Galén, Praha 2020, 170 stran, 300 Kč.

Kniha profesorky lékařské etiky Heleny Haškovcové a lékařky atestované pro obor psychiatrie Heleny Kučerové není sice právnickou publikací, pro právníka v roli zákonodárce či advokáta, soudce, notáře či exekutora, kteří se teoreticky či prakticky se sebevražednými aktivitami setkají, se však může stát nejen zajímavým, ale i vysoce užitečným textem.

„Již dnes je zřetelné, že dlouhodobě favorizovaná hodnota lidského života pomalu a jistě sestupuje na druhou pozici, a tu první obsazuje právě svoboda. To je nejen převratná historická změna, ale i mimořádný problém, který není pouze jednoznačně přínosný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Věnujme tedy své zamyšlení sebevrahům, sebevražedné kultuře i těm, kteří asistovanou sebevraždu vítají jako možnost tzv. důstojného odchodu ze života, pro kterou se lidé v některých zemích už mohou dobrovolně a svobodně rozhodnout a u nás v budoucnu možná také,“ píše v úvodu kapitoly Hierarchie hodnot a problematika svobody s volbou smrti Helena Haškovcová.

Autorka dále podává historické ohlédnutí nad sebevraždami a literaturou o nich od antiky do dnešních dnů, věnuje se sebevraždám u somaticky a duševně nemocných, péči lékařů o duševně nemocné v průběhu času, přináší údaje o počtu sebevražd a zamýšlí se nad sebevraždami a asistovanými sebevraždami a klade otázky, zda svobodná vůle před asistovanou sebevraždou je skutečně svobodná a zda namísto tradičních přicházejí jiné hodnoty.

Z myšlenek Heleny Haškovcové stojí za podtržení argument, že „svobodou rozumíme nejčastěji ‚odchod‘ od něčeho nebo k něčemu. Odchodu člověka od tísně nemoci je možné pomoci dobrou léčbou a péčí, a tím k odchodu k něčemu jinému, konkrétně k stále ještě smysluplné, i když redukované, náplni všedních dní. Rozhodně je třeba dávat pozor na to, zda vyjádření svobodné vůle není jen okamžitě vyjádřené přání, jehož podstatou je volání o pomoc“, nebo názor, že „není sebevražda jako sebevražda, a lze předpokládat, že stane-li se asistovaná sebevražda ‚dobrým‘ řešením i u nás, využijí ji také ‚tradiční‘ sebevrazi. Odpadne jim přece komplikované hledání způsobu, jak se sprovodit ze světa. Je třeba se zamýšlet nad otázkou, jak taková praxe změní celou společnost. Zakotvená smrt asistovanou sebevraždou ovlivní i náš svobodný život, jehož trvání je především biologicky dané.“ Pasáž Heleny Haškovcové pak přináší celou řadu dalších úvah, které potěší ty, kdož o eutanazii pochybují, jakož i snad zviklají ony, kteří eutanazii propagují.

Spoluautorka Helena Kučerová se pak sebevraždě věnuje z psychiatrického hlediska. Podrobně se věnuje způsobům provedení sebevražd, motivům sebevražedných aktivit, vztahu lékaře a pacienta a způsobům léčení psychických poruch. Zajímavá je i kazuistika, konkrétně patnáct případů z autorčiny lékařské praxe.

Autorka vychází z rozsáhlé literatury, z níž přináší mnoho zajímavých informací, např. to, že počty sebevražd vrcholí na jaře a nejčastěji jsou sebevraždy páchány v pondělí a v úterý.

Čtenáře – právníka zaujme kapitola Lékařův pacient a pacientův lékař, která v mnohém připomíná okolnosti navázání a pěstování vztahu důvěry mezi advokátem a klientem. Aktuální situa­ci je pak věnována závěrečná kapitola Psychiatrická prevence a léčba v době pandemie.

Jak píše Helena Kučerová v předmluvě, „tato kniha není smutná. Píše se v ní sice o depresích a různých dalších pohnutkách, které lidi vedou k úvahám o sebevraždě nebo i k jejímu provedení, ale budeme také mluvit o lidech, kteří našli jiné řešení než skoncovat se životem. Trpěli, ale vydrželi.“ Text je psán esejistickou formou, pro laika srozumitelně a čtivě. Tomu, kdo si je chce osvojit, je určen slovník psychiatrických pojmů. Pro právníkovu knihovnu je kniha jistě vhodným přírůstkem.

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., advokát, právní historik, děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni