Unijní ochrana hospodářské soutěže jako argument pro přistoupení EU k Úmluvě
V odborných i oficiálních kruzích se již dlouho diskutuje, jak a jestli vůbec splnit čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, který zavazuje Evropskou unii k přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). V této diskusi však málokdy zaznívají argumenty týkající se pravomocí Evropské komise vůči soukromým osobám v oblasti ochrany hospodářské soutěže. Těmto argumentům se proto spolu s příslušným kontextem věnuje následující příspěvek.
Nejen odborníkům na správní právo patrně není třeba připomínat, jak dlouhá cesta u nás vedla k dosažení relativně ucelené právní úpravy správního trestání pod ochranou soudní moci. Během oněch zhruba třiceti let byl v první řadě nutný zásah Ústavního soudu, aby vůbec došlo k zavedení funkčního správního soudnictví s právem úplného přezkumu. Od příslušného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 pak dalších více než 15 let trvalo, než se i právnické osoby dočkaly stavu, kdy jejich související práva upravuje jeden relativně ucelený zákon namísto souboru judikátů založených převážně na analogii (k čemuž došlo paradoxně později než k zavedení jejich trestněprávní odpovědnosti).
Jakkoliv tedy ani nyní není situace stoprocentně idylická, prostředky „přestupkové obhajoby“ sahají poměrně daleko. Umožňují uplatnit před soudy argumenty jak právní, tak i skutkové, a v krajních případech též namítat porušení základních práv a svobod před Ústavním soudem, či dokonce Evropským soudem pro lidská práva. K postupu správního orgánu, který se musí potýkat se svou těžko vyvážitelnou pozicí „vyšetřovatele“, „žalobce“ i „trestního soudce“, tedy existuje v zásadě dostatečná protiváha tak, aby zájem na postižení společensky škodlivého jednání nepřiměřeně nepřevážil nad právy na obhajobu a spravedlivý proces.
Nicméně i tak se mohou české subjekty dočkat obvinění v řízení, v němž nejsou tyto garance zcela samozřejmé. I do České republiky totiž sahá příslušnost a pravomoc unijního dohledu nad ochranou hospodářské soutěže. A zatímco proti sankci od českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – popř. i za porušení unijních předpisů – se lze bránit nejprve v rozkladovém řízení, posléze správní žalobou v plné jurisdikci, dále kasační stížností a následně případně i stížnostmi k Ústavnímu soudu a k Evropskému soudu pro lidská práva, tak proti postupu Evropské komise, která je oním unijním soutěžním „vyšetřovatelem“, „žalobcem“ i „soudcem“, jsou možnosti obrany o poznání chudší. K dispozici jsou pouze žaloba v plné jurisdikci k Tribunálu (Soudu prvního stupně) a kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru, který je svou povahou obdobný kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. Tím přezkum skončil. I ochraně základních práv a svobod musí být učiněno zadost pouze před těmito soudními orgány. To nelze v případě řízení, kde jsou pravidelně ukládány pokuty v astronomickém řádu desítek miliard korun,[1] považovat za stoprocentně optimální.
