Návrh tzv. pandemického zákona vrátil podle předpokladů Senát Poslanecké sněmovně s několika úpravami. Poslanci by se k němu měli sejít v pátek 26. února 2021 na mimořádné schůzi. Je pravděpodobné, že sněmovna tyto úpravy potvrdí a návrh zákona dostane ještě v pátek k podpisu prezident Miloš Zeman, který sdělil, že je připraven jej podepsat. A jak návrh hodnotí právní experti? Advokátní deník přináší vyjádření advokáta JUDr. Tomáše Sokola:

Prozatím jsem neslyšel o návrhu zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19, který zlidověl jako pandemický zákon, nic dobrého. První problém ovšem nevidím v kvalitě právního předpisu, ale v tom, co způsobilo, že je tak špatný, jako je. Tím je poměrně značná nekoncepčnost a troufl bych si říci, že snad i pohrdání právem. O tom, že zákon č. 240/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, obecně známý jako krizový zákon, není úplně optimálním nástrojem pro zvládání epidemie, jsem slyšel diskuse zhruba tak od května loňského roku. A také to, že by nebylo marné mít nějaký speciální zákon pro takový případ.

Současně ale bylo zdůrazňováno, že onen operativnější právní předpis rozhodně nesmí snížit úroveň ústavních záruk či ústavních práv, a to nejen pokud jde o okruh či škálu jejich možných omezení, ale i pokud jde o to, v jakém režimu, případně konkrétně kdo bude o takových zásazích rozhodovat. To bylo na dlouhou dobu všechno. O tom, že po jakémsi zklidnění zhruba v polovině loňského roku může přijít další vlna koronavirové epidemie, se začalo hovořit ve stejné době.

Nechci nikomu vnucovat svoji představu řádné správy, ať už obchodní společnosti nebo státu, ale podle mě k ní patří i jistá míra předvídavosti. Nikoliv jasnozřivosti, ale alespoň průměrné predikce budoucího na základě dostupných informací.

S touto sumou informací by se jevilo jako optimální otevřít diskusi, připravit návrh nového předpisu, ten začít projednávat primárně na odborné úrovni, což může vypadat jako dlouhodobý proces, ale při troše dobré vůle na všech stranách by to byla práce tak na měsíc, možná na dva. Maximálně.

Nikdo to ale neudělal, namísto toho byl potichu připraven návrh zákona, který byl zprudka představen a neméně zprudka s ním byla vláda či Ministerstvo vnitra vyhnána. Mezitím se epidemiologická situace utěšeně zhoršovala, což bylo tak jediné, co se v této oblasti podstatněji měnilo. Připouštím, že někde v hloubi legislativních slují tohoto státu snad byl zvolna připravován nějaký jiný obdobný zákon, ale asi nic podstatně jiného.

Pak nastala situace, kdy sněmovna odmítla prodloužit nouzový stav, což si myslím, že nebylo úplně nejlepší rozhodnutí, na což vláda reagovala ještě hůře a s pomocí náhle nepochopitelně servilních hejtmanů fakticky nouzový stav prodloužila. Poukaz na to, že o něj požádali hejtmani, je hlediska právní relevance totéž jako tvrzení, že si to přál spolek pěstitelů bonsaí. V nastalém zmatku a ve stylu „dveřmi vyhozen, oknem se vrací“ předložila vláda sněmovně návrh onoho pandemického zákona, dosti podobného tomu, se kterým už jednou neuspěla.

Nevím, zda se poslanci ve sněmovně styděli za neprodloužení nouzového stavu, ale jisté je, že přistoupili na to, že na motivy vládního návrhu společně smontují jiný právní předpis. A tak se zrodil návrh pandemického zákona, který si autoři, jaký div, promptně schválili.

V čase, který byl vytvořením nového zákona vymezen, se nic dobrého zřejmě vytvořit nedalo, a tak to podle toho vypadá. Dnem nabytí účinnosti pandemického zákona nastává čas pandemické pohotovosti.

