ÚS k výkonu rozhodnutí tr. soudů o nárocích poškozeného v tr. řízení

Dne 9. března 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. I. ÚS 2399/19, podle něhož platí, že orgány veřejné moci rozhodující v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení jsou povinny zkoumat, vedle podmínek stanovených v § 261a odst. 1 o. s. ř. (popřípadě ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.), i to, zda povinný měl možnost se bez svého zavinění seznámit s pravomocným rozhodnutím trestního soudu o nárocích poškozeného v trestním řízení, které představuje exekuční titul, a jím ukládanou a vymáhanou povinností, a to bez ohledu na to, zda se takový exekuční titul stal v mezidobí formálně vykonatelným podle trestního řádu. Odsouzenému povinnému musí být poskytnuta alespoň základní třídenní lhůta (§ 261a odst. 2 o. s. ř., § 40 odst. 2 ex. ř.) ke splnění pravomocného rozhodnutí trestního soudu, počítaná ode dne, kdy bylo odsouzenému takové rozhodnutí doručeno (§ 130 odst. 1 a § 137 odst. 4 tr. ř.), a nikoli ode dne, kdy se stalo podle trestního řádu vykonatelným. Nesplnění této podmínky je překážkou pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a zjištění jejího nedostatku v jejich průběhu je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce.

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 21. 5. 2018 rozhodl v předmětném trestním řízení o návrhu poškozené na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, že stěžovateli jako odsouzenému podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu (dále též „tr. ř.“) uložil povinnost nahradit poškozené tyto náklady v celkové výši 32 348,14 Kč.

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, jíž Krajský soud v Brně částečně vyhověl a usnesením ze dne 18. 7. 2018 zrušil dotčené usnesení soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele zavázal povinností nahradit poškozené zmíněné náklady v celkové výši 25 057,89 Kč.

Poškozená se posléze domáhala vymožení uvedených nákladů exekučním návrhem ze dne 14. 9. 2018, adresovaným soudnímu exekutorovi J. T., jenž byl následně pověřen vedením exekuce k vymožení dané pohledávky. Soudní exekutor vyrozuměl stěžovatele jako povinného o zahájení exekuce přípisem, jenž byl stěžovateli doručen spolu s dalšími písemnostmi dne 15. 10. 2018. Nato stěžovatel zaslal soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul mu byl doručen až dne 29. 9. 2018, a proto v době podání exekučního návrhu nebyl exekuční titul pravomocný ani vykonatelný. Stěžovatel v témže návrhu dále uvedl, že jistinu pohledávky plynoucí z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018 uhradil přímo oprávněné dne 3. 10. 2018.

Protože oprávněná se zastavením exekuce souhlasila jen v části týkající se úhrady jistiny pohledávky, postoupil soudní exekutor návrh stěžovatele na zastavení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě jako soudu exekučnímu s tím, že v rámci řízení o návrhu stěžovatele má být postaveno najisto, zda exekuční tituly byly v době podání exekučního návrhu pravomocné a vykonatelné.

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 29. 11. 2018 návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl.

K odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že trestní řád trpí mezerou spočívající v tom, že vykonatelnost usnesení není formálně vázána na jeho oznámení či doručení, jako je tomu kupříkladu v občanském soudním řádu. Dle jeho názoru tak odvolací soud posoudil vykonatelnost, resp. právní moc usnesení trestního soudu o výši nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy čistě formálně dle § 140 tr. ř., aniž by byl přitom vzal v úvahu, kdy mu bylo doručeno. Stěžovatel se v té souvislosti domnívá, že podmínkou vykonatelnosti uvedeného usnesení bylo dle § 137 tr. ř. jeho oznámení tomu, jehož se přímo dotýká. V jeho případě pak došlo k situaci, kdy usnesení trestního soudu mu bylo oznámeno (doručeno) později, než byla zahájena exekuce. Dle svých slov stěží mohl dobrovolně hradit povinnost, o které nevěděl, aniž by se byl přitom vyhýbal či nadmíru stěžoval doručení. Je tedy zcela logické, že splnil svou povinnost až po tom, co mu byla oznámena.

Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastnice (oprávněná v původním exekučním řízení) se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti rovněž nevyjádřila, čímž se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shledal, že vůči stěžovateli bylo zahájeno exekuční řízení, aniž by byl měl vůbec možnost dobrovolně splnit soudem uloženou povinnost v podobě uhrazení oprávněné nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Tato situace nastala následkem souhry několika okolností majících objektivní charakter, a to nezávisle na vůli stěžovatele.

Stěžovateli bylo znemožněno dobrovolné plnění plynoucí z pravomocného rozhodnutí trestního soudu fakticky jen proto, že se o jeho existenci dozvěděl později než poškozená, která (prostřednictvím svého advokáta a někdejšího zmocněnce v trestním řízení) takřka obratem zahájila exekuční řízení k vymožení vzpomínaných nákladů podle pravomocného a současně i vykonatelného rozhodnutí stížnostního soudu.

V té spojitosti nelze přehlédnout, že na rozdíl od civilněprávní úpravy v občanském soudním řádu (srov. § 171 o. s. ř.) nastává právní moc a spolu s ní i vykonatelnost usnesení stížnostního soudu v trestním řízení již dnem samotného vydání takového usnesení, poněvadž trestní řád proti takovému rozhodnutí stížnost z logiky věci již nepřipouští [§ 140 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Trestní řád přitom ani nezná institut obecné lhůty k plnění usnesením či rozsudkem uložené povinnosti, jejímž uplynutím by teprve nastala jejich vykonatelnost. Tato ve vztahu k příjemci uložené povinnosti poměrně přísná trestněprávní úprava vykonatelnosti usnesení je dána povahou rozhodování v trestním řízení (zvláště pak v přípravném řízení), jeho zásadami, v nichž se mimo jiné mísí důraz na rychlost s požadavkem na účinnost rozhodnutí. Poskytnutí prostoru tomu, komu je povinnost adresována, pro její dobrovolné splnění by mnohdy mělo za následek zmaření samotného smyslu a účelu přijímaného rozhodnutí.