Zřízení dalšího a více specializovaného „ústavního“ soudu EU očekávat nelze. Nabízí se tedy podřízení unijních orgánů jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, tzn. přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve prospěch takového přistoupení toho již bylo v obecné rovině napsáno poměrně mnoho (ačkoliv v ČR jde spíše o marginální téma).[2] Málokdy se ovšem bere v potaz přímo vykonávaná, de facto trestněprávní kompetence Unie v oblasti hospodářské soutěže (jak ostatně dokládá i poněkud zavádějící vyjádření Soudního dvora EU z roku 2010: „Specifické rysy Unie a jejího právního řádu zahrnují ten aspekt, že obecně se dostává postupu Unie účinku vůči jednotlivcům pouze prostřednictvím vnitrostátních implementačních nebo prováděcích opatření.“[3]). Tento příspěvek si proto klade za cíl předložit argumenty, proč by si své podřízení Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) měl co do ochrany hospodářské soutěže přát i sám Soudní dvůr EU. S ohledem na vzrůstající množství řízení vedených Evropskou komisí proti českým subjektům se přitom jedná o téma vysoce aktuální i u nás.[4]
Z historie ochrany základních práv a svobod v EU
Ochrana základních práv a svobod nemusí působit, s ohledem na časté vnímání EU coby převážně ekonomického útvaru, jako zcela „nezbytná“ náležitost unijního práva. Nelze nicméně přehlížet šíři právních vztahů, které tento svébytný právní systém reguluje. Základní práva a svobody si tak do něj našly cestu a tvoří jeho nedílnou součást, a to dokonce na úrovni primárního unijního práva. Na inkorporaci souvisejících principů do práva EU v judikatuře Soudního dvora (podrobněji probírané níže) tak v roce 1992 navázala Smlouva o Evropské unii, která ve svém čl. F odst. 2 výslovně stanovila, že EU respektuje coby obecné zásady komunitárního práva ta základní práva, která jsou zaručena Úmluvou a která vyplývají ze společných ústavních tradic členských států.
K důležitým změnám posléze došlo v rámci reforem a konsolidace vtělených do Lisabonské smlouvy. Předně, součástí primárního práva se stala Listina základních práv EU, jak stanoví čl. 6 odst. 1 nynějšího znění Smlouvy o EU. Listina je ve značné míře koncipována po vzoru Úmluvy a ve svém čl. 52 odst. 3 výslovně stanoví, že ochrana práv, kterou zaručuje paralelně s Úmluvou, nesmí být v žádném případě nižší než dle Úmluvy. Do Smlouvy o EU byla dále zanesena i povinnost Evropské unie přistoupit přímo k Úmluvě (viz čl. 6 odst. 2 Smlouvy).
Tato povinnost a další související změny a doplnění umožnily přistoupení EU k Úmluvě z institucionálního, resp. kompetenčního hlediska.[5] Jednalo se o reakci zejména na posudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1996, č. 2/94 (EU:C:1996:140), který vyslovil předchozí nedostatek pravomocí Unie (resp. tehdy Společenství) k takovému kroku. Krátce po Lisabonské smlouvě vstoupila v platnost i korespondující úprava Úmluvy. Konkrétně vstoupil v platnost Protokol č. 14 k Úmluvě, který do čl. 59 odst. 2 Úmluvy zanesl pravidlo, že k Úmluvě může přistoupit právě i Evropská unie.
Na první pohled tedy mělo být přistoupení Unie k Úmluvě již jen formálním završením tohoto dlouholetého vývoje, jakkoliv po právně-technické stránce ne úplně snadným. Avšak na sklonku roku 2014 vystavil tehdejšímu návrhu dohody o přistoupení stopku Soudní dvůr EU svým posudkem č. 2/13 (EU:C:2014:2454).[6] Proces přistoupení se tak na dlouhá léta zdržel. Převážně značně technickým důvodům tohoto veta se věnuje příslušná shora a níže citovaná literatura. Z hlediska dalších úvah má největší význam odpor Soudního dvora k tomu, aby unijní právo interpretoval jiný orgán než právě jen Soudní dvůr EU, i kdyby taková interpretace měla probíhat v sebeužším rozsahu.[7] Jak by měl ESLP plnit svou roli ochránce základních práv a svobod a současně se vyhnout byť omezené interpretaci pravidel, při jejichž aplikaci mohlo k zásahu do základních práv dojít, Soudní dvůr nicméně neozřejmil.