Co to znamená ale není moc jasné, protože dle § 2 může „Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“), krajská hygienická stanice nebo Hygienická stanice hlavního města Prahy (dále jen „krajská hygienická stanice“) může za účelem likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění covid-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Ministerstvo může nařídit mimořádné opatření podle věty první s celostátní působností nebo s působností na území několika krajů. Krajská hygienická stanice může mimořádné opatření nařídit na území svého správního obvodu.“

O pandemické pohotovosti jako o podmínce vyhlášení těchto opatření není v návrhu ani zmínka. Takže vedle sebe může pohodlně žít pandemická pohotovost a série mimořádných opatření. Nepoučeni haváriemi dřívějších opatření zrušených správními soudy vytvořili autoři zákona hypotézu, kterou budou muset každé případné mimořádné opatření prokazovat. Tedy to, že omezení, jejichž rozsáhlý repertoár je § 2 v odst. 2 zmíněného zákona, skutečně směřují k likvidaci epidemie covid-19.

Omezení jsou rozsáhlá, ale především sám poněkud nerozumím tomu, že podle některých písmen je možné přistoupit k omezení a v některých případech k omezení nebo zákazu. Takže veřejnou dopravu lze omezit, ale nikoliv zakázat, omezit lze též činnost obchodní nebo výrobní provozovny nebo holičství apod. Omezit nebo zakázat lze veřejné nebo soukromé akce, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě. Omezit, leč nikoliv zakázat lze výuku nebo jiný provoz vysoké školy, a tak bych mohl pokračovat. Omezit lze též provoz dotčených prvků kritické infrastruktury. Problém je trochu v tom, že co všechno je prvek kritické infrastruktury, nikdo v tomto státě bezpečně neví, takže nejdříve bude třeba tyto prvky definovat a potom lze přistoupit k omezení jejich provozu.

Součástí nařizovací hypotézy je i podmínka, že mimořádná opatření podle § 2 lze nařídit pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Tedy opět něco, co bude muset případný nařizovatel dosti pečlivě odůvodnit, a co se mu pravděpodobně také může zdařit s pravděpodobností tak asi padesát procent.

Za pikantnost, která, pokud by na ni mělo dojít, slibuje velmi zajímavá právní dobrodružství, považuji úpravu v § 13 odst. 1, podle níž k projednání návrhu na zrušení mimořádného opatření podle pandemického zákona, navíc ještě i podle § 69 odst. 1 písm. b) či i) zákona o ochraně veřejného zdraví, ve stavu pandemické pohotovosti, a jejichž účelem je likvidace epidemie covid-19, je příslušný Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo Ministerstvo zdravotnictví. V ostatních případech je k projednání příslušný krajský soud. Není mi jasné, jak to bude s případným přezkumem rozhodnutí NSS. Jediná „vyšší instituce“ je zjevně Ústavní soud a tam asi moc rádi nebudou. Zase to ale k sobě nemají daleko, jen pár bloků.

V kritické kolaudaci pandemického zákona by se asi dalo pokračovat ještě poměrně dlouho. Problém je v tom, že zákon, pokud by snad měl vstoupit v účinnost, slibuje celou řadu soudních sporů vyvolaných především nejasnými formulacemi. Což je to poslední, oč bychom asi celkově mohli stát, ať už je naše politické přesvědčení jakékoliv.

Příklad omezení školní výuky, které „zbořil“ student 1. ročníku střední školy, byť zajisté ve skutečnosti prostřednictvím svého právního zástupce, by mohl být dostatečným mementem.

Konstrukce jinak možná potřebných omezení ve prospěch obrany proti epidemii je díky pandemickému zákonu tak vratká, že se lze obávat podobných zážitků i v případě aplikace tohoto zákona.

Návrh zákona odmítli senátoři, ale vláda pod tlakem blížícího se konce „jejího“ nouzového stavu hledá ve sněmovně kompromisní řešení. Nic proti, ale na výše popsané bázi asi nic kloudného nevznikne. Z tohoto úhlu nazíráno by bylo skoro lepší, kdyby vláda s poukazem na dramaticky se horšící epidemiologickou situaci vyhlásila znovu od pondělí nouzový stav. Zdá se, že tentokrát by to výjimečně mohlo být i ústavně konformní.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát.

Foto: Pixabay