Na příkladu souzené věci je ovšem dobře patrné, že trestním řádem založená koncepce vykonatelnosti usnesení za neexistence jakékoli lhůty k plnění může sama o sobě v některých případech vést k zásahu do základních práv toho, jemuž je povinnost stanovená usnesením určena. Tak tomu může být zejména v oblasti rozhodování trestních soudů o nárocích poškozeného soukromé povahy, konkrétně o jeho návrzích na přiznání nákladů spojených s jeho účastí v trestním řízení (§ 154 tr. ř.).

Zmíněná oblast rozhodování trestních soudů se vyznačuje tím, že výkon jejich rozhodnutí se tu neuskutečňuje skrze instituty vykonávacího řízení upravené v hlavě dvacáté první trestního řádu, nýbrž cestou občanskoprávní. Děje se tak buď na základě řízení o výkonu rozhodnutí dle části šesté občanského soudního řádu, anebo na základě exekučního řízení vedeného dle exekučního řádu (dále též „ex. ř.“), a to v závislosti na tom, jaký způsob poškozený zvolí. Jelikož právní moc a vykonatelnost rozhodnutí trestních soudů se v dotčené oblasti váží ke stejnému okamžiku, vzniká možnost, že poškozený navrhne výkon těchto rozhodnutí dříve, nežli odsouzený dostane příležitost uloženou povinnost dobrovolně splnit.

Tak tomu bylo i v nyní řešeném případě, v němž poškozené, resp. jejímu zmocněnci byl s přihlédnutím k rozdílenému způsobu doručování opis usnesení stížnostního soudu doručen podstatně dříve než stěžovateli, takže k zahájení exekučního řízení poškozená dokázala přistoupit ještě předtím, než stěžovatel mohl získat povědomí o rozhodnutí stížnostního soudu.

Ústavní soud se shoduje se stěžovatelem v tom, že trestní řád (resp. právní řád obecně) vskutku nepamatuje na situaci, která nastala v jeho věci, což je odrazem toho, že rozhodování o nárocích poškozeného, jež má soukromoprávní povahu, je veskrze druhořadou záležitostí trestního řízení. Z těchto důvodů Ústavní soud musí při absenci účinné právní úpravy předcházející takovým případům, jakým je případ stěžovatele, zaujmout právní názor, dle něhož jsou orgány veřejné moci rozhodující v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení povinny zkoumat i to, zda povinný měl reálnou možnost seznámit se s obsahem exekučního titulu a jím ukládanou a vymáhanou povinností bez ohledu na to, zda se exekuční titul stal v mezidobí formálně (ze zákona) vykonatelným.

Právě vyřčená podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce tak přistupuje k požadavkům uvedeným v § 261a odst. 1 o. s. ř. (popřípadě ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.). V případě rozhodnutí trestních soudů o nárocích poškozeného v trestním řízení jako exekučních titulů to znamená, že třídenní pariční lhůtu, předvídanou ustanovením § 261a odst. 2 o. s. ř., resp. ustanovením § 40 odst. 2 ex. ř. (již trestní řád nezná), je třeba počítat až od doby doručení příslušného pravomocného rozhodnutí trestního soudu odsouzenému, a nikoli ode dne, kdy se takové rozhodnutí trestního soudu stalo vykonatelným. Lhostejno přitom, zda jde o rozhodnutí odvolacího soudu mající vliv na přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy poškozenému, anebo o usnesení stížnostního soudu podle § 155 odst. 4, 6 tr. ř. Rozdíl tu je pouze v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu se zpravidla [s výjimkami uvedenými v § 263 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.] vyhlašuje ve veřejném zasedání, o jehož konání (a možnosti účasti na něm) musí být obžalovaný alespoň vyrozuměn (§ 233 odst. 1 tr. ř.).

Dle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat, aby na straně jedné měl odsouzený dostatečný časový prostor ke splnění peněžitého trestu (srov. zákonnou patnáctidenní lhůtu v § 341 tr. ř., jež musí být odsouzenému poskytnuta k dobrovolnému zaplacení peněžitého trestu; obdobně je tomu v případě vymáhání pořádkové pokuty – § 361 tr. ř.) bez ohledu na již nastalou vykonatelnost odsuzujícího rozsudku, na druhé straně čelil nepoměrným obtížím spojeným s toutéž vykonatelností rozsudku stran výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy, která leckdy převyšuje výši peněžitého trestu a nezřídka se pohybuje ve statisícových částkách. Do doby přijetí relevantní zákonné úpravy je proto nutné vycházet z právního názoru vysloveného výše a ponechat odsouzenému alespoň základní třídenní lhůtu ke splnění pravomocného rozhodnutí trestního soudu, avšak počítanou ode dne, kdy bylo odsouzenému doručeno (§ 130 odst. 1 a § 137 odst. 4 tr. ř.), a nikoli ode dne, kdy se stalo podle trestního řádu vykonatelným. Nesplnění této podmínky je překážkou pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a zjištění jejího nedostatku v jejich průběhu je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce.

Ve světle řečeného Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, který je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2399/19 vyhlášený dne 9. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv ÚS

Go to TOP