Z historie ochrany základních práv a svobod v soutěžním právu EU
S ohledem na uvedené by nemělo překvapit, že otázce ochrany základních práv a svobod se věnuje pozornost i v řízeních, která se týkají unijního práva na ochranu hospodářské soutěže. Co však bylo v unijním právu dříve? Ochrana základních práv a svobod, či ochrana hospodářské soutěže? Odpověď je poměrně jasná. Zatímco regulace hospodářské soutěže tvořila pevnou složku již Římských smluv z konce padesátých let (srov. čl. 85 a násl. Smlouvy o založení EHS), nařízení č. 17 upravující související kompetence Komise bylo vyhlášeno již v roce 1962[8] a první významnější unijní rozhodnutí se v této oblasti datují rovněž do první poloviny šedesátých let,[9] tak ochrana základních práv a svobod zakořenila v unijním, resp. komunitárním právu až o zhruba deset let později, a to tehdy ještě jen v rovině obecných principů uznaných judikaturou Soudního dvora EU.[10]
Ještě spletitější pak byla cesta ochrany základních práv a svobod přímo do soutěžních řízení Komise. Roli zřejmě sehrálo nekoncepční ust. čl. 15 odst. 4 nařízení č. 17, posléze převzaté i do čl. 23 odst. 5 aktuálně platného nařízení č. 1/2003,[11] dle kterého nemají mít rozhodnutí Komise o uložení pokuty v oblasti hospodářské soutěže trestněprávní povahu. Citované ustanovení tak přehlíží, že trestní charakter přisuzuje příslušným obviněním a rozhodnutím judikatura ESLP[12] (což posléze uznal i Soudní dvůr, a to dokonce ještě před přijetím nařízení č. 1/2003[13]).
Přestože tak lze v příslušné „soutěžní“ judikatuře SD EU vysledovat odkazy na základní práva a svobody coby aplikovatelné základní principy unijního práva přinejmenším až do roku 1979,[14] unijní soud ještě i po roce 2000 poměrně striktně odmítal přezkoumávat soutěžní rozhodnutí Komise v plné (tj. i skutkové) jurisdikci.[15] Ještě nedávno tedy přehlížel požadavek Úmluvy, resp. jejího čl. 6 odst. 1, na úplný soudní přezkum.[16] Pozdější judikatura Soudního dvora tento koncepční nedostatek přinejmenším v teoretické rovině překonala.[17] Ani tak se ale nelze ubránit dojmu, že Soudní dvůr v některých otázkách ne zcela přiměřeně preferuje účinnost vymáhání práva hospodářské soutěže nad ochranou základních práv a svobod obviněných soutěžitelů. Je to právě tato preference, ilustrovaná níže uvedenými příklady, která v unijním soutěžním právu volá po přímé ingerenci ESLP.
Efektivita vymáhání především
Soudní dvůr EU upřednostňuje efektivitu vymáhání např. v některých aspektech důkazního řízení, jinak obecně vedeného zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo (jak je chrání čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a tedy s ohledem zejm. na její čl. 52 odst. 3 i čl. 48 odst. 1 unijní Listiny).[18] Opíraje se tak o svou tezi, že „[v] rámci protisoutěžní praxe a dohod je však obvyklé, že činnosti se odehrávají tajně, že schůzky jsou konány tajně a že dokumentace, která se k nim vztahuje, je omezena na minimum“[19] (jako by mělo jít o určitý rozdíl oproti další společensky škodlivé činnosti), SD EU umožňuje Komisi prokazovat porušení unijních pravidel hospodářské soutěže i pouze nepřímými nelistinnými důkazy, které nejsou jednoznačné a vyžadují výklad, a to aniž by byla Komise povinna takové důkazy nezávisle ověřovat.[20] Současně klade na obviněné podniky poměrně vysoká důkazní břemena k vyvrácení důvodných podezření o jejich vině a umožňuje Komisi domáhat se po obviněných vydání inkriminujících důkazů.[21]
Efektivita nad ochranou základních práv a svobod dále zcela vítězí, pokud jde o odpovědnost mateřské společnosti za protisoutěžní jednání své společnosti dceřiné. K tomu v unijním právu stačí (snadné) prokázání faktického 100% ovládání skutečného pachatele.[22] Je pak na dotčené mateřské společnosti, aby předložila „veškeré důkazní prostředky vztahující se k hospodářským, organizačním a právním vztahům, které dotčenou dceřinou společnost pojí s mateřskou společností a o nichž [má] za to, že jsou takové povahy, že prokazují, že tyto společnosti netvoří jedinou hospodářskou jednotku“.[23] Jinak se mateřská společnost nezprostí společné a nerozdílné odpovědnosti za předmětný delikt ani tehdy, když žádné důkazy nenasvědčují, že by se na jeho spáchání skutečně podílela.
