ÚS: Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před ESLP
Dne 8. března 2012 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. I. ÚS 1154/20, kterým zamítl ústavní stížnost ve věci nepřiměřené délky řízení, neboť ji neshledal důvodnou. V mezinárodním právu veřejném fungují odpovědnostní vztahy na bázi kodifikovaného mezinárodního obyčejového práva. Vznik mezinárodněprávní odpovědnosti vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek: 1. existenci mezinárodně protiprávního chování subjektu mezinárodního práva, které je: 2. přičitatelné odpovědnému subjektu mezinárodního práva. Pro dovození odpovědnosti členského státu Rady Evropy, jejímž orgánem ESLP je, za délku jeho řízení, o něž se jednalo v projednávané kauze, nebyla podle ÚS soudu splněna ani jedna z uvedených podmínek – zaprvé chyběl právní základ, zadruhé i kdyby existoval, chování ESLP není členskému státu přičitatelné, neboť jde o soudní orgán na členských státech nezávislé, autonomní mezinárodní organizace disponující vlastní vůlí. Členský stát Rady Evropy (tedy i Česká republika) nemá na délku řízení před ESLP přímý vliv; pouhá skutečnost členství státu v mezinárodní organizaci jeho odpovědnost nezakládá. Pokud Česká republika nemůže odpovídat za délku řízení před ESLP, nelze ji zahrnout do posouzení celkové délky řízení.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. Ve vztahu k původnímu řízení bylo Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) konstatováno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Chadzitaskos a Franta proti České republice ze dne 27. 9. 2012). K návrhu stěžovatelů bylo následně obnoveno řízení před Ústavním soudem a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/13 ze dne 20. 5. 2014 Ústavní soud původně napadená rozhodnutí zrušil (tisková zpráva a nález jsou dostupné na https://bit.ly/3q5TPKI).
Zatímco Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelům převážnou část požadovaného odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení přiznal, odvolací Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 či sp. zn. 30 Cdo 4011/2016) a dospěl k závěru, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se zásadně nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy; podle odvolacího soudu nebylo možné započítat dobu od pravomocně skončeného řízení do doby, než byla Ústavním soudem povolena jeho obnova. Soud rovněž přihlédl k tomu, že v původním řízení byla ze strany ESLP za porušení Úmluvy ze strany České republiky stěžovatelům přiznána satisfakce. Bez zohlednění délky řízení před ESLP pak podle odvolacího soudu řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho.
Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud. Jsou totiž přesvědčeni, že z původního řízení v jejich věci nelze vyjmout dobu, po kterou bylo vedeno řízení před ESLP. Dále namítají, že odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu na jejich věc nedopadá, přičemž zásadní rozdíl dovozují ze skutečnosti, že v jejich věci šlo o obnovu řízení před Ústavním soudem, nikoliv občanského soudního řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že do celkové délky původního řízení pro posouzení její přiměřenosti za účelem odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, skutečně nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP, ovšem z jiných důvodů, než které obecné soudy uvedly v napadených rozhodnutích. V tomto ohledu tedy přisvědčil stěžovatelům, že odůvodnění obecných soudů je nepřesvědčivé a vnitřně rozporné, a uvedl na pravou míru důvody, proč Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez vlivu na výsledek řízení.
V mezinárodním právu veřejném fungují odpovědnostní vztahy na bázi kodifikovaného mezinárodního obyčejového práva (zachyceného v roce 2001 Komisí OSN pro mezinárodní právo v dokumentu nazvaném Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování). Vznik mezinárodněprávní odpovědnosti vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek: 1. existenci mezinárodně protiprávního chování (zahrnující jak aktivní jednání, tak i opomenutí jednat – např. nečinnost) subjektu mezinárodního práva (nejčastěji státu či mezinárodní organizace), které je: 2. přičitatelné odpovědnému subjektu mezinárodního práva (opět zejména státu či samotné mezinárodní organizaci). Pro dovození odpovědnosti členského státu Rady Evropy, jejímž orgánem Evropský soud pro lidská práva je, za délku jeho řízení, však podle Ústavního soudu není splněna ani jedna z nich – zaprvé chybí právní základ (neexistuje právní norma, která by ESLP zavazovala rozhodovat v přiměřené době), zadruhé i kdyby existoval, chování ESLP (ať už protiprávní, či nikoli) není členskému státu přičitatelné, neboť jde o soudní orgán na členských státech nezávislé, autonomní mezinárodní organizace disponující vlastní vůlí. Členský stát Rady Evropy (tedy i Česká republika) zkrátka nemá na délku řízení před ESLP přímý vliv; pouhá skutečnost členství státu v mezinárodní organizaci jeho odpovědnost nezakládá.
Co státu naopak přičitatelné je, je důvod obnovy řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil se stěžovateli, že část odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu, připodobňující vzniklou situaci k řízení o obnově občanskoprávního (nebo i trestního) řízení, je nepřesvědčivá a nelogická.
Nejvyšší soud se nijak nevypořádal s diametrálně odlišnou povahou institutu obnovy řízení podle občanského soudního řádu a podle zákona o Ústavním soudu, které nelze vzájemně zaměňovat. Povaha porovnávaných procesních institutů je i přes shodné pojmenování nesrovnatelná a nezaměnitelná. Účelem obnovy řízení podle zákona o Ústavním soudu není odstranění vad skutkových zjištění, které vznikly tím, že soudu (a před tím účastníkům řízení) v době jeho rozhodování nebyly objektivně vzato známy důkazy nebo skutečnosti způsobilé změnit skutkový stav věci, jako je tomu v řízení před obecnými soudy. Řízení podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu je možné zahájit pouze v návaznosti na rozhodnutí mezinárodního soudu, který shledal na vnitrostátní úrovni porušení základních práv stěžovatele. Obnova řízení před Ústavním soudem není obnovou soudního řízení v tradičním slova smyslu.
Jelikož však (z jiných, v nálezu vyložených důvodů) platí, že Česká republika nemůže odpovídat za délku řízení před ESLP, skutečně ji nelze do posouzení celkové délky původního řízení zahrnout. Pro závěr o (ne)důvodnosti žalovaného nároku je tak rozhodující jedině posouzení délky řízení před vnitrostátními soudy a v tomto ohledu dospěly obecné soudy k odůvodněnému závěru, že samotná délka řízení před českými soudy nepostačuje s ohledem na složitost a konkrétní okolnosti věci k závěru o její nepřiměřenosti a z ní plynoucí existence nesprávného úředního postupu, kterým by stěžovatelům vznikla nemateriální újma.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1154/20 vyhlášený dne 8. března 2021 naleznete ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Aleš Ležatka/ÚS