je s podivem, že tehdy byl soud s odkazem na nedotknutelnost materiálního ohniska Ústavy ochoten rozšířit svůj přezkum (a to je Ústavní soud považován za negativního zákonodárce…), ale neprojevil stejnou ochotu u vyhlášení nouzového stavu. To v citovaném usnesení s tím, že „… vyhlašuje se jím nouzový stav bez určení konkrétních omezení základních práv a svobod a bez uložení jakýchkoliv povinností.“ Takové odůvodnění jistě potěší ty odsouzené, na které dopadly právě kvůli vyhlášenému nouzovému stavu přísnější tresty.

Pravomoc Ústavního soudu není samozřejmě bezbřehá a je třeba ji limitovat právními předpisy. Ve vztahu k přezkumu usnesení o vyhlášení „nového“ nouzového stavu tak jistě nezbude Ústavnímu soudu než ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zastavit řízení z důvodu pozbytí jeho platnosti. Nebo snad ne? Využije garant ústavnosti argumentů, díky kterým ospravedlnil v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, meritorní přezkum také časově omezeného Benešova dekretu? Můžeme pouze doufat, že odpověď bude kladná.

Výše jsme zmínili, že Ústavní soud „pravděpodobně“ sám sobě zamezil přezkoumat nouzový stav. Tak jsme učinili úmyslně, neboť v již zmíněném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 Ústavní soud uvádí: „Absence soudní kontroly vyhlášení nouzového stavu není absolutní a lze si představit okolnosti, za kterých by sám Ústavní soud mohl (a měl) posoudit, zejména na základě návrhu politické menšiny, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů, a to s odkazem na čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy, případně i na čl. 10 a 10a Ústavy. Akt vyhlášení nouzového stavu by Ústavní soud mohl zrušit, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.“ Citované bohužel připomíná legendu o blanických rytířích. Ty také vyjedou a pomohou, až bude nejhůře.

Autoři se již smířili, že legenda zůstane legendou. Nehodlají se však smířit s tím, že Ústavní soud bude nadále přehlížet dlouhotrvající pošlapávání základních lidských práv a svobod povšechně odůvodněné bojem proti pandemii. Svou nečinností může totiž soud přispět k tomu, že ve dnech příštích si budou lidé vyprávět pověst o Ústavním soudu České republiky, který ochrání právní stát, až bude nejhůře. …s dovětkem, že „nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být hůře“.


JUDr. Jakub Šefrna, advokát;
JUDr. Petr Toman, LL.M., advokát
Foto: Pixabay;AD

Go to TOP