Dojem o silnější preferenci efektivity vymáhání nad účinnou obhajobou posilují i některé prvky příslušných procesních předpisů, a to zejména co se týče veřejného projednání obvinění a slyšení svědků. Unijní právo tak přistupuje poměrně volně především k té části práva na obhajobu, chráněného i čl. 48 odst. 2 unijní Listiny, která požaduje, aby měl obviněný též právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě“ [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Dle „procesního“ nařízení č. 773/2004[24] totiž platí, že Komise má pro předvolání svědků značnou míru diskrece (čl. 13 odst. 3 cit. nařízení) a že diskrece panuje i v otázce, zda bude obviněnému umožněno klást svědkům otázky. Diskrecí ohledně výslechu svědků navíc konkrétně disponuje tzv. úředník pro slyšení.[25] Ten je pověřen vedením slyšení, aniž by se jednalo o osobu, která posléze ve věci rozhoduje. Rozhodujícím orgánem je naopak Komise jako celek, jejíž členové, včetně komisařky pro hospodářskou soutěž, se veřejného slyšení obviněných a svědků zpravidla nezúčastní.[26]
Dostupné indicie tedy nasvědčují, že ochrana hospodářské soutěže a její efektivita mají v unijním právu, a zejména v judikatuře Soudního dvora EU, do určité míry neadekvátní přednost před ochranou základních práv a svobod. Ochrana hospodářské soutěže ostatně dlouho sloužila – a dosud slouží, byť tento její cíl ustoupil částečně do pozadí – jako jeden z hlavních nástrojů při vytváření jednotného unijního trhu.[27] Tato přednost by tak neměla překvapit.
ESLP jako žádoucí protiváha
Zmiňovaná přednost by ani nemusela být zdrojem kritiky, kdyby však garanci náležité ochrany základních práv, především tedy práva na obhajobu a spravedlivý proces, zajišťoval jiný orgán než Soudní dvůr EU. Takovou úlohu by mohl dobře zastat právě Evropský soud pro lidská práva. V konečném důsledku by přitom jeho přímé zapojení odlehčilo samotnému Soudnímu dvoru. Získal by totiž jistotu, že pokud překročí v důrazu na efektivitu příslušnou mez, tak ESLP zakročí a nezbytné hranice náležitě vytyčí. Jinak řečeno, Soudní dvůr by se nemusel tolik věnovat složitému poměřování, kde leží hranice mezi efektivitou vymáhání a nepřípustným omezením příslušných subjektivních práv, a mohl by se více soustředit na ochranu hospodářské soutěže.
ESLP jako garant konzistence
Nejde samozřejmě o jediný argument pro přistoupení Unie k Úmluvě a pro přímou kontrolu orgánů Unie Evropským soudem pro lidská práva. Z argumentů specifických pro právo hospodářské soutěže je tak možné vyzdvihnout i absurditu situace, kdy vymáhání soutěžních pravidel Komisí přezkumu ESLP uniká, zatímco totéž neplatí pro národní orgány pro hospodářskou soutěž, které jsou ovšem vedle Komise také povolány k přímému vymáhání příslušné unijní právní úpravy (viz zejm. čl. 3 až 6 nařízení č. 1/2003 a adekvátně tomu i ust. § 1 odst. 2 a 4 a § 20a českého zákona o ochraně hospodářské soutěže). Právní názory ESLP tedy do této oblasti i tak „nepřímo“ pronikají prostřednictvím přezkumu národních rozhodnutí. To dokládá kupř. rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2011 ve věci A Menarini Diagnostics proti Itálii (číslo stížnosti 43509/08) nebo také rozsudek ze dne 2. 10. 2014 ve věci Delta Pekárny proti České republice (číslo stížnosti 97/11). Přímá vazba mezi unijním systémem dohledu a Úmluvou nicméně i nadále chybí.
Závěr
Jednání o přistoupení Evropské unie k Úmluvě se v posledních měsících znovu rozběhla,[28] a to nehledě na probíhající pandemii a přes značnou skepsi v úspěšné završení přistoupení, kterou v minulosti vyvolal zejména posudek Soudního dvora č. 2/13.
Závěrem lze tudíž apelovat, aby v této souvislosti více než dříve rezonovala skutečnost, že Evropská unie je nejen nadstátní organizací ekonomické integrace, ale po desítky let též útvarem, který sám může přímo ukládat vysoké pokuty a další citelné veřejnoprávní sankce osobám soukromého práva (potenciálně včetně nuceného zcizení jejich nepeněžitého majetku – srov. čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003). Jak přitom shora doloženo, je přinejmenším diskutabilní, zda se v této oblasti vždy dostává dostatečné pozornosti ochraně základních práv a svobod (zejm. v porovnání se zájmem na postižení pachatele).
Kromě toho, Unie tuto svou sankční kompetenci vykonává paralelně se svými členskými státy. Ty se na rozdíl od ní všechny dohledu Evropského soudu pro lidská práva podřizují. Judikatura ESLP tak do unijního soutěžního práva i tak proniká, takže i Soudní dvůr EU by získal větší právní jistotu, kdyby vliv této judikatury nebyl pouze takto nepřímý.
Nutno dodat, že sama Unie v poslední době často akcentuje otázky základních práv a svobod, a dokonce tak činí i vůči svým členským státům. Měla by proto také dbát, aby i ona poskytovala těmto právům dostatečnou úroveň ochrany, a to jak v hmotné, tak v procesní rovině.
Mgr. Ing. Martin Koudelka, LL.M., působí jako advokát trvale spolupracující s AK Skils v Praze.
[1] Viz např. aktuální statistiku pokut uložených Komisí za kartelové jednání dostupnou z https://ec.europa.eu/competition/cartels/statistics/statistics.pdf (cit. 17. 10. 2020), nebo rozsah pokut, které Komise v posledních letech uložila skupině Google/Alphabet (souhrnně referovaný např. v tiskové zprávě Komise z 20. 3. 2019 na https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/IP_19_1770, cit. 17. 10. 2020).
[2] Srov. krom další níže citované literatury kupř. J. Callewaert: The accession of the European Union to the European Convention on Human Rights, Council of Europe, Strasbourg 2014; A. Łazowski, R. A. Wessel: When Caveats Turn into Locks: Opinion 2/13 on Accession of the European Union to the ECHR, German Law Journal č. 1/2015, str. 179-212; J. Callewaert, B. De Witte a kol.: The EU Fundamental Rights Landscape after Opinion 2/13, Maastrich Faculty of Law Working Paper, Maastricht, Faculty of Law, 2016; J. Callewaert: Do we still need Article 6(2) TEU? Considerations on the absence of EU accession to the ECHR and its consequences, Common Market Law Review č. 6/2018, str. 1685-1716; nebo J. Polakiewicz: EU accession to the ECHR: How to square the circle? Přednáška, Brusel, 9. 3. 2020, přepis dostupný z https://www.coe.int/en/web/dlapil/-/eu-accession-to-the-echr-how-to-square-the-circle- (cit. 17. 10. 2020).
[3] Citováno ve vlastním překladu z bodu 5 vyjádření Soudního dvora EU k přistoupení EU k EÚLP ze dne 5. 5. 2010 (dostupném z https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2010-05/convention_en_2010-05-21_12-10-16_272.pdf, cit. 17. 10. 2020). Toto vyjádření bylo poměrně nestandardní již tím, že bylo zpracováno mimo obvyklé kompetence soudu z jeho vlastní iniciativy.
[4] Srov. např. tiskové zprávy Komise z 10. 4. 2013 a 7. 8. 2019 týkající se šetření Komise vůči ČEZ a ve věci sdílení sítí českými mobilními operátory, které jsou dostupné z https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/IP_13_320 a z https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/IP_19_5110, nebo veřejně dostupné rozsudky Soudního dvora EU ve věcech týkajících se EPH (T 272/12) a Českých drah (T-325/16, T-621/16 a C 538/18 P, C-539/18 P).
[5] Viz také protokol č. 8 ke Smlouvě o EU.
[6] Takový posudek sice není obligatorní podmínkou přistoupení, ale je dle čl. 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU závazný, pokud byl jiným orgánem EU nebo členským státem vyžádán.
[7] Z cit. posudku srov. zejména v bodech 184-186, 197, 224-225 a 238. Viz také S. Peers: The EU’s Accession to the ECHR: The Dream Becomes a Nightmare, German Law Journal č. 1/2015, str. 213-222 (zejm. na str. 217); nebo P. Tacik: After the Dust Has Settled: How to Construct the New Accession Agreement After Opinion 2/13 of the CJEU, German Law Journal č. 4/2017, str. 919-968.
[8] Nařízení č. 17: První nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy, Úř. věst. 1962 13/204.
[9] Srov. zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 1966 ve věci 56, 58/64 Consten a Grundig, EU:C:1966:41 (přezkoumávající rozhodnutí Komise z roku 1964).
[10] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 11. 1969 ve věci 29/69 Stauder, EU:C:1969:57 (zejm. v bodě 7), a především rozsudky Soudního dvora ze dne 17. 12. 1970 ve věci 11/70 Internationale Handelsgesellschaft, EU:C:1970:114, v bodě 4, a ze dne 14. 5. 1974 ve věci 4/73 Nold, EU:C:1974:51, v bodě 13 (kde šlo dle dostupných informací v tomto kontextu poprvé o řízení proti rozhodnutí Evropské komise). Naproti tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 4. 1965 ve věci 40/64 Sgarlata, EU:C:1965:36, kde se Soudní dvůr odmítl úvahám založeným na základních principech členských států věnovat.
[11] Nařízení Rady č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, Úř. věst. 2003 L 1/1.
[12] Srov. obecně např. rozsudky ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel proti Holandsku (číslo stížnosti 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72) a ze dne 21. 2. 1984 ve věci Öztürk proti Německu (číslo stížnosti 8544/79), popř. konkrétněji k soutěžně-právním obviněním např. rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussila proti Finsku (číslo stížnosti 73053/01), ze dne 27. 9. 2011 ve věci A Menarini Diagnostics proti Itálii (číslo stížnosti 43509/08) nebo ze dne 4. 3. 2014 ve věci Grande Stevens proti Itálii (číslo stížnosti 18640/10; 18647/10; 18663/10; 18668/10; 18698/10).
[13] Srov. zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 7. 1999 ve věci C-199/92 P Hüls, EU:C:1999:358, v bodech 149-150.
[14] Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 2. 1979 ve věci 85/76 Hoffmann-La Roche, EU:C:1979:36, v bodě 9.
[15] Srov. např. rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. 3. 1992 ve věci T-68/89, T-77/89 a T-78/89 SIV, EU:T:1992:38, v bodech 318-320, nebo rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2006 ve věci T-168/01 GlaxoSmithKline, EU:T:2006:265, v bodě 57, který byl potvrzen rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 2009 ve věci C-501/06 P, C-513/06 P, C-515/06 P a C-519/06 P GlaxoSmithKline, EU:C:2009:610.
[16] K dotyčnému požadavku viz zejména rozsudek ESLP ze dne 23. 10. 1995 ve věci Schmautzer proti Rakousku (číslo stížnosti 15523/89), v bodě 36.
[17] Srov. zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 12. 2011 ve věci C-386/10 P Chalkor, EU:C:2011:815, v bodech 51-67, a ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-67/13 P Cartes Bancaires, EU:C:2014:2204, v bodech 87-92.
[18] K zásadě in dubio pro reo coby složce presumpce neviny viz kupř. ESLP: Guide on Article 6 of the European Convention on Human Rights, Last updated 31. 8. 2020, Strasbourg, Council of Europe/European Court of Human Rights, 2020, bod 361. Ve větších podrobnostech k souvisejícím otázkám srov. dále i M. Koudelka: Standard of proof in EU antitrust: debating the system’s readiness to doubt, European Competition Law Review č. 4 /2020, str. 173-185.
[19] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2008 ve věci T-53/03 BPB, EU:T:2008:254, bod 63.
[20] Např. rozsudky Tribunálu ze dne 12. 7. 2011 ve věci T‑112/07 Hitachi, EU:T:2011:342, bod 65, nebo ze dne 11. 7. 2014 ve věci T‑541/08 Sasol, EU:T:2014:628, bod 233.
[21] Srov. např. rozsudek Tribunálu ze dne 15. 12. 2010 ve věci T-141/08 E.ON, EU:T:2010:516, bod 56: „Kromě toho je třeba zdůraznit, že podnik nemůže přenést důkazní břemeno na Komisi tím, že se dovolává skutečností, které sám nemůže prokázat (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 8. 7. 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑44/00, Sb. rozh. s. II‑2223, bod 262, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 49 výše, bod 343). Jinými slovy, vychází-li Komise z důkazů, které v zásadě dostatečně prokazují existenci protiprávního jednání, nepostačuje, aby dotyčný podnik tvrdil, že případně došlo k okolnosti, která by mohla ovlivnit průkaznost uvedených důkazů, k tomu, aby na Komisi přenesl povinnost prokázat, že tato okolnost nemohla mít vliv na průkaznost těchto důkazů. Naopak, s výjimkou případu, kdy dotyčný podnik nemůže takový důkaz předložit z důvodu chování samotné Komise (v tomto smyslu viz rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, uvedený výše, body 261 a 262, a JFE Engineering a další v. Komise, bod 49 výše, body 342 a 343), je tento podnik povinen právně dostačujícím způsobem prokázat existenci okolnosti, které se dovolává, a že tato okolnost zpochybňuje průkaznost důkazů, z nichž Komise vychází.“ K problematice povinného předložení důkazů viz dále za všechny např. rozsudky Soudního dvora ze dne 18. 10. 1989 ve věci 374/87 Orkem, EU:C:1989:387, nebo ze dne 29. 6. 2006 ve věci C-301/04 P SGL Carbon, EU:C:2006:432 (zejm. body 44 a 48).
[22] Viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2009 ve věci C‑97/08 P Akzo Nobel, EU:C:2009:536, body 60-64.
[23] Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 9. 2011 ve věci C‑521/09 P Elf Aquitaine, EU:C:2011:620, bod 65.
[24] Nařízení Komise č. 773/2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES, Úř. věst. 2004 L 123/18.
[25] Čl. 14 odst. 7 nařízení č. 773/2004.
[26] V dalších detailech k této problematice srov. například I. S. Forrester: Due process in EC competition cases: a distinguished institution with flawed procedures, European Law Review č. 6/2009, str. 817-843.
[27] Viz např. i rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 7. 1966 ve věci 56, 58/64 Consten a Grundig, EU:C:1966:41 (na str. 341 jeho anglického znění uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí), nebo ze dne 25. 10. 1977 ve věci 26/76 Metro, EU:C:1977:167, bod 20.
[28] Srov. zejména společné prohlášení představitelek Evropské komise a Rady Evropy z 29. 9. 2020 nazvané The EU’s accession to the European Convention on Human Rights: Joint statement on behalf of the Council of Europe and the European Commission (dostupné z https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/statement_20_1748, cit. 17. 10. 